Do země modrého kříže - Finsko, Lappeenranta

Když jsem přemýšlel nad tím, jak začít cestopis z našeho putování do Finska a zpět, nějak se mi v duchu rozehrála písnička z jednoho starého českého seriálu. Zpíval ji „Ládík Štajdůj“ a refrén zněl: „Jsou dny, kdy svítá o něco dřív.“ Proč zrovna tahle písnička je nasnadě, ale kdybych to vysvětloval hned tady a teď, předbíhal bych událostem, a to se prostě nemá. Pojďme tedy popořadě, aneb jak my „anglofilové“ říkáme, „step báj step“. Dejme první kapitolu a prokousejme se celým pobytem a událostmi tak, jak šly po sobě. Prohlédněme si naše první Vánoce mimo domov, republiku, zažijme svátky v jiné zemi, kde jak se dozvíme, je to s tím svítáním jako s vrchním v jedné reklamě – prostě divný.

Vyrážíme.

Budík nad našimi hlavami nás začne otravovat již ve čtyři ráno. Vstáváme, sbíráme nabalené věci a vyrážíme naším autem na Hlavní nádraží Ostrava, kde začíná naše cesta do Finska, konkrétně do městečka Lappeenranta. V tomhle, dá se říci universitním hnízdě, které omývají vlnky jezera Saimaa, studuje náš syn. Když jsme se jej ptali, jestli přijede na Vánoce domů, zakroutil hlavou a prohodil něco o „zapáchající Ostravě“ a my se tomu, že se mu do bývalého ocelového města vůbec nechce – nedivili. Zbývalo tedy jediné, aby vyrazila hora k Mohamedovi. Jak již víme, Hlavní nádraží v Ostravě nás uvítalo svou obvyklou ranní ospalou ušmudlaností. Pendolino bylo přistaveno, nastupujeme a vyrážíme, na paradoxně nejdelší časový úsek naší cesty Ostrava – Praha. Chlouba Českých drah klepe kolečkama tuc-tuc-tuc a nám se chce spát. Do Prahy dorážíme na čas. Na Hlavním nádraží pořizuji pár prvních fotek a celkem mne zaráží zub času, který je znát na staré a vetché budově. Dřevěná telefonní budka jako by vystoupila z minulého století. Oprýskaný a škaredý strop haly smutně shlíží na obrovské hodiny, na kterých se zastavil čas a které jsou přelepeny do kříže papírovou páskou.

Jako byste se vrátili v čase. Vycházíme z nádraží a za chviličku nastupujeme do známého „kostitřasu“ Airport Expresu. Praha je dnes ráno předsvátečně poloprázdná. Autobus svižně ukrajuje kilometry k letišti a po chvilce nás vyplivuje u terminálu dvě – odlety Shengenský prostor. Máme dost času.

Let jsme si odbavili již doma přes Internet. Jdeme tedy na kávu a malý croisant do bufetu a prohlížíme ruch kolem nás. Na tabuli vyhlížíme „check-in desk“, tedy pás, kde nám šlohnou naši kabelu, aby ji předali „házečům“ k dopravě do našeho letadla. K našemu udivení se v řádku našeho letu střídají tři čísla.

