BPPV – aneb Casino Royal v mé hlavě.

Možná si každý z Vás pamatuje ty chvíle, když se poprvé opil na totální „plech“.

Já si na to i přes svůj věk vzpomínám celkem dobře.

Moje první namazání se odbylo na narozeninách kamaráda, který vstoupil pomyslnou nohou do řeky starých kmetů (tak jako já ten rok) slavíc plných a úctyhodných - patnáct let. Chodili jsme do „devítky“ a svět pro nás již neměl žádné překvapení. Pili jsme bílé víno Kardinál z litrových lahví, poslouchali z pásku magnetofonu ABBU a připadali si zatraceně dospělí.

Bylo nám fajn, tedy asi pár hodin, potom to začalo být o něco horší.

Domů jsem se doplazil jako Alexej Petrovič Meresjev a když jsem ulehl, myslel jsem, že se roztočil celý svět.

Ráno jsem se probudil jako normální člověk, s hlavou v záchodě. Svět se se mnou točil ještě celé dopoledne. Inu, mladost – radost. Na tuhle svoji první opici jsem si vzpomněl nedávno, když na mne huplo BPPV, ale nepředbíhejme, pojďme pěkně popořadě. 

Znáte ten stav nad ránem, kdy ještě nejste úplně vzhůru, mozek je jak naložený v teplém oleji, vy se na posteli převracíte a svět vnímáte jako by z dálky. I já se tak nedávno slastně převracel s myšlenkou, že nemusím vstávat. Otáčel jsem se na pravý bok a najednou se TO STALO.

Pocit, jako když vám někdo kopne do postele a ta se roztočí na plné obrátky.

Totální závrať vleže, zdá se Vám, že spadnete na ciferník, i když v lehu to vlastně ani nejde. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyl zcela probuzen, přičítal jsem tento stav nějakému zlému snu, pocit „beztíže“ za chvíli pominul a já ještě na chvíli usnul.

Probuzení ale na sebe nedalo již dlouho čekat a já otevřel oči.

I v lehu jsem cítil, že něco není úplně v pořádku. Hlavu jako bych měl na nějakém podivném gumovém kloubu. Posadil jsem se a to nebyla dobře zvolená akce.

Cítil jsem se jako kosmonaut Remek, co ho právě vystřelili někam do prostoru mezi hvězdy. Hlava se mi točila jako bych měl čtyři promile v žíle. Vzhledem k tomu, že již dvanáct let nepiji alkohol, bylo mi to divné, jak by se tam ty „percenta“ vzaly.

Nebylo mi to divné, co kecám - dostal jsem totální stres.

Srdce mi začalo bušit jako šílené a chtělo zdrhnout někam mimo hrudní koš, hlava se točila jako ruleta v Casinu Royal, stačilo vhodit kuličku.

Nevěděl jsem vůbec „která bije“ a co se se mnou děje.

Mozková mrtvice?

Infarkt?

Zkusil jsem se postavit, ale moc to nešlo.

Nohy jsem měl jak chromá srnka. Celý jsem se třásl.

„Johne, musíš se prostřílet k telefonu“, zaznělo mi v uších.

 S námahou jsem se postavil a opírajíc se o stěnu, dobelhal jsem se jako John McClane ze Smrtonosné pasti k telefonu na stole. Ještě že jsem nemusel na nikoho střílet.

Volal jsem nejdříve ženě, vyděšen, co se mi stalo. Samozřejmě nevěděla, jak by mohla.

Nejlepší východisko z nouze tedy bylo asi zavolat první pomoc.

Vytočil jsem číslo záchranky, popsal, jak se cítím a upadl na postel s tím, že za chvíli se o mne někdo postará. V puse jsem měl Saharu, ve spáncích kovadliny.

Bylo mi porazeno, abych otevřel dveře bytu, pokud ještě mohu a počkám.

Dobelhal jsem se tedy ještě ke dveřím, otevřel je a opřen o stěnu čekal.

V této vertikální poloze mi bylo nejlépe – ležet nešlo, točil se se mnou celý svět.

Z mlhavé dálky na moji hlavu ukazoval James Bond a křičel: „Protřepat, nemíchat!“

Opravdu asi za 15 minut dorazila záchranka.

Hranatá krabice na kolech s majáky přistála před domem.

