NEUROL

PANDEMIE STRACHU     

Tyto řádky vznikly jako moje vlastní reakce na situaci, která kolem nás nyní panuje.

Tou situací je obecný strach z „něčeho“, co neznáme, co nás údajně ohrožuje, co je vlastně příčinou změn a toho, že poklidná hladina naších životů stala se bouřlivou.

Řádky níže jsou reflektorem mého chápání současných věcí.

Co takhle začít historií, dávnou ale i tou ne až tak vzdálenou?

Lidstvo jako takové, dle mého názoru, bylo stále tlačeno do toho, aby se něčeho bálo.

Vyznavači kříže se báli těch s měsícem, ti s měsícem ve znaku báli se těch s křížem. Ve jménu boha ať již byl tento znázorňován jakkoliv, se lidé vraždili, vypalovali města a vesnice, plenili, co mohli i nemohli.

Pokud tady nebyl problém s rozdílnými symboly a vírou v tyto, našly se jiné důvody. Čarodějnice a jiné temné síly, vždy odsuzované z kazatelen ústy těch, kteří přinášeli domnělou spásu ve jménu svatého, který byl zrovna po ruce.

Obecný lid byl ustrašen a vlastně fungoval jako „čistírna“ sama sebe. Vše běželo dle nastavených pravidel. Lid robotoval poslušně na panském, vraždil a vyhlazoval se dle plánů vrchnosti.

Stačilo mnout si ruce.

Pokud se posuneme v časové ose směrem dopředu, přílišný rozdíl neuvidíme.

Změnily se jen symboly a vše se, tak jako celá společnost, upravilo do mantinelů doby.

Tak aby to více „vyhovovalo“ dané situaci, ale i pokročilejší technice. Pána na kříži nebo měsíc, vystřídala hvězda se srpem, hákový kříž a kladivo. Přiřadily se barvy. Hnědí se tak mohli bát rudých, rudí hnědých. Jedni napadli druhé pro pomyslné čáry na mapách, které někdo někdy namaloval a opět se mohlo zvesela vraždit a loupit, pod rouškou „spravedlivého“ boje nebo za osvobození.

Boj a zabíjení byly vlastně vždy (z pohledů všech zainteresovaných stran) spravedlivé a vyhlazování druhých bylo vždy omlouváno jako přirozená reakce na „akci“ těch druhých.

Dějiny vždy psali vítězové, ne poražení. Po několika globálních vyhlazovacích melách tak bylo třeba opět vše postavit, obnovit, investovat, zvyšovat a rozvíjet.

Vše pomalu krystalizovalo.

Po poslední planetární řežbě se však zbraňové systémy mocných vyvinuly natolik, že další globální pranice by již měla fatální rozměr. Smetla by i iniciátory a toto uvědomění, že není KAM utéct, zapříčinilo vlastně to, že se celoplanetární masakry změnily na menší ohniska bojůvek.

Scénář ale zůstal stejný. Vždy šlo o pojmenování nepřítele, o jeho označení a důvodem masakru povětšinou bylo, že jedni přišli osvobodit druhé, aby jim mohli vnutit „to správné vidění světa“ a vyšších sil, aby jim mohli přinést domnělou volnost a ihned potom je zotročit pro ty své, správné záměry.

V posledních desetiletích, jak bylo ale zmíněno, se až na pár bojůvek celkem nevýznamných pro planetu jako takovou, nic moc nedělo. Mocní tedy mohli stavět a budovat, grafy mohly růst, čísla mohla bujet. Pokud to už dále nešlo, prostě se trochu zatřáslo základy a budovalo se dál. Pár businessmanů vyskákalo z oken a mohlo se pokračovat. Malá ohniska rvaček v částech světa, kde lišky dobré noci nepopřejí dále krmila média, bylo o čem psát a pokud se již opravdu zdálo, že je třeba zatřást systémem trochu radikálněji a strach vygradovat, prostě a jasně se vletělo letadlem do mrakodrapu a zase bylo o čem hovořit a psát. 

