Pohovor

Na stolku mi zazvonil telefon. Právě „včas“, měl jsem na rukou palčáky, kterými saháte na horké plechy z trouby, abyste si nespálili pracky a snažil se z téhle rozpálené krabice vydolovat zrovna dopečenou buchtu. Prekérní situace. Pro chlapa, který je tak jako všichni z jeho kmene, zvyklý dělat jen jednu věc. Buchta tedy letí na chvíli zpět do horkého prostoru, palčáky padají na podlahu, udýchaný běžím pro telefon a halasně hekám „příjem“ do sluchátka na osobu, která právě vytočila mé číslo.

Z druhé strany se ozval celkem příjemný hlas nějaké slečno-paní. Oznámil, že je „generalistkou“ (huh, co to je?) nějaké firmy a požádal mne o krátký rozhovor (až později mi můj kamarád a mozek Google prozradil, že HR Generalist, je samozřejmě, jak jinak – nečesky nazvána funkce, které se řečí mého již vymřelého kmene říkalo kádrový referent). Samozřejmě, HR Generalist zní daleko lépe a hlavně je poplatný naší době, kdy i papež není tak „papežský“ jako jeho „papežníci“.

Pojďme ale dále.

Jak čtenáři mých stránek vědí, nebo nevědí, hledám si již nějakou dobu práci a tak mne tato informace překvapila, potěšila a vzhledem k rozpečenému stavu mé buchty trochu rozrušila. Oznámil jsem tedy příjemnému hlásku – Konipásku na druhé straně „pečící“ skutečnost a poprosil jej, aby mi zavolal za pět minut, jen co dokončím výrobní proces pochutiny zvané – „Pánská divnobuchta“. Samozřejmě jsem vysvětlil, že nejsem schopen dělat dvě věci naráz, tudíž že dokončím jednu a počnu druhou. Bylo pochopeno. Hlásek opravdu zavolal za nějakou chvíli znovu, asi patnáct minut mne vyzpovídal tímto „telemostem“ a když hlásek asi seznal, že nejsem úplný pitomec, nekoktám a umím dát dohromady třeba víc než jednu holou větu, pozval mne závěrem pro mne celkem příjemného rozhovoru na první kolo výběrového řízení do jedné, samozřejmě nejmenované firmy.

Ve své podstatě šlo o práci prodejce lístků v okýnku na nově zřizované vlakové linky. Myslel jsem, že budu jak ta babka z úvodu pohádky Mrazík, jak otevře to okýnko a řekne „milé děti, pojďte ...“. V telefonu jsem dostal informaci, že pohovor bude probíhat od dvou hodin odpoledne tak do šesti do večera, tedy skoro čtyři hodiny. Trochu mne udivila délka řízení vzhledem k tomu, že jsem se nehlásil na generálního ředitele ani jeho poradce, netušil jsem v úvodu, o čem si budu tolik hodin se slečnou povídat. Nakonec jsem samozřejmě souhlasil a ve stanovenou hodinu a den jsem se dostavil do centra Ostravy na uvedenou adresu. Víte, společnost znám velmi dobře, několikrát jsem využil jejich služeb jako klient a trochu mne udivilo, že firma, která má již v názvu mladého studenta (safra, nejmenovat, nejmenovat) a která má pobočky nacpány slečnami s dlouhýma nohama a bujarými tvary, má prostě a jasně zájem o mne, vysloužilého (ale samozřejmě zachovalého, jak jinak) indiána – veterána, který pamatuje, kdy Mrtvé moře bylo ještě „marod“.

Možná právě proto mne celá akce začala zajímat ještě více a rozžehla ve mně ohýnek poznání na plné pecky. V obleku, jak se sluší a patří, kravatě a s naleštěnou botou a umytým krkem jsem tedy vzal za kliku vstupních dveří a vsoukal se tak do jámy lvové.

 Po nahlášení na recepci jsem byl usazen do modrého křesílka. Bylo tady již celkem plno. Seděly tady povětšinou pěkné slečny, věkově by mohly být moje dcery (nejraději všechny) nebo snad ještě lépe, moje sboristky (opět nejraději všechny), tedy samozřejmě pokud bych byl pan Kulínský a ne obyčejný chlápek někde z místa, kde už lišky přestaly dávat „dobrou“ a raději zdrhly.