Že by letěla tři letadla stejným směrem a ve stejný čas logicky vylučujeme a čekáme, co se bude dít. Letenky jsme si koupili u společnosti Finnair, tedy logicky předpokládáme, že s touto společností prostě poletíme do vybrané destinace. Odevzdáváme kabelu na dané přepážce a jdeme k rámu, kde nás budou kontrolovat, jestli s sebou nemáme pistoli, samopal nebo cihlu plastové trhaviny. Sundávám pásek a hodinky a kupodivu nepípám. Moje žena – pípá. Jako vždy, vždy pípá. Obsluha rámu ji bere bokem a velmi pečlivě prohmatává každý kousek jejího malého těla. Protože nenachází na těle mé ženy žádnou zbraň ani nálož, posílá ji znovu přes rám. Zase pípáme. Znovu hmatáme, znovu posíláme a znovu – kupodivu pípáme. V jednom ze svých cestopisů jsem psal, že mám podezření, že moje žena má v hlavě nějakou kovovou destičku, jako vysloužilý veterán z Vietnamu, protože ještě neprošla žádným rámem bez onoho „pííííp“. Protože je ale obsluha neoblomná a nenachází nic podezřelého, nechává mojí ženě k její nesmírné radosti sundat vysoké šněrovací boty. Boty jsou odneseny do fusaku, kterým projíždí příruční zavazadla a po chvíli jsou vráceny. Konečně tedy máme pokoj a jsme v bezcelní zóně. Následuje samozřejmá návštěva Free Shopu, kde moje manželka vždy a pokaždé kupuje nějakou „patlaturu“ na oči, protože „tady ji vždy mají a nikde jinde ji v ČR přitom nemají“. Dnes ji ale nemají („to se teda divím, vždy ji mají a dneska ji nemají.“). Ale přece jen ji mají, akorát v jiném Duty Free. Kupujeme tedy hlavně povinnou kořalku pro syna a malou kořalku pro ženu do letadla („já si dám před letem jednu místo Kinedrýlu.“). Čekáme, sedíme.

U našeho „jícnu“, který nás má „vybrknout“ do létacího „přemisťovadla“, je přistaveno letadlo ČSA. Trochu nás to zaráží, protože pořád tak nějak čekáme, že poletíme se společností Finnair. Jdu se tedy zeptat již připravené letušky jak to tedy je, než nás pustí do letadla. Po otázce, proč tedy nás ženou do stroje ČSA, když jsme letenky kupovali u Finnairu, je mi odpovězeno: „ No protože to je, pane, khól čér“. Nechci být za blbce a tak se raději dál neptám. Pro sebe si tvořím hypotézu, že si prostě v letadle ony tři společnosti - jejichž loga se rolují na tabuli našeho letu, koupily různá sedadla. Je odpískán čas nástupu. Sedáme si, letadlo je obsazeno tak ze dvou třetin. Je nám promítnut povinný filmeček o tom, jak máme klidně dýchat při výpadu masek ze stropu, a jsou nám ukázány nouzové východy. Uprostřed filmu, který běží na monitorech nad našimi hlavami, se „program“ nějak „sekne“. V reproduktorech zachrčí a film jede zase znovu od začátku.

To vás moc neuklidní. Koukáme tedy znovu na pána na obrazovce a čekáme. Již nyní máme zpoždění v odletu cca 15 minut. Film končí, letadlo stále stojí a nehýbe se. Čekáme. Po chvilce se ozývá kapitán letadla s omluvou, že díky hustému provozu nad Polskem budeme startovat asi o 15 minut později. Jedni z mála Čechů na vedlejších sedadlech přes uličku se trochu rozčilují a láteří. Ostatní jsou v klidu. Po asi 20 minutách letadlo konečně hodí zpátečku a couváme, točíme se a po dalších asi 5 minutách konečně odlétáme z Ruzyně.

Let probíhá v pohodě, dostáváme k jídlu studenou placku z „něčeho“, kde je uvnitř zabaleno „něco“. Výška deset tisíc, letadlo pomalu ukusuje z dvouhodinového letu do Helsinek. Nad Talinem klesáme snad na dva tisíce a z reproduktorů se ozývá klasická hláška „kabin krjů, hóld pozíšn plís“, teda asi něco o tom, že „letušky, sedněte na prdelky, budeme přistávat“. Koukám na monitor nad svojí hlavou, kde je zobrazena pozice našeho letadla. Malinké letadýlko na mapce je již nad Helsinkami, výška klesá na něco pod jeden kilometr. K mému malému překvapení však ikonka našeho letadýlka míjí po asi pěti minutách Helsinky a míří na severovýchod. Pravda, náš záměr je, cestovat tímto směrem, nějak ale nechápeme, proč míjíme Helsinky a proč s námi letadlo míří někde nad Rusko. Je nám ale teplo, žádný z motorů zatím nehoří nebo to tedy není vidět, vyčkáváme. Po dalších asi pěti minutách se letadlo naklání, točíme a přímka letu se vrací zase směrem k letišti, kde máme přistát. Stále sleduji polohu letadla, výška neklesá, ale trochu stoupá. Máme stále nějakých skoro tisíc metrů. Oblétáme Helsinki ve velikém kruhu. Na mých hodinkách se ukazuje zpoždění od plánovaného přistání snad čtyřicet pět minut. Stále letíme v kruhu. Češi přes uličku jsou znatelně nervózní a vystresovaní. Volají knoflíkem letušku a něco si vysvětlují. My jsme zatím v klidu, zdržení si sám sobě vysvětluji hustým provozem nad Helsinkami. Konečně klesáme, výška jde razantně dolů a za pár minut se ozve známé „žuch“, kola zakvičí od facky, které dostaly od asfaltu. Potlesk se nekoná, v letadle je ticho jako v hrobě. Vystupujeme do rukávce – Helsinki nazdar!

