DOPRDELEPRÁCE

PEREX: Článek o hledání práce 55+

„Středněvěká“ asistentka jednatele mne přivítala hraně vřelým stiskem ruky a naučeným pohledem do očí. „Vítejte na pohovoru“, zaznělo z jejich rtěnkou obkroužených úst. Měl jsem se posadit, nabídnout si vodu a počkat, až se všichni členové výběrové komise sešmatlají k tomu, aby zhodnotili, jestli jsem tím pravým kandidátem na čestně a jistě mimořádně uvolněné pracovní místo.

Přemýšlel jsem, co v místnosti vlastně pohledávám, protože mi díky znalosti “branže“, kam uvolněný pracovní kotec patřil, bylo dost jasné, co se bude dít. Přesto jsem si řekl, že si poslechnu, co třeba mají na srdci a chlupatém jazyku a hlavně zjistím, jestli je pracovní trh stále v křeči nebo se mírně „odkřečkoval“.

Kdo četl můj článek „Z kruhu“, lépe se orientuje v tom, proč jsem nyní evidován u „pracovního ouřady“ a kdo jej nečetl, stále ještě může. Ve zkratce je to o tom, že jsem se z pracovního kruhu odbelhal díky vleklým zdravotním problémům s tím, že si po třiceti šesti letech práce pro tuhle společnost nějaký měsíc odpočinu, zrehabilituji tělo i ducha a potom opět nastoupím do rychlíku s cedulí „Za lepším zítřkem a sociální jistotou“.  

Takový byl záměr.

Mimo bubínek, ve kterém jako křeček v kleci běhá většina zaměstnaných v akordu: Spánek-práce-spánek-nákup žrádla-spánek-práce-spánek, nestojím poprvé a tak jsem předpokládal, že nastoupit do něj znovu nebude problém.

Jak ale se tak „nad Tatrů blýská a hromy divo bijů“, nebude to tak jednoduché.

Opustil jsem ale sám sebe před jedním epickým pohovorem, pojďme zpět k němu.

Byl to totiž klasický příklad blbákova, zrcadlící to, jak věci nyní fungují. Nebo spíše, nefungují.

Do místnosti plavným krokem šelmy přiskotačil i očekávaný pan jednatel, akce mohla začít.

Středněvěká asistentka, zřejmě zodpovědná za hladký průběh pohovoru, rozdala všem členům komise lístečky s dotazy, sedla si naproti mne a naučeně žoviálním stylem vypustila první přání.

„Tak nám něco o sobě řekněte.“

Zeptal jsem se, jestli si zvolí story pracovní, či příběh pracovní s bonusovým přídavkem soukromé šlehačky.

Zvolen byl příběh pracovní.

Povykládal jsem.

Středněvěká asistentka si poctivě zapsala něco na lísteček, totéž učinil další přísedící, představený jako „pan vedoucí“.

Pan jednatel, od kterého bych já osobně čekal zájem největší, se věnoval evidentně něčemu jinému na svém mobilu. Odkloněn od nás, bloudil možná duchem někde mezi „Fejsbůkem“ a erotickou „pejdžnou“ s názvem Boubelky v ranní rose.

Druhý dotaz „slečnopaní“ byl výživnější.

„Kde byste se viděl za nějakých pět let?“

Mírně mne „poštívalo“ zakřičet přes stůl: „V důchodu - ty krááávo“, ale podařilo se mi udržet decentní tvář hráče pokeru a zeptal jsem se, jestli by tam nebyl bližší horizont s tím, že tak daleko do budoucnosti opravdu nevidím a křišťálovou kouli jsem zapomněl doma v chatrči.
Opět si všichni (až na pana jednatele) něco napsali.

Třetí dotaz byl znovu jako z růžového zápisníčku patnáctileté personalistky:

„Jaké máte slabiny?“

Samozřejmě jsem odpověděl, a to v tom duchu, že nemám ambice a nikam se nehodlám hnát.

V tu chvíli se pan jednatel zvedl, pohlédl na ostatní stylem „tak to by stačilo“ a opustil místnost průjmovou rychlostí.

Bylo mi jasné, že pohovor se blíží ke konci, ale k mému překvapení  „středněvěká slečnopaní“ začala hovořit o volném místě obšírněji.  Nebudu nikoho unavovat detaily, nic méně a nic více šlo o to, že hledali pracovníka prodeje. Do prodejny, kde by dle mého názoru, ale hlavně zkušeností, měli být lidé dva, možná tři včetně asistentky –  hledají jednoho.

