CESTOPIS - Madrid 2017

Kapitola první - Proč Madrid

Proč zrovna do Madridu a proč na pár dní?

Původně to vlastně mělo být, přátelé, úplně jinak. Dovolenou pro rok 2017 jsme měli naplánovánu strávit na „Kanárech“ asi tak jako pár let před tím, ale vzhledem k tomu, že se během konce roku 2016 tak nějak stalo, že jsem odešel z práce, která mne mírně devastovala a samozřejmě v návaznosti na tohle se nám tak nějak zkrátili příjmy, nechtěli jsme tolik utrácet a dovolenou na krásných ostrovech jsme raději vzdali.

Prapůvodně to mělo být tak, že jsme na ostrovy měli letět přes Madrid, tady pobýt dva dny, prohlédnout si město a z Madridu odletět španělskou linkou do konce naší cesty.

Jak jsem se zmínil, díky tomu, že by to nakonec vyšlo přece jen všechno trochu „draho“, padlo rozhodnutí, cestu prostě zrušit a vymyslet nějakou levnější variantu. Zamluvený hotel přes Booking.com šel v pohodě a bez-sankčně stornovat, tak jako objednané auto. Mírný problém nastal v tom, že jsme měli již zakoupeny letenky do Madridu, které prostě zrušit nešly.

 Měli jsme, bohužel, zakoupeny i letenky Madrid – Fuerteventura, ale ty musely prostě a bohužel padnout za oběť „pracovně-úřadnému“ bohovi. Pokoušel jsem se je sice nějak stornovat, ale opět – bohužel. Společnost Ryanair je natolik „fér“, že tuto možnost úplně vylučuje. Maximálně si můžete let „přebookovat“ , ale jen na vnitrostátní lety Španělsko – Španělsko. Mohli bychom tak letět třeba z Madridu do Sevilly nebo jinam, ale o to jaksi zájem nebyl. Letenky jsme tedy obětovali, pořád to vyšlo levněji než letět a zaplatit hotel na Kanárských ostrovech.

Lupeny do Madridu se mi ale tak nějak nechtělo pouštět a tak nakonec vznikla varianta, o které to tady celé bude. Já jsem vlastně již v této metropoli jednou byl, služebně před asi 12 lety, ale bylo to tak dávno a v takovém pracovním spěchu, že si z města toho moc nepamatuji, jen to že bylo krásné a „atmosférické“ a že mi tam bylo dobře. Tento fakt a taky to, že Surikata v „pevninském Španělsku“ ještě nebyla, hrál klíčovou roli v tom, že se rozhodlo, jak se rozhodlo. V Madridu prostě a jasně několik dnů pobudeme, projdeme si památky, pokocháme se a potom se vrátíme zpět. Vše jsem propočítal, přišel na to, že celá tahle cesta nás vyjde skoro na třetinu toho, co bychom „vycálovali“ za ostrovy s kanárkem a tak bylo rozhodnuto.

Přes internet jsme dokoupili letenky zpět a stačilo se jen pořádně připravit a vyrazit.

Kapitola druhá – Přípravy k dokonalosti

Vzhledem k tomu, že jsem byl před cestou vlastně již několik měsíců  „sociálně-nezaškatulkovaný“, frustrovaný chudák (nevěřte všemu) vedený na ÚP, prostě zkráceně „socka“, měl jsem dost času nás na cestu pořádně připravit. Samozřejmě jsem se do toho pustil s vervou sobě vlastní. Malou legrační vsuvkou snad v tomto bodě může být to, že když jsem začal cestu připravovat a zabýval jsem se pokusem rušení letenek z Madridu na Fuerteventuru (které jak víme, byly koupeny u společnost Ryanair), zjistil jsem, že jsem tyto vlastně koupil blbě, že jsem se spletl v datu a že bychom neměli (jak jsme původně plánovali) v Madridu dva dny na prohlídku města, ale že bychom přiletěli a na druhý den bychom museli zase frčet dál. Prostě jsem se při plánování cesty na „Kanáry“ seknul o jeden den. Plesk jsem se tedy přes tuřín na krku jak děda Mrazík, co doma zapomněl berlu Mrazilku a pomyslel si, že mne má stejně “vyšší moc ráda“, že to takhle dopadlo.

To už nyní bylo ale vlastně jedno.

Bylo tedy na mně, abych cestu naplánoval do detailů. Mým největším společníkem a rádcem byl samozřejmě internet a hlavně Google Earth, můj miláček cestovatelský. Začal jsem se tedy pomocí něj procházet každý den po ulicích Madridu. Vyhledával jsem památky, naplánoval „itinerář“ na každý den KDE přesně CO vidět, abychom se po městě nemotali jako maďarský zájezd v kukuřičném poli. Postupoval jsem samozřejmě (jak jinak při mé nablblé dokonalosti) postupně aneb „stép baj stép“. Nejdříve zjistit, JAK se dostat z letiště na hotel. Potom jak z hotelu do města. A vůbec, byla volba hotelu správná, když je až někde v Tramtárii na okraji Madridu? Jak cestovat do Města a zpět a jak často? Cestu jsem plánoval tak, abychom utratili co nejméně. Taxík a vrtulníky, jachty a další luxusní spoje byly zamítnuty. Výsledkem mého snažení bylo pár mapek s určenou „trasou pochodu“ a pro slepé jako já s vyznačenými památkami. Pár výřezů z mapek autobusových tratí a metra, které jsem si vytiskl zvětšené a dalších pár papírů, třeba s podrobným popisem památek, které uvidíme z vyhlídkového autobusu, kterým jsme se chtěli jeden den projet.

Vše se zdálo být „ready“, mohli jsme vyrazit.

Kapitola třetí – Odlet z Prahy, rudá hlava a malá prdel

Odlétáme z Prahy, kde jsme pobyli dva dny před odletem u našeho syna. Máme tady malé zázemí před letem, což je vždy dobře, protože přesun Ostrava – Praha je vlastně z našich cest paradoxně nejnáročnějším kouskem. Musíme z naší vesničky střediskové autem do Ostravy, kde ho necháváme v ulici, kde bydlí náš děda. Od auta cesta trolejbusem na Hlavní nádraží, uplivanou a špinavou „chloubu“ Ostravy. Tady náskok na Pendolíno a hurá, zpíváme jako v písni od Krausberry: „Pod vagónem drncaj nápravy, jedem v novejch botech do Prahy“.

Z „hlaváku“ v Praze potom přesun přes milovaný „Sherwood“, většinou k synovi do práce pro klíče od jeho bytu. Odvoz báglů tramvají do jeho jeskyně, kde toho máme po „X“ hodinách kodrcání se plné zuby a kde konečně trochu vydechneme. Ale jsme u popisu odletu, pojďme k němu.

Od „mladého“ tedy odjíždíme objednaným taxíkem  - Taxi terminál. Je tady včas a veze nás starší pán svým Superbem. Cesta se táhne jak smrad za opicí. Je ten nejhorší čas na průjezd Prahou, půl deváté dopoledne. Podél Vltavy na Praze Podolí, odkud vyrážíme ze synova bytu, je nekonečná fronta. Posouváme se po metrech a máme čas si s pánem popovídat. Je fajn, tak jako většina lidiček, co nás v Taxi terminál už za ty léta vezla. Opravdu, je to dobrá služba a využíváme ji snad již deset let.

Jezdí odkudkoliv z Prahy na letiště za čtyři stovky a cenu drží, zmíněných snad deset let.

Po asi tři čtvrtě hodinky jsme ukodrcaní na letišti. Vykládáme kufry z taxíku. Na tabulích letů nacházíme svoje odbavovací přepážky a jdeme odevzdat bágly na pás. Odbavili jsme se zkušeně již z PC od syna večer před letem. Pracovnice přepážky váží naše zavazadla. Moje váží pět kilo, Surikatin kufr sedm a půl. Silně uvažujeme, že na příští cestu trvající něco kolem pěti dnů, už tyhle kufry brát nebudeme, pořídíme jeden, nebo dva „kabinové“ a fronty u odbavování zavazadel se tak ladně vyhneme. Po proceduře, jak to všichni známe, procházíme rámy - „pípačkami“ k nalezenému „gejtu“. Do „bórdingu“ máme dle svítící cedule ale ještě čas cca půl hodiny, vše jsme tedy stihli na jedničku. Rozhodneme se použít před letem ještě hajzlíky a tak se na chvíli rozcházíme. Po pár minutách se zase „nahmatáváme“ a Surikata z WC přichází s výrazem překvapení. „Ty, BAYO, na mne tam někdo volal Renató, ale já už vlezla do budky, ani nevím, KDO to byl a jestli to bylo na mne. Tak si musím počkat, jestli z těch hajzlíků vyleze někdo, koho znám?!“

Otočíme se tedy ke dveřím toalet a napjatě čekáme, KDO že by nás to mohl takhle potkat. Najednou se otevřou dveře. V nich povědomá tvář. Vztažené ruce k nám a halasný pozdrav: „AHOOOJ - Rudá HLAVA, malá PRDEL – to musí být RENATA!“  

Světe, sedni na řiťulku, ze záchodu minutu po mé ženě vylézá naše kamarádka Petra z Plzně. Neviděli jsme se snad osm let od dob, kdy jsme byli u nich naposledy na návštěvě.  „Kde máš Radka?“, ptám se a ona odpovídá: „Je na hajzliku, vyjde za chvíli!“ A fakt, z druhého záchodu vylézá po chvíli její muž. Vítáme se, objímáme. Je to posralně-popukální setkání s lidmi, co jste je osm let neviděli. Zcela náhodně, na letišti, před záchody, ve stejný den a stejnou dobu. Odlétají z terminálu přímo vedle nás do Řecka, asi patnáct minut před námi. Chvíli tedy kecáme, plkáme a obdivujeme náhodu, která nás po těch letech opět svedla dohromady. Nebo, kdo ví, JE tohle náhoda?

Po hlášení „bordingu“ jejich letu se tedy loučíme, oni nastupují a my vlastně po chvíli také, zase do toho našeho letadla.

 Sedadla nejsou všechna plná, letadlo je obsazeno tak na 70 procent. Rozhlížím si a říkám Surikatě:

„Hele, víš co je zajímavé, že v tomhle klasickém letu (je to pravidelný spoj, ne tzv. „čártr“ aneb letadlo jen s turisty najaté CK) není ANI JEDNO dítěto!“

A fakt, v letadle samí dospělí. Tedy, do chvíle než do trupu vchází poslední cestující. Je to rodina s jedním, asi dvouletým děckem.  Nacházejí místa, jsou to dle řeči a vizáže Španělé – usedají na sedačky. Hádejte kam. ANO, do řady před námi. Kdo zná moje cestopisy a názor na cestování dětí do pěti let v letadlech, asi ví, jakému zděšení propadla má hlava. Uklidňuje mne snad jen to, že na rozdíl od českých rodinek „šetřílků“ má tohle dítě, i když tak malé, SVOJE sedadlo a dokonce v příplatkové části letadla, vepředu. Abych to zkrátil a neprudil svými bloky, bylo to úplně v pohodě. Španělský tatínek se totiž (opět dle mých zkušeností rozdílně od těch českých, kteří si hrají na mobilu nebo čtou noviny, a co dělají jejich děti, je zhusta nezajímá) celou cestu kloučkovi věnoval, bavil jej a ten byl klidný jak vody ranního alpského jezera. Paráda.

Po vzletu, až „vykrosíme“ na naši „letovku“ (letovou hladinu, kde už to nehází, cca deset tisíc metrů) čekáme, jestli dostaneme něco na zub. Klasickým letem jsme neletěli několik let, naposledy do Finska, kde jsme nějaký chroustání dostali.  Tady ale nic, palubní personál nám oznamuje, že „prd“, nebude nic, ani voda. Nic nebude Bohušu, jsi ožralý, jdi domu.

Můžete si samozřejmě koupit jídlo, ale za své. Inu, je to mírně plačtivé, když si uvědomíte, že letenka stojí několik tisíc a nedají vám ani vodu na zapití „něčeho“, třeba jako v Pendolinu, nebo „žlutém vlaku“, kde je i dobrý kafe zadarmo. Inu, taková je doba. Zakupujeme tedy alespoň jednu bagetu, dáváme ji na polovinu, abychom netrpěli hlady jako Motýlek na Ďábelských ostrovech a jsme celkem v klidu.

Po mírném zklidnění tímhle polo-jídlem, vytahuji z batohu čtečku, klikám na ní ke čtení knihu Vetřelec a nořím se do řádků.

Ripleyová se tady prodírá temnými chodbami vesmírné lodi, která po nárazu jiné lodi je v dezolátním stavu.  Všude visící kabely, tma, prskání elektroniky a STRACH z vetřelců, kteří mohou každou chvíli udeřit. Sedím, čtu, totálně vtažen do děje hlavně díky tomu, že kolem mne to taky praská a sem tam vrže. Za oknem hučí proudové motory, letadlo se někdy mírně zatřepe. Nádhera. Někdy to zkuste! Vezměte si do letadla nějaké dramatické čtení, třeba jako já, Vetřelce a uvidíte jaké to je ATMOŠKA, číst TOHLE v letadle! Fakt cítíte ten děj přímo v kostech.

Náš let (na rozdíl od Ripleyové) probíhá nestandardně klidně, skoro žádné turbulence, prostě klídek a pohoda. Po nějakých dvou hodinách se ozývá, z repráků nad námi, známé zachrochtání: „Kabinkrjů, hóld pozíšn plís - lénding“ aneb pro neznalé, letušky sedněte na prdelky (aby se vám třeba nezlomily podpatky), budeme přistávat. Plác, letadlo dosedne bez chybičky a z repráků to zase chrchlá, že budeme nyní, asi patnáct minut rolovat po dráze k „rukávci“. Patnáct minut? To jsme přistáli v poli kilometr od letiště? A opravdu, než se po betonu přistávacích drah dostaneme k rukávcům jednotlivých “gejtů“, trvá to snad dvacet minut! Konečně vystupujeme. Vítejte v Madridu!

Je 14:00, z Prahy jsme odlétali 11:20.

Kapitola čtvrtá – Letiště Barajas, kde je ten „šatl-bas“

Jak jsem psal v úvodu, v Madridu jsem už byl a na Barajasu vystupoval a nastupoval, ale moje paměť už nějak smazala zážitky pracovní cesty.

