NEUROL

Když si Pablo Escobar, jeden z největších kolumbijských drogových baronů, stavěl svoje vlastní vězení, do kterého se potom nechal se souhlasem vlády zavřít, myslel si i on, že situaci má pevně v rukou.

Byl přesvědčen, že svůj drogový kartel bude řídit z této vlastní pevnosti, za tichého dohledu vlády a že budou všichni spokojeni.

Společnost – protože si všichni budou myslet, že je ve vězení ale i on, největší dodavatel drog do severní Ameriky, bude mít vše pod kontrolou.

 

Proč jsem si na tohoto, vlastně vele-úspěšného obchodníka ovlivňující miliony mozků Ameriky vzpomněl zrovna dnes, je nasnadě.

Moje mysl k němu zalétla dnes ráno v naší malé vesničkovo-střediskové LEK-árně.

Sem tam se tady i já chodím LEKnout a při dnešním nákupu mastičky (která jistě zabrání tomu abych zemřel po píchnutí komárem) jsem už zase narazil na stejný fenomén:

Fenomén „NEUROL“.

 

Pan LEK-árník za pultem.

Důchodce v „bejsból“ čepičce před pultem.

Pan LEK-árník vyhazuje na desku pultu několik krabiček NEUROLu.

Popisuje.

Důchodce v „bejsból“ čepičce komentuje:

„NE, nedávejte mi to všechno, jen polovinu, ONA to valí do sebe JAK lentilky. Nemůžu ji to všechno dát!“

Pan LEK-árník: „Tak to už má závislost, to u tohoto léku bývá.“

Důchodce v „bejsból“ čepičce: „Já nevím, ale vždy to sní za dva, tři dny.“

Bere asi čtyři balení léků do tašky a mizí za sklem dveří.

Ano, napsal jsem stejný fenomén, protože velmi podobný dialog jsem v naší LEK-árně vyslechl, budete se divit, v krátké době snad již potřetí.

V mém případě šlo o důchodce, dva pány a jednu paní.

Vždy přebírání léků, pro někoho jiného - komentovali podobnou zkušeností: „Pane lékárníku, já mu to musím schovat, a vydávám to jen po pár kouscích denně, on by mi to snědl jinak HNED, zobe to jak papoušek slunečnici!“

Vzhledem k tomu, že i já mám podobnou rodinnou zkušenost, vím tedy, o čem tady píši – bohužel.

Dnes to již mohu vyndat na světlo, protože všichni zúčastnění, jsou již mimo tento „časoprostor“.

ANO, i my jsme měli v rodině závislou osobu na tomto syntetickém Alprazolamu, naši babičku.

Její závislosti jsem si vlastně, díky vlastní zkušenosti se závislostí (kdo pravidelně čte moje články, ví, že jsem již 13 let abstinující), všiml já. Byl mi divný její výkyv nálad, to že byla někdy velmi komunikativní až extatická, jakoby přiopilá (i když jsem věděl, že k alkoholu nemá nějaké pozitivní vazby). 

Někdy zase skoro nemluvná, apatická.

Mé podezření se zesílilo, když ji odvezli do nemocnice, po záhadném pádu na zem. Tchán ji našel ležící ráno na podlaze. Nic si nepamatovala. Vyšetření neprokázalo žádné změny – vše se svedlo na „něco“. 

Když se tento pád a bezvládí opakovalo podruhé, potřetí a babičku opět odvezli a za krátko zase přivezli bez jakéhokoliv nálezu, začal jsem něco tušit. Přinutil jsem tchána prohledat a sepsat všechny její léky a HOUHA. Na seznamu se objevila kvanta utišujících léků zmíněné a popisované řady. Po dotazu JAK to babička užívá, mi bylo řečeno: „Ona si to jí jak chce, na spaní si bere i tři tablety, prý ji jeden nezabírá! Já to řešit nebudu.“

Když jsem si potom vyhodnotil, svoji investigativní šťouravost do vlastní tchýně na jednu hromádku, vycházela mi z toho jediná věc.

Babička je silný narkoman.

Zdá se vám to nadnesené?

Pravidelně se „sjížděla“ léky do stavů, kdy o sobě prostě nevěděla.

Pátral jsem dál a zjistil, že ji jak obvodní lékař, tak ale i specialisté, nezávisle na sobě, psali tyto vlastně drogy jak na běžícím páse. Měla jich doma i po různých úkrytech spoustu.

Obvolal jsem její lékaře a ptal se, snažil se stav naší babičky řešit, žádal jsem zastavení přílivu těchto receptů od lékařů - bohužel, bylo již dost pozdě.

Při jednom z těchto stavů „mimo realitu“ babička upadla, zlomila si kyčel a po odvozu do nemocnice u ní proběhl těžký abstinenční záchvat. V nemocnici nic netušili, až při mé návštěvě jsem se snažil vysvětlit lékaři situaci a odhalil jsem tak babiččinu závislost na lécích.

Po tomto byla převezena do léčebny dlouhodobě nemocných, kde opět, po mých rozhovorech s lékařem, začali babičku „detoxikovat“ a pomalu jí snižovali dávky drog v těle.

Přesto – bohužel, nikdy se již do normálu nedostala a po návratu domů, po pár týdnech, zemřela.

Ano, je to možná smutný příběh ale dle mého nastavuje zrcadlo jedné, ještě smutnější otázce.

KOLIK je takových lidí mezi námi a kolik je podobně skrytých závislostí na této novodobé droze.

Víte, budu upřímný a i v naší lékárničce najdete NEUROL.

ANO, máme ho taky.
Ze tří mnou známých variant (0.25mg, 0.5mg a 1mg) ten nejslabší – 0.25mg.