Pojmenovaným, obecným a novým nepřítelem, se stal světový terorismus. Strach z mega válek, hnědých a rudých barev přestal fungovat. Už nebyl „in“. Už se ošoupal. Natáhl se tedy nový koberec strachu, po kterém mohly vykročit restrikce v podobě větší kontroly oveček.

Mohlo se dále zbrojit, grafy opět mohly růst a zase, pokud se zastavily, vymysleli jsme Al Kaidy, utvořily jsme si fiktivní Islámské státy.

Důležité bylo vždy jen jediné, opět a zase, vytvořil nepřítele, pojmenovat jej, přiřadit mu symbol a ještě lépe, číslo. Bylo třeba aby obecný lid pochopil, čeho se má bát.

To neznámo muselo a musí mít jméno.

Pokud je neznámo pojmenováno, má příkladnou barvu, má číslo tak tedy existuje!

Je tady a zdá se, že strach je na místě.

Rovnice je celá, nic nechybí.

Pokud se tady na chvíli zamyslíme, jak funguje dnešní doba a média kolem nás a podíváme se na ně z úhlu „dějin“, můžeme možná zjistit, že scénář, který se nám nyní předkládá, není vlastně ničím novým ani objevným.

Může jít jen o starou, zaprášenou, vycpanou a opelichanou lišku, která dostala nové jméno, jiné číslo a jinou barvu.

Co zůstalo stejné, je strach z neznámého.

Co tedy dělat, pokud zjistíme, že ekonomika již chcípá na úbytě? Strach z terorismu je omšelý, přestává fungovat. Lidé nekontrolovaně cestují jako mravenci po celé planetě. Grafy, které jsou vyhnané do rekordních výšin, stojí. Králíkárna, kterou stavíme výše a výše už je tak vysoká, že na horního králíka nelze dosáhnout a všechny komponenty včetně pantů jsou z Číny.

Jak ji zbořit, abychom nebyli za blbce?

S jakým novým strachem přijít, když lidi nemají strach z chřipkových epidemií, kdy Eboly a SARSy, které zabily tisíce lidí na planetě, začínají vyprchávat jako limonády?

Jak tohle všechno zastavit a co vymyslet, aby se lidí začali opět něčeho bát, když se již vlastně nebojí ničeho a za chvíli se oklepou. Co udělat?

A tak se zdá, že mocní přišli na geniální myšlenku.

Stačilo vzít virus celkem běžné nemoci (takový, který razantně neublíží), geneticky jej upravit, aby se odlišoval (protože on by měl být jiný, když jej začnou zkoumat odborníci) a opět, dle starého scénáře, tomuto přiřadit jméno, symbol a číslo.

Vše musí být nové, neotřelé.

Bacil stačí rozšířit jako klasickou nákazu (on se vlastě rozšíří sám).

Co je ale potřebné udělat a to razantně, je nutné jej silně ZMEDIALIZOVAT!    

Vzhledem k tomu, jak jsou média hladová po senzacích, nedá nám to příliš práce. Hovno se vlastně taky nemusí snažit, aby se rozneslo, stačí jej pohodit na stezce, kde chodí mnoho lidí a chvíli si počkat.

Je třeba si uvědomit, že tady máme nyní zbraň nejsilnější a tou jsou sociální sítě, a tak se opravdu ono hovno rozšlapává vlastně samo a na světě je nemoc s nejlepším „public relations“ v historii.

Lidstvu, napojeném a závislém na pupeční šňůře Matrixu, stačí vpustit do žil „informaci“ a chvíli si počkat, vše ostatní se začne řešit vlastně samo.

A tak, i když na chorobu neumírá více lidí než na jiné nemoci, stává se z ní globální strašák.

Strach graduje. Média v honbě za ziskem každý den chrlí počty nakažených, nemocných, mrtvých. Sociální sítě přetékají mapami v rudé barvě krve s ložisky nakažených, televize šíří obecnou paniku pod rouškou zaručených informací.