Prostě a jasně, bylo na co koukat. Kdo je na pohovor a kdo není, jsem samozřejmě zatím nevěděl. „Týpka“, co seděl o pár křesílek ode mne a jediného mužského zástupce (tedy mimo mne, samozřejmě), jsem však do pohovoru určitě neškatulkoval. Klučina s mírným pupíkem, nepřítomným pohledem a neurčitým věkem byl oblečen jako by vyrazil na popový koncert. Čepička „bejsbolka“, károvaná košilka, „kráťásky“ a prsteny snad na všech prstech, řetízky a řetězy, celý tento promyšlený a vypilovaný „outfit“ potom podtrhnut brčálově zelenou, kotníkovou „keckou“. Barvy na něm hrály jako na kohoutovi, nebo spíše z posledních sil tragicky-veselém klaunovi.

Seděl jsem a koukal, hala se pomalu plnila.

Bylo nás zde již snad deset. Mladá a jak jinak krásná slečna z pokladny, která prošla několikrát kolem nás, se najednou v ruchu místa zastavila u mého křesílka. „Mohu vám přinést nějakou vodu, pane?“ Zeptala se sametovým hláskem. Souhlasně jsem odpověděl a za chvíli jako jediný z čekajícího „ansámblu“ jsem byl obdarován sklenicí vodovodně-pramenitého nápoje. Krásná slečna měla jistě strach, aby ji tady „stařík“ z přemíry té krásy kolem něj nezkolaboval.

Jak hodná to duše.

Přesně ve stanovený čas si pro naše stádečko přišla slečna s visačkou na krku a všechny si nás odvedla nahoru, do zasedací místnosti, která byla jen kousek za stoly dívek, sedících v prvním patře budovy. Podivný „pop-týpek“ šel s námi. Uronil jsem slzu velikosti mexické fazole nad tím, jak špatně umím škatulkovat a samozřejmě se poučil z této hrubé odhadové chyby. Jak jsem se tak rozhlížel a podle toho, co jsem viděl, jsme byli, „přerostlý popař“ a já, v tomhle baráku opravdu snad jediní dva chlapi. Věkový průměr všech „peciček“ okolo, odhadem – tak dvacet až pětadvacet let.

Byli jsme tedy usazeni. Trochu se ještě rozhlížím, je nás tady deset. Osm mladých slečen, pop-tragéd a já. Naproti mne sedí krásná blondýnka, dlouhé rovné vlasy, jemný přívěšek ze skla se choulí mezi malým stádem bílých kůzlátek. Vedle ní zrzka. Rudý dlouhý účes a bílá pleť kontrastují s halenkou s tygřím vzorem. Hned zase vedle brunetka, krátké kudrnaté vlásky, sympatický pohled studentky. Připadám si jako starý hřib v lese plném zelené trávy a svěží rosy.

Cítím se jako vetchý sadař v zahradě plné čerstvých broskví.

Tenhle pohovor může trvat i deset hodin, nebude mi tady špatně. Show může začít.