Plat? Samozřejmě základní, ale s BONUSEM, na který, když si nějaký rok počkáte, možná sporadicky narazíte. Volno a dovolená – NO JISTĚ! Tedy pokud se najde někdo, kdo vás bude moci vystřídat, ale vzhledem k tomu, že byste byli jako v ComeBacku slečna Simona, jediným pracovníkem téhle „večerky“ s tímhle nebudeme raději moc počítat.

Dále to bylo již jen o samých pozitivech, výhodách a sociálních jistotách, jako jsou téměř nepřetržitá pracovní doba, pracovní soboty, neustálá školení, stres a tlak a tlak a stres, ale to je prý v této práci normální a všichni jsou již na to zvyklí. Všichni na to chtějí být zvyklí.

Bylo zcela jasné, že slečna personalistka o práci v téhle brázdě pole nemá „ani šajn“ nebo má, ale jen takový, který nastudovala pod lavicí nějaké středně vysoké školy. Klasika.

Na závěr jsem byl dotázán, opět naučenou frází, jestli bych o místo tedy zájem měl, pokud bych byl vybrán

Odpověděl jsem, že ne.

Zvedl se, poděkoval a odešel.

Tento pohovor byl jeden z osmi, které jsem v posledním půlroce prošel, ale k počtům až později.

Zmíněn byl proto, že klasicky demaskoval jeden z problémů současného pracovního trhu.

 Hledání mutanta, jak já tomu říkám aneb – hledání síly, která umí a hlavně zvládne úplně všechno a to nejlépe za základní plat. 

Od čištění kanálů po ředitelskou funkci.

Druhým příkladem, který byl hodně podobný výše zmíněnému, byl pohovor u majitele, který hledal obchodníka do své firmy s hroby.

Ano, slyšíme správně. Byl to kameník, náhrobní umělec, kterému do důchodu odcházela paní sedící u hřbitova na Slezské Ostravě, a která zde snad třicet let prodávala jeho služby jako jediná pracovnice prodejny, umístěné ve vile, kterou kdysi koupil.

 Pan kameník, říkejme mu třeba Kotásek, hledal náhradu ale s tím, že tento člověk bude dělat hlavně obchod, ale převezme i práci další, takovou, kterou paní nedělala, protože to prostě při svém věku a schopnostech neuměla. Ve své podstatě potřeboval:

•           Obchodníka, který se bude kompletně starat o obchod, a to na třech hřbitovech najednou
•           Dozor nad kompletací zakázek na výše uvedených třech hřbitovech
•           Odborníka na marketing a reklamu firmy
•           Správce internetových stránek a internetového ochodu
•           Fotografa a správce firemních katalogů, databází a zakázek
•           Pokladníka
•           Jediného prodejce pro prodejnu s otevírací dobou téměř celý den
•           Údržbáře celé vily, kde prodejna sídlí, a domovníka
•           Uklízečku celého objektu
•           Kotelníka a topiče se starostí a povinností topit v krbu prodejny
•           Správce pozemku, na kterém vila stojí, s povinností odklízet sníh, starat se o příjezdové cesty atd.

Toto vše v jediném člověku, který jak bylo zmíněno, bude fungovat (ano sám) jako jediný pracovník ostravské pobočky firmy. Za kolik? Samozřejmě za plat téměř základní. Pravdou ale je, že toto tvrdit nemohu, protože to vlastně nevím. Po dvouhodinovém pohovoru jsem si vlastně uvědomil, že mi tento podnikatelský „lumen“ nic hmatatelného neřekl. Nic, čeho bych se mohl chytit, žádné číslo nebo konkrétní údaj. Nic „nebyl problém“ a „všechno nějak půjde“.

Jsem asi blázen, že jsem takto lukrativní nabídku po druhém kole pohovorů odmrštil, klepajíc si na čelo a přemýšlejíc o tom, jestli se pan Kotásek nezbláznil nebo mu nehrabe z nějakých psychedelických hub posbíraných mezi rovy obhospodařovaných krchovů.

Opět další, tak častý příklad hledání totálně flexibilního mutanta, který jak bylo zmíněno, zastane všechno, bude v práci nepřetržitě a nebude vyžadovat téměř žádnou odměnu.

Přeháním?

Myslíte?

Neustále kolem sebe slyším, jak je dost pracovních míst, jak pracovní trh roste a situace se lepší. Práce prý je. Ano, ale jaká a pro koho.

Stačí si otevřít servery s pracovní nabídkou a dát si filtr pro hledání práce v našem regionu „razovitem“.

Jako shnilá jablka na vás začnou padat nabídky „lukrativních“ pracovních míst.