Hned po výstupu z letadla zjišťujeme, že letiště je jako veliký tlakový hrnec. Je daleko menší než známá Ruzyně, o to je tady ale více lidí. Mraveniště, do kterého někdo načural. Vzhledem k tomu, že se nějak nemůžeme orientačně vzpamatovat, dostávám nápad. Budeme se držet dvou zjevně finských manažerů s notebooky na ramenou, protože ti si jistě půjdou pro kufry a tak nás zavedou tam, kam bychom v tomhle Babylonu asi netrefili. Sledujeme je jako FBI, jsme jim v patách. Jdou rychle. Tlačíme se mezi lidmi a jdeme a jdeme. Manažeři jsou rychlí a tak celkem dost chvátáme. Kam jdeme, moc nesledujeme, tedy - bohužel. Po chvíli se ocitáme před výstupními dveřmi letiště, před kterými stojí taxíky. Do těch nastupují oba manažeři a mizí. Tak nějak zjišťujeme, že jsme zcela ztraceni a samozřejmě nám chybí to podstatné – naše zavazadlo a vůbec orientace, kde jej najít. Nepropadáme však panice a ptáme se paní u jedné z přepážek. Ta nás posílá „někam“. Prdel to není. Jdeme tedy a jdeme. Jdeme dlouho a vlastně procházíme celé letiště zpět. Uznávám, že sledovat ony dva pány byla totální pitomost a po chvilce přetlačování v davu konečně nacházíme náš pás, kde se točí již osamocena – naše drahá, milá a červená kabela. Tak nějak nám dochází, že ztráta našeho času k plánu začíná být fatální. Malá branně – orientační hra na letišti nazvaná „hledejte kabelu“ nám sežrala hodně z plánovaného času. Věc by nebyla ani tak tragická, kdybychom neměli koupené lístky na spoj „Helsinki – Lappeenranta“. Nádraží je od letiště autobusem nějakých třicet minut. Nám zbývá do odjezdu vlaku dle mých hodinek asi tři čtvrtě hodiny a to nevíme ani, kde se nachází jeho stanoviště. Rozhodujeme se rychle a bereme si před letištěm taxíka. Nasedáme do přistavené Škody Octavia a řidička – paní v letech našich důchodců nás uklidňuje, že všechno stihneme. Cesta z letiště na nádraží v centru Helsinek proběhne již bez stresu. V autě si s paní trochu popovídáme, dozvídáme se, že má jako auto již třetí Škodovku a že s nimi byla moc spokojená. Po snad dvaceti minutách nám paní pomáhá dokonce vytáhnout tašku z kufru, platíme a loučíme se. Jsme na nádraží.