Než vše začne, ptá se nás „generalistka“, kdo chce nějaké pití. Dívky klopí oči, pop-boy má stále nepřítomný pohled, zvedám tedy jediný ruku a dávám tak příklad ostatním, že není čeho se bát. Ostatní mne následují. „Generalistka“ dokonce nabízí kávu. Objednávám si a prosím s mlékem. V této drzosti již zůstávám osamocen. Slečna nám úvodem vysvětluje základní informace, pracovní dobu a vše kolem. Po té přichází na řadu první z několika testů. Jsme upozorněni, že test je opravdu HODNĚ těžký a je na něj limit času – třicet minut. Test se jmenuje „Abstraktní test manažerských předpokladů“ a sestává ze sto patnácti otázek. Jak potřebné jsou manažerské předpoklady pro prodej lístků na vlak, nebudu pitvat, podívejme se raději, o co v testu vůbec „go“. Na každé stránce jsou vždy dva čtverce „A“ a „B“. Pod ním pět dalších čtverečků, které mají buď pasovat do „chlívku „A“ nebo třeba „B“, ale taky nemusí pasovat nikam. Je to o tom, že máte pochopit princip uspořádání „áčka“ nebo „béčka“ a podle toho „rozešvrdlat“ spodní čtverečky. Příklad chápu, je odstartováno. První stranu, tedy prvních pět odpovědí řeším. Řeším i stranu dvě a tři, mám za sebou patnáct ze sto patnácti. Na čtvrté stránce se ztrácím. Koukám pohledem jalovice z Dolní Lhoty na skrumáž obrazců a jsem v pasti. Rozhoduji se tedy řešit vše na chvíli stylem „tenhle čtvereček je pěkný, půjde sem, tenhle se mi nelíbí, dám ho tedy jinam“. Mé „optické“ řešení je sice „mimo mísu“, ale má výhodu, je rychlé. Baví mne to asi do šedesáté otázky. Potom vzdávám i tento styl a zbytek „blanketu“ vypisuji stylem sportky, tedy škrt sem – škrt tam. Z třicetiminutové doby jsem na test potřeboval polovinu. Otáčím papír, koukám kolem sebe. Z krásných hlaviček kolem mne se kouří. Dívky ohryzávají konce tužek, pokradmu hledí jedna druhé na výsledky. Zvedám se ze židle a jdu se postavit do otevřených balkonových dveří, kde je „svěže“. Jsem hotov. Koukám na tramvaje dole na ulici a užívám si nezvyklý pohled do střev města z perspektivy, která se hned tak nenaskytne. V zádech cítím pohledy ostatních. Trochu si to užívám a moc rád bych si přečetl to, co se promítá na plátnech mysli každé osoby v místnosti (hajz, hele, ten staroch, už to má hotový, nebo co?). Hustá atmosféra by se dala krájet.

Po třiceti minutách přichází „džéneralistka“ a sbírá nám výsledky. Děvčata jsou viditelně unavena a vyměňují si útrpné pohledy. Já, usmívajíc se, čekám další „špek“. Dostáváme „Pracovní sešit uchazeče o zaměstnání“. Má něco kolem deseti – patnácti stran. Obsahuje test angličtiny na jednu stránku, test němčiny, snad na dvě-tři strany. Obrázky, ke kterým máme napsat svoje vyjádření. Stránku, kde máme namalovat strom a popsat jej několika větami. Dále obsahuje rozsáhlý test TEZADO, o co kráčí, ještě netuším. Čas na vyřešení tohoto „maturitního“ sešitu prý není určen, máme se dát do práce. Řeším nejdříve úkoly z angličtiny. Překládám jednu větu, druhou, u třetí již tápu. Zbytek stránky tvoří gramatika a doplňování různých časů, předložek, záložek a předkožek. Pro ušetření času kreslím na volnou plochu „vysmáté“ kolečko s poznámkou „gramatika není můj šálek kávy“. Zbytkem se již nezabývám. Po dvaceti minutách nás slečna opět přerušuje. Budeme dělat jiný test – Test pozornosti. Rozdává nám další papíry. Na bílé „á čtyřce“ jsou natištěna písmena abecedy, hustě, vedle sebe, jedno vedle druhého. Máme vyškrtávat jen malé „d“ s čárkou nahoře, dole, nebo bez čárky, nebo s čárkou, nebo jak to vůbec bylo. Na každý řádek je několik sekund.

Vždy po několika sekundách je nám řečeno „přejděte na další řádek“.

Dostávám se vždy jen snad do poloviny, po asi desátém řádku si již „jen tak čmrkám“, z písmenek mi jdou oči „šejdrem“ a vypadám asi jako voják Vietkongu, lezoucí z houští bambusu. „DOST, odložit tužky!“  Odkládám, děvčata kolem již vykazují známku únavy. Slečna sbírá papíry, máme se vrátit k rozpracovanému sešitu. Chce se mi čůrat. Zvedám tělo a jdu na toaletu. Aha, prkénko dole. Snažím se jej zvednout a to mi zůstává v ruce. Chromované držáky, které zjevně nikdo léta „netestoval“, se rozpadají a sypou po kachlíčkové podlaze. Jak nádherný důkaz „přefeminizované“ firmy, kde se záchodové prkénko prostě nezvedá. Není proč.

Vracím prkénko tam, kde bylo a dokončuji látkovou výměnu raději v sedu.