Po výstupu z letadla a vstupu do haly nám oběma padá brada na triko. Je to KOLOS.

Představte si trafikový stánek a fotbalový stadion. Letiště Václava Havla je ten stánek s „cigárama“ a v poměru k tomu letiště Barajas je onen stadion. Vystupujeme tedy do haly a pohyblivými chodníky míříme „někam“ k pásům, kde by měly vyjet naše zavazadla. Jdeme a jdeme a zase jdeme, je to opravdu VELMI rozlehlé letiště a na několik pater. Nakonec tedy nacházíme náš pás, který se po pár minutách rozjede a odevzdává nám naše kufry. Pravda, trochu jsme koukali po ostatních, co s námi letěli a snažili jsme se okoukat, co dělají a kam koukají. Se zavazadly už celkem snadno nacházíme východ z letiště.  Ještě doma jsem se otázkou přesunu z letiště na hotel zabýval. Našel jsem autobusový spoj, který jede z letiště přímo k hotelu, byl to ale nějaký „meziměstský tratar“ a i když jsem měl vše vytištěno a zjištěno, nějak mi to nesedělo a hledal jsem alternativní cestu na hotel. Později doma jsem zjistil, že hotel nabízí zdarma přesun HOTEL-LETIŠTĚ, tedy že hosty vozí z ubytování na letiště svým autobusem (shuttle bus – „šatl bas“/kyvadlová doprava) zadarmo a z toho mi tak nějak vyšlo, že by to mělo být i naopak. Napsal jsem před odjezdem na recepci hotelu a opravdu, bylo mi odpovězeno, kde se nachází „stejšn“ hotelových autobusů a sděleno, že tady co asi dvacet minut nějaký přijede a odveze nás. Když jsme se tedy úspěšně dostali před letiště, nastalo hledání oné zastávky. Bylo to trochu zmatečné, protože na popsané zastávce stály veliké autobusy, beroucí do svých útrob nějaké sportovce. Rozhlíželi jsme se chvíli po okolí a všimli si, že takové ty menší, hotelové stojí kousek poblíž. Střídaly se tady celkem svižně a nabíraly a vyplivovaly turisty, jen to frčelo. Stoupli jsme si tedy tam a já raději zavolal na udané číslo, na recepci, že již stojíme tam, kde máme být a jestli nás někdo vyzvedne. Bylo mi řečeno, že ano, že do dvaceti minut by to mělo být, ale sotva jsem telefon „típnul“, už tady byl divně hranatý Mercedes, s popiskem našeho hotelu -  MELIA BARAJAS.

 Jsem mírně klidnější a posunky se domlouvám se španělsky mluvícím řidičem, jestli nás odveze.

Ano, vše je v pořádku. Nakládám naše dva minikufry a sedáme, jedeme.

Cesta do hotelu trvá asi patnáct minut, je to opravdu kousek.

 Kapitola pátá – Hotel MELIA BARAJAS

Před hotelovou recepcí nám postarší řidič slušně vytáhl kufry a odfrčel na další kolečko hotel – letiště – hotel. Jdeme na recepci. Naštěstí tady na rozdíl od jiných „kvelbů“ umí všichni anglicky, domluva je tedy možná, i když z naší strany a díky té naší „Inglíš“, ne až tak úplně jednoduchá.

Navíc je tady malý zádrhel, že nemohou přijmout celou platbu za pokoj. Musíme prý platit na dvakrát (zajímavé), ale nakonec vše zvládáme, platíme tedy jen první dvě noci s tím, že zbytek doplatíme později. Dostáváme plastové kreditní karty jako klíče, je nám ukázáno rukou a gesty KUDY – TUDY k výtahům a nazdar. Chviličku se samozřejmě motáme, než najdeme „sever“, ale po chvíli se orientujeme a jedeme do patra s naším pokojem. Hotel Melia je celkem rozsáhlá třípatrová budova. Tyhle stavby mám rád, nemusím moc ty hyper-stavby o třiceti patrech, vypadající jako panelák na sídlišti. Hotel svým vzhledem připomíná spíše nějakou školu, gymnázium nebo úřad. Chodby jsou dlouhé s hrubým kobercem. Hotel působí ale dobře, teple, přívětivě. Náš pokoj je situován v jednom z křídel, v posledním patře, až na jeho konci, je to celkem pěkná procházka. Do možných přání na internetu při rezervaci vždy uvádím, že chci pokoj, pokud je to možné, až nahoře v posledním patře (mám mírnou „fobku“ z toho, že nám bude někdo jako naši sousedi doma, pořád dupat nad hlavami – chci mít alespoň na dovolené klid). Tady je tedy vše v pořádku. Otevíráme pokoj a jsme maximálně spokojeni. Výhled do zahrady pěkný.

Pokoj je krásný, veliký, vzdušný, nábytek neotřískaný, koupelna čistá, ručníky bílé bez skvrn, koberec bez podivných „blitkojizních“ fleků. Vše super! V koupelně dvě umývadla! Hurá, (nebudu pořád vyháněn, ať se nemotám). Trochu mne mrzí společná matrace postele, která je sice veliká jako parkoviště před Penny marketem, ale přece. Nejsme zvyklí spát na jedné společné ploše. Koukám tedy do batohu na vytištěný papír s rezervací pokoje a zjišťuji, že jsem tuhle skutečnost nějak přehlédl a že to tak je a má být. „King sájz béd“ (prostě největší postele co se v hotelech nabízejí), ale – jedna matračka. No, co se dá dělat.

Po prohlídce pokoje je moje první, že se vždy pohodím na postel jak šlupka od banánu a začnu zjišťovat, jak je měkká a jaký je polštář, protože mé (nyní již mírnější) problémy se zády vyžadují postýlku ne až tak měkkou a hlavně tvrdší polštář. Postel OK, ale safra, s polštářem pod hlavou se nějak nemohu domluvit. Je to takový ten typ měkkého válce, na který když dáte hlavu, udělá „pššššššš“ a vy jako byste neleželi na ničem. Tohle tedy nepůjde. Musíme to vyřešit, ale myslím, že když řeknu na recepci, musí být na tuhle situaci, v hotelu se čtyřmi hvězdami, nachystaní.

 Zavíráme pokoj a nejdřív jdeme na první „misi“, nakoupit nějaké pití do místního supermarketu Hiber a zajistit pro mne tvrdší polštář.

Kapitola šestá – „Porfavor seňore, moc pšš pšš, nutno více buch buch“

Vycházíme z pokoje a dlouhou chodbou si to štrádujeme k výtahu, když tu si všimnu, že asi tři pokoje od nás se jeden uklízí. Dveře jsou pootevřené, někdo tam „něco“ kutí, před dveřmi stojí pojízdný vercajk pokojských. Jdeme tam. Klepu na pootevřené dveře, nikde – nikdo. Trochu se tedy osmělím, beru za kliku a jdu dovnitř. Skutečně, v místnosti se provádí debordelizace. Nějaký „gringo“ šmechtlá po podlaze vysavačem, španělská slečna vypadající jak romka z Hlavního nádraží (nic proti, španělé prostě takhle vypadají) uklízí postel. Oba se na mne zazubí. Zdravím a zkouším to anglicky: „Helou frénds, du ju spík ingliš?“

Z jejich pohledů připomínajících překrmené pandy usuzuji, že to tímhle jazykem prostě asi nepůjde. Borec ale ukazuje rukou, že možná. Palcem a ukazováčkem udává míru, která by mohla sedět na velikost šulínka obézního předsedy poslanecké sněmovny.  Zkouším: „Máj pilou is véry softly, on máj béd in our rům, áj nýd sam hárder.“ (Jako že mám měkký polštář a potřebuji tvrdší). Reakce nulová, „pandy“ na mne koukají pořád stejně.

Musí to jít jinak, zbývá ještě pantomima. Ruce, nohy. Začínám s představením. Jdu k posteli, zvedám polštář. Dávám zpět na postel (aby se vědělo, o čem ta činohra bude). Ukazuji prstem jako baterkou. „THIS, MAČ - PSSS...PSSS“.

Tlačím na polštář rukama a ukazuji, jak se vyfoukne.

Pravačkou si klepu na krk. „AJ AJ.....AJ AJ....maj nék, AU AU...“ (Jako že mne bolí krk.)

Situace připomíná známou scénku z filmu Slunce seno erotika, kde se paní Škopková v bordel-hotelu domáhá deky, která tam je ale zastlaná.

Lehám si na postel a opět ukazuji, jak mi padá hlava.

„Moc pššš...pššš...“

„Já nýd více – BUCH-BUCH.“

„Tvrdší, hárder, prostě víc RAMBO!“

Klepu do polštáře rukou a potom do desky postele.

Ukazuji na postel a BUCH BUCH a pak na sebe a kroutím hlavou jako že ne ne PŠ PŠ.

Ještě jim na prostěradlo postele píši prstem veliké číslo našeho pokoje, ale po chvíli nacházím ve svých chabých zásobách španělštiny potřebnou „hotovost“ a říkám“ „Trés-Úno-Óčo“ (318).

Je to taková malá hra „AKTIVITY“, kdy máte někomu vysvětlit, o jaký předmět jde.

Za chvíli se na obou tvářích rozsvítí úsměvy.

„Pampa-rampa“. Asi pochopili.

Něco se španělsky dohadují, a snad ani nechci vědět co, protože by to taky mohlo být: „No konečně jasný, co ten blbec chce!“ Slečna nasadí úsměv puklého rajčete, něco mi španělsky říká, což si optimisticky překládám, jako: „Ano, jdu pro ten polštář, co chcete.“

Jde někam pryč. Jdeme tedy také zpět do chodby a já říkám ženě: „To jsem zvědavý, co v pokoji najdu, až se vrátíme.“

 Vyrážíme na nákup do horoucího, pekelného vedra čtvrti Bara

 Kapitola sedmá – Noclehárna Madridu, čtvrt Barajas a večeře

Pokud hodíme „čučku“ na mapu, zjistíme, že se čtvrt Barajas (čti Barachas) nachází na severovýchod od centra Madridu. Je vlastně těsně pod letištěm a vzdušnou čarou to má k němu snad dva kilometry. Díky své výhodné poloze blízko letiště tady najdeme v každé druhé stavbě hotel, hostel, ubytovnu, apartmán, prostě všechny druhy ubytování od pěti hvězdiček a značkových názvů až po ty pro batůžkáře s ne až tak plnou kapsou. Od letiště tedy co by dohodil dlažební kostkou a zbytek doplivnul. Kousek. Samozřejmě, můžete se ubytovat i přímo v centru Madridu, kde je hotelů taky „habakuk“, ale je to samozřejmě o vyšší ceně a hlavně komfortu, protože hotely poblíž středu města nebo přímo v něm, jsou situovány většinou ve staré zástavbě a pokoje jsou tedy menší. O co jsou menší, o to jsou dražší. Proto byla naše volba jasná, jako u kávy Jihlavanka a bydlení jsme zvolili právě zde, na Barajasu, i když do centra to z něj zrovna kousek není, ale k tomu se ještě dostaneme.

Z předchozího „Googlení“ a virtuálních prohlídek čtvrti jsem přesně věděl, kde se nachází obchod a najít jej byla otázka tří minut. Samoobsluha se jmenovala Hiber a byl to takový náš Lídl, i když asi lépe zásobený. Nakoupili jsme potřebné vody a nějakou kolu, džus a já jsem si u španělské prodavačky, opět neumějící ani slovo anglicky, koupil dva kusy nějaké buchty s „něčím“, což se později po překladu španělského nápisu na pytlíku vyjevilo jako „buchta s dýňovou náplní“. Rozpálenými ulicemi se vracíme zpět na hotel. Zajímavostí Barajasu je to, že tady nenajdete vyšší budovu než čtyřpatrovou. I když jak tak přemýšlím, zvláštní to asi nebude, prostě jim tady díky blízkosti letiště zakázali vyšší baráky stavět. Do hotelu pěšky dorazíme za cca 10 minut a já ke své radosti, po otevření pokoje, nacházím na své posteli opravdu menší a tvrdší polštář, věc se podařila – mám radost!

Po cestě se umýváme, mírně polenošíme, ale jen pár minut a díky tomu, že dostáváme hlad, za chviličku opět vyrážíme do ulic Barajasu na večeři.

Z mého milovaného Googlu jsem měl vybráno pár restaurací, které byly poblíž hotelu a nakonec volíme tu, která se nám zdá z venku nejpřijatelnější – AL TRASTE. Vcházíme, sedáme. Je něco mezi pátou a šestou odpoledne a to je na večeři u španělů brzy.  Z praxe vím, že některé restaurace mají prostě siestu, kuchař se někde fláká a chodí do práce třeba až před šestou, kdy začínají pomalu a pozvolna ožívat. Tady se tedy ujišťujeme, že jídlo není problém. Servírka samozřejmě umí jen španělsky, ale už si na to nějak zvykáme. „Jídelák“ je i v angličtině, takže vše v pohodě. Objednávám si nějaký „zamotanec“ s kuřecím masem, Surikata  pak „štíhloidní“ salát se smaženými kuřecími kousky. Jídlo je vynikající, se spoustou zeleniny. Jíme s chutí. Vykládám Surikatě to, jak nám při mé první návštěvě Madridu vykládala průvodkyně, že se zde nemusíme bát jíst nikde, v žádné restauraci, že Španělé jsou v této oblasti úplně v pohodě, jsou čistotní, jídlo je čerstvé a nejsou zde žádná rizika přenosu nějakých „srágoroidních“ problémů, což je a byla pro mé „jídlové“ fobie rajská hudba.

Používá se zde všude olivový olej, čerstvá zelenina, jídlo bývá lehké a lehce stravitelné.

No bodejť by ne taky, v těch vedrech, které tady jsou, že. Zkuste se nacpat ve čtyřiceti stupních nad nulou zelím s knedlíky. Roztrhalo by vás to jak vlka v Karkulce.

Po večeři se ještě jdeme brouzdat ulicemi Barajasu. Dostáváme se až na náměstíčko, které je celkem malebné. Kolem dokola jsou venkovní posezení různých hospůdek a panuje na něm pohoda.

Ve středu náměstí je malá fontánka, sedí tady spousta „místních“, všechny lavičky jsou obsazeny. Brouzdáme kolem a koukáme na obrovské čapí hnízdo na jednom z blízkých stromů.