Nejdříve se jdeme ujistit, že víme, kde bude náš vlak asi za 15 minut přistaven. Taxíkem jsme si nahnali trochu času a tak nám vyjde si ještě zajít na malé občerstvení do blízkého bistra. Vlakové nádraží je taky trochu přecpáno, před svátky asi všichni cestují. Pojíme malou svačinu a vyrážíme k vlaku. Moje žena mne trochu uklidňuje, protože jako jediná ví, na který vlak a kam a kterým směrem. Vzhledem k tomu, že dle tabulí se moc orientovat nedá (převážně samá finština), vybíráme vlak podle názvu cílové stanice. Nasedáme. Hledáme dle místenek naše sedadla, sedáme si na ty správné (snad) a čekáme. Z reproduktorů nám hlásí „něco“ (finsky), potom zase něco (nějakou řečí taamaahaabaakvaa) a potom nesrozumitelnou angličtinou (snad). Vlak se dává do pohybu. Jsem trochu pravda – nervózní a na ženino „nestresuj, jedeme správně“ se mi nějak nechce dát. Před nás si sedá nějaký mladý klučina. Padá mu myš od notebooku před naše sedadla. Beru jí do ruky a ptám se, jestli jedeme do Lappeentranty, tedy naší cílové stanice. Klučina mi k mému uklidnění na otázku odpovídá kladně, dávám mu tedy myš, kterou jsem doposud držel v ruce jako rukojmí, usmívám se a konečně se uklidňuji. Jsme na správném místě ve správný čas, uff. Čeká nás dvouhodinová jízda finským Pendolínem. Je příjemná. Vlak jede opravdu velmi tiše, jako by klouzal po kolejích. Projíždíme různé stanice a blížíme se k našemu cíli. Vlak je celkem plný. Student před námi hraje na notebooku hry. K našim sedadlům přichází „rozvrkočená“ paní v čepičce Santy Klause. Finsky něco jódluje. Předpokládáme, že to bude průvodčí a tak ji dáváme vytištěné lístky, které jsme si doma vyjeli na naší tiskárně, když jsme cestu kupovali. Mašinkou, kterou má v ruce, si přečte čárový kód, usměje se a hotovo. Po dvou hodinách vystupujeme konečně v cílové stanici – Lappenranta nás vítá.

Malé rozkoukání a už je u nás náš synátor. Neviděli jsme jej skoro čtyři měsíce a tak samozřejmě, trochu slzička a dojetí, objetí a vítání. Jsme tady. Kdo by to byl před pár měsíci řekl, že se budeme objímat někde daleko ve finské zemi. Bereme naši tašku a jdeme hledat „ScandiaRent maníka“.

Již doma jsem si totiž přes internet vybavil půjčení auta a dle komunikace by nás měl před maličkým Lappenrantským nádražíčkem čekat pracovník půjčovny. Čeká. Má v ruce cedulku a stojí před nastartovaným a vyhřátým Fordem Fiesta. Představuji se mu, jdeme do haly nádražíčka vybavit papírovou vojnu. Nechávám ještě synátora, díky jeho vynikající angličtině, překontrolovat nějaké věci na smlouvě. Všechno je v naprostém pořádku. Jdeme zpět k autu, je nám vysvětleno, že klíče máme při vrácení prostě nechat jen tak v okýnku u pána, co prodává lístky. Auto stále čeká před nádražím, otevřené a nastartované (zajímavé, u nás by takhle asi dlouho nevydrželo). Pán nám předává papíry, sedáme do vyhřátého vozu, v něm máme připravený dárek, malý červený batoh s logem půjčovny. Nádrž je plná. Jsem až dojat dokonalostí služby a dojat jsem ještě více, když mne „půjčovna boy“ zastaví před odjezdem a šátrá ve své kapse. Do okýnka mi podává z vlastní kapsy čtyři eura. To prý abych měl drobné na parkoviště, až budu za pět dní auto vracet. Nemám slov. 

Cestou se ještě zastavujeme na „gáblík“ v McDonaldu. Trochu tady - asi tak jako ve všech zemích - kazíme věkový průměr. Moje žena si ještě drze vybaluje malou lahvičku Becherovky, koupenou na letišti a dává si veřejně a bez ostychu před finskou udivenou mládeží – panáka.

Na hotelu jde ubytování lehce, dostáváme klíčky od pokoje, předávám doklady a klíče od auta mladému pánovi spolu s navigací GPS. Ten se loučí a odjíždí půjčeným autem do města Imatra, vzdáleného cca 40 km pro svoji slečnu, která s ním bude na jeho „privátě“ trávit poslední dny roku.