Sousedi v oknech, konečně se tady něco se děje.

Přijeli tři.

Saniťák, sestra a doktorka. V ložnici rozdělali bágly, vytáhli nějaké měřicí přístroje.

Na prsa mi okamžitě nalepili sondy a začal celkem hustý výslech.

„Vyplázněte jazyk!“

„Co jste pil?“

„Nevím, asi nic.“

„Kolik jste toho vypil, kolik jste vypil tekutin?“

„Já nevím, není mi dobře.“

 Na jedné straně postele stála sestra, doktorka na straně druhé. Střílely na mne dotazy jako při výslechu na FBI, byl jsem totálně zmaten a téměř nevěděl, co po mě chtějí.

Otázky na mne padaly jako při křížovém výslechu na „čtyřce“ v Bartolomějské.

Celé se to začalo stáčet pro mne do velmi nepříjemných rovin.

„Máte tady tlakoměr, vy jste si měřil tlak?“

„Někdy si ho měřím.“

„Jak často?“

„Nevím, nemám na to tabulku.“

„TO byste ale MĚL!“

„A jaký máte tlak?“

„Nevím, já si to nepamatuji, zajímá mne, jestli je rafička v tom zeleným tam, nebo ne.“

(Všichni obracejí oči v sloup – já mluvím pravdu, fakt nevím, jaký mám tlak, prostě si to nepamatuju.)

„Vy si měříte tlak a nevíte, jaký ho máte?“

 „Vy nevíte, kolik jste toho včera vypil!“

 „Co vlastně víte?“ 

Sestra i doktorka byly čím dál více nepříjemnější.

Mi bylo čím dál tím hůř.

Měl jsem pocit, že přeplouvám řeku Styx na Charónově člunu a tyhle dvě saně na mne co sekundu vrčely, jako bych byl ten největší podvodník na světě.

Jediný v pohodě byl saniťák, nic neřešil a v klidu balil věci.

„EKG dobrý, tlak dobrý“, hlásila sestra.

„Tak jo, pojedeme“, přikázala doktorka.

Dostal jsem za úkol se nějak obléct, ale to již dorazila manželka a pomohla mi.

Ani nevím, jak jsem se dostal do sanitky, kde jsem si lehl na lehátko.

Připadal jsem si opravdu jako v nějakém akčním filmu, život pádil kupředu jako splašený.

V autě mi sestra napíchla do ruky kapačku, dostal jsem nějakou injekci - abych prý nezvracel a za chviličku se moderní sanita rozjela směrem k Frýdecké nemocnici.

Sledoval jsem oknem ubíhající šedivou oblohu a zcela odevzdal svůj osud někomu – ani nevím komu.

Udělal jsem ještě marný pokus o dialog a řekl sestře: „Vidíte, a Bruce Willis v týhle situaci ještě střílí a sundává vrtulníky z oblohy a já jsem rád, že ležím. Asi nebudu Brůs.“

Sestra jen pohlédla do prázdna a dle výrazu si myslela něco o blbci.

V nemocnici jsme byli snad za deset minut.

Přivázaného k lehátku mne vyvezli na urgentní příjem.

Hned se mne ujala sestra, vypadajíc taky jako dozorkyně v ženské věznici.

Takový ten typ vyschlé staré panny, co má doma jen dvě kočky, polici plnou romantických knih a v nočním stolku vibrátor.

„Vyhrňte si rukáv, tak ŠUP – musím vzít odběry, dělejte!“

„Košili, rozepnout, nahoře NO TAK, uděláme EKG!“

Slepě jsem plnil rozkazy udělované jako na vojně.

Byl jsem věc, jen věc.

Za chvíli přišel celkem mladý doktor a začal mne vyšetřovat.

Víte, přátelé, doposud jsem měl pocit, že jsem kus špinavého hadru, který je každému na obtíž a vymýšlí si hovadiny.

Tak se ke mně chovali, a to jak členové záchranářského týmu, tak první mužatko-sestřička v této hyper moderní čekárně na diagnózu.

Příchozí doktor to naštěstí celé zvrátil do velmi pozitivních rovin.

Jak jsem se zmínil, byl to chlapík celkem mladý. Velmi sympatický a hlavně, mírný, klidný, příjemný a hluboce empatický.