Jedni, pod pokličkou a záštitou „poskytování informací“, děsí druhé.

Pokud se zde opět ohlédneme do historie, jaký je vlastně rozdíl mezi kazatelnou kostela a zprávou veřejnoprávního média, ke slovo „veřejnoprávní“ je jen nálepka, která má barvu dle toho, kdo je v současné době u politického vesla.

Identity Matrixu s telefony v ruce to chápou jasně. Říkají to mocní, hlásají to ústa volených - je to tedy pravda! Pochyboval by jen blázen nebo, tak jako kdysi, bezvěrec.

Takže zpět do proudu řeky, koho by dnes zajímala nějaká „chřipka“, máme zde nového nepřítele s lepším jménem, číslem. Strach má jasnou a ohraničenou podobu. Je to něco nového!

Informační kanály fungují jako vynikající myčka mozků, stačí si posčítat, kolikrát redaktorské opičky během čtených zpráv vysloví slova „Korona virus“ a „Covid-19“. Prahové podsouvaní strachu je vyladěno na jedničku a před „pravdou a objektivní informací“ vlastně nelze nikam utéct.

Lidé neudávají druhé pro to, že mají za oknem špatný, nebo vůbec žádný praporek ani za to, že je viděli číst jinou bibli, než je ta správná. Volají na policii proto, že ten či onen nemá na ústech kus hadru. To je přece správně. Chráníme sebe, chráníme tebe. Bylo to v televizi!

Ve jménu „dobré věci“ přece šíříme osvětu a bráníme bezvěrcům bořit. Upálit je, čarodějnice? Podobnost s historií jen čistě náhodná.

Nahráli jsme zvířátkům do hlav novou podobu strachu, dali jsme jim směr, a tak se stalo to, že tyto nemusíme ochočovat – ony ochočují samy sebe.

Dokonalý výsledek.

Lidem po dlouhé době můžeme zakázat cestovat, můžeme jim zakázat pracovat, můžeme vlastně cokoliv, protože to děláme pro ně. Pro jejich zdraví a životy a co je cennějšího?

Ovce se vystrašené samy zamknou na pět západů v obavě o vlastní životy. Hlídací psi mají klid a může jich nyní být vlastně více a více, rozšíření jejich počtu je přece potřebné a logické.

Spolu to zvládneme, říkají spořitelny a snižují úrokové sazby. Spolu to zvládneme, říkají banky a odkládají platby, které stejně musíme zaplatit včetně narostlých úroků. Pomůžeme vám a převezmeme odpovědnost za letadla, vlaky, firmy, za váš život.

Vliv mocných se prohlubuje a díky ekonomickému restartu můžeme dále stavět a grafy takto pobořené ekonomiky mohou vstát z mrtvých.

Pod roušku pomoci se dá zamést cokoli a lidé budou vlastně šťastni, že je konečně někdo vyvede z údolí temnot. Tak jako kdysi, tak jako stále.

Scénář funguje, puzzle do sebe výborně zapadají.

Co říct závěrem?

Strach tady vždy byl a bude, vždy se mocní budou snažit, aby se člověk bál, protože jen vystrašené ovce budou mít pocit, že potřebují zachránit. Budou potřebovat vedení a budou potřebovat světlo na konci tunelu. Vždy to tak bylo, ať tím světlem byl slibovaný ráj, Valhala, svět, kde je všechno všech, nebo prostě jen vidina snu s nějakým jménem.

Ten, kdo jim toto světlo slíbí, byl a bude vždy tím, za kým budou ochotny, slepé a důvěřivé, jít.

Jak bylo zmíněno, scénář je stále stejný, má jen jiné desky a nový papír a třeba jiný styl písma.

Nic se nezměnilo.

Pochopení toho mi osobně přináší vnitřní svobodu a klid.

O nic nejde a vlastně o nic nikdy nešlo, kromě více peněz a vlivu pro hrstku lidí na špičce pyramidy.

S touhle myšlenkou se mi osobně žije daleko lépe a vím, že mohu zůstat klidný.