Jsme celkem unavení z dlouhé cesty. Prohlížíme si náš malý hotelový pokojík, který je (dle našeho přání) až v horním, tedy čtvrtém patře hotelu. Pokoj se zdá být v pohodě, zapínám televizi a ladím nějaký finský program. Postel, na kterou si lehám, je jako z vaty, ukrutně měkká, v duchu polituji svá záda, ale únava se projevuje a tak za chvíli uleháme k spánku. První noc ve Finsku. První noc v zemi, kde jsme čekali ukrutnou zimu a která – zatím, zdá se být stejně nestudená, jako u nás. Dobrou noc.

Den druhý – „Jsou dny kdy svítá ... o něco později“

Probouzíme se kolem půl osmé ráno. Pohled z okna – je stále tma jako včera, když jsme šli spát. Oblékáme se a jdeme na snídani dolů do restaurace. Víte, jak je to první den v neznámém hotelu, je třeba vše vyzkoušet a hlavně zjistit, KDE a CO a JAK, najít krmelec, najít studánku na pití, prostě a jasně, vše „ošéfovat“. Snídaně se odbývá formou švédského stolu. Zabíráme stolek. Jdeme prozkoumávat. Kolem nás všude zní – ruština. Nakládám si na talířek nějakou šunku, po chvíli nacházím ke své radosti pod jedním příklopem malé, vynikající teplé frankfurtské minipárečky (vzpomínáte na cestopis z Madeiry? :-) Moje konzervativně-žrádlové já se zaraduje, je mi jasné, co budu dalších pět dní snídat. Odnesu si ulovené potraviny ke stolu, jdu shánět něco k pití. Na stole stojí podivný přístroj, v něm zdá se být čaj. Nabírám si plný hrnek. U stolu zjišťuji, že se tedy jedná (asi) o čaj, ale nějaký koncentrát nebo co, protože se mi po ochutnání protočí panenky a moje chuťové pohárky jsou v lehké křeči. Odkládám tedy plný hrnek „něčeho“ na stůl a jdu si pro další, jiný čaj. U podivného „samovaru“ se zastavuji, pokládám hrnek a mačkám první, finsky popsané kolečko. Do mého čajového hrnku vyteče asi centimetr kávy. Hm. Odnáším ke stolu, a protože kávu ráno nepiji, jdu si pro další čaj. Chci čaj, budu mít čaj. Pokládám další hrnek, mačkám další – finsky popsané tlačítko (hyavëë). Vytéká velká káva, přetéká okraj hrníčku a dělá kolem pěknou spoušť. Patrně sem za pitomce, ale nevzdávám se. Odnáším přeplněný hrnek opět ke stolu, kde již díky tomu, co jsem zde natahal, ubývá místa. Samý hrnek. Protože si ale zjevně od mašinky někteří, dle sledování, odnášeli čaj, sleduji. Starší rus přichází, mačká páčku na boku mašinky – HA, vytéká horká voda. Za mašinkou jsou lehce ukryty pytlíky s čajem. Mám vysledováno, další úkon je již lehkostí. Přináším si konečně svůj vytrucovaný čaj. Malé minipárečky mi zatím vychladly, mrchy. Snídám tedy to, co zbylo, ale jsou i tak vynikající. Inu, první snídaně ve finské zemi byla trochu o zkoumání, ale zítra již budeme vědět co a jak. Kolem deváté hodiny ranní se vracíme a já po východu z restaurace, která neměla okna, zjišťuji, že venku je stále tma. Sakra, den se dneska nekoná nebo co? Trochu s nadsázkou se na recepci ptám,„kde je denní světlo?“. Paní mi s úsměvem odpovídá – „Právě přichází“. „Teď, ve čtvrt na deset?“ Ptám se. „Vítejte ve Finsku“, odpovídá paní, oba se na sebe usmějeme a já raději odcházím, abych dál „netrapnil“. Jsou dny, kdy svítá o něco dřív - Láďo Štajdle, jasně, a jak jsem psal v úvodu tohoto povídání, jsou prostě asi země, kde svítá o něco později. To jsem právě zjistil. Ať je to jak chce, je skoro půl desáté a začíná den. O co později začal, o to dříve skončí, to ale trochu předbíhám, pojďme zase popořadě.