V tomhle ruchu a situaci na mne působil, jako rozvážný anděl, a to vůbec nepřeháním.

Vyšetřoval mne asi 10 minut. Také se vyptal na spoustu věcí, ale takovým milým a opět klidným způsobem. Sdělil mi, že si počká na výsledky odběrů a bude mne dál informovat.

Začal jsem se pomalu rozhlížet po místnosti, kde jsem byl.

Lehátka byla oddělena plentami, napravo ode mne ležel pán divně zkroucený na lehátku, spal.

Nalevo za plentou paní, kterou vyšetřoval další lékař, měla něco s břichem, zřejmě kolika, paní sténala, ale byla při vědomí. Začal jsem se pomalu modlit jako ve Hře o trůny, k „Mnohotvářnému Bohovi“, aby na volné lehátko kousek ode mne nepřivezli třeba totálně rozsekaného motorkáře. Dívat se na někoho, z koho trčí patnáct hadic – na to jsem teď opravdu neměl náladu.

Netrvalo to dlouho a lékař sympaťák byl zpět.

„Jdu Vás informovat, že odběry dopadly velmi dobře, stejně tak jako EKG, Váš tlak a další vyšetření, které jsem provedl. Problém, který máte, tyto totální závratě, mohou být způsoben třemi věcmi a všechny tři spadají do kompetence neurologa, zavoláme ho tedy a on vás zde vyšetří, pak budeme vědět co dál.“

Dost se mi ulevilo, Mnohotvářný Bůh zřejmě pomohl – šlak mne tedy netrefil, uvidíme, co bude dál.

Neurolog dorazil opravdu za chvíli.

V celku jsem byl přítomen v záchranném boxu snad půl hodiny.

Akce stíhala akci.

Lékař „nervolog“ byl taky „sympoš“.

Vyptal se rovněž na pár věcí slovenskou češtinou, chvíli si mnul bradu a přemýšlel.

Potom říká: „Vypadá to na syndrom BPPV, možnost blokace krční páteře máme vyloučenu, zbývají dvě věci, buď je to cévní problém – mozek (sakra, že by fakt mrtvička?) nebo to bude zmíněný BPPV. Já s Vámi udělám nyní jeden manévr, tak se nelekněte, ono Vám to asi neudělá dobře, ale pokud se nám projeví příznaky, vyloučíme trochu tu mozkovou příhodu.“

Měl jsem se posadit.

„Já Vás nyní chytím za hlavu, otočíme ji na pravou stranu a rychle vás položím na záda – nelekněte se, může se Vám točit hlava!“

Udělal, co říkal, chytil mi hlavu do dlaní, natočil ji doprava a švihl se mnou na lehátko jako v judu.

Přátelé – a teď to začalo!

„ÁÁÁÁÁ!“ Vykřikl jsem.

Měl jsem pocit, že mi někdo vrazil prsty do mozku a ten mi v hlavě roztočil jako ruletu.
Na totální obrátky!

Oči jako by mi kmitaly sem a tam, místnost rotovala z leva doprava.

Měl jsem pocit, že padám ve spirále do nějaké hluboké jámy.

Tohle jsem opravdu zatím nezažil.

Začalo mi být mírně „blivno“.

„Deset, devět, osm.“ Počítal doktor a koukal mi z blízka do zorniček.

Hustopřísný karusel v mé hlavě se začal pomalu zastavovat.

Za pár vteřin, které se zdály dlouhé jako nohy Gwyneth Paltrow, jsem byl opět při smyslech.

„Tak výborně, výborně, pane, jste učebnicový příklad.“ Zasmál se lékař a já začal tušit, že to nebude tak zlé.

„To je asi dobře, myslím“, řekl jsem.

„Asi je lepší být učebnicovým probádaným a popsaným případem, než razit novou cestu nějakého objevu s nejasnou diagnózou, ne?“

„Ano, je to tak. Máte BPPV syndrom. Uděláme pro jistotu ještě CT mozku, ale myslím, že máme jasno.“

Následovalo malé poučení, CO mi tedy vlastně je.

Vnitřní ucho.

Tam je laicky řečeno uložen stabilizátor našeho já. Takový malý gyroskop, který mozku říká, v jaké je tělo poloze. Vodorovné, tedy horizontální, nebo svislé - vertikální.