•          Telefonní operátoři. Desítky pozic na místa, kde vydržíte tak měsíc, než vám z tlaku nadřízených, lží, které musíte šířit a nadávek lidí začne hrabat jak listí v parku a skončíte s tikem v oku nebo na sedativech,a to v tom lepším případě.
•          Řidiči skupiny „C“, kamioňáci aneb práce u „kulaté lopaty“. Opět desítky nabídek práce, kterou také můžete dělat chvíli, samozřejmě pokud máte příslušná povolení a papíry. Budete rádi, že neskončíte někde ve sloupu s nafouklým airbagem v xichtě, totálně vyčerpaní únavou.
•          Nevolníci k pásům korejských plechových hal, obehnaných ostnatým drátem, kde jsou kamery i na hajzlu a kde vám před obědem vystřeli ze startovní pistole, abyste to za těch třicet minut stihli. Doběhnout, pojíst a ještě se vrátit.
•           Prodavači do prodejen různých „šopingů“ s poznámkou „dlouhý-krátký týden“, což ve své podstatě znamená to, že se tady nastěhujete a svůj soukromý život přelepíte páskou s červeným nápisem „Jsem v práci, tak deset let mne nehledejte“. Pracovat budete totiž třeba od osmi hodin rána do desíti hodin večer, samozřejmě jen týden. Druhý (ten krátký) si potom odpočinete, ale samozřejmě JEN TEHDY, pokud někdo z tohoto totálně poddimenzovaného kolektivu nevypadne a nebudete muset „táhnout“ i za něj.

ANO, tohle je jeden z fenoménů této doby. Totálně poddimenzovaná pracovní síla, aneb jinak. Na místa pro tři lidi, přijmeme jen dva. Oni to zvládnou. A když ne, no tak se nic neděje, odejdou a přijmeme další ovce, které než zjistí, jak to vlastně je a co po nich chceme a prozřou, odpracují pár měsíců a zaplácnou to, co potřebujeme právě nyní. 

Vytvoří nějaký zisk a o ten nám jde v první řadě.

Po několika měsících hledání pracovního uplatnění zjistíte, že je hodně firem, které fungují jako průtočné ohřívače pracovních sil. Takové, do kterých nahání personální agentury zástup ovcí.

Ty se tlačí, aby mohly dovnitř čekajíce až jim stejný zástup tragických oveček, deroucí se v pudu sebezáchrany ven, uvolní místo.

Bláznivý a šílený systém.

Ve věku nad pětapadesát let jste ale i pro tyto otrokářské činnosti nezajímaví společníci a s rukou na srdci, už na ně nemáte jak psychicky tak často i fyzicky. Před šedesátkou věku se jen stěží naučíte pracovat na směny, pokud jste tak nikdy nedělali, nebo u pásu, pokud jste u něj nikdy nestáli. Těžko tak třeba vyhovíte inzerované pracovní pozici, která na vzdory všem ustanovením a zákoníkům práce, křičí do chaosu světa: „Hledáme pracovníka ostrahy, NUTNO STÁT i dvanáct hodin denně!“

Chápu, že změna věku odchodu do důchodu se z vytopené poslanecké sněmovny s platem desítek tisíc rozhoduje celkem snadno. Nedivím se politikům s telecími pohledy, odtržených od reality, že mne vlastně vzdálili důchodu, ve kterém bych již asi byl nebýt jejich rozhodnutí, že do šedesáti pěti let věku pracovat je „ Úďo, úplně noumální“.

Co však s celou věcí?

Dalším nezanedbatelným problémem této celé kauzy je to, že v našem regionu téměř vymizely menší, rodinné firmy, které majitelé často vystavěli cihlu po pomyslné cihle a tudíž jim i většinou záleželo na tom, jací lidé v ní pracují. V jedné takové jsem sám měl čest pobývat. Majitel mohl půl roku čváchat své kapitalistické haxny na Jadranu s tím, že věděl, že mu firma funguje.

A fungovala.

Měl ji postavenu na pevných, podpůrných sloupech. Na lidech, kteří ji táhli kupředu, zpátky ni krok.

Do té doby, než tak jako mnoho jiných, byla převálcována dravější konkurencí, prodána a vlastně rozmetána kus po kuse. Ano, firma zůstala jen s jiným jménem, pražským vedením s ostrým loktem a přímou ambicí. Ti, co firmu drželi pohromadě, schopní a protřelí, naskákali z tohoto Titaniku do vln a raději plavali jinam. Zůstali ti, kteří zůstat chtěli, a ti, co jim nic jiného nezbylo a z firmy se stal výše zmíněný průtočný ohřívač identit s úrovní oveček, tlačících se před obchodem Lídl, díky slevě na ponožky.

Malé rodinné firmy povětšinou vychcípaly na úbytě, požrány dravější a větší konkurencí, kde slovo loajalita a „srdečný“ vztah k firmě, je jen fráze napsaná jako heslo na stěně kanceláře dvacetileté personalistky, která ve své podstatě rozhoduje o tom, kdo se do firmy přijme a kdo ne.

