NEUROL

 

Pohádka o ovčákovi Ondrovi a nových zlých vlcích   

Milé děti, povím vám před spaním pohádku.

Za devatero anténami WIFI a za desatero horami z PET lahví, na loukách svěžích jako kuře od mistra Kolonela, spokojeně žil chytrý ovčák Ondra. Pásl svoje zdatné, silné a chundelaté ovce a dařilo se mu celkem dobře. Jednou, když slunce zapadalo za dalekou polskou benzínovou pumpou, dostal nápad. Jak jsem povídal, dařilo se mu dobře, a tak si řekl, že by mohl rozšířit své stádo o nějakou další ovečku. Jednoho dne tedy vybral peníze z oprýskané plechovky od sardinek a vyrazil na trh nakupovat.

Na trhu bylo lidí jako smetí, obchodníci nabízeli své zboží, zdatně se překřikovali a každý vychvaloval jen to své. Ondrovu pozornost upoutal stařeček v koutě trhu. Stál tam osamocen a na provázku měl jen jednu ovečku, byl takový celý vetchý s ohnutými zády a vypadal trochu odrbaně, zanedbaně. Ovečka, kterou držel na tenkém provázku, rovněž nejevila nějaké známky dobrého zdraví. Dali se do řeči a Ondra se dozvěděl, že ovečka se jmenuje Milenka a je poslední, kterou obchodník má. Milenku prý musí prodat, tvrdil, nemá již dost sil na to, aby ji pásl a vůbec, prý ani nikdy nechtěl být ovčákem. Jak bylo napsáno, ovečka byla prachbídná, měla vystouplá žebra, řídkou nažloutlou srst a její pohled prozrazoval, že ve stádě určitě nebude ta nejchytřejší. Ondrovi se ale staříka zželelo. Umluvili tedy cenu velmi malou a za chvíli si již Ondra z trhu odváděl na provázku ovečku do své salaše.

Jak šel čas, ovečka Milenka se postupně zotavila a nejen to, začala být velmi, opravdu velmi produktivní. Rodila a rodila stále nové ovečky a Ondrovo stádo se po čase velmi rozrostlo. Již nestačila jedna malá pastvinka za salaší, kde byla nejlepší tráva. Musel tedy vyhánět i na jiné louky, ze kterých tráva mizela velmi, velmi rychle. Ostatní, starší ovečky z původního stáda, se také množily, ale Milenku moc rády neměly. Zdála se jim trochu hloupá, neostražitá, často v noci usnula tam, kde by ji snadno mohl ulovit vlk, nerozuměla povelům pasteveckých psů, neuměla si sama najít pěknou šťavnatou trávu a vždy šla tam, kam šly starší, chytřejší a zkušenější ovečky. Všichni její potomci byli úplně stejní a bylo jich opravdu čím dál více.

Občas se stávalo, že stádo napadla vlčí smečka a sežrala pár oveček, ale jak je psáno, stádo rostlo a Ondra se musel rozhodnout, jak to celé vyřešit. Po dlouhém rozhodování a asi dvou lahvích rumu z nedaleké večerky od pana Lou HiouTsou se rozhodl, že stádo notně proředí. Nechá si jen silné, zdravé ovečky a ty slabé pobije a prodá jejich maso a vlnu. Založí nový, zdravý chov a vrátí se k původní pohodě.

Jednou večer tedy zavřel všechny ovce do jedné veliké ohrady s tím, že je prohlédne a hlavně vytřídí. Když tak ale koukal na to veliké stádo, kouříc dýmku, nacpanou směsí jeho oblíbené trávy a mechu, uvědomil si, že moc neví, jak pozná ty zdravé, chytré a silné a jak ty ostatní, ustrašené a slabé. Najednou přišel na zásadní nápad.