Po návratu se věnuji opět sešitu a v něm vloženým barevným obrázkům. Je jich tady několik a ke každému máme napsat, o co na něm asi jde.

Na prvním je slečna, má hlavu v dlaních.

Píši – Slečna je nešťastná, frustrovaná, neuspěla ve výběrovém řízení. Pomalu se v ní probouzí agresivita. Zbývá jen malá jiskérka naděje, která doutná – neuhasla.

Na druhém obrázku drží tato slečna za kravatu nějakého manažera.

Píši – Agresivita propukla, slečna škrtí „dženeralistu“, z jejich očí sálají blesky, jiskra naděje, že uspěla, pomalu vyhasíná.

Na třetím obrázku je kolektiv, který se směje a rozpráví.

Píši - Díky dobré výchově a vlivu klášterní školy slečna pochopí, že dělá chybu. Vše se v dobré obrací. Všichni se radují (Jonatán štěká haf-haf a raduje se i paní Kadrnožková).

Čtvrtý obrázek nám ukazuje nějakou poradu, lidé stojí, promlouvá k nim postava v obleku, na kraji obrázku je blonďatá slečna, která poslouchá zvláště pozorně.

Píši – Výrobní porada. Všichni poslouchají. Ambiciózní se radují, zkušeným je to jedno. Slečna napravo na obrázku je trochu opilá a vůbec nechápe, co se děje.

Na jednom z posledních obrázků jsou dva lidé otočení proti sobě, opřeni o stůl, mají otevřené pusy, jako by na sebe ve vzteku křičeli.

Píši – Kolegové v práci si hrají o polední pauze na pardály skvrnité (druh jsem si vymyslel). Přirozeným způsobem tak vybíjejí svoji nahromaděnou agresivitu. Potom se zcela klidní a s lesklou srstí vrací zpět do práce.  

Další obrázky již neřeším, přestalo mne to bavit.

Kreslím strom dle požadavků na poslední stránku. Hustě se rozmachuji, dívčiny mne po očku sledují.

Tužkou jako malíř dělám, že měřím rozměry stromu. Opravdu bych velmi rád věděl, co se honí v pěkných hlavičkách kolem mne. Do koruny stromu maluji veliké, přímo monstrózní jablko, kterému kreslím vlasy. Dělám k němu šipku a píši – „vlasaté japko.“

Popisuji strom jako jedinečný, silný, jako jediný, obdařený vlasatým jablkem, které je pozitivní a nečervivé. K tomu ještě dalších asi pět vět podobných nesmyslů. Baví mne to. Protahuji se, zvedám ze židle a jdu se opět trochu pokochat pohledem na propršené město. V zádech opět cítím bodavé vidličky pohledů. Slečny pracují, snaží se, píší, kreslí, uvažují, přemýšlí, dumají. Duch intelektu jako by se vznášel nad celým tímhle místem. Jen nade mnou je nějaká “oblačnostní“ díra.

Sedám zpět a jdu řešit další test – nazvaný TEZADO. Jde o nějaký druh osobnostního dotazníku, kde je devadesát otázek typu – Když u vás někdo zazvoní, vytáhnete na něj mačetu, nebo na něj pustíte psa? V kolektivu vyhledáváte spíše klid a pohodu pod stolem, nebo se zúčastňujete plamenných debat o ničem? Máte rád sladké nebo preferujete mořské ježky na kyselo? Devadesát otázek podobných kravin. Vždy dvě možnosti. S tímhle problém nemám a test mi trvá asi patnáct minut. Sotva jsem hotov, opět přichází „kádrovka“ a dává nám další papír. Další „zkouška dospělosti“. 

