JAK JSEM "HNÍZDIL"

Hnízdo zdraví aneb - Jak jsem „hnízdil“  

Psát o doktoru Hnízdilovi, kterého si velice vážím, nebude jednoduché. Psát o vlastních potížích, bude ještě těžší a psát o pocitech a emocích, které na vás visí jako mokrý hadr, je asi nejtěžší, ale stejně se o to pokusím.

Snad někomu „kápnu do noty“. Třeba někomu, kdo hledá cestu z kruhu ven, jako jsem hledal já.

Třeba někomu, kdo již tu cestu našel, taky jako já, ale neví, jak a kdy po ní vyrazit.

Pojďme ale krok za krokem, skok za skokem, jako „chromonohý“ zajíc.

Úvod

Vše začalo mým pozvolným uvědoměním v ordinaci jedné rehabilitační sestry, kde jsem končil opět jednu ze svých dlouhých poutí za nebolavými zády.

Vlastně, ono uvědomění a prozření přišlo až pár dnů po tom.

V té ordinaci jsem totiž jako první doušek – dostal napít pořádné a pravdivé „sody“.

Čekal jsem, tak jako obvykle, že se mne ujme zdravotník bez chuti a zápalu (to není překlep), který mi klasicky a nudně doporučí nějaké cviky, mírně mi po zádech pohoní laškovní měkký míček a bude vymalováno, asi jako na jiných padesáti rehabilitacích, kterými jsem prošel a které nikdy nic nevyřešily.

Tady ale ne.

Byl jsem těžce zpovídán! Byl jsem drcen otázkami jako: „Vy vůbec a nijak nesportujete – a proč?“

Nebo: „Aha, Vy máte kolo a nejezdíte na něm – proč nejezdíte, je to přece fajn, jste říkal! Vy sedíte devět hodin v práci na židli ve stresu a divíte se, že Vás bolí záda?“

Odešel jsem z rehabilitace psychicky rozbombardován jako Stalingrad po obléhání a myslel si, že ona sestra je hyper-brutální kráva. Nadával jsem snad dva dny jako carský důstojník, co na přehlídce spadl ožralý z koně, až mi došlo to, že ona nebude v tomto případě stižena „kravismem“, ale že to bude úplně někdo jiný.

Došlo mi, že byla jediná, kdo mi řekl asi po pěti letech mého chození po ordinacích – PRAVDU.

Došlo mi, že tím skotem sudokopytníkem budu asi já.

Jak kruté zjištění.

Mé uvědomění netrvalo ale dlouho a za chvíli jsem opět seděl v ordinaci své neuroložky, která mne po tom, co jsem prošel kolečkem „zdravotnického skeneru“, opět ujišťovala, že můj problém není až tak v kostech a páteři, ale - a to hlavně – v mé HLAVĚ.

Ne že bych byl, přátelé, blázen, cupoval prostěradla a jedl syrové brouky, to ani ne.

Spíše mne prý mé tělo varuje, že žiji „tak nějak blbě“.

Hlava to vyhodnocuje tak, jak to vyhodnocuje – přisuzuje a přiřazuje, prostě si dělá, co chce.

Odcházel jsem od lékařky, které si opět velice moc vážím za její přístup (a za to že mi tohle vůbec řekla), rozfragmentován, jako poškozený soubor starého operačního systému.

Řekla tehdy vlastně dost podstatnou větu: „Vážený pane, západní medicína je už na Vás krátká, já už Vám vlastně nemohu nijak pomoct.“

Safra, co s tím. 

Ocitnete se najednou vlastně v bludném kruhu.

Bolí vás záda, víte, že si za to můžete tak nějak sám. Máte „depku“, že vás bolí záda a záda vás bolí, protože máte „depku“.

Jezdíte po kruhovém objezdu kolem dokola a navigace neříká (D.R.U.H.Á. - odbočka doprava). Navigace mlčí.

 Na jednu stranu jsem byl rád, že mi vlastně (prý) fyzicky nic není (testy, rentgeny dopadly dobře), na straně druhé jsem šmatlal dokolečka dokola, jako děvčátko, s jednou nohou přibitou k podlaze.