Zní to sice nadsazeně, ale mám s tím, opět a bohužel, hlubokou zkušenost.

Malý příklad.

Jedna taková personalistka před mnoha lety, řídící pro nejmenovanou (raději) firmu výběrové řízení, kterého jsem se účastnil dokonce po „X“tém kole pohovorů prohlásila, že jsem pro obchodní činnost úplně nevhodný typ. Písemné hlášení pro firmu zpracovala ve stejném duchu i na mého kolegu, který se tohoto cirkusového představení účastnil rovněž. Jak však život přináší paradoxy, po pár letech ji vítr zavál do mnou vedené prodejny. Jak rád jsem ji uvítal jako zákazníka, který u mne tehdy utratil několik stovek tisíc. Výše zmíněný kolega, rovněž nevhodný pro branži prodeje, je dnes vysoce postaveným manažerem obchodu jedné prestižní značky. 

Co dodat.

Nic proti personalistům, dělají svoji práci.

Bohužel jsou však filtrem, který dle naučených tabulek, někým napsaných kriterií a povětšinou cizích zkušeností, rozhodují o tom, kdo vhodný je a 

kdo není.

Ano, v gigantických firmách to ani jinak nejde. Management nemá čas ani prostor věnovat se tomu, kdo klepe na dveře a žmoulá čepici v ruce.

Neosobní přístup, stádovost, tabulky, grafy, škatulky.

Vždy někam zapadáte.

Podle měřítek, které někdo někdy vytvořil, podle přístupů, které někdo někde, v teple, vymyslel.

Že může být vše jinak, nikoho nezajímá.

Co s celým tímhle obludným systémem, abychom nebyli jen negativní.

Nad věcí můžete být tehdy, pokud vám na dveře neklepe finanční úřad, pošťák se složenkou v ruce nebo hůře, exekuční správce.

Výhodu máte, pokud jste se nenechali zatáhnout do chytře promyšleného kolečka spotřební společnosti.

Nemáte touhu neustále něco nakupovat, nemáte děti, které potřebují živit, ale živí se již samy a hlavně, nemáte dluhy. Prostě a jasně, utáhnete díky pracujícímu partnerovi a nějakým úsporám domácnost. V tom případě můžete mít chvíli pocit, že není třeba věšet se na první větev statného javoru a můžete chvíli žít ve stínu.

Co dodat závěrem. Pokud máte „55+“, nejste z ocele, nechcete v práci trávit dny a noci a navíc vám záleží na vlastním zdraví, které upřednostňujete před stavem klátící se zombie, která přežívá jen díky antidepresivům, aplikovaným několikrát denně a hledáte práci, ze které nechcete odejít do pár týdnů – nebudete to mít lehké.

Samozřejmě, pokud nemáte v kapse vysokoškolský diplom nebo neovládáte některou z činností, po které se i dnešní doba může utlouct (zedník, kuchař, instalatér, svářeč atd.).

Pokud k tomu všemu máte ještě mírnější zdravotní problém (kdo je skoro v šedesáti bez problémů, že), budete to mít ještě těžší.

Zakončeme ale tohle zanoření se do pracovně-hledacích aktivit 55+ nějakým pozitivním ocáskem.

Kladem, a to neoddiskutovatelným je to, že vás od uvedeného důchodového věku, tak jako mne, nedělí až tak dlouhá nekonečná dálnice jako v americkém filmu.

Tak dlouze se vlnící pro dnešní třicátníky anebo ještě mladší generace, kteří se v dnešním tlaku cítí vyhořele již někde v polovině této strastiplné „štreky“.

Generací, pro které bude návštěva u psychiatra tak běžná jako zaskočení k holiči.

Jsme na tom vlastně, v kontextu toho všeho - celkem dobře.

Dobře nám tak!    

Na závěr závěru malá statistika, kterou jsem slíbil výše.

Za šest měsíců hledání pracovní příležitosti jsem celkově reagoval na inzerci/oslovil 137 firem (kam jsem poslal své CV)

Z toho:

•           13 firem mne zatím nevyhodnotilo (VŘ stále běží)
•           82 firmám jsem nestál ani za to, aby mi odpověděli (i když mnohé z nich mají inzeráty stále vyvěšeny a hledají pracovníky mého oboru, stejného zaměření atd. třeba půl roku)
•           34 firem mi odpovědělo, že o mne nemají zájem, opět mnohé z nich mají pracovní pozice stále neobsazeny
•           zúčastnil jsem se osmi pohovorů, po kterých mi šest firem vůbec neodpovědělo, dvě pracovní místa jsem odmítl já, díky neprůhledné nebo zcela chaotické nabídce.