Kolem desáté hodiny přijíždí mladý pán. V plánu máme vyrazit na nákup a doplnit tak zásoby potravin v jeho finské jeskyni. Měly by uživit nás, jeho a jeho přítelkyni v dobách, kdy budou obchody díky nadcházejícím svátkům zavřeny. Ujímám se volantu a jedeme dle instrukcí na „první veliký finský nákup“. Nákupní středisko, kde se zastavujeme, se jmenuje Prisma a je to takové obrovské naše „Tesco“ oděno do zelených barev. Parkujeme a vcházíme. Je zde plno lidí, opět takové malé mraveniště. Bereme si vozíček a vplouváme mezi regály. Jak se asi nakupuje, ve Finsku?

První je samozřejmě se trochu zorientovat. Není to jednoduché, protože všechny popisky jsou samozřejmě ve finštině a zkuste chápat, co je sianlihaa (vepřové maso) nebo villapaita (svetr). Naštěstí sebou máme velmi zdatného, již poučeného a finským větrem ošlehaného průvodce (našeho syna) a tak se nám dostává malého školení. Kolem nás procházejí zajímavé osoby, jako vystřižené z osmnáctého století. Havranovitě černé vlasy do dlouhých copů, zajímavé úbory, dlouhé sukně opět černé s třpytivými flitry. Postavy, jako vy vyskočili z nějakého historického filmu. Od našeho průvodce se dozvídáme, že nejde o přelud, ale o finské oficiální cikány, kteří takto oděni jsou malou atrakcí a hlavně, jsou velmi lehce rozpoznatelní. Letmo vzpomenu na ty naše, oblečené do značkových teplákovek Adidas a jsem rád, že v zemi, kde jsem, si toto etnikum na nic nehraje a žije si klidným a hlavně svým, tradicím blízkým životem.

Pomalu nakupujeme. Plníme vozíček třeba krásným obrovským kusem lososa. Ryb je tady opravdu veliký výběr. U masného pultu žádám po prodavači kus masa za sklem. Ptá se, jestli mám lístek a jsem na řadě. Zjišťuji, že se tady z mašinky trhají lístky jako třeba v bance. Nad pultem svítí na obrovském panelu čísla. Padne to vaše, prodavač se vás ujme a věnuje se jen vám, dokud nemáte - co potřebujete. Než čísélko padne, můžete skvěle dál nakupovat ostatní věci. Vše je přehledné, jednoduché, bez problémů a strkání ve frontě. Funguje to. Proč tady ano a jinde ne, raději nepřemýšlím. Finsko se mi začíná opravdu hodně zamlouvat. Když si tak uvědomuji, je vlastně všude kolem nás opět slyšet ruština. Šveholí to tady jako v Petrohradu, který je vlastně kousek (cca 200 km).

Rusové nakupují a plní svoje vozíčky velmi srdnatě. Je jich tady opravdu velmi mnoho, ale chovají se zatím tak jako v hotelu celkem normálně a tiše (na rozdíl od mých „oblíbených“ hlučných němců). Vozíček tedy máme po hodině skoro plný, jedeme k pokladnám, platíme. Nahlížíme ještě do finské speciality – prodejny Alkoshop. Ve Finsku se totiž tvrdý alkohol volně v obchodech neprodává a dojde-li vám rum, („RUM - došel nám RUM, je to síla, to je síla“), tak si flašku musíte jít koupit právě sem. V klasickém regále normálního obchodu dostanete pouze lehké víno nebo pivo. Trošku se divíme, že v každém volném koutě obchodu jsou automaty. U nich stojí finští lidičky všech věkových skupin. Dámy, pánové, babičky, dědečkové a hrají a hrají. Automaty jsou opravdu všude. Opět dostáváme informaci, že Finové jsou hraním na automatech posedlí, ale kladem je, že přes šedesát procent ze zisku těchto strojů jde na dobročinné účely, charitu a červený kříž. Když vlastně hrajete, bavíte se a podporujete potřebné. Začínám mít Finsko ještě radši.