Je kolem osmé večer, slunce stále svítí, zapadá zde až kolem půl desáté. V místních hospůdkách to žije, lidé se začínají scházet, je pátek, víkend začíná. Chceme si někde sednout, ale všude je celkem plno a tak se po chvíli brouzdání rozhodujeme jít zpátky na hotel.

Máme toho za ten jeden den celkem dost.

Zítra nás čeká celkem rušný den, má být horko a hlavě se chystáme poprvé upadnout do bahna velkoměsta

 Kapitola osmá – První snídaně a cesta na metro

Na snídani jdeme kolem půl deváté. Noc proběhla výborně, oba jsme se vyspali celkem bez problémů a dokonce bez prášků na spaní, které sebou raději na každou cestu dál od domova bereme. Společná matrace taky nebyla nějakým fatálním problémem, i když jsme ji museli po chvíli ležení večer ještě mírně „vytunit“. Seznal jsem totiž, že mne její péra mírně tlačí do “hrbu“ a přes Surikatiny pohledy divého zvířete a oči v sloup jsem začal s postelí provádět nezvyklé kusy. Nejdříve jsem našel ve skříni v chodbě chlupatou deku, kterou jsme podložili pod prostěradla. Po chvíli jsem došel k názoru že „to je málo“ a tak jsme pod nás podestlali ještě deku na přikrytí, která tak jako postel, měla rozměr Karlova náměstí města Pražského. Po tomto zákroku jsem byl již s měkkostí a tvrdostí postele spokojen. Jak vidíte, není to semnou někdy jednoduché.

Chtěl jsem ale vlastně hovořit o snídani, koho by teď zajímala zápletka včerejšího aktu, že.

Na snídani potkáváme spíše různé „kravaťáky“ a lidi, co je na nich vidět, že jsou tady pracovně.

Sedí tady dokonce pár posádek letadel. Kapitánů dle štráfků na výložkách, letušek a nějakého leteckého personálu. Letušky mají krátké sukně a nejsou to očouzené španělky, je na co se koukat.

Hotel Melia je spíše typem „kongresového“ hotelu, má spoustu školících místností.

Snídaně je dobrá, klasická. Nacházím i své oblíbené „minipárečky“, které na každé dovolené rád konzumuji, asi proto, že doma by mne je nikdy nenapadlo snídat. Malou vadou na kráse je to, že jsem nikde ani po třech „kolečcích“ kolem dokola nabídkového stolu a ani po vytažení všech mých „hledacích antén“ nenašel ani hořčici, ani „los kečupos“. Po chvíli ale u zeleniny nacházím nějaký červený „blivajz“ (ale dobrý, tedy chutný blivajz) snad z rozmixovaných rajčat (kdo ví co to je) a tak jím hořčici k párečkům nahrazuji. Snídaně tedy proběhla k naší plné spokojenosti.

Na pokoji bereme bágl, foťák a vyrážíme na naši první dnešní misi s nálepkou „Cesta do centra“.

Z hotelu si to štrádujeme ke stanici metra, začíná pěkně připalovat a Surikata má mírnou „deprézi“. V Madridském metru se budeme pohybovat poprvé  a abychom dorazili do centra, musíme 2x přestupovat. Bude to možná zajímavý zážitek, uvidíme. Jak by řekli mladí a nadějní – je to výzva, vole

 Kapitola devátá – METRO

Když jsem doma studoval, jak se dostat z hotelu do centra města, první co jsem našel, byla cesta autobusem. Přímo před hotelem jsme měli zastávku, kde jsem našel autobus s číslem N4. Madridské stránky veřejné dopravy, autobusů, říkaly, že by tento měl jet přímo do centra. Zjistil jsem si zastávky, směr, kterým od hotelu jet a dokonce si uložil a vytisknul jízdní řád. V prvotní informaci se mi cesta zdála ideální, bez přestupů a přímo tam, kam jsem chtěl, na náměstí Plaza de Cibeles kterému jsme po pár dnech začali říkat pracovně, „Cibulák“. Na náměstí byla konečná autobusu od hotelu, ale stály tady taky jiné spoje, dokonce zde měl zastávku i vyhlídkový autobus, kterým jsme chtěli jet. Do centra to bylo taky kousek a tak se mi prostě Cibulák zdál jako ideální místo pro start naší prohlídky města. Vše se ale vyvíjí a po pár dnech prohlížení a čtení na internetu mne něco nakoplo (nebo někdo), že bych měl kouknout na metro. Zjistil jsem, že zastávka metra je od našeho hotelu sice mírně vzdálena, ale že cesta metrem má několik podstatných kladů. Prvním a podstatným byla cena. Lupen na deset vlezů a deset výlezů z „krtka“, jak jsem zjistil, stojí totiž dvanáct Euro. Jeden přesun tedy vyjde na 1.20€. Nádhera! Dalším kladem a to podstatným bylo mé zjištění, že metro opravdu stojí snad u každé památky a že se s ním dá dojet velice dobře i do přímého centra dění, do středu Madridu, na náměstí Plaza Puerta del Sol.

Mé rozhodnutí cestovat metrem taky posílilo to, že jsem přišel na to, že mnou vybraný autobus jede sice pravda do centra na Cibulák, ale doba jízdy je jednu hodinu dvacet minut a projíždí čtyřicet pět zastávek. Metrem byla dle mého odhadu cesta časově poloviční. Bylo rozhodnuto.

Od hotelu jsme šli ke stanici metra asi sedm minut. Na mapě vypadala vzdálenost větší a tak mne celkem potěšilo, že jsme tam byli tak rychle.

Vlezli jsme tedy do „nory“, sjeli schody směrem dolů, kde nastal první inteligenční kvíz našich vesnických hlav – koupit si lístek v mašině k tomu určené. Po chvilce studia stroje přicházíme na to, kam strčit peníze a co si vybrat a celkem bez problémů kupujeme dva lístky pro každého jeden, na deset vstupů do metra. Před brankou „vlezu“ chvíli sledujeme lidi „kam se jízdenky strkají“ a projdeme celkem bez problémů do placené části.

Metro je v Madridu opravdu VELMI dobře značené. To nás uklidnilo. Byl jsem sice připraven a měli jsme sebou zafóliovaný výřez tras středu města (což se posléze ukázalo jako výborné řešení), ale uvnitř to nebylo vůbec zapotřebí. Vlaky jedou v intervalech asi co pět až sedm minut, takže vše úplná pohoda – jazz.

Sedáme na první, co přijede, samozřejmě na správný směr (ty jsem měl vypsány taky). Koukáme kolem sebe a není tady plno. Je sobota a ze vzdálené čtvrti Barajas s námi jede jen pár lidí. Vagón je poloprázdný. Máme vystoupit na poslední zastávce, vlastně na konečné našeho směru, kde asi po cca 20 minutách vylézáme a z naší růžové trasy se musíme přesunout na další, nyní modrou, která nás zase poveze dál. Ano, trasy metra jsou značeny nejen čísly, ale i barevně, což orientaci na mapce ale i uvnitř „krtka“ hodně přispívá. Přestup nalézáme dobře a po chvíli, dalším spojem, jedeme k cíli naší cesty, do centra města na náměstí Puerta del Sol.

Madridské metro má ještě jednu takovou zajímavost, na rozdíl od našeho. Prezentují se tady někdy různí hudebníci a samozřejmě také žebráci. Stává se, že na zastávce nastoupí borec a hned jak se vlak rozjede, vytáhne z báglu třeba saxofon a začne hrát. Někteří to mají tak vymakané, že sebou vozí na malém vozíčku celou elektrickou „kapelu“. Zesilovač a bicí a do toho třeba zpívají nebo hrají na nějaký hudební nástroj. Do další zastávky třeba stihnout zahrát, ale i projít kolemstojící a vyinkasovat nějakou minci. Zajímaví byli i žebráci. Nastoupili a hned jak se zavřely dveře a vlak se rozjel, začali nahlas (mluvili španělsky tak se jen domníváme) svůj příběh. K vidění byli zvláštní případy. Nastoupil třeba chlapík, co měl totálně spálený skoro všechno a vypadal, jak by vyskočil z nějakého hollywoodského hororu. Neměl na rukou ani prsty, jen nějaké pahýly, obličej jak by mu ho přerovnal buldozer. Opravu, žebráků v metru, ale obecně v Madridu, jsou tisíce, ale ještě se k nim dostaneme. Praha je proti tomu žebrákově-vylidněná, i když do toho zahrnu Karlův most a jiné lokality, kde je nějaký žebrající gringo na každém metru čtverečním.

Konečně vylézáme z metra a ocitáme se na jednom z nejrušnějších madridských náměstí.

Náměstí Puerta del Sol. Cesta sem nám trvala ze čtvrti Barajas, metrem se dvěma přestupy, čtyřicet pět minut.        

      Kapitola desátá – Už jste byli u medvěda?

Jak bylo popsáno. Z „krtka“ vylézáme přesně do centra dění, na jedno z nejrušnějších náměstí Puerta del Sol. V tomto mém povídání určitě nechci popisovat památky města, kde která je a proč tam je, to si každý najde na internetu. Snad jen výjimečně se zmíním o něčem, co pro nás bylo zajímavé a kolem čeho jsme třeba šli. Na náměstí na, kterém jsme se „vymetrovali“,je toho spousta.

My zamířili k medvědovi.

Každý, kdo byl v Madridu, musí mít fotku u medvěda (já ji třeba nemám) a kdo nemá fotku u medvěda, tak prostě není vůbec nic, v Madridu nebyl a hotovka. Socha medvěda je tedy v neustálém obležení a je u ní fronta jak ve Finsku na černou barvu na vlasy. My ale měli štěstí. Fotily se tady jen nějaké tři slečny, tak jsme si chvíli počkali a Surikatu jsem tedy “blejsknul“ před - El Oso y el Madroño, aneb česky: Před medvědem, co žere Planiku, což je nějaký jahodník. Prostě a jasně, je to socha medvěda na podstavci, co se sápe předníma neholenýma tlapama na nějakou soušku a chce ji ožrat. Tenhle devastátor jahodníku (viděli jste někdy nějaký strom, co na něm rostou jahody?, já teda ne, zas nějaký vymyšlenosti) je symbolem města. Povinnou fotku tedy máme za sebou a procházíme náměstí směrem k dalšímu, tomu nej-nej hlavnějšímu - Plaza Mayor. Je to čtvercové náměstí a samozřejmě další proslulá památka. Slunce pěkně „rumpluje“ a tak se snažíme pohybovat spíše ve stínu.

Tady stojí za zmínku to, (mírně odskočím od linky příběhu) že jsem si zkušeně, hned první den, kdy jsme se procházeli večer po čtvrti Barajas, koupil slaměný klobouk na palici. K mé radosti jsem jej objevil v obchodě u hodného pana Rákosníka a dal jsem za něj, ještě k větší radosti, JEN 1.50€.

V tomhle dopoledním hicu mi na náměstí udělal nádhernou službu. Malý problém byl v tom, že Surikata na svém tuřínu neměla vůbec nic a tak se muselo koupit něco i pro ni (Barajaský pan Rákosovitý měl pouze a jen pánské hučky).

Kousek před náměstím Plaza Mayor vlézáme do obchůdku, který vypadá právě hodně „kloboukově“ a po chvíli tady Surikata opravdu nachází něco pěkného (to je co říct, je mírně náročná) na svoji červenou ředkvičku. Platíme za apartní klobouček směšných šest „ojro“.

Když si nyní, nabit zkušeností uvědomuji, že jsme v CENTRU světové METROPOLE, ve vlastně malém „butiku“ koupil klobouk za šest „éček“ velmi solidně provedený a porovnám to s cenou slamáků v Rakouské prdelce (obyvatelé Gmundenu prominou), kde chtěli na trhu za hučku ala pan Rákos DVACET až TŘICET „€“ a v obchodě od padesáti do dvou stovek (no to fakt nekecám), ještě nyní si klepu na čelo a zoufalstvím řvu: „Ajn kesl buntes, ajn kesl buntes!“

Pojďme ale zpět k příběhu.

Rozradostnění koupí kloboučku s bílou šerpou a tím, že nám oběma již „nešajnuje na řepy“ procházíme náměstí, fotíme. Opět, žebráků jako much. Je to úplná přehlídka lidských anomálií.  Můžete si vybrat, od bezrukých po beznohé, od chromých po bezradné. Slepých, hluchých, tupých a já nevím jakých. Ferda mravenec by složil popěvek: Postižení všeho druhu, žebráme tu všichni v kruhu.

Mne osobně zaujal mutant, co měl jednu nohu jako pavouk, narostlou úplně naopak než by příroda chtěla. Je třeba si jich prostě nevšímat a nechat je být. Kdybyste obdarovali v centru jen každého druhého mrzáka, museli byste vyhrát „džekpot od Sazky“ nebo vyloupit americkou základnu finančních rezerv.

Z náměstí naplněného sluncem a žebráky mizíme a jdeme k další atrakci, kterou je hned vedle stojící tržnice Mercado de San Miguel, aneb tržnice svatého Michala.

Sem se opravdu, po zhlédnutí fotek na webu, těším moc!

Máme celkem štěstí, v tržnici takhle brzy dopoledne není ještě až tak narváno.

Je to tady pastva pro cizincovy oči. Stovky různých „tapas“, klasických španělských malých občerstvení, tady po vás natahují své imaginární ručičky a křičí: „Kup si mne, sežer mne!“ Je to nádhera. Opravdu snad všechno, na co máte chuť. Ryby, šunky, sýry, salámy, olivy, zelenina. Stovky různých mořských příšer, co je ani neumíme pojmenovat. Za sklem jednoho pultu vidím největší olivy svého života. Jsou velké jako vejce, nakrojené a vždy nějak plněné. Desítky druhů. Tady už neodolám, popadá mne jakýsi nákupní běs a kupuji tři kousky na zkoušku za 1.50€.U dalšího pultíku, trochu zlomyslně kupuji Surikatě pár hustě vypadajících TAPAS. Po otázce prodavačky (samozřejmě španělsky) co chci, ukazuji prstem a říkám: „Úno tohle, úno tohle a ještě úno tohle!“ Vůbec nevím,CO to je (vypadá to husto-divně), ale protože kolem jsou ryby tak to bude zřejmě něco z „moře vytažené“ (táto, teď to na mne mrklo!).