Název tohoto výplodu jsem bohužel zapomněl (že by toho už i na mne začínalo být dost?). Byl to zase papír A4 a na obou stranách otázky. Začínaly od těch jednodušších, například: V dané řadě označte nejmenší čtverec. Vyškrtněte všechny obdélníky v druhé řadě. Postupně ale přituhovalo a na druhé straně tohoto hurónského nesmyslu již byly „špeky typu“: Do nejmenšího kolečka na pravé straně vepište druhé písmeno pátého dne týdne a do prvního čtverečku z leva třetí písmeno druhého dne týdne. Poslední otázky jsem se již jen snažil přečíst: Do třetího nejmenšího kolečka vepište číslo menší než sto dvacet ale větší než sedmdesát pět. Toto ale musí být děleno dvěma a pěti a jedenácti a musí z něj jít vytvořit postgraduální rovnice příčného nosorožce. Nesnažil jsem se chápat a již vůbec ne vyřešit. Byl jsem rád, že to vůbec přečtu. S tímto by se na svém křesle zapotil možná i Stephen Hawking, pokud by tedy někdy chtěl prodávat lístky na vlak.  Na test bylo pouhých deset minut, a jak píši, za onen čas, jsem měl co dělat, abych všechny otázky pouze přečetl. Po vytyčeném čase nám byl papír opět odebrán. Slečny se opět vrátily ke svým nedodělaným manuálům, já svůj již dokončil a demonstroval jsem, pro zvýšení „humorné“ atmosféry, svoji nudu.

Čas pomalu plynul a tekl jako horká čokoláda. Slečna nám nyní oznámila, že až všichni dodělají všechna cvičení, máme si vybrat pořadí, jak chceme chodit k ústním pohovorům. Máme se domluvit. Protože se k tomu nikdo neměl, povstal jsem a promluvil k přítomnému davu. „Přátelé, spolubojovníci, budoucí kolegové. Myslíte, že bychom mohli, samozřejmě demokraticky rozhodnout, že bych šel první já? Protrhnu panenskou blánu neznáma a svedu blesky a případné napětí do země jako hromosvod.“ Po těchto slovech, abych své řeči dodal patřičné vážnosti, jsem si prsty rukou ohnul ušní boltce směrem dolů, přitiskl si je k hlavě a pronesl jsem dotaz. „Myslíte, přítomní - že když si dám takhle uši dolů, vypadám jako Čivava?“ Panika v očích dívek byla nepřehlédnutelná. Odkývali všechno a myslím, že se budou ještě dlouho v noci odkopávat při svých hrůzných snech a vzpomínkách na blázna, co s nimi byl tehdy v jedné místnosti. Měl jsem vyhráno. Šel jsem první :-)

Ústní pohovor trval asi patnáct minut a nebyla to už taková legrace jako před tím. Prostě jsem jen měl mluvit chvíli anglicky a potom předvést nějakou sebe-prezentaci. Z kraje jsem se jen zeptal, jestli stačí ony udané (pouhé a směšné) čtyři minuty, nebo mám mluvit minut třeba čtyřicet. Tohle mi opravdu nedělá problém. Samozřejmě, zeptal jsem se slečny na jednu osobní otázku. Vlastně jsem pohovor začal já, když si to tak uvědomuji. Zeptal jsem se, proč vůbec pozvali mne, jaký to má smysl a účel a jakou mohu mít procentuelní šanci mezi těmi, kteří tvořili podstatu a „gró“ celého výběrového řízení. Mezi děvčaty po maturitách, středoškolačkami a zřejmě i vysokoškolačkami.

Nevím ani, co jsem čekal, že mi slečna odpoví, bylo mi jasné, že pravdu mi říct nemůže.

Pravdu, že vlastně jen plním statistickou tabulku, že do svých poptávek na prodavače lístků, zahrnuli věkově toho a onoho. Pravdu o tom, že jsem vlastně číslem a hlavně výkazem práce onoho HR Generalisty, který je za toto testování lidu obecného placen obolosem firmy, která možná vůbec nemá tušení, co se na oněch sezeních vůbec děje.

Pohovor skočil, slečna se semnou rozloučila, já ji poděkoval a udělal jsem to zcela upřímně. Byla to pro mne veliká zkušenost. Bylo to pro mne odpoledne prožité ve společnosti krásných mladých slečen, odpoledne napěchované zážitky a jiskřením. Odpoledne, které jsem si prostě užil.

Rozloučil jsem se všemi a vyrazil na cestu zpět k domovu.

Před firmou jsem narazil ještě na onoho pop-gurua, který si nesundal svoji barevnou čepičku po celou dobu a který i teď koukal jako leguán před krmením. Kouřil, schován pod okapem budovy s další slečnou. Povídali si. Vlastně sborově nadávali, vše odsuzovali a hořekovali nad ztraceným odpolednem.

Spokojený, veselý a s úsměvem na rtu jsem jim zmizel v ulici plné večerního deště.