Odjíždíme autem z Prismy do centra Lappeenranty, kde nás v kavárně má čekat přítelkyně našeho syna. Je to Ruska a jmenuje se Eli. Známe ji jen z fotek. V kavárně si dáváme naše první finské „preso“ (tak jako v jiných zemích, mi tady káva moc nechutná) a seznamujeme se. Eli s naším synem komunikuje vyspělou angličtinou. Snažíme se také a je nám to, naším ročníkům, trochu úsměvné. Mladý Čech a Ruska, hovořící řečí, která byla pro oba národy kdysi považována za zlo. Jak se svět mění. Slečna na nás působí velmi skromně a hodně sympaticky. Kousek od nás hází do automatu babička další drobné a usmívá se na nás. Platíme, nasedáme do auta a jedeme vyložit nákup do synova bytu. Ten je vzdálen od centra města asi sedm kilometrů. Jedeme po krásných, širokých a rovných cestách Lappeenranty. Kovové špičaté cvočky na našich pneumatikách hlučí o asfalt. Všechny auta jsou tady těmito kusadly asfaltu vybavena a je opravdu s podivem, že povrch cest je rovný a žádná díra jako u nás. Projíždíme dlouhou ulicí na kraji města, cestu neustále lemují lesy. Jako by vlastně všechno tady bylo tak nějak v lese. Stromy jsou všude kolem, napravo, nalevo, před vámi. Odbočujeme na ulici Punkkerikatu, k domu, který tak důvěrně známe z fotek a hlavně mapy Google Earth. Jsem naměkko jako vejce. Víte, když se měsíce koukáte na fotky a na mapu, když skoro obden chodíte po téhle ulici jen fiktivně a vše kolem znáte jen z vyprávění a mapy Google a najednou  - prostě najednou JSTE TAM. Opravdu a ve skutečnosti, nechcete tomu v první momenty ani věřit. Mám stažený krk a raději se moc ani nerozhlížím. Jdeme nahoru.

Prohlížíme si byt, vypadá prostorně. Jsou tady vlastně dva pokoje, kde jsou v každém ubytování vždy dva studenti. Společný mají prostorný obývací pokoj, sloučený s kuchyní, koupelnu se sprchou. Jeden byt vlastně 2+1 pro čtyři studenty. Byt má i slušně veliký balkon, kde se v teplém počasí dá sedět a chytat třeba lelky. Dáváme si welcome drink, tedy má žena a omladina. Já si dávám čaj a koukám, jak radostně popíjejí Honzu Danielse. Chvíli poklábosíme a zvedáme se, abychom ještě za světla dorazili zpět k prohlídce města. Jak se opět dozvídáme, den tady končí v tuto roční dobu někdy po třetí hodině odpolední. Jdete spát - je večer, snídáte – je večer a chvíli po obědě – je už zase večer. Ještě že nemám z večera „depréze“, takhle mi to ani nevadí.

Zpět do hotelu dojíždíme kolem jedné hodiny odpoledne, tedy samozřejmě ještě za světla. Jdeme se projít dolů k jezeru Saimaa. Začíná drobně sněžit. Jezero není zamrzlé, u břehu jsou ukotveny nějaké lodě. Pofukuje, a když se tak procházíte po opuštěné dlažbě kolem lodí, kde není ani noha, dýchá na vás určitá nepopsatelná atmosféra. Na vodě se zmrzle pohupují červené plechové bójky a hladina je rozdělena až někam do dáli do malých sekcí, pro lodičky, čluny, kajaky, kanoe a prostě asi všechno, co plave po vodě. V létě tady musí být čilý ruch, protože oněch „vodních parkovacích míst“ je tady opravdu přehršel. Od jezera vedou prudce do kopce schody až k starší zástavbě. Stoupáme namrzajícími stupínky vzhůru k dřevěným domkům původní zástavby města. Kdysi tady bylo vlastně opevnění, hradby, kterými vycházíme po prohlídce místa zpět do centra. Začíná se stmívat a tak se vracíme a vybíráme si nějakou restauraci, abychom pojedli. Volba padla na zajímavě nasvícenou restauraci Rosso. Na stole leží jídelní lístek plný přehlasovaných „a“ a „o“ a tak si raději necháváme přinést lístek v angličtině, kde se orientujeme lépe. Samozřejmě hledám špagety (jak jinak), ale mám smůlu. Přesto po chvíli “serfování“ narážím na známé slovo „pasta“, tedy – těstoviny. Bez přemýšlení si objednávám nějaké masové koule s plochými nudlemi, moje žena potom nějaký přírodní salát s kuřecím masem. Přinesené porce vypadají fantasticky a dokonce i tak chutnají. Talíř má rozměry pečícího plechu a je plný, mám co dělat abych vše pozřel. Pijeme čaj, pozorujeme okolí. Všude kolem nás blonďaté „palice“ a ty co nejsou blond, jsou okatě přebarveny. Pravda, i pánové zde barvami na vlasy nešetří, škoda jen, že na mnohých je podle odrostu vlasů poznat, jaká barva „hára“ byla ta původní (samozřejmě blond). Prostě Finové se barví, asi je mrzí mít stejné vlasy, asi jako černé pro Japonce :-) Jdeme pomalu zpět na hotel a dáváme malý odpočinek. Později jedeme zpět za mladým pánem a jeho kočkou. Původně jsme měli jít navštívit saunu, ale protože nám trochu přimrzlo a sauna je v jiné budově, rozhodl jsem se, že nebudu tělo a hlavně svoje záda vystavovat velikým teplotním šokům. Přece jen bych rád zůstal pohyblivý. Proto jen chvíli pokecáme při svíčkách a večer opět zamíříme na hotel.  