Chvíli hledáme místo na sednutí u pultíků, které tady jsou, ale je tady plno, tak se na chvíli přifaříme k jedné skupině a tváříme se, že k nim tak nějak patříme a sedáme si na chvíli na jejich stoličky. Zblajznout tyhle malé pochoutky netrvá zas tak dlouho. V tržnici jsme snad hodinu, jak je to tady zajímavé. Jedna malá rada pro vás, kdo se sem dostanete. Vzhledem k tomu, že se účtenky v tržnici dávají JEN na vyžádání a hlavně vzhledem k tomu, že toalety jsou tady placené, doporučujeme si alespoň při jednom nákupu nechat účtenku z mašinky vyjet. Proč? Pokud ji totiž máte, pustí vás „hajzlbába“ na WC zadarmiko (mají to tam španělsky napsané, že pro KLIENTY TRŽNICE je WC ZDARMA). Nemusíte platit nějaký obolos, který nevíme ani kolik je. Já jsem to samozřejmě zjistil až pozdě, ale díky tomu, že jsem šikula, jsem jednu účtenku našel při odchodu, pohozenou na pultíku, tak jsem ji sebral a šel ještě vytvořit zlatý oblouk v rámci akce „nic to nestojí“. Nemusel jsem tedy, jak učitel Saša v Pelíškách, tancovat za chvíli na špičkách před nějakým jiným „odčurávačem“.

Z náměstí míříme k další profláknuté památce, čokoládovně San Ginés.

      Kapitola jedenáctá – Jak jsme nesmočili ČUROS

Smočili jste pánové někdy Čuros? Ano? Tak já tedy ne. Aha, myšlenky nám někde bloudí, pojďme si je ale mírně přerovnat a hlavně vysvětlit. Čuros, jak by nám „šéskim“ chlapíkům mohlo napovídat - není nějaký orgán, ani pohlavní choroba a nic podobného. Je to vlastně taková španělská „mlsota“. Jsou to vlastně tyčinky asi deset až patnáct čísel dlouhé (nechme ty asociace na pokoji, ano?), silné asi jako prst, z těsta, smažené v oleji, chutí něco jako naše kobliha. Tyhle čuros-tyčky se potom namáčejí v hrnku teplé čokolády a takhle se pojídají. Prostě a jasně, když tuhle pochutinu chcete ve Španělsku vyzkoušet, dostanete pár Čuros na talířku, k tomu hrneček husté čokolády, noříte, smáčíte Čuros a pojídáte (pánům co čekali zcela jiný příběh, se omlouvám). Čokoládovna San Gines je tímto proslulá a byla to snad první a nejstarší kavárnička v Madridu, kde se tahle pochutina dala již velmi brzy po ránu pojídat, ale opět, nebudu tady vykládat „reálio-histérie“, ty si každý najde, když bude chtít.

My jsme čokoládovnu našli dle mého připraveného plánku (není daleko od Plaza Mayor). Nejdříve jsme vlezli do jednoho otevřeného „kvelbu“ s tímto názvem, který se nabízel. Chtěli jsme si sednout k volným stolkům, ale bylo nám řečeno, ať se nezlobíme, že toto je JEN prodejna již hotových a dárkově balených nesmyslů a že pokud chceme jíst a koštovat, musíme naproti (moc jsem nechápal, k čemu tedy stolky v prodejně slouží, ale dobrá). Jdeme tedy naproti, ale tady se tísní dost četný dav, snažící se nacpat dovnitř. Já jsem mírně „anti-davový“ typ a tak se cpát někde odmítám. Jdeme tedy kolem výkladů a koukáme po stolečcích kolem čokoládovny. Všechny jsou totálně obsazeny tak to vypadá, že máme asi smůlu. Najednou koutkem oka zmerčím u posledního stolku v řadě nějakou početnou indickou rodinku. Všichni mají na hlavách veselé turbany, včetně dětí a vypadá to, že se budou zvedat. A opravdu. Říkám hned Surikatě: „Hele, indiáni jdou pryč, cváláme tam!“

Naběhneme ke stolu, kde se „zaturbanovaní“ balí k odchodu. Ptám se pána, který vypadá jak Buddha nakreslený na pouťovém kolotoči (samá barva), jestli jakou jdou „do Pryčovic“ a on, že jo. Dokonce se nám rodina ukloní se sepnutýma rukama, tak ani nevíme jako, co to znamená. (Tady vzpomenu na pohádku Mrazík. Ivánka co tvrdil: „Nerad se klaním hned, to potom bolí hřbet!“)

Máme ale radost. Okamžitě „kempíme“ u stolečku s tím, že jsme měli tedy obrovské štěstí. Jen co dosedneme, je u nás pikolík. Něco španělsky drmolí a ukazuje na frontu zoufalců, kteří se v trojstupu snaží vniknout do nitra čokoládovny. Vypadá to tam jako státní převrat. Anglicky pánovi říkám, že pokud něco chce, ať přepne jazykovou výbavu a ať nám donese „čůros a čokoládu“ nebo mu zakroutím „čůrosem“. Vrchní – prchni, se ale nedá. Anglicky po mne chce nějaké číslo a ptá se, jestli ho máme. Odpovídám, že číslo mne nezajímá, že jsem HOST a že bych jako byl rád obsloužen.

V hlavě m vyskakuje scéna z „Kurvahoši“. „Nic, žádné kafe! Sifóny. Dva!“

Pikolík je ale neodbytný a pravda, slušně mi vysvětluje, že TADY MAJÍ POŘADNÍK a že musím pro číslo do trojstupného davu a potom s číslem si počkat, až bude volný stolík. Za zády pikolíka už přichází rodinka s dvěma ubrečenýma a stáním ve frontě národního převratu znechucenýma dětma. Nejsem Herodes (i když tak vypadám a někdy se tak i cítím). Ubrečené děti mne většinou naměkčí a tak vyklízíme pole a s omluvou mizíme v dáli. Návštěva San Ginés se tedy nekonala. Vlastně, konala?!

Byli jsme v ní a seděli v ní. Čuros jsem ale nesmočil, snad někdy příště.

      Kapitola dvanáctá – Na Cibuláku

Z čokoládovny se ulicemi města prokousáváme k madridské opeře. Je tady zastávka metra, která je nám nejblíže. Teplota v ulicích stoupá, ale díky stromům a vysokým barákům se to pořád ještě dá. Lezeme do krtka na červenou trasu a potahujeme, již zkušeně, o tři zastávky a vystupujeme na stanici Banco de Espaňa, která je vlastně kousek od Plaza de Cibeles. Ano, je to onen zmíněný Cibulák, ze kterého jsme původně chtěli začít náš útok na město. Vzhledem k horku ale nejdříve zalézáme do postraní ulice, hned vedle stanice metra. Mám totiž zjištěno z mého „googlovského mijáška“, že by tady mělo být malé náměstíčko, kde je pár kaváren a protože to je celkem mimo centrum, uvažuji, že tady bude příjemné posezení. A je to tak! Nalézáme nádherné posezení pod stromy u malé kavárničky. Náměstíčko se jmenuje Plaza del Rey a je skutečně malebné. S kašnou, vzrostlými stromy, nádherné posezení. Dáváme si něco k pití u španělsky švitořících děvčat a je nám tady hodně „atmosfericky“.

Platíme a vyrážíme na „Cibulák“. Nachází se tady hodně památek, chceme si je vyfotit. Vycházíme z náměstíčka Plaza del Rey na ulici Gran Via, jednu z hlavních tepen Madridu. Na Cibulák je to odtud, co by kamenem dohodil.

Jsme tam a pokoušíme se fotit hlavni stavbu „Cibuláku“, majestátný Palacio de Cibeles, kde se dnes nachází „národní výbor“ aneb městský úřad téhle vesničky malé, střediskové. K mé mírné nechuti se fotit moc nedá. Sluníčko svítí přímo do „čočky“ a mimo stín je čtyřicet stupňů pana Celsia. Vedro jak na Ďábelských ostrovech. Po kruháči Cibuláku neustále proudí auta a autobusy ve čtyřech proudech kolem dokola a najít místo, odkud by šlo palác vyfotit, je dost těžké. Nakonec se mi to ale daří, rychle ho cvakám (raději pětkrát) a mizíme zpět k metru, mírně „přichcíplí“ vedrem.

Metrem potom, po mírné poradě „kam dál“, se stále více zkušeněji posouváme k nádraží Atocha.

      Kapitola třináctá – Atocha, aneb jak se dá čekat na vlak

Kdyby mi někdo v Ostravě řekl, ať ho vezmu na výlet na Hlavní nádraží, myslel bych si o něm, že je blb. Víme, jak to je. Uplivaná mexická krčma Tarasco bar s pivem jako chcanky (ano, narážím zas na nějaký film – Desperado) je proti ostravskému „hlaváku“ pětihvězdičkový hotel. V Madridu je to trochu jinak. Vlakové nádraží Atocha je takovým malým příkladem toho, že cestování a hlavně čekání na nádraží nemusí být vždy za trest, ale že z něj třeba můžete mít i krásný a hlavně pozitivní zážitek.

Po výstupu z tyrkysové trasy metra, na stanici Atocha, chvíli vstup do haly nádraží, hledáme.

Je kousek od nás a nakonec nacházíme správný směr. Do haly, pokud vejdete stejně jako my směrem od metra, vstoupíte nahoře a naskytne se vám pohled směrem dolů. Koukáte jako by do dvorany obrovského tropického skleníku. Starou halu nádraží, sousedící přímo s novými nástupišti vlaků, proměnili madridští soudruzi, kteří dali hlavy dohromady, v obrovský tropický ráj. Koukáme na tu krásu pod námi a nechce se nám věřit (já už nádraží znal z předchozí návštěvy, kde nás sem průvodkyně jeden večer vzala na kouknutí). Sjíždíme schody dolů a kocháme zraky. Dole, na poslední úrovni jsou i celkem velká jezírka. Uprostřed těchto jsou vytvořeny umělé plochy, na kterých se vyhřívají želvy. Desítky želv. Stovky želv. Různé velikosti. Od maličkých jako dlaň až po veliké jako gramofonová deska LP. Leží tady jedna přes druhou a někdy legračně jsou třeba tři na sobě jako pyramida. Dole největší, pak menší a ještě menší. Natahují krčky za sluncem a je jim tady asi moc dobře. Kolem jsou tropické rostliny, palmy. Středem haly, tímhle pralesem vedou chodníčky, kde jsou lavičky, ale můžete si sednout i po celé trase chodníku na vyvýšenou zídku, která je k sezení přizpůsobena.

Je to chytré, je to krásné, je to uvolňující. Prostředí je prostě nepopsatelné.

Tady si neodpustím malou vsuvku. Vzkaz papalášům Českých drah beroucích sta-tisícové platy a milionové odměny: „Pánové, myslím, že byste si všichni zasloužili služební cestu na madridské nádraží Atocha a malou prohlídku zdejších míst. Hned potom transport zpět do Ostravy a přivázání za vaše čuros (nevíte, co já s tím fůrt mám?) ke sloupům haly Hlavního nádraží. Posypání cukrem a vydání na pospas přívětivému hmyzu. Třeba by vám v následných chvílích došlo, v jakém prostředí by mohla a ráda čekala lidská bytost na vlak!“

Po prohlídce, mírně smutní z toho, že podobnou atrakci mají jen madridští soudruzi a ne my, jdeme zpět ke stanici metra, kterým se přesouváme zpět do čtvrti Barajas, na náš hotel. Chceme si po horkém dni trochu odpočinout, nabrat nových sil a k večeru se vypravit na večeři a další obhlídku kolem hotelu.

      Kapitola čtrnáctá – Čtyřicet druhů zmrzky a dentální klinika

K večeru, po mírné „hákovačce“ na hotelu, vyrážíme na večeři. Vzhledem k tomu, že se mi nechce nic hledat a mám hlad jako klient Mauthausenu, jdeme do stejné restaurace jako včera. Servírka nás poznává a dle reakcí soudím, že nás ráda vidí. Zdravíme: „Buenos tardes“ a připadáme si jako rodilí „madriďáci“. Říkám potichu: „Hele, já nám objednám pití španělsky, uvidíme, jestli to rozšifruje.“ Srdnatě po usednutí říkám asi jedinou španělskou větu, kterou jsem schopen složit. „Úna botéja akva singas i una boteja cerveza porfavór“, (jednu láhev vody bez bublinek a jedno pivo prosím).

Servírka se směje, dává palec nahoru a jde pro pití. Hejha, asi začínám být španěl.

K večeři si dáváme: Já to samé co včera, bylo to dobré a fakt nemám dneska náladu, díky hladu, experimentovat. Surikata si dává hamburger, ale na španělský způsob. Nevím, jestli jí do toho nasmrkají majonézu. Majonézu, ano - jsem filmový fanda a když se mluví o hamburgrech, prostě se majonéza, jako ve známé scéně z Pulp Fiction, zmínit musí!

Oba jsme s jídlem moc spokojeni. Dokonce si španělsky žádám o účet: „La cuenta porfavór.“ Pravda, servírka s účtem přijde a začne na mne s úsměvem drmolit španělsky (protože si myslí, dle toho jak jsem mluvil zkušeně, že ji rozumím). Co povídá samozřejmě nevím, ale tvářím se, že vím, abych nebyl za úplného blbce. Je to legrace. Odcházíme spokojeni a nasyceni.

Po večeři se jen tak poflakujeme ulicemi čtvrti Barajas. Celkem nás zaráží, kolik je všude dentálních klinik. Na každé ulici najdete snad dvě. Po chvilce je začnu počítat a zjišťujeme, že tahle čtvrt je snad nějakým hnízdem madridských zubařů. Plakáty usměvavých, pozitivně laděných lidí s obnaženým chrupem tady civí snad z každého druhého výkladu. Před jeden se dokonce stavím do pozoru, dělám úsměv ala prasklý meloun a Surikata mne z dálky fotí. Celkem mne baví vytřeštěné pohledy lidiček z autobusu, který zastavil na červenou, kousek ode mne. Koukají na mne jako na blázna.