Tak jednou za čas, když na mne jdou chmury a v hrudi mám spletenec stresových šňůr, vezmu si půlku tabletky.

Zabírá HNED a po patnácti minutách je vám dobře, svět se stane snesitelným a nenaštve Vás ani to, že Vám někdo objel auto klíčem na konzervy. 

Neberu jej ale nikdy dlouho, maximálně dva-tři dny a to ve velmi malém množství (dokonce ho má manželka schovaný a vydává mi raději opravdu jen stopové množství a jen když je opravdu třeba). Raději, ano, raději.

ALE.

Ale, i já po třeba dvou dnech, když jej vysadím a i v takto malém a nepatrném množství, necítím se zrovna na to, abych uváděl zábavný pořad „Se srandou na stojáka, na ležáka“.

Mám prostě chemii v hlavě a je to znát, chce to čas, než se toho tělo zbaví.

Možná právě proto mne poslední tři příhody v naší LEK-árně tak oslovily.

Možná pro moji zkušenost, možná pro moji vlastní, pitomou empatii k druhým?

Kdo ví.

NEUROL je dle mého názoru skutečně novodobou drogou této společnosti.

Legální drogou, kterou Vám předepíše vlastně každý lékař bez nějaké Vaší větší námahy.

Stačí požádat.

Otázkou zůstává, KDE je vlastně - TO ŠPATNĚ.

Určitě NE v lékaři – ten Vám chce pomoci.

Určitě NE v lékárníkovi – ten Vám jen vydá to, na co máte recept.

KDE tedy.

Osobně si myslím, že NEUROL, tak jako alkohol, tak jako jiné drogy – nic nevyřeší.

Otupí jen naše hrany, na chvíli uleví a o to všem, v těchto hektických dobách - jde.

Je to RYCHLÉ a snadné „pseudo-řešení“.

Je to psí hovno, které kopnete ze středu obýváku kde je vidět, pod postel do vedlejšího pokoje.

Kdo by se zabýval tím, proč se pes vydělal zrovna tam, když stačí jedna dobře mířená rána špičkou boty.

Kdo se zajímá o to, co nosíte v sobě uvnitř.

Je třeba věc řešit rychle a nepátrat dlouhodobě - po příčinách.

Kdo se stará o to, jak silně hoří ta posraná lampa Vašeho vnitřního majáku, která má varovat a svítit tak aby chránila nejen lodě ale i Vás před jejich nájezdem.

Kdo vezme hadr a očistí špínu ze skel Vaší vnitřní lucerny.

Víte, velikým paradoxem je další věc.

Pokud se někdo takový opravdu najde a chce v nás světlo opět zapálit, dáme mu k tomu vůbec šanci?

Umíme otevřít, odemknout dobře zamčené dveře onoho zmíněného majáku právě pro tyhle „nosiče světla“?

Takže tady máme problém na problém, což nezní moc optimisticky.

Možná bude fajn se v tom ještě probrat.

Tím prvním problémem může být:

Málo empatických „nosičů světla“.

Lidí, kteří se o Vás budou zajímat jako o celek, kteří budou chtít celostně vyřešit Váš stav tím, že půjdou ke kořeni problému a neskončí tím, že předepíší „medikament“.

Takových, kteří budou chtít najít skutečnou příčinu Vašeho stavu, kteří pojmenují ZDROJ problémů a poradí JAK se ho zbavit. Budou (jak zpívá Ewa Farna) Váš v šeru – ukazatel směru.

(Je jich málo, ale jsou, vím to, já je našel!)

Tím druhým zádrhelem ale často bývá:

Málo vnitřního odhodlání a málo „víry“ v dobro toho druhého.

Málo rozhodnosti v nás samých, udělat třeba radikální řez životního vlákna nesoucího náš problém.

Jsme naučení nevěřit nikomu, jen sobě samým a i to se nám často nedaří.

Jsme naučeni sáhnou po „léku“ který přinese IHNED úlevu, i když nás po čase zavede do pekla závislosti  jen proto, protože jsme neodstranili PŘÍČINU, ale tlumili jen NÁSLEDEK.

Závěrem mého, možná nesmyslného zamyšlení, které vyzní třeba jako plácnutí do vody, snad ještě pár slov. Nemám nic proti nikomu a ničemu, nic proti Alprazolamům ani jiným „lamům“ vše vzniklo legálně a snad to ve svém zrodu vzniklo proto, aby to pomáhalo.

Nechci odsuzovat chemii, byla tady vždy a bude tady na věky věků.

Mrzí mne jen, že tato dravá společnost, ženoucí se kupředu jako splašená herka táhnoucí dostavník bez jednoho kola, nemá čas a dle mého bohužel ani chuť, ohlédnout se, jak hluboké rýhy po ní zůstávají v prachu cesty.

Raději vymýšlí nové, rychlejší a účinnější drogy, které upraví chemii našich mozků tak, že vše kolem nás přestane být za chvíli realitou a stane se třeba oním spadem zelených čísel jako ve filmu MATRIX.

Klidným, ale nereálným obrazem všeho kolem.

Obluzené a utlumené transmitery reality, kterou snášet bystrým a senzitivním mozkem prostě již NELZE.

Kolik JE takových kolem nás v tomto dravém světě plném soutěže a spotřeby.

Jak dlouhá fronta v LEK-árně nás čeká za pár let?

Vidíš, milý Pablo Escobare.

Tebe zabili, protože jsi byl hrozbou této společnosti.

Prodával jsi DROGY, bez jejího dohledu - a to se prostě nedělá.

Vystačíme si sami.