Večer na hotelu se ale rozhodneme, že navštívíme hotelový bazén v suterénu. Bereme tedy plavky a jdeme dolů do suterénu hotelu. Chvíli hledáme cestu, protože dveře jsou zavřené. Zavřené, ale prosklené a nějaké „matrjošky“ halekající rusky nám přes ně gestikulují, že máme jít jinými, přes sauny. Na dveřích sauny jsou potom popisky ve finštině a ruštině. Azbuka naším ročníkům zvyklým „gavariť pa ruski“ nedělá problémy a tak každý jdeme do těch svých vrátek, za kterými jsou ukryty převlékárny. Procházím prostorem, kde je vchod do sauny a jdu k bazénu. Rochní se tady jedna ruská velryba, dle postavy a faldů všude – pamatující zřejmě Lenina, když byl ještě uhrovitý jinoch. Vtahuji břicho, aby má postava vypadala alespoň trochu netragicky, a plavu a plavu. Za chvíli se ke mně přidává moje Surikata, která svým štíhlým a pružným tělem znechutila „matrjošku“ tak, že tato vyklízí pole. Je nám fajn, plaveme si v prázdném bazénku, pět temp sem a zase zpět. Vylézáme a dáváme sraz u recepce. Nějak ve mně stoupá odhodlání navštívit malou saunu. Vylézám tedy z bazénu a jdu na věc. V malé místnůstce před saunou chvíli studuji,„jak na to“. Je tady krásně a polopaticky vysvětleno, co mám v sauně dělat, kde a jak sedět, jak cákat vodu na šutry, kde si na vodu vzít dřevěný kyblíček. Jsem nadšen a chci vyrazit. Za mými zády se najednou otevřou dveře sauny. Vyvalí se mlžný opar a z něho vystoupí monstrózní – Ivan (asi). Postava má tak sto padesát kilo a asi sto padesát let. Jde pod sprchu vedle mne a měří si mne zajímavým pohledem. Vypadám vedle něj jak nafukovací kačenka vedle Titaniku. Na gigantickém zadku má obr asi šedesát bradavic, prsy mu visí v několika faldech na břicho. Sprchuje se, otáčí se. Neodolám a můj chlapsky poměřovací pohled sjede tam, kde čekám stejnou „monstrozitu“. Bohužel. Zobáček dva dny starého kolibříka musí být větší. Trochu uvažuji, jestli ten největší Mercedes stojící na parkovišti, opatřený ruskou SPZ, je právě tohoto pána. Kdybych byl Američan, vsadil bych na to deset babek. Protože mám trochu obavy, aby se „Kolibřík“ nevrátil zpět do sauny a nechtěl sedět vedle mne, raději si nechávám tuto atrakci ujít a vyklízím