Ondra často s ovečkami mluvil a věděl, že mu rozumí. Vymyslel to takto: Ráno přišel k ohradě a všem udiveným ovečkám navykládal, že poblíž salaše se upelešila nová smečka vlků a ta že je zřejmě, nejspíše v noci a velmi brzy všechny sežere. Smečka se prý vůbec nebojí pasteveckých psů, kteří přirozeně stádo hlídají, a prý je velmi agresivní. Ovečky prý nemají žádnou šanci.

Reakce oveček byla přirozená, všechny se začaly třást strachy. Nespaly celou noc, jednu, dvě, týden. Jednu noc sice vlci přišli, ale byli to ti samí, co chodili stále. Odnesli si dvě slabé ovečky a nic jiného se nestalo. Zlí noví vlci z vyprávění nepřišli. Některým ovečkám to začalo být divné a začali nad slovy Ondry mírně pochybovat, většina se z nich se ale stále bála. Vystrašené se pásly celé dny.

Za pár dnů přišel Ondra zase ke stádu, svolal si všechny ovečky a oznámil jim další věc. Zlí vlci v blízkém pelechu se prý hodně rozmnožili, jsou daleko hladovější než před nedávnem a chystají se na ovečky už velmi brzy. Jsou to vlastně vlci úplně noví, silní, hladoví, ne ti staří hodní, na které jsou ovečky zvyklé. Nepřežije prý ani jedna z nich. Je tady ale taková věc, který by je mohla ochránit. Řekl všem ovečkám, že je zjištěno a potvrzeno, že vlci nežerou ty ovečky, které mají na zádech barvou namalovanou červenou tečku.

Hodně oveček se začalo radovat, některé však začaly opět pochybovat. Jeden beran, který patřil ve stádu k těm nejstarším, dokonce začal tvrdit, že nové zlé vlky zatím ještě nikdo neviděl a nikoho prý nesežrali, ale jiné, mladší ovečky zase tvrdily, že v jiném, vzdálenějším koutě ohrady zemřely prý dvě ovečky strachy a tři hlady, když se z obav před novými vlky přestaly pást. Za tyto ztráty prý může také ono nové zlo.

Mezi ovečkami tedy pomalu začal vznikat rozkol. Většina z nich se nemohla dočkat toho, až jim Ondra namaluje na záda červenou tečku, jiné pochybovaly a zatím vyčkávaly.

Za pár dnů zas přišel Ondra k ohradě, v ruce měl štětku a kbelík barvy a oznámil ovečkám, že nyní ty, které budou chtít, označkuje a udělá jim na záda slíbenou tečku. Pár oveček se hned začalo strkat, pár beránků trkat a okamžitě byli v předních řadách a čekali na tečku. Ondra tedy začal těm, které byly nejblíže a které se nejvíce strkaly, dělat na záda tečku.

Ondrovi bylo jasné, že některé ovečky chtít nebudou a věděl, že o jeho slovech pochybují. Byly to většinou ty ze starého chovu, ne potomci Milenky, ale chtěl mít naprosto jasno, která je která, a tak pokračoval ve svém plánu.

Další den, když opět přišel ke stádu zavřenému v ohradě, kde již byla tráva po těch dlouhých dnech skoro vypasena, řekl všem ovečkám, že je pustí na paseku jinou, se svěží čerstvou trávou, ale jen ty, které jsou označeny tečkou. Také jim řekl, že každé ovečce, která se nechá otečkovat, vyleští Sidolem zvoneček na krku. Jak také řekl, tak začal konat.

Většina oveček, když slyšela tuto zprávu měla jasno. Přece nebudou trpět hlady, přece chtějí mít krásný, a ne zašlý zvoneček, chtějí na novou pastvinu, chtějí se mít dobře, a tak přestaly před štětkou v Ondrových rukou utíkat a hlasitě bečet a pokorně se nechaly také označit. Některé z těch, které doposud pochybovaly, začaly těm s pěkným zvonečkem hned závidět a tak si přiběhly pro tečku také.  