Jak tedy z kruhu ven. Radikální změna životního stylu? Kde začít? Vykašlat se na práci, co vás baví, ale vlastně stresuje?

Začít se více hýbat, i když po každém pokusu o sport končíte v bolestech?

Začít úplně jinak?

Jinde?

Jak, kdy a kde?

Možná v tuhle dobu mi prozřetelnost, nebo kdo to byl, přihrál do cesty povídání pana Duška a potom i jeho hosta, MUDr. Hnízdila. Byl jsem okouzlen, byl jsem unesen a najednou mi svitla naděje.

Konečně někdo, kdo hovoří úplně jinak, někdo kdo se zajímá i o duši pacienta a o to, JAK žije!

O to, KDE vznikl problém a PROČ vznikl a neléčí JEN jeho důsledky. Konečně nějaký GURU, který mne nakopne, poradí, ukáže. Tahle naivní představa mne nadchla a zažehla mé trysky. Následoval raketový start do nejbližší „knihkupárny“, kde jsem skoupil snad všechny knihy MUDr. Hnízdila.

Podrobně jsem je prostudoval a samozřejmě přišel na to, že jediný, kdo mi může na mé strastiplné pouti za nebolavým hřbetem pomoct, bude jen a jen ON.

Víte, jak to je. Mysl stále potřebuje hledat nějakého zodpovědného „boha“.

Je to jednodušší než vlastní odpovědnost a námaha, práce na sobě sama. Ta moje kulatá „blbka“ na krku si prostě v onen daný moment po přečtení knih usmyslela, že jestli má být vykutálena z ohnivého kruhu deprese, kterou si sama naordinovala, musí být vykutálena v Hnízdě zdraví, kde – jak se dočetla, všichni tito andělé duše a těla, sídlí.

Ujistil jsem tedy sám sebe, že jen tady budu spasen a rozhřešen, našel si kontakt na sídlo pana doktora na Internetu a objednal se, ujištěn (opět sám sebou – já si vystačím), že do starobního důchodu na mne snad vyjde řada.

Po objednávce v „Hnízdném nebi“ se mi mírně ulevilo (udělal jsem přece pro sebe takto už dost = našel spasitele) a věc přestal řešit a popravdě na ni skoro zapomněl.

Jaké bylo mé překvapení, když se mi asi po půl roce po objednávce rozezněl telefon, kde mne sestra zdravila a, světe ZBOŘ SE, pozvala na první návštěvu Hnízda zdraví a (a to mne tedy úplně poser prsa  - citlivky prominou) dala mi termín setkání s mým vysněným zachráncem MUDr. Hnízdilem.

Samozřejmě jsem ihned souhlasil, ujistil ji, že přijedu do Prahy a budu ve stanovený čas na stanoveném místě, nevěříc svým hluchým uším, že se mi dostalo takové pocty dříve, než za mnou ruka osudu zaklapne víčko plastové urny.

Nadešel čas, nebo tedy alespoň brzy nadejde, odhodit do škarpy kříž a vyrazit na „velikou cestu vzkříšení“. Alespoň jsem si to tehdy myslel.

V Hnízdě zdraví

Do „veleměsta“ jsem vyrazil samozřejmě o den dříve, abych nic nenechal náhodě. Přespal jsem u syna, který je už pár let „navátým Pražákem“, jako zřejmě dalších 90 % nynější populace tohoto mraveniště, a v den „D“ vyrazil městskou dopravou do Hnízda zdraví.

Měl jsem na papírku A4 podrobný plánek, kterými spoji jet TAM a kterými zase ZPĚT.

Kde přestoupit a kde vysednout. Kde se nalodit a kde zase vylodit.