Kousíček od hotelu potom objevujeme nějakou cukrárnu, jdeme kouknout dovnitř, kde nacházíme pulty se zmrzlinou. Jsme tady sami a za pultíkem se zubí (asi navštívil dentální kliniku) snad patnáctiletý španěl.  Z legrace počítám kyblíky s nabídkou zmrzliny. Je jich rovných, světe otoč se dokola, čtyřicet. Nalevo jsou situovány klasické chutě, jahodová, čokoládová, banánová a já nevím jaká. Napravo potom zajímavosti, některé zcela neidentifikovatelné. „Šmoulí“ barva, jedovatě fialová a další zajímavosti, popsané španělsky. Samozřejmě neodoláme ,ale vybrat si je problém, protože z takové nabídky nevíte MOC co zkusit. Nakonec vybíráme z klasiky a zmrzlina je vynikající.

Já si dávám nějaké mango, Surikata potom mátovou s čokoládou. Oblizujeme se jako ještěrky, jazykem skoro až přes oční bulvy. Sakra, po čertech vynikající zmrzka!

Takže pokud by se mne někdo zeptal nyní na čtvrt Barajas, co tady jako je, asi bych odpověděl: „Asi tisíc hotelů, sto dentálních klinik a vynikající zmrzlina.

Večer, po ještě mírném brouzdání ulicemi s kelímkem zmrzky v ruce, se už jen doplazíme na hotel a usínáme u španělské televize, byl to dlouhý den.

      Kapitola patnáctá – Snídaně, karta a zas to ČUROS

Probouzíme se do krásného a slunečného nedělního dne. Dnes po ránu chceme navštívit proslulé madridské bleší trhy, které se konají každou neděli v centru historické části města, ve čtvrti Embajadores (čti Embachadorés). Dáváme si tedy budík již na 6:45, ale na snídani stejně vyrážíme až něco kolem osmé hodiny. Nemůžeme se nějak „proklubat“. Po cestě na snídani nacházím na chodbě hotelu kousek od našeho pokoje na zemi plastovou kartu, klíč k nějakému pokoji.

Napadá mne, co s ním, znáte Hitchcockovo Psycho. Ta dívka, sama, nahá za závěsem sprchy ve svém pokoji. Asi bych na ni nevytáhl nůž ale. Ale, pojďme raději od těchto asociací!

Slušnost a poctivost, jak mne učila paní učitelka Cibuláková v první a druhé třídě ZDŠ, vítězí nad lží a asociací a jdeme ji, tedy kartu, ne učitelku - zcela pokorně, odevzdat na recepci hotelu. Tady také po domluvě doplácíme zbylé noclehy a jdeme na snídani. Říkám si, že dnes bych tedy mohl nalézt, včera marně hledanou, „horkou číču“ nýbrž to hořčici, nebo třeba jen „los kečupos“ a tak s minipárečky na talíři kroužím kolem dokola nabídkových stolů jak orel skalní a nic. K mému podivu ale na jednom mírně odstrčeném stolíku nacházím, hádejte co! Jo! Čuros (ty potvory) a dokonce malou fontánku s čokoládou, které jsme si včera při vší té nabídce nevšimli. Okamžitě kašlu na kečup, hořčici a celý dychtiv, si beru pár „čůranců“ a čepuji do hrnečku čokoládu, která ale vypadá mírně řídce, až téměř miminko průjmově. Uvidíme. U stolu koštujeme. Konečně „smáčíme ČUROS“ a zjišťujeme, že – jako, co. Není to nic moc. Asi jsme dobře udělali, že jsme nestáli frontu na stoleček a šli raději objevovat. Tohle mlsání za to tedy opravdu nestálo (samozřejmě je to jen náš názor, kterým nikoho v keři neznásilňujeme). V kolonce „Zkusili Čuros“, máme tedy zatržítko, můžeme pokračovat v krasojízdě.

Po snídani tedy vyrážíme na naše oblíbené metro a jím, tak jako včera, do centra všeho dění, centra dnes přímo historického.

      Kapitola šestnáctá  - Gigantický blešák ala Madrid

O bleších trzích v Madridu jsem toho dost četl a dokonce jsou i pěkně nafilmovány v jednom díle Na cestě po ... s panem Bartoškou a Donutilem. Dají se nalézt každou neděli v ulicích kolem historického centra Madridu, ve čtvrti Embajadores. Jejich hlavní „žíla“, tedy ulice, kde je toho nejvíce (se nám to i rýmuje), se jmenuje Calle Ribera de Curtidores (v překladu by to bylo něco jako ulice - nábřeží koželuhů).

Vystupujeme ze zelené trasy metra, ve stanici La Latina a před trhy se chceme ještě podívat do jiné tržnice, kterou jsem objevil při svých procházkách internetovým prostředím.

Tržnici sice dle dispozic nacházíme na Plaza Cebada, bohužel je zavřená a dle jejího stavu, by se dalo usuzovat, že se tady ani nic nekoná přes všední dny, kdo ví, na tuhle otázku nám asi nikdo neodpoví.

Jdeme tedy zpět až na náměstíčko Plaza Cascorro, kde to již mírně začíná houstnout. Ještě si pro jistotu nacházíme malou kavárničku, kde nitrožilně injektujeme poslední občerstvení, kávu a nějakou buchtu a jdeme „vyklepat písek“ a hurá do davu.

Jak bylo zmíněno, ulice Calle Ribera de Curtidores je plná stánků, kde si můžete opravdu vybrat cokoliv. Samozřejmě, trhy vybíhají paprskovitě i do připojených ulic, ale vzhledem k tomu, že na Calle Ribera de Curtidores jsou obrovské stromy, které ji chrání proti slunečnímu žáru, omezujeme svoji prohlídku jen do tohoto, zatím celkem příjemného prostředí. Vzhledem k tomu, že oba se Surikatou pocházíme ze severu, od hranic s Polskem, kde se po revoluci ale vlastně i před ní, odbývaly obrovské trhy – burzy, tuhle situace trochu známe. Je tady akorát více teplo a pravda, zboží je rozmanitější.

U některých stánků je to až legrace sledovat místní, jak se přehrabují v obrovských, zcela nepochopitelně zmatečných hromadách šátků, bot, u kterých nevíte, kde je levá a pravá.

Prodává se tady neskutečně veliký záběr zboží, od textilu a zmíněných bot, vějířů, plynových masek, šavlí, medailí, vycpaných ptáků a lidové keramiky, všechno všecičko, prostě co chcete. Potulujeme se ulicí a nechávám Surikatu, ať si jde po svém, domlouváme místo pozdějšího srazu a rozcházíme se. Jdu se projít na takovou vyvýšenou část ulice, odkud fotografuji ruch místa a později, o něco výše za mnou objevuji mini-obchůdky se starožitnostmi. Jsou to takové krámky o rozměru obývacího pokoje, kde je opravdu v několika vrstvách na sobě zboží ala „retro“. Tyhle krámky já celkem mohu, a tak tady jsem v jednom vytržení a prohlížím stovky starých hodinek, autíček, plechových cedulí, nočníků, ale i zbraní a dalších tretek. Jsou toho tady tisíce a tisíce, kdybyste chtěli obchůdky opravdu prolézt a prohlédnout (je jich tady asi deset vedle sebe, jen na tomhle fleku), museli byste tady pobýt tak týden, možná dva.

Trochu znaven, sedám na takové ochozy, které padají z této vyvýšeniny zpět do ulice, k trhům a sleduji místní, jak tady odpočívají, jedí svačiny a koukají jako já na trhy pod sebou. Přede mnou, zády ke mně, sedí španěl, který vypadá jako náhradní Kristus. Bílé vlasy mu padají na ramena, na sobě zelené triko s propocenými kruhy, které se mění už v krystalky soli.

Nedá se o něm říct, že je neslaný – nemastný.

Náhle mne oslovuje dívka, která prodává na schodku kousek ode mne nějaké ručně šité peněženky. K ní se přidává borec, její přítel, vypadající jako pirát z Karibiku, ale hodně sympatický typ. Ukazuje mi tablo s ručně broušenými šperky z kostí různých zvířat. Náušnice, přívěsky. Vzhledem k tomu, že mám čas, Surikata je ztracena někde v davu ulice, prohlížím a kecám s tímhle lidovým umělcem.

Umí „ingliš“ stejně mizerně jako já, tak si celkem rozumíme. Nakonec od něj kupuji takový broušený přívěsek na krk ve tvaru lva, který vypadá „echt“ stejně jako na naší české zástavě. Přidává mi k tomu ještě do ceny dámské náušnice, prý ať má žena radost. Je na něm vidět, že má dobrou náladu z toho, že něco prodal a že mně přemluvil. Já mám zase dobrou náladu z toho, že jsem tomuhle fajn přátelskému chlápkovi dal v tomhle vedru něco vydělat a že budu mít na trhy malou památku. Scházíme se s „malou chlupatou“ a vyrážíme dál.   

 Trhy procházíme až na ulici Ronda de Toledo, která je přetíná, a po této zahýbáme doleva směrem k velikému kruhovému objezdu Glorieta Embajadores.

Na slunci začíná být nesnesitelné vedro, přes čtyřicet stupňů Celsia. Na chvíli „kempíme“ v malém bufetku na kruhovém objezdu a dáváme dohromady další plán a konzumujeme nějaké občerstvení. Kousek od nás vidíme stanici metra a tak rozkládáme plánek a zjišťujeme, jak se nejlépe přesunout a kam se přesunout. Nejvíce nám vyhovuje jízda žlutou trasou s přestupem na červenou, kde můžeme vystoupit u známého madridského parku Retiro. Předpokládáme, že díky zeleni, stromům a vodním plochám by tam mohlo být příjemně. Platíme, čůráme a v žáru ulice se plazíme do podzemky, kterou se přesouváme k parku Retiro.

      Kapitola sedmnáctá – Rentiéři v Retiru

Ze žluté linky metra přestupujeme na červenou, kde čekáme na soupravu, která by nás měla vyhodit ve stanici Retiro. Je kolem dvanácti hodin a souprava přijíždí k našemu údivu nacpaná lidičkama, jak konzerva rybičkama (sakra, zase se to rýmuje). Kam všichni v tomhle rozpáleném poledni směřují, zatím netušíme. Pár stanic jedeme skoro na jedné noze. Stanice Retiro – konečně.

Vystupujeme. A vystupují i všichni ostatní. Jako by dal někdo povel. Had z lidských těl, kterého jsme tak nějak součástí, se pomalu šine výlezem nahoru na povrch. „To je tam nějaká spartakiáda nebo co?“ Ptám se Surikaty a trochu brzdíme, aby nás proud lidí moc nenesl. Jak víme, moc nemusím davy a tady dav je a ne malý. Po výstupu na povrch pomalu vcházíme do zeleně Retira a je jasně vidět, že nápad jet v neděli do největšího parku v Madridu, jsme neměli sami.

Ano, všichni sem míří. Již od vstupu je vidět před námi obrovská louka, krytá stromy, kde jsou stovky, možná tisíce plastových židliček, na kterých sedí lidé, převážně důchodci a poslouchají nějaký orchestr, jehož tóny se linou z velikého altánu. Davy proudí sem a tam, lidí jako much. Mírně mi to kazí náladu, protože tyhle stavy, kde je moc lidí na jednom „place“, moc nemusím, ale snažím se moc nebrblat. Jdeme pomalu parkem a snažíme se najít nějaké volné místo u stánků s venkovním občerstvením. Bohužel, všude kde je stín, je plno. Volné stolečky jsou pouze na slunci, ale teď, mírně po poledni se v té výhni pobývat opravdu nedá. Nejraději bych to tady zabalil a zmizel, ale byl bych za starého bručouna a stresistu a tak schvaluji nápad, že se podíváme „alespoň“ k vodním plochám parku, k Plaza Maestro Villa, kde by mohlo být lépe a kde je možnost si půjčit třeba lodičku a projet se. Bohužel i tady je hlava na hlavě a tak si jen vysíleně sedám na schody kousek od bronzového monumentu Alfonse XII. Vůbec mu nezávidím, že mu tak peče na jeho bronzovou šišku. Je opravdu satanisticky, všichni se tísní ve stínu. Na vodní ploše jezírka, které má hodně zajímavou barvu vody, něco jako když perete barevné tyrkysové prádlo a potom to vypustíte, se prohání snad stovka lodiček. V duchu děkuji svému rákosovému klobouku za to, že stíní moji hlavu, protože jinak by se mi asi pekl mozek jako masíčko na grilu v Burger Kingu. Jak je na lodičkách, které nemají žádné krytí, si ani nedovedu představit. Monument, u kterého sedím, se opravuje a polovina je ho zakrytá nějakými sítěmi. Zkouším fotit pár snímků kolem dokola, ale opravdu, pokud vyjdu na slunce, musím z něj do pár minut pryč, vedro se dá krájet nožem na pečivo a je téměř hmatatelné. Po chvíli zevlování usuzujeme, že to dnes moc nejde a rozhodujeme se Retiro opustit. Plazíme se k východu jako hadi a využíváme stínu každé větve, abychom přesun nezaplatili životem. Na jednom z četných parkových plácků stojí několik „pracantů“ vydělávajících si tím, že jsou navlečeni v maskách filmových postaviček. Na hlavách mají obrovské, plastové atrapy hlav seriálových postav, na těle plyšové vycpávky, srsti, ocasy, prostě podle toho co představují. Nedovedu si představit, jak jim v tomto oblečení je, když já, v šortkách a skoro polonahý, umírám horkem. U postavičky Barta Simpsona se zastavuji. Maník je nasoukán do obleku, který je celý z umělé hmoty, včetně obrovské hlavy, která mu sedí na ramenou. Být v tom já, umřu během asi pěti minut. Dávám tomuhle borci dvou eurovou minci, poplácám ho po ramenou a říkám „Houha mén, sakra hádr džób!“  Dělám mírnou poklonu a smekám svůj rákosový „tralalák“. Zaslouží si to. Samozřejmě, přes krytí jeho masky nevidím reakci. Nevím, možná by to byl zajímavý rozhovor, s tímhle člověkem, proč dělá práci, ke které by u nás asi nikoho nedonutil ani pan Donutil.

Sedáme na metro a jedeme směrem na hotel, kde po malém obědu v Burger Kingu, padáme mrtví horkem na postel.