Jak se pár dnů s pár dny sešlo, byla již většina stáda označena a přemístěna na novou, krásnou a zelenou pastvinu. Tady se klidně všechny pásly, vlka se díky tečce na zádech již nikdo nebál, a to i přesto, že pár vypelichaných zubatých jedinců opět v noci odneslo, tak jako vždy, několik jehňat a starších oveček. Prý to ale nebyli ti noví, hodně zlí. Ovečky si byly jisté, že jsou nyní nejen za potokem, ale za celou vodou. 

Na té staré, ušlapané a nehostinné, původní pasece zbylo jen pár starších oveček. Neměly zde skoro co jíst, byly vyhublé a smutně hleděly jedna na druhou. V chundelatých hlavičkách měly hodně otázek, na které nikdo neodpovídal. Nové vlky přece nikdo neviděl, nikoho vlastně nesežrali, bylo jim divné, proč je Ondra tak nemá rád, upírá jim novou pastvu a proč tak pěkně zachází s ovečkami, které jsou otečkované. Proč právě je nechá strádat a hladovět.  

Když se tak rozhlédly více kolem sebe, pomalu začaly poznávat, že skoro všechny otečkované ovečky jsou vlastně děti Milenky, té nové neduživé podivínky, kterou si kdysi Ondra přivedl z trhu. Začaly se nyní trochu bát i ony. Bylo jim jasné, že toto roztřídění na jedny a druhé, druhé a první bude něco znamenat, nevěděly ale co. Jak to tak ale v pohádkách bývá, měly se to záhy dozvědět.

Jednoho dne po poledni se před salaší objevil povoz tažený dvěma koňmi. Vystoupili z něj muži s velkými noži a vešli dovnitř salaše. Byli to řezníci.

Ovečky s tečkami v nové ohradě byly v klidu. Jsou přece chráněné, vypasené s krásným vlněným bohatým rounem, zdravé. Nemají se přece čeho bát, nejsou těmi, které jsou nyní ostudou celého stáda.

Pár zbylých oveček ve staré, vypasené a suchem rozpukané ohradě propadlo panice. Začalo jim být velmi úzko. Bylo jim jasné, koho přišli řezníci zabít. Je. Zbídačené, hlady a strachem vyhublé a vypelichané ovce. Je, které se nenechaly označit. Je, které byly přítěží a na které Ondra zřejmě zcela zapomněl. Je, které musely týdny strádat, nemohly se pást jako jiné, měly žízeň, protože voda ve žlabech skoro vyschla. Je, které si nechaly raději utéct svěží trávu nové pastviny a klid letních nocí jen proto, že se jim zdálo, že jim Ondra prostě lže. Je, které nevěřili svému ovčákovi. Je nevěrné a zavržené.

Na sklonku dne vyšli muži ze salaše.

Ondra v doprovodu mužů s noži stál v záři zapadajícího slunce hledíc na obě skupiny oveček.

Najednou se jeden z mužů zeptal:

„Tak které, které pobijeme, pastýři?“

Ondra promluvil takto:

„Vidíte ty v napravo, v té ušlapané, vypasené a zbídačené ohradě? Vidíte ty zubožené, žíznivé vychrtlé a opelichané kusy, co jim lezou kosti zpod kožichu? Vidíte ty nevděčné, nevěřící, pochybovačné rebelky, které se přes všechny výhody nenechaly označit?

Ty potvory, které by raději chcíply, než by šly do ohrady s potomky Milenky? Vidíte je?

Tak ty nechte.

To jsou ty silné a nepoddajné, ty, ze kterých uvažuji založit nové stádo, protože nyní vím, že jen tak bude zdravé. Bude pocházet z těch, kteří byli schopni tohle všechno strádání vydržet. Ano, chci další nové stádo z těchto jedinců.“

„Ostatní pozabíjejte.“

A tak se i stalo.

Bohužel děti, ne všechny pohádky mají dobré konce, ale kdo ví, třeba to i dobrý konec je.

Nebo bude. Kdo ví, bylo to přece tak dávno, a tak daleko. Za devatero anténami WIFI a za desatero horami z PET lahví.

A jestli neumřeli, žijí tam ty zdatné a neoznačené ovečky dodnes spokojeným životem.