Cesta proběhla celkem bez problémů až na přestup z Metra do autobusu, na stanici Hradčanská, kde mi moje GPS v hlavě začala hlásit „přepočítávám - přepočítávám“ a já notnou chvíli bloudil po stanici metra jako maďar v kukuřici, hledajíc správný „výlez z krtka“ na autobus. Naštěstí město zvyklé na vesnické týpky mého kalibru mi poradilo v osobě pána na informacích, který jen ukázal prstem kostnaté paže správným směrem a řekl „TAM“.

Do Hnízda jsem dorazil včas, nějakých dvacet minut s rezervou k objednané „poobědní hodině“ 13:00.

Po vstupu mne překvapila celkem jednoduše a účelně zařízená recepce. Vypadala mírně nedostavěná, jednoduše mírně studená a vévodil jí recepční pult ze zajímavých dřevěných kostek (později jsem se dozvěděl, že jsou z bývalé dřevěné dlažby města). Recepční byla velmi milá a nepřekvapivě příjemná (odměřenou a „prudivou“ babu bych tady opravdu nečekal). Chvíli jsme popovídali. Dozvěděl jsem se, že pan doktor je takhle po obědě na krátké vycházce se psem, mám chvíli počkat.

Těsně před jednou hodinou, na kterou jsem byl objednán, vkročil pan doktor do dveří, pozdravil a odešel do vedlejší místnosti, do které ho následoval i jeho pes Skip. Viděl jsem ho tedy poprvé a v hlavě mi zajímavě, ani nevím proč, zaznělo – „Je nějak menší, než se zdál v televizi“.

Po chvilce čekání jsem byl tedy vyzván, že mohu vejít.

Vešel jsem tedy a nechal „věci dít“.

Pan doktor mne přátelsky přivítal, prokouknul mne svýma zajímavě vodnatýma očima, podal mi ruku na uvítanou a hned v úvodu se zeptal, nebude-li mi vadit, když bude našeho rozhovoru přítomna nějaké soudružka „skupinářka“ (nebo kdo to byl), která byla v místnosti také. Víte, většinou nemám problém, zvyklý z meetingů AA, hovořit o sobě a svých pocitech před desítkami lidí. Tady mi to ale vadilo a ani nevím proč. Možná proto, že jsem bláhově myslel, že hodinu, kterou mělo vyšetření trvat, strávím sám s touhle celebritou celostní medicíny v družném rozhovoru o nesmrtelnosti všech chroustů zeměkoule. Nestalo se tak a měl být přítomen ještě někdo jiný, dobrá.

Samozřejmě, v rámci slušeného vychování (a abych se nestavěl na zadní hned po příchodu) jsem s přítomností paní, co na mne působila oblečením jako dozorkyně v ženské věznici, raději souhlasil.

Již mírně nervózní a lehce vykolejen z nenaplnění mých představ jsem byl usazen na starobylou dřevěnou židli před onen slavný starý psací stůl pana doktora (kolik já o něm přečetl) a začalo se „vyšetřovat“.

Jak jsem se zmínil, původně jsem čekal, že se rozhovor bude odbývat na bázi nějakého prostoru, který dostanu k tomu, abych se vyjádřil, aneb vypeckoval, co tam vlastně vůbec chci, aneb pohledávám.

Já většinou ale myslím a ony se věci dějí úplně jinak. Klasika. Stalo se tak i nyní. Prostor pro moji „ukecalostní“ kreativitu a vlohy pro to, abych vše popsal, „zveličil“ či „zmenšičil“ mi dán prostě a jasně nebyl.  

Vše probíhalo stylem: Přesně položená, formulovaná otázka - můj marný pokus o rozvláčnou odpověď. Když jiskry mého (jak jinak) „vytříbeného“, zoufalého humoru párkrát narazily na chlad další otázky pana doktora, bylo jasno – že tady sršet vtipem se také nedoporučuje.

Tohle mi přišlo hodně strojové a překvapivě strohé.

Věcné a ne až tak teple lidské, což bych tady nečekal, ale jak jsem psal, já většinou čekám a dočkávám se většinou věcí úplně jiných (což bývá dobře).

Až později jsem i já se svým chatrným IQ pochopil, že pokud má o Vás někdo – něco za jednu hodinu zjistit, zřejmě nezle jinak.