V tomto vnitřním uchu máme kanálky, kde proudí tekutina a do těch se mohou dostat krystalky – Otolity, odloupnuvší se a migrující bůh ví odkud.

Přicpou onen lidský gyroskop, tekutina ve stabilizátoru neproudí, jak má a mozek je z toho prostě mimo mísu a začne vykazovat „chybovou hlášku“. Uvolnění Otolitů (a zašpuntování gyroskopu) může nastat třeba virózou, nachlazením, ale jak mi bylo dále sděleno, skoro šedesát procent těchto situací prostě není dodnes zmapováno (zase mám něco extra, že).

Tohle je v jádru vlastně celá legrace.

Nic vážného, na umření to dnes tedy naštěstí nebude.

Lékař mi ještě zajistil CT mozku. Asi za dvacet minut vrtulník mého já přistával na lehátku ve vedlejší, opět mega-moderní místnosti, vybavené CT přístrojem. Když jsem si, nyní již zklidněn, uvědomil, jak dlouho se jinak čeká na CT vyšetření čehokoliv, byl jsem rád, že budu vlastně během chvíle takhle prosvícen a hlavně získám papír, že mám mozek!

Po vyšetření CT jsem ještě asi půl hodiny čekal na výsledek, ale i ten dopadl velmi dobře.

Mozek se našel a je OK.

Bylo mi k mému totálnímu psychickému uvolnění sděleno, že mne tedy pustí domů a sepíší mi závěrečnou zprávu.

Dle hodinek jsem zatím strávil na urgentním příjmu asi dvě hodiny.

Celá akce rulety v mé hlavě byla potom zakončena příchodem lékaře, který mne prvotně vyšetřoval. Opět mi velmi empaticky předal zprávu, vše ještě jednou vysvětlil a ujistil mne, že jsem neudělal špatně, když jsem zavolal záchranku. Pořád ve mně totiž přetrvával pocit, že jsem udělal něco nedobře, díky tomu, jak se ke mně lékařka záchranky chovala.

„Ne, pane, vše co jste udělal, jste udělal dobře, nemohl jste vědět, co Vám je, když se vám to stalo poprvé. Příznaky opravdu někdy vypadají jako mozková mrtvice, takže opravdu, nemusíte mít pocit viny! Ne vždy všechno tak dobře dopadá jako u Vás“, řekl lékař na rozloučenou a mi se opět potvrdilo, že existují lidé na svých místech. Lidé, kteří svoji práci dělají asi na rozdíl od lékařky záchranné služby s láskou a proto, že je tato naplňuje.

Odešel jsem po svých a v čekárně počkal na manželku, která pro mne přijela s kamarádkou autem.

Odjel jsem s pocitem, že tohle dopoledne bylo sakra „fičák“ a že se vám někdy převrátí hodnoty, ani netušíte jak.

Nevíte  někdy - jak rychle se změníte z fungující bytosti na identitu, zcela závislou na druhých.

Tentokráte tedy vše dobře dopadlo, hlava se sice sem tam točí ještě nyní a čekají mne další odborná vyšetření u oto-neurologa, což je speciální ordinace, o které jsem doposud taky neměl ani potuchy.

Na všechno se ale dá zvyknout, i na to, že se Vám točí „kokos“, hlavně když víte, proč se vám točí a že třeba někdy zas přestane.

Takže přátelé – až se s vámi někdy roztočí postel a nic jste nepili.

Až Vám bude připadat, že máte v hlavě ruletu z Casina Royal a až se s Vámi bude totálně točit celý svět, budete už nyní vědět, že můžete mít, jako já, BPPV = Benign Paroxysmal Positional Vertigo.

Nebo jste jen a prostě – totálně ožralí.

Speciální poděkování lékařům urgentního příjmu nemocnice ve Frýdku – Místku a moje pokorná - hluboká úklona patří:

Vyšetřujícímu lékaři „andělovi“:

        MUDr. Branislavu Cesnekovi

Neurologovi:

       MUDr.Vladimíru Zobkovi

Obrovské poděkování a imaginární růži na dlouhém stonku - za odvoz z nemocnice, paní Lence!

Palec dolů nejmenované doktorce lékařské záchranné služby, která se ke mně chovala jako gestapo.