Co to mělo znamenat?!

  

                                                       

Před naším domem se poštěkali dva psi.

Hafali na sebe hutně. Majitelé je drželi na napnutých vodítcích.

Asi si psi potřebovali něco říct. Majitelé zjevně ne.

To by ani nebylo tak zajímavé. Co ale dle mého bylo, byla reakce jednoho z pejskařů.

Ten odtáhl štěkajícího miláčka na vodítku kousek dál na trávu, dřepl si k němu a položil mu otevřený dotaz: 

„Co to, prosím tě, mělo znamenat?“

A tak jsem se nějak zamyslel. 

 

Co vlastně majitel od psa očekával? Nějakou rozvinutou odpověď, že jako třeba se pes posadí a řekne: „Člověče, dnešek úplně na hovno, ty granule, co mi dáváš, mi nechutnají, jsem v nějakém stresu, tak prostě štěkám na každého, kdo projde kolem. Celkově nějak nemám náladu. Takhle bych se asi vyštěkl k celé té akci, že jsem jako štěkal někde, kde ty jsi nechtěl. No tak co.“

Možná jsem měl začátkem zmínit, že mám psy velmi rád, a dokonce jsem jednu dobu uvažoval o pořízení chlupáče jako kamaráda, ale jak šel čas kolem a jak tak všechny pozoruji, od svého záměru jsem upustil.

Nikdy jsem nechtěl být moc stejný jako většina proletariátu a protože všichni (tedy alespoň většina lidí kolem mě) má psa, nechci ho mít zase i já. Navíc sbírat po něm neustále hovínka, protože žijeme ve městě, se mi opravdu nechce.

Oni vůbec psi jsou v současné době velký fenomén.

Tak jak vymírá komunikace mezi lidmi a jak skomírá taková ta lidská sounáležitost, tak přibývá stále více a více psů.

Vlastně dnes již jít do parku bez psa je celkem veliká rarita. Když se procházím po našem zeleném koutku přírody uprostřed města, jsem vlastně skoro jediný, kdo nemá s sebou čtyřnohého společníka. Pár běžců sportovců, já a pak desítky a desítky pejskařů.

Pes se stal pojítkem mezi lidmi a vlastně komunikačním prostředkem, se mi tak zdá. Několikrát jsem si to vyzkoušel.

Když jsem oslovil majitele psů a zeptal se jich, jak se pes jmenuje, popřípadě co to je za rasa, vždy mi všichni velmi ochotně odpověděli. Zabředli jsme v rozhovor a někdy dost dlouhý, týkající se venčení, rasy, krmení, výcviku atd.  

Představoval jsem si, že zastavím člověka, který jde sám a třeba se ho zeptám, jen tak, jak se má nebo jak mu dnes chutnala snídaně, popřípadě jestli nemá zbytečně mokrý čumák nebo matnou srst. Asi by mě poslal tam, odkud není návratu.

Prostřednictvím psů se i lidé druží a jak jsem v parku našem vysledoval, pořádají spolu různé výlety, setkání dle ras, velikostí, popřípadě různá cvičení a další a další aktivity.

Podmínkou těchto setkání ale samozřejmě je, že musíte mít psa.

Že by se sešli třeba čtyři lidé jenom tak, neznámí mezi sebou, třeba na inzerát: „Jen si tak popovídat“ a začali rozmlouvat, to prostě asi nejde. To je špatně.

Přes psa to ale jde. Vždy.  

Přemýšlel jsem nad touto situací, proč to vůbec takhle dneska funguje a proč si lidé pořizují psy v tak velkém množství. Proč je má skoro každý.

Přitom mezi sebou, osobně, lidé skoro nekomunikují, samozřejmě když vynecháme sociální sítě, kde prostřednictvím obrazoveček komunikují neustále.

Na dálku. Nezávazně, vlastně se nevidí a často ani neznají. 

Nedávno jsem jel trolejbusem do centra města. Seděl jsem na sedadle, nastoupil starší pán a sedl si vedle. Mírně do mě strčil. Omluvil se mi, já mu odpověděl, že to nevadí a zeptal jsme se ho, jak se má a kam jede. Pán mi odpověděl a chvíli, než jsem vystoupil, jsme poklábosili. Řekl zajímavou věc. „Víte pane, je zvláštní, že se se mnou bavíte, se mnou se nikdo nebaví, tak si toho dost vážím. Sem tam mi známí pošlou nějakou zprávu, ale nikdo se nebaví, ani v domě sousedé, prostě nikdo.“

Vlastně se ani nedivím a musím přiznat, že mě tato příhoda přišla jako potvrzení toho, že mezilidská komunikace nám pomalu ale jistě - chcípá na úbytě.

Ani jsem nechtěl, ale možná to tady zmíním.

Myslím si, že u psa jako takového je podstatné to, že si jeho náklonost a lásku můžete koupit.

Pes je vám stále vděčný a za trochu granulí se k vám bude lísat, i když ho třeba ráno, jak jdete do práce, nakopnete.

S člověkem je to daleko horší a složitější, že.

Psa můžete také na celý den opustit, ale když přijdete domů, mává ocasem. Je šťastný, že jste doma a nevyčítá vám, že z vás táhne kořalka, nebo že jste se někde zdrželi.

Opět, s člověkem je daleko větší potíž.

Říkám to nerad, ale myslím si, že psi jsou tak trochu citový prostituti a že jejich prostituce přes granule se dneska hojně využívá. Proto si lidé většinou kupují psy a ne kočky, které jsou daleko hrdějším stvořením a jejich lásku si tak snadno jako u psů nepořídíte. Tam se musíte hodně více snažit.

Závěrem si dovolím vyslovit myšlenku, a to tu, že kdyby lidé investovali tolik lásky a citu do vztahů mezi sebou, kdyby jí jeden druhému dávali tolik, kolik jí dávají psům, žilo by se nám tady jako v ráji. Kdyby se jeden člověk k druhému choval tak, jak se chová ke svému psu, máme tady nebe na zemi.