Palba otázek trvala skoro půl hodiny a byla celkem únavná a ne až tak příjemná.

Přihlížející, přísedící, zaučující se konzultantka (či kdo to tedy byl) sem tam něco poznamenala, zapsala, sem tam prohodila jedno, dvě slova stylu „chápu, rozumím“.

Po sledu „otázek a odpovědí“ nastala fáze dvě. Byl jsem vyzván, abych se svlékl do spodního prádélka. „Já se na Vás nyní podívám, pane“, řekl pan doktor a já předvedl své rachitické tělo v plné kráse a lehl si po vyzvání na vyšetřující lehátko. Tady byl postup podobný jako v ordinaci u mé neurologické„opatrovnice“. Jedna noha nahoru („aha nejde to, krátké šlachy“ běží mi hlavou), druhá nahoru („sakra taky nejde“). Vstát z lehátka, udělat pět dřepů („to jsem dal jediné s přehledem a dal bych dalších deset, nebo možná jako Chuck Norris – všechny, nohy mi slouží – klep, klep na dřevo“).

Potom jsem se měl sehnout a dát ruce na zem (nebo dolů co to nejvíce půjde).

To jsem s úctou odmítl.

Tělo jako z gumy jsem měl naposledy před padesáti lety v mateřské škole a chtěl jsem odejít z Hnízda po svých. Pravdou je, že představa, jak mne slavný doktor Hnízdil nakládá do sanitky za účasti televizních kamer, já skučím a vyji bolestí jako hladový pes v útulku a vše snímá kamera TíVí NOVA, mne celkem dráždila. Tolik slz na tvářích postarších hospodyněk by nevyloudil jistě ani pošťák Ondra, v Poště pro Tebe. Pojďme ale zpět k popisu akce – to nás zajímá.

Po mé tělesné exhibici jsem se měl opět obléknout a sezení pokračovalo.

Do konce „mých časů“ zbývalo sotva patnáct minut a já byl zvědav, kdy se tedy dočkám oněch spásných rad. Kdy přijde na to, abych byl konečně osvícen a aby ustalo mé letité utrpení.

Na požehnání, rozhřešení a vstup na bezbolestná nebesa toho již moc nezbývalo.

„Vážený pane“, začal pan doktor svoji závěrečnou řeč, od které jsem tolik - tolik čekal.  

„Vaše záda Vás bolí proto, že jste si na ně, příliš naložil“.

 „Safra, to jsem již četl v knížce“, řekl jsem si a čekal dál, čekal -„něco víc“.

 „DEJ víc“, pomyslel jsem a vzpomenul na stejný pokřik známého borce vypadajícího jako nafouklý Hulk v naší vesnické posilovně, dožadujícího se větší zátěže na čince, která již nyní vážila tři sta kilo.

Ne, nebylo mi dáno.

Pokud to shrnu, pokud smetu závěrečnou řeč pana doktora na imaginární lopatku mých pocitů, bylo řečeno vlastně přesně to, co jsem již dávno věděl a vím.

Relaxovat, odpočívat, nehonit se, nestresovat se.

Užít dovolené na vzdálených ostrovech.

Žít tak aby záda nemusela varovně řvát.

Přimět mysl aby nehloubala sama nad sebou, donutit hlavu aby se nerýpala v bahně vlastního já a myslela pozitivně.

Doporučení další návštěvy u kolegů, psychologického poradce a rehabilitační sestry.

BUM, hotovo, rozhřešeno.

Podaná ruka.

Úsměv.

Poděkování.

Rozloučení.

Platba v hotovosti – „Karty nebereme!“
Pohlazení psa Skipa u dveří.

Nabídka sestry - dalšího termínu možná za tři měsíce.

Předaný papír s výsledky, na recepci předána mastička, kterou jsem se měl namazat a přátelé - stál jsem venku a pomalu rozhýbával tělo k chůzi zpět na autobusový kostitřas.

Byl to „fičák“.

Marně jsem v hlavě dumal, proč já tam vlastně vůbec lezl a co jsem od toho více čekal, kromě toho, že se setkám s celebritou.