      Kapitola osmnáctá – Jak jsme přeprali Japko a jak Patrik tlachal španělsky

Po asi hodince odpočinku na pokoji jdeme s radostí využít služeb hotelového bazénu. Bazén má dokonce i svého plavčíka, který sedíc pod slunečníkem v červených trenýrkách jako „Dejvid Házelhóf“ v Pobřežní hlídce rozdává ručníky a dohlíží, aby se nikdo neutopil (ani ty dvě osoby, co jsou ve vodě). Tváří se při tom velmi odpovědně, něco jako kdyby řídil zaoceánskou loď, ale nesnižujme důležitost jeho úřadu.

Na trávníku kolem je poházeno pár lidí a vypadají spíše na místní, zaměstnance hotelu nebo jejich rodiny, jsou to takové mírně očouzené typy, ale já po všem tom slunci vlastně také. Začínám trochu zapadat a myslím, že zapadat budu ještě lépe na Úřadu práce, kam musím hned po dovolené.

Bazén je dost veliký, přelidněný. Jsou v něm, jak bylo zmíněno, jen dva diskutující v jednom rohu, kteří neplavou, jen se křečovitě drží boční trubky a kopou nožkama, jako by do nich pan Kramný pustil dávku střídavého proudu.  

Velmi rádi se ale vnoříme do jeho chladných vod, protože teplota venku je stále dost vysoká.

Kdybyste „flákli“ vejce o kachlíčku před ním, je do pár minut usmažené.  

Na večeři jdeme opět do Al Traste. Dávám si tady nějaké smažené kousky kuřete s rýží. Surikata si dává mojito a na jídlo nějakou šílenou „zapečenost“ se sýrem. Vypadá to jako pěkná kalorická bomba a nějak si myslím, že tohle bude trávit jak krokodýl, ještě na zpáteční cestě z dovolené, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Dívám se na kvanta roztopeného sýra, v němž plavou na znak nějaké masové koule a raději neříkám nic (jak se později ukazuje, mám pravdu a těžko bylo). Po večeři toho máme nějak dost a jdeme zpět na hotel, ani se moc necouráme rozpáleným Barajasem, dnes je stále ještě takhle večer pořádné horko a klimatizované prostory hotelu se nám opravdu zdají výhodnější. Po návratu máme ale ještě jednu „misi“. Chceme vyzkoušet hotelový „Internet corner“ aneb koutek, kde mají v hotelu PC a kde se můžete připojit k internetu. Surikata má sice svůj „chytrofon“ nějak on-line, ale rádi bychom si zítra v hotelu odbavili náš let a hlavně si vytiskli palubenky, které jsou potřeba a tak jdeme na to. Cílem dnešní MISE je vyzkoušet propojenost PC a tiskárny, která stojí opodál a o které se dá pochybovat, že je vůbec funkční.

V koutku s PC zjišťujeme, že jsou tady dva, jedno klasické PC a jedno s nakousnutým japkem na zadní straně. Protože s „japkem“ nemám žádnou zkušenost a Surikata jen velmi malou, z toho jak někdy „serfuje“ u syna na jeho „placatici“ (myslím, že se tomu říká „Áj-ped“), sedáme nejdříve k normálnímu PC, ale dostat se na internet se nám nějak nedaří. Chce to po nás nějaká hesla, a i když se je snažíme zadávat (jsou nalepena na stole pod folií), nedaří se to.

Dumáme nad tím snad deset minut a nic. Internet nedostupný.

 Surikata tedy prohlásí: „Jdeme na Japko“ a hrdě sedá k počítači od APPLE. Tady jí asi budu koukat jen přes rameno, protože prostředí téhle značky je pro mne velikou neznámou. Za chvíli se ale nějakým způsobem proklikává na internet. Samozřejmě, uživatelské prostředí je ve španělštině, příkazy jako „print“ (tisk) můžete hledat marně. Přesto ale nacházíme ikonku Wordu, otevíráme nový list, zadáváme slovo TEST a posíláme na tisk. Respektive, Surikata něco kliká stylem „pokus-omyl“, ale za chvíli v tiskárně zachrastí a vyjíždí náš papír s nápisem TEST. Bravo!

Zřejmě budeme muset mít zítra stejné štěstí jako dnes a najít stejný „klikací“ postup, podstata je ale splněna. Vše funguje, tiskárna tiskne, stěrače stírají, můžeme se zítra v klidu odbavit na našem letu.

Spokojeni, že jsme přeprali „Japko“, jdeme zpět na pokoj.

Včera jsme večer před spaním zjistili, že mají na jednom španělském programu TíVí , vysílat Hříšný tanec s Patrikem „Švajcem“. Vzhledem k tomu, že tenhle film známe asi jako hodně lidí skoro nazpaměť, pouštíme na pokoji TV a ladíme kanál. Jsme zvědaví, jak mu půjde oblbovat „Bejby“ ve španělštině. Je to celkem sranda koukat na hlášky, které znáte, v řeči které totálně nerozumíte.

Patrik se klátí na svých „vychlustaných“ kolenou jako třtina ve větru, tváří se jako ředitel zeměkoule a přilehlých satelitních planet a prý je opět, dle Surikaty, těžce „seksý“.

Při tónech „hángry ájs“ se pomalu nořím do snu (ještě že ty písničky nechali v původním znění).

Dnešek byl obzvláště horce vypečeným rohlíkem královské kuchyně.

      Kapitola devatenáctá – Tři barevné puntíky a odjezd do centra    

                

Probouzíme se do horkého pondělního rána odpočatí. Na snídani vyrážíme celkem brzy, máme toho dnes hodně v plánu. Před snídaní si ještě chceme vytisknout v internetovém koutku palubenky (což jak víme, jsme si včera nacvičili). Tedy alespoň jsme si to mysleli. Odbavujeme se celkem bez problémů na stránkách ČSA, které jsou samozřejmě česky. Problém však na počítači s ohryzaným jablkem nastává, když se pokoušíme vytisknout zobrazené letenky v „pé-dé-efku“. Nemůžeme najít v systému a španělském prostředí ikonku pro tisk. Včerejší „klikací“ procedura“ se zdá neúčinná.

Po asi deseti minutách jdu poprosit mladou recepční. Za chvíli přijde a kliká na malý semaforek v levém horním rohu. Jsou tady tři barevné puntíky jak na semaforu u křižovatky.

Červená, oranžová, zelená. Jeden puntík byl tisk (nepamatuji si, která barva).

Nevím, KDO tyhle pasti vymýšlí a kdo přišel na to, že bude zcela intuitivní, dát do levého rohu nějaký semafor. Samozřejmě, pro mimozemšťany z oblasti IT je to asi srozumitelné, pro mne bohužel ne (a to bych řekl, že jsem v oblasti IT celkem gramotný). Kroutím hlavou, ale v ruce máme vytisknuté naše palubenky do zítřejšího letadla, jsem tak nějak klidnější a můžeme posnídat.

Po načerpání energie potom vyrážíme opět na metro, kterým se přesouváme do centra.

Tady vystupujeme z červené trasy v naší již známé stanici Banco de Espaňa a jdeme na zmíněný „Cibulák“ na vyhlídkový autobus, kterým máme v plánu se dnes projet a pokochat se z jeho paluby pohledy na památky města.

      Kapitola dvacátá – Červený hajzl

Tak úvodem říkám všem citlivým povahám, že si tuhle kapitolu (a pár následujících) chci řádně užít a tomu červenému hajzlovi to pořádně nandat. Pojďme ale od začátku.

Červené vyhlídkové autobusy znám z návštěvy Sevilly, kde se jich pohybovalo opravdu hodně (koukal jsem na ně s mírnou závistí, nemajíc na pracovní cestě čas se jimi projet) a tak jsem si při tvorbě itineráře pro naši dovolenou našel madridské stránky této atrakce a samozřejmě ji začlenil do našeho plánu. Zdálo se mi ideální koukat na památky z luxusní vyhlídkové plošiny, fotit a nechat se prostě a jasně povozit tam, kde mne to zajímá. Doma jsem v předstihu dokonce zpracoval itinerář celé trasy autobusu, popsal jednotlivé památky, abychom věděli, na co koukáme. Trasu a její zastávky jsem po častých virtuálních prohlídkách znal skoro dokonale, zdál jsem se tedy být připraven.

Jak tedy bylo zmíněno, z metra jsme vystoupili u „Cibuláku“ a hnali se na zastávku, kde právě jeden z „červeňáků“ zastavoval. Naskočili jsme a u slečny kasírky, vypadající velmi exoticky, zakupujeme naše jízdenky. Tady jsem skoro zkolaboval, protože seč jsem znal vše kolem trasy, nějak jsem si neuvědomil, že cena dvacet čtyři Euro je za osobu/den. Platíme tedy u slečny skoro padesát Euro (48), tlačím srdce zpět do hrudního koše. Dostáváme každý sluchátka a plánek trasy a jdeme na horní plošinu se posadit. Autobus si to zatím žene k zastávce další po hlavní madridské třídě.

Na horní plošině „ruďase“ dostávám první „ťafku“, která vlastně startuje motor mého „samo-náseru“.

Sedadla jsou do řad tak „narvaná“, že letadlo „Trévl-servísu“ je proti tomu luxusní tryskáč naftového šejka. Sedám si tedy do jedné řady, na hnusně tvrdé, plastové sedačky, které vypadají jako v tramvaji před třiceti lety. Kolena pod bradou. Vytahuji mašinku, že budu fotit, proto jsem tady. Facka číslo dvě následuje hned po té první. Zjišťuji, že do stran fotit nelze. Vyhlídková plošina autobusu, která se zdála jako ideální pro záběry, je přesně ve výšce stromů na ulicích a ve výhledu brání, dokonce i konstrukce otevírací střechy. Prostě není nic vidět, jen listí a větve a zase listí a kus střechy autobusu. Facka číslo tři následuje po té druhé. Autobus staví „u každé vrby“, což by se mohlo zdát ideální pro různé výstupy a nástupy, což vlastně je. Neustále někdo na plošinu nalézá a vylézá a díky omezenému prostoru se vám kolem sedadla a objektivu někdo pořád motá. Motá a drcá do vás. Focení je vlastně nemožné, samozřejmě pokud vás jako většinu zoufalců téhle strastiplné cesty, nezajímají chaotické záběry střech domů na mobilní telefon.

Otáčky motoru mého „samonáseru“ se postupně zvyšují a nástup dvou starých tlustých černošek a jejich usednutí hned za námi jen přidává oktany paliva, které tento stroj ženou dopředu. Jedna z nich totiž hned po nacpání svého břicha do mezery mezi sedadly začíná prskat, chrchlat a tuberkulózně vykašlávat své plíce na můj, asi dvacet centimetrů vzdálený zátylek. Začínám rudnout zlostí a říkám ženě, „vystupujeme, tady nebudu už ani minutu!“

Upoceným davem horní plošiny se tedy tlačíme ke schodkům do přízemí a vystupujeme z už totálně nacpaného „rudocha“ u Templo de Debod.    

                  

      Kapitola dvacátá první – Templo de Debod a Červený hajzl podruhé a naposledy

          

Sluníčko začíná řádně připalovat a my po výstupu u zahrad Templo de Debod míříme rovnou k chrámu. Ve stínu stromů a keřů se to celkem dá a tak se tady mohu trochu konečně uklidnit a realizovat, co se focení týká. Památka je to krásná a opět, kdo bude chtít, informace o ní si najde. Procházíme kolem chrámu, fotíme. Turistů tady není až tak hodně, zatím to jde. Moji pozornost upoutává nějaká slečna, která na kraji bazénku, který je kolem celého komplexu, cvičí ásany z jógy.   

Mrská sebou na obrubníku bazénku jako by byla z gumové pěny, kolem ní pobíhá dychtivě mladý fotograf s náčiním a pleská jeden snímek za druhým. Předpokládám, že na sluníčkem rozpáleném kameni, kde se předvádí, bude hustě přes čtyřicet stupňů. Mladý vychrtlý fotograf připomíná svým spěchem a pobíháním vzteklou čivavu. Lehá, sedá, sklání se. Dokonce vlézá do vody bazénku, kde si „čapne“ a fotí, nedbajíc toho, že jeho zadnici skrápí blízký vodotrysk. Je zábavné to sledovat. Mírně se usmívám a jdu také fotit. Je to chvíli legrace. „Čivava maník“ běhá a fotí modelku, já v klidu chodím za ním a fotím jeho. Po chvíli ale ze mne začíná být mírně nervózní a tak toho raději nechávám (pobavil jsem se dost) a sleduji raději japonské děvčata, co se tady také fotí.

Mají slunečníky, oblečeny jsou jako ze žurnálu, na nohou dokonce silonky, což jim v tomhle vedru nezávidím a jsem rád, že nemusím být u toho, až je budou sundávat.

Parkem jdeme k místu, kde se nám odkrývá nádherná vyhlídka na královský palác. Koukáme na tenhle monument, který vypadá v pozadí jako by jej tam přimaloval nějaký filmový grafik, a kdybych nevěděl, že je skutečný, prohlásil bych, že tohle je hodně kýčovitý trik. Pořizujeme samozřejmě pár nutných záběrů a jdeme parkem zpět na zastávku autobusu.

Ta je bohužel na sluníčku, kde to v tuhle dobu peče tak, že musíme jít kousek dál do stínu.

Na autobus čekáme asi patnáct minut a já toho opět začínám mít „tak akorát“. Červený bastard přijíždí a je totálně plný. Mladý a nadějný průvodčí nám oznamuje, že je totálně „full“ (narváno), ale že pokud chceme, můžeme jet dole, ale nesedneme si. „Samonáser“ u mne jede opět na plné obrátky. Nechceme čekat v saharské výhni na další spoj. Vtlačíme se tedy do pekelně horké konzervy a na jedné noze, zavěšeni jak opice za jednu ruku na upoceném madle mašiny, jedeme dál. Luxus za padesát Euro. Vyhlídka na zpocená těla dalších napálených turistů. Z očí mi jdou blesky, „samonáser“ je na sto procentech své kapacity. Před další zastávkou se nahýbám k blízkému průvodčímu a s běsným výrazem rozzuřeného orangutana mu sípám do obličeje: „Běžte do prdele s touhle úrovní dopravy za padesát Euro, šmejdi – vystupuju!“

Na zastávce u královského paláce vylézáme. Zpocení, naštvaní, utlačení, chudší o padesát Euro. Suše oznamuji Surikatě, že mne do toho červeného sráče už NIKDY-NIKDO nedostane a že tohle prostě končím. Jsem opravdu hodně rozklížen a nechci ani jít k paláci na prohlídku. Zcela splaveni a bez nálady jdeme směrem k centru. Tady nacházíme v jedné ulici kousek od paláce nádhernou kavárnu s volným stolečkem ve stínu. Sedáme a zachraňuji si život studeným pitím.