Povídal jsem si sám se sebou někde uvnitř své hlavy.

„Vše podstatné vím, nebo jsem věděl již před tím.“

„Chtěl jsem tedy co? Slyšet to od někoho jiného než od mé mysli?“

„Opravdu jsi čekal něco jiného, než se stalo?“

Nemohu říci, že jsem byl zklamán, ale nemohu ani říci, že by na mne celá návštěva zapůsobila nějak ultra pozitivně. Opravdu jsem koumal, proč mám tento pocit. Pocit, že se vlastně nic nestalo a mělo se stát a musím se přiznat, že mi jej vysvětlila až moje malá manželka, když se jednou zeptala: „A co jsi čekal, vždyť si sám říkal, že od toho nic moc nečekáš.“

„No ale v koutku duše jsem čekal, že ....“, odpověděl jsem.

„Co, že tě spasí?“

„No třeba že náhodou - ale to vím, že je nesmysl - jen že mi řekne něco, co nevím, co jsem od něj nečetl, čeho se budu moct chytit a on mi vlastně řekl jen to -co vím, co už mám v sobě, tak proč je tak slavný?“

Hloubal jsem nad věcí, jak mám ve zvyku.

A nyní následovala věta mé ženy, která mi otevřela oči.

„No protože to říká lidem, CO TO NEVĚDÍ, nebo nechtějí vědět - na rozdíl od tebe!“

A měl jsem jasno, vlastně jako na začátku toho článku, když jsem hovořil o prozření v oné ordinaci rehabilitační sestry, která mi tehdy řekla tak drsnou pravdu o tom, že vše záleží jen na mně.

 Závěr

Víte, pořád si myslíme, že nás někdo vezme za ruku a vyvede z lesa jako toulavou a zbloudilou Karkulku v červené sukýnce, ale tohle se nikdy nestane.

Dobré víly vám mohou ukázat pouze směr, nic více.

Jít už musíte sami.

Pan doktor Hnízdil JE onou dobrou vílou ukazující směr cesty.

Jednou z mála víl, která v marastu medicíncké džungle nehledí JEN na zisk a která chce právě ukázáním oné cesty pomoci.

Já byl trochu zklamán ale asi tím, že jsem si toto vlastně opět uvědomil – to, že musím jít sám a že to nebude jednoduché.

Dosažení cílů není nikdy jednoduché, vždy za tím je kus práce.

Nemohl jsem žasnout nad tím, že mi byl ukázán směr, který jsem vlastně znal.

Nemohlo mně být řečeno nic víc, než to, co jsem si jako pozorný čtenář přečetl.

Nemohla mně být dána cesta, protože tu mám.

Všechny svíce a louče na ní jsou zapáleny, je tady jen jeden problém – nakopnout sám sebe do zadku a vyrazit. A to za mne nikdo neudělá. Začít cvičit, začít se hýbat, nesedět devět hodin ve stresu v práci - začít prostě JINAK ŽÍT.

Nebo ne, nechat vše tak jak je a hledat dalšího spasitele.

Mám vlastně na vybranou.

Z Hnízda zdraví jsem vyrazil věda, že nebude potřeba, abych se tam více vracel, a i když se tak potom stalo (ale o tom je již jiný příběh), ve své podstatě jsem rád, že jsem tam byl.

Kdo může říci, že hovořil s „bohem“ zádových svalů? (a to skoro celou hodinu)

Kdo může říci, že je takový pomatenec, že jel skoro čtyři sta kilometrů jen proto, aby uslyšel a hlavně si uvědomil - co již dávno ví?

A, kdo má v ledničce „zázračnou“ mastičku přímo z Hnízda zdraví?

Já a věřte nebo ne – jsme tomu MOC rád.

Jel jsem zpět autobusem, za okny se míhalo odpolední, „upršené“ velkoměsto a já věděl, že brzy vyrazím na ještě jinou cestu.

Cestu, jejíž směr a cíl je mi nyní tak nějak blíž.