Domlouváme se, že Surikata ještě vyrazí prohlédnout si královský palác. Já se raději budu věnovat vypnutí samonáserového motoru, jeho plnému uklidnění a hlavně vnitřní pohodě. Rozcházíme se, já zůstávám v hospitalizaci velmi příjemného stínu venkovního posezení, popíjím kávu a studenou kolu a je mi už konečně zase dobře a vyrovnaně.

Když to tak shrnu. Za padesát Euro jsem vlastně projel přes tři madridské ulice. Dostal nakašláno za krk, byl jsem opruzen čekáním na spoj v totálním vedru nepřívětivé zastávky. Nic jsem neviděl a tlačil jsem se jak v „šichtovním“ autobuse v pět ráno na Novou Huť Klementa Gottwalda. Když k tomuto typu „výhodného“ turistického cestování přirovnám cenu madridského metra, to že v jeho klimatizovaných útrobách mohu být, jak dlouho chci a to, že staví opravdu skoro na každé ulici a ještě to, že se v něm dá i něco pěkného zažít, vychází mi z této rovnice jen jeden výsledek. Vyhlídkový červený dvoupodlažní autobus je obyčejnou turistickou předraženou pastí. Moje chyba, že jsem si to lépe „neproGOOGLEil“ inu, chybami se člověk učí. Při těch svých bych už měl mít dva tituly.

Posílen touhle zkušeností, ale i tím, že z křesílka kavárničky mohu vidět na ulici, kde během mého sledování projely asi čtyři kompletně natřískané tyhle turistické pastičky, se uklidňuji a jsem vlastně již tady ve stínu v plné pohodě a koncentraci. Čekám na Surikatu a je mi dobře.

      Kapitola dvacátá druhá – Akva babizna

V pohodlí křesílka venkovní restaurace kousek od Plaza Mayor pozoruji ruch kolem sebe.

Surikata se vrací celkem rychle, nestačím ani dopít objednané cappuccino. Je mírně nazlobená, protože až u paláce, který si chtěla prohlédnout, zjistila, že se tady platí dost tvrdé vstupné. Třeba i za to, když chcete jít jen na nádvoří a že by musela stát opět ve frontě na rozpálené dlažbě jak rus na chleba v obleženém Stalingradu. Ještě že mne osvítilo a zůstal jsem v klidu kavárny, další restart „samonáseru“ bych už asi nesnesl. Nafotila tedy pár fotek z dálky a utíkala zpět.

Chvíli si taky odpočine, platíme a jdeme směrem do centra. Rozhodujeme se ještě jednou navštívit tržnici St.Miguel a něco tam pojíst.

V tržnici je dnes ještě méně lidí než při naší první návštěvě. Už při vstupu se na nás ale lepí nějaká divná žebrající babizna. Strká mi před obličej plastový kelímek, ve kterém chrastí nějaké mince a křičí na mne: „Ákva seňór, ákva seňór!“ Vím, že si těchto žebrajících provokací nemám všímat a tak jdu volně dál. Babice je ale neodbytná a pronásleduje nás. „Ákva seňór, ákva seňór!“ Otáčím se na ni, mávám rukou, ať jde jako pryč a s úsměvem kroutím hlavou, jako že NIC NEBUDE - Bohušu.

U pultíku si kupujeme nějaké tapas, u druhého plastové láhve s pitím. Jen co se otočím zpět do uličky, je tady babizna zase a křičí ještě víc: „Ákva seňór, ákva seňór!“ Chrastí kelímkem a tančí kolem nás kolem dokola. Začínám být mírně nervózní, ale žebračka je neodbytná jako prodavač hrnců Zepter. Začínám tvrději gestikulovat a odháním babiznu, alespoň si to myslím. Sotva však ujdeme pár kroků, máme ji v patách zase. Skuhravým hlasem opět řve: „Ákva seňór, ákva seňór!“  Stoupám si s rukama v bok a chystám se, že jí asi jednu fláknu. Naštěstí se odněkud vynořuje španělský policista, něco babizně říká, chytá ji za loket a vyvádí jí z tržnice ven. Mírně se uklidňuji, s policistou si vyměníme děkovný „oční kontakt“. V tomhle horku nechceme moc v tržnici dále pobývat, nacházím místo venku ve stínu, na bočních schodech do tržnice, kde „kempíme“ na pohodlném obrubníku a dáváme se do jídla. Sotva sním pár soust z krabího tapas, které vypadá (a taky tak chutná) jako z umělé hmoty, odněkud - ani nevím odkud, se vynořuje opět naše známá babizna. Stoupne si přímo před nás, mírně nás blokujíc a třese nataženou rukou před našimi obličeji plastovým kelímkem. V horku dne zapáchá jako tapíří výběh. „Ákva seňór, ákva seňór!“  Zvedá se mi nejen žaludek ale i adrenalin. Tohle je už i na mne moc. Zvedám se. Pomalu. Chytám babici za ruku, což jistě nečekala. Druhou rukou jí beru z dlaně kelímek s mincemi a ten zahazuji obloukem za hlavu. Babiznu si přitahuji blíže k sobě a s výrazem rozzuřeného tygra jí dštím do tváře“ „Jdi DO H.A.J.Z.L.U. A teď po tvém, abys tomu rozuměla – COMA MIERDA!“ (Ani hovno). Ve tváři babizny se objevuje úlek, tuhle drsnou hlášku v jejím jazyce jistě nečekala. Naštěstí se u mne, opět ani nevím jak, objevuje onen policista, který smradlavku před chvíli vykázal z tržnice. Bere ji opět za loket a vleče někam pryč. Sedám si, uklidňuji se. Mírně se usmívám pod vousy a v duchu děkuji seriálu NARCOS, který jsem shlédl a kde mne můj oblíbenec, hlavní postava, Pablo Escobar naučil celkem slušně španělsky pouštět hrůzu a klít.

Hodilo se dnes!

Z tržnice se rozhodujeme ještě projít centrum a navštívit, mimo jiné, obchůdek Museo del Jamón.   

 Kapitola dvacátá třetí – Muzeum šunky a kabelka

V centru města Madrid můžete narazit na obchůdky pojmenované Museo del Jamón. Jsou to vlastně taková řeznictví, prodávající hlavně nejznámější španělskou pochoutku, šunku. Kdo si GOGLEil ví, že šunka pochází ze zadní nožky černých iberských prasat. Šunka se vlastně přesně nazývá Chamon Iberico (dle prasat) a má tak jako jiné věci různé kvality a doby zrání. Jen tak pro zajímavost, prasátka pro ty nejlepší šunky jsou chovány volně a krmeny výhradně žaludy. V obchodě si můžete všechny šunky nejen prohlédnout, ale samozřejmě i ochutnat. Voní to tady nádherně a jsou tady k vidění i další speciality masného průmyslu této země. Pokud máte dost peněz, můžete si samozřejmě i koupit celou šunkovou kýtu, ale tady se nachystejte, dle kvality, na slušné cenové „dardy“. V obchodě nebyl problém si koupit kousek třeba i za pět set Euro (kolem 13 - 14 tisíc korun). Vzhledem k tomu, že nevlastníme ropný vrt, spokojili jsme se, se šunkou balenou v akci za pět Euro. Obchod ale určitě stojí za to vidět, je to zážitek.

Z obchodu jdeme pomalu ulicemi a později hlavní třídou směrem k „Cibuláku“. Na hlavní třídě ještě nacházíme obchůdek s kabelkami a botami. Kdo je dlouho ženatý jako já, ví, že o kabelkách a botách se s ženou bavit a polemizovat nedá. Slova, jestli to „je potřeba“ a podobně, nemají smysl, tak jako polemizovat o návštěvě těchto obchodů. Bohužel, někdy nelze manželce nasadit na hlavu pytlík jako pštrosovi, aby v případě míjení těchto lákadel nereagovala a tak nezbývá, než rezignovat a prostě počkat, pokud ji tento obchod „vcucne“, jako se to stalo nám.

Sedám si tedy na lavičku v naštěstí dobře klimatizovaném butiku, koukám na prodavačku, jak si hraje s mobilem, a čekám. Ještě chvíli čekám a pak ještě další chvíli čekám, ale nakonec se dočkám. Surikata si nese úlovek, celkem opravdu pěknou malou koženou kabelku za tedy překvapivě pěknou cenu dvacet Euro (to uneseme). Nebráníme se tedy tomuto výhodnému pořízení další nezbytné kabelky a jdeme dál. Na hlavní třídě, stíněné vysokými domy a stromy se teplota nad čtyřicet stupňů dá celkem unést. Pomalu docházíme až na náměstí Plaza del Rey, kde jsme již jednou byli a vcházíme do malebné, maličké restaurace Revoltosa.

       Kapitola dvacátá čtvrtá – Revoltosa a odjezd na Barajas

Madrid je krásný tím, že zde najdete na každém rohu opravdu „atmosferické“ malé kavárničky, bary, cukrárny a další občerstvení. Je to město, kde se nespěchá a kde se dá opravdu občerstvit a to hlavně kvalitně ve stovkách provozoven. Revoltosa je toho klasickým příkladem. Tenhle podnik jsem si prohlížel na internetu, kde byly jeho fotky, ale zavítali jsme sem vlastně tak trochu náhodně.

O to větší radost jsem ale měl, když jsem to tady poznal. Revoltosa je situována, jak bylo popsáno, na malebném náměstíčku Plaza del Rey. Je mírně vzdálena ruchu přeplněného centra, ale je od něj blízko. Dříve zde bylo, soudě dle kachlíčkových stěn, možná řeznictví, kdo ví. Interiér je ale opravdu hustě atmosferický. Každá židle jiná, malé stolečky, vše jako by ošoupané a použité, ale přitom čisté. Je vidět, že tady šly dějiny a já tyhle prostory, kde to na vás dýchne atmosférou, prostě miluji. Naštěstí je tady i v poledne volný stolek. Usedáme, dáváme si pití a objednáváme jídlo. Surikata v tomhle vedru nemá hlad, já celkem ano a tak si dávám nějaký Hamburger s kuřecí nádivkou. Je mi přinesen malý „gigant“, černý, naplněný zeleninou a masem. Je vynikající. Sledujeme cvrkot kolem sebe, sedí tady většinou místní. Tím lépe, žádný turistický tlak.

Pomalu konzumuji, platíme a jdeme směrem k metru kousek od Cibuláku. Vlastně se loučíme s centrem Madridu. Zítra odlétáme a tak se do něj již nepodíváme.

Metrem za úmorného vedra odjíždíme na náš hotel ve čtvrti Barajas.   

Kapitola dvacátá pátá – Poslední večer v Madridu

Na hotelu padáme, a to bez přehánění, vedrem skoro na tlamu. Strháváme ze sebe hadry, rychle bereme plavky a jdeme, skoro utíkáme k hotelovému bazénu. Je všední den, pondělí, u bazénu jsme sami. Bereme si u nudícího se plavčíka ručníky, vybíráme si ze spousty volných lehátek, ty si odvážíme do stínu a jdeme hned do vody. Je to vzpruha.

Jak bylo zmíněno, hotel Melia Barajas, kde jsme ubytováni, je takový (mým termínem) kongresový. V mém slovníku to znamená, že je tady spousta školících se „kravaťáků“ a slečen v šatičkách, kteří pobíhají po různých školících sálech s papírama v ruce. Není tomu jinak ani dnes v pondělí. Ze svých lehátek můžeme přes skleněnou přízemní stěnu hotelu sledovat školící se lidičky. Je to celkem legrace, ležet na lehátku ve stínu a pozorovat v plavkách druhé, nacpané do polobotek a kravat, jak je jim „naléván rozum do hlav“. Jedna atrakce se chystá kousek od nás. Nějaký „máňažer“ tady roznáší barevné kuželíky do trávy a dělá z nich dráhu. Posouvám si lehátko blíže a pozorně sleduji.

Za chvíli, ze školící místnosti, vyhřezne malý dav mladých a perspektivních identit. Jdou ven k dráze z kuželíků. Všichni mají cedulky se jmény, tváří se pozitivně a soutěživě – vše v pořádku. Manažer něco vysvětluje, atrakce začíná. Podstata je v tom, že si jeden má zavázat oči a druhý jej má navigovat hlasem tak, aby prošel dráhou mezi kuželíky a žádný neshodil. Zřejmě půjde o nějakou psychologickou fintu ala kooperace, důvěra a kdo ví, co ještě. Zavrtím se na lehátku a mírně si přizvednu záhlavek, abych lépe viděl. Manažer po mne střelí nevraživým okem, ale co naplat, tohle je veřejný hotelový prostor, zahrada, kde mohu pobývat, nemůže nic říci. Chápu, že mé skoro nahé tělíčko se slaměným kloboukem na palici, lebedící si kousek od stádečka perspektivních oveček, mírně narušuje atmosféru hustě pracovní, ale to je bohužel. Bohužel pro ně. Chvíli tuhle bandu sleduji, jak se motají mezi kužely a stromečky zahrady jako slepí tučňáci a je mi jich trochu líto. Vzhledem k tomu, že jsem těchto psychologických umývaček mozku sám absolvoval ve své branži hodně, chápu, jak se cítí. Po chvíli, toho mám dost a raději jdu zase do bazénku. V zádech cítím mírně lítostné pohledy pondělních „účastníků tohodle zájezdu“. Inu, vše má svůj čas a místo, že.

Večeři odbýváme přímo v hotelu. Teplota venku neklesá a je stále těsně pod čtyřiceti stupni. Ven vyrážíme až něco po deváté večerní, kdy je v ulicích ale stále velmi teplo. Procházíme se na náměstíčko, kde si sedáme na lavičku a sledujeme pomalu a klidně večerní ruch tohoto specifického místa. Je kolem půl desáté večer a slunce teprve nyní skládá zbraně a zalézá.

Zvedáme se a jdeme zalézt na hotel, unaveni a spokojeni, také.

Kapitola dvacátá šestá – Dopoledne před odjezdem, nudná mini-kapitola

Probouzíme se do úterního rána. Obloha je stále jako vymetená. Máme dnes dost času, nikam se již moc nechystáme, z hotelu musíme vypadnout do 12:00. Letadlo nám letí až něco před třetí odpoledne, na letiště to máme kousek, odveze nás tam hotelový autobus.

Jdeme na snídani a potom na pokoji balíme bágly. Ověřil jsem ještě na recepci to, že nám na chvíli schovají kufry, než se odporoučíme. Jdeme tedy ještě na skok do ulic čtvrti Barajas, dokoupit poslední tretky, magnetky na ledničku a další nezbytnosti. (Z každého místa, kde jsme byli, máme na ledničce pár magnetků, je to nutnost a tradice vždy tam nějaký dát).

Dopoledne už tak nějak mírně proflákáme po hotelu a něco po dvanácté bereme své kufry z úschovny na recepci. Recepční nám volá autobus a ten nás po chviličce odváží na letiště Barajas. Chceme se tady v klidu projít, odbavit zavazadla a třeba se i najíst.

Kapitola dvacátá sedmá – Há-Jé-Gé, co to sakra jé

V této kapitole se možná čtenář mírně pobaví, na rozdíl od té předchozí.

Kolem poledne nás hotelový „šatl-bas“ vyplivuje před terminálem čtyři, odkud máme odlétat.

Dnes jsem na rozdíl od Surikaty mírně nervózní já.  Jak víme, letiště je opravdu obrovské a tak mám mírnou obavu z hledání správného „vlezu“ do letadla, inu – uvidíme. Vcházíme do haly. Tady celkem bez problémů nacházíme na obrazovkách odletů odbavovací přepážku zavazadel. Jdeme k ní, je to opravdu kus cesty, ale nakonec ji nalézáme a raději ověřujeme, že to je opravdu směr Praha.

Mírná fronta, která tady je, se zdá být v pohodě. Češtinu zatím neslyšíme, kolem nás jen samý „španělský ptáček“. Po pár minutách strávených ve frontě se tedy dostáváme k odbavovací přepážce zavazadel. Vážíme naše lehké „bágly“ a paní se nás ptá, jestli si nechceme jeden kufr vzít sebou do letadla, má jen snad čtyři kila a rozměry kabinového zavazadla, můžeme tedy. Můžeme, ale nechceme. Nemám zájem tahat se s kufrem, když jeden stejně musí do břicha letounu a výdejnímu pásu se po příletu nevyhneme. Odevzdáváme tedy oba naše ošuntělé poklady a nastává mírná zvláštnost. Tady lehce vysvětlím těm pár „nelétavcům“, co budou tenhle výplod číst. Kdo létá – zná. Zná a ví, že po odbavení zavazadel dostane většinou informaci, číslo „gejtu“ aneb prostě číslo „fusaku“, který povede do přistaveného letadla. Paní dá na naše kufry samolepku, ukazujeme jí vytisknuté „palubenky“ (jízdenky, kde jsou informace o letu, čísla sedadel, ale není zde číslo „gejtu“ /fusaku/, ten se přiděluje až na letišti, podle toho kam letoví dispečeři letadlo šoupnou).

Ptám se tedy paní, odkud to poletí, kam máme jít. „Přepážková gérl“ si bere naše papíry a píše na ně průpiskou písmena HJG. Ukazuje na ně a vysvětluje, že „tam někde vzadu“ je veliká brána, kterou máme projít a „tam někde“ budou TYHLE písmena a tam to je. Moc sice nechápu, ale říkám si, že tady prostě asi nemají čísla ale písmena, kdo ví. Mám v plánu sledovat pár před námi, ale protože se po hale motá stejně jako my, kašleme na ně a jdeme a jdeme, na vlastní pěstičky, hledáme tedy kudy z nudy. Bránu nacházíme a opravdu. Za ní jsou šipky s různými písmeny, ABC, DEF a tak dále pro pana krále. Jsou tady i ty naše – „HáJéGé“, máme jít rovně. Jdeme rovně. Máme jít doprava, jdeme doprava. Máme jít doleva, jdeme doleva. Sledujeme dramaticky stále cedulku s nápisem HJG. Navigace nás dovádí až k pojízdným schodům směrem dolů. HáJéGé – dolů. Mno, situace se začíná mírně komplikovat, v hrudi startuje mírný stres. „HáJéGé“ ale ukazuje dolů, jedeme tedy dolů.

O patro níž je další cedulka, „HáJéGé“ rovně. Jdeme tedy rovně až na takový střed haly. Jsou zde obchody, restaurace a taky pořádný cvrkot.

Před námi další cedule. Je na ní – „Há“ doleva, uprostřed veliké „Jé“ a „Gé“ doprava.

Jsem, jak by řekl klasik, mírně v řiti. Nechápu to.

Jak mám jít na HJG když se to tady rozchází a každé písmeno vede někam jinam. Chvíli stojíme, čumíme na papír, jak Ukrajinec na vízum a nevíme co dál. Jdu se tedy zeptat nudící se prodavačky v jednom z obchodů. Ukazuje na obrazovky uprostřed patra, které jsou od nás asi padesát metrů a říká něco jako že je moc brzy, moc brzy. Jdu k obrazovkám, na kterých po chvíli nacházím náš let – směr Praha. Stojí u něj HJG. Chvíli dumám, a koukám na ostatní lety. U některých již ale je třeba uvedeno H55, J32, G28. Pomalu mi začíná svítat, a celou věc začínám chápat. HJG je PATRO. Jak bylo zmíněno v úvodu, letiště Barajas je gigant a když vám odbaví zavazadla a projdete centrální kontrolou, jestli třeba nemáte v análním otvoru schováno kovové pouzdro jako Motýlek na Ďábelských ostrovech, dostanete jen ony tři písmena, která vám říkají, na které patro se máte přesunout. Na onom patře, HJG, ABC, potom najdete opět informační tabuli, která vám v dalším kroku řekne, ze kterého písmene a čísla letadlo letí. Písmeno je vlastně vybíhající rameno z daného patra, číslo je dále potom označení „fusaku“ na tomto rameně, jak tomuto průlezu do kabiny letadla říkám. Musíme si tedy chvíli počkat, až nám číslo, k některému z písmen přidělí.

Výborné je to, že u každé cedulky v těchto patrech, je uveden čas, který je nutný k příchodu do daného ramene. Například H-8 min. nebo G-6min. U „Jé“, není nic, předpokládám tedy, že se nacházíme v rameni „J“, do dalších zmíněných prostor tohoto patra, nám cesta zabere zobrazený počet minut. Chytré. Uklidněn tím, že i naše tuříny na krku pochopily smysl, jdeme zakoupit nějaké občerstvení do blízkého bufetu.

 Kapitola dvacátá osmá – A pokladní nebudou mít co žrát

               

V blízkém bufetu, který je celkem dost naplněn, stoupáme do fronty se záměrem, koupit si něco před odletem na jídlo. Jak už víme, v letadlech se již občerstvení nenabízí. To, že dostanete něco na zub, skončilo. Prodavačka nám tedy dle našeho přání dává na náš tácek nějakou vybranou bagetu a pro mne i sladkou buchtu s meruňkami, která vypadá velmi jedle, a my se krok po kroku blížíme k závěru fronty. Pán přede mnou vytahuje kartu, někde s ní pípne a jde pryč. Moc to nesleduji, protože na konci řady předpokládám pokladní, které zaplatím. Jsme na konci fronty, prodavačka stojící na druhé straně pultu něco naklepe na klávesnici, co má u sebe a ukazuje na mašinu, která vypadá jako stroj na zmrzlinu. Nechápu, co se má dít, a podávám jí peníze. Prodavačka asi chápe, že na mé fiktivní espézetce, co mám na čele, je uvedeno – „vesnický buran“ a tak s úsměvem znovu ukazuje na stroj, kterému mám zaplatit. Pravda, jsou tady různé otvory, proto do jednoho strkám po chvíli bankovku. Chlamst, peníze jsou v čudu. Mašina je slupne, jako když vcucnete špagetu, mírně to v ní zachrastí a kousek dole vyjede metrový pás papíru se španělským „dépéháčkem“. Transakce hotova, může nastoupit další kus k placení. Jdeme ke stolečku pojíst naše pochutiny a já říkám: „Tak, a pokladní nebudou mít co žrát!“

Jídlo je dobré, a protože mi buchta hodně chutná a stála jen málo, říkám Surikatě, aby mi dala všechny drobné mince, všechno smetí co má. Mám touhu si tu EET mašinu vyzkoušet ještě jednou, jsem hravý typ. Jdu zpět k pultu, kde mi prodavačka opět dává kus té vynikající buchty a zkušeně hned potom kráčím k plechové obludě. Pod jejím horním okrajem je takový trychtýř, kde se mají sypat drobné. Sypu do otvoru téměř plnou hrst mincí se slovy: „Tak, žer, ty potvoro“. Ve stroji se spustil nějaký třídič mincí, pěkně to v ní „škrunká“, něco jako když sníte plný talíř fazolové polévky. Pak to hrkne a dole vypadne pár přebytečných mincí. Je to celkem fajn, protože když si vezmu, na jak dlouho bych zdržel frontu, než by tyhle drobáky přepočítala ospalá pokladní, tady je to „ajn,cvaj,draj a už si nesu čaj“ (vlastně buchtu, co kecám). Beru opět vyjetý toaletní doklad, který vlastně ani díky materiálu toaletní být nemůže. Uvažuji, že kdyby se tyhle krávoviny tiskly na nějaký jemnější papír, mohl by doklad díky své délce sloužit i někde jinde a to dost dobře, ale co už s tím naděláme.

U stolku dostávám instrukci, že na nedaleké tabuli již u našeho letu naskočilo číslo a že další drobné na opětovné setkání a hrátky s mým kamarádem, minco-strojem, nedostanu.       

Po jídle tedy jdeme dlouhou halou k naší odletové bráně. Na cedulce je nápis, že by nám to mělo trvat asi šest minut, než tam dojdeme. Je to tak.

Kapitola dvacátá devátá – Kulaťák  

Po chvilce čekání je naše letadlo přistaveno. „Gejt“ je otevřen a my se pomalým husím pochodem ve štrůdlu s ostatními soukáme do našeho letadla. Usedáme do řady našich sedadel, s velikou radostí zjišťujeme, že tak jako při cestě sem, budeme sedět na „trojce“ sami. Volné sedadlo můžeme tedy využít jako „odkládací“. Vše v pohodě. Po známé hlášce „bórding komplítid“ (nalodění dokončeno) jsme samozřejmě poučeni, že kdyby vypadly kyslíkové masky, máme úplně klidně dýchat. Představuji si situaci, kdy masky nad hlavami vypadnou a hlavně ty klidné obličeje, v celém letadle, kdyby se tohle opravdu stalo. Mírně se usmívám. V letadle to trochu škubne a už si to pěkně pomalu šineme k odletové dráze. Pozoruji z okénka situaci. Je to zajímavé. Naše letadlo jede vlastně ve frontě ostatních, asi čtyř jiných letadel. Pomalu najíždíme ke gigantickému kruhovému objezdu. Zprava přijíždí další letadlo, řadí se před nás. Než „dorolujeme“ k odletové dráze, trvá to skoro dvacet minut. Pozoruji, jak startují letadla před námi. Jedno, druhé a teď jsme na řadě my.

V motorech to zahučí, mírný tlak do zad a kola našeho Boeningu se odlepují od země.

Nashledanou Madride.

 „Olá“ všechen španělský lide, bylo to fajn, třeba se sem někdy vrátíme.      

Těm co se dočetli až sem, vřele a pokorně děkuji za trpělivost a za čas který mi tímto věnovali!

Kapitola třicátá – Poslední shrnutí

Třeba vás bude na závěr tohoto „divno-cestopisu“ zajímat naše shrnutá zkušenost s pevninským Španělskem, městem Madrid.

     Ve Španělsku jsou velmi kvalitní potraviny, v restauracích a dalších občerstveních jsme vždy dostali svěží, čerstvé a bezproblémové jídlo. Hrozba nějakých fekálních nehod nehrozí

     Počasí po celý náš pobyt (v měsíci červnu) bylo nádherné, teploty dosti vysoké, ve stínu přes třicet stupňů, na slunci přes čtyřicet

     Čtvrt Barajas u letiště je dobrou volbou pro ubytování, hotely jsou zde levnější než v centru a je jich větší výběr, doprava do centra metrem trvá cca 45 minut (dva až tři přestupy)

     Každý větší hotel nabízí ZDARMA dopravu na a z letiště svými autobusy

     Madridské metro je velmi levné (1.20€ jeden vlez/výlez), velmi dobře navigované a strojí téměř všude, kde vás to bude zajímat, můžete v něm zažít hudebníky a další atrakce

     Kolem všech zásadních památek jsou spousty žebráků, stačí si jich ale nevšímat (výše zmíněnou frázi „coma mierda“ nedoporučuji používat -tedy pokud nejsou otravní jako zmíněná babice)

     Nedělní bleší trh stojí za to určitě vidět, doporučujeme!

     Z červeného vyhlídkového autobusu to není třeba vidět, zapomeňte na něj, je to past

     Na přechodech pro chodce si starosti se semafory a s tím, že svítí červená, nedělejte. Na zelenou chodí opravdu jen turisté

     Určitě doporučujeme návštěvu obchodů se šunkou, je tady co vidět

     Tržnici Merchado San Miguel v centru si nenechejte ujít

     Čokoládovnu San Ginés si ujít klidně nechejte, není to tady nic moc, také turistická past

     V neděli se raději vyhněte parku Retiro, je obsazen tisícihlavým davem španělských důchodců

     Je fajn umět pár frází i základních slovíček, s obsluhou v restauracích, barech, ale i taxi se moc anglicky nedomluvíte (ale rukama a nohama to jde)

     Španělé jsou přátelský národ a s Čechy problém nemají (na rozdíl třeba od Tyrolska, kde Čechy moc nemusí – naše zkušenost)

     Letiště Barajas Madrid je megalomanské, ale zvládnete to, když jsme to dali my - vesničané

     Madrid je nádherné město plné zeleně, parků a atmosférických kaváren a taverniček, jeho srdce bije pro každého, kdo miluje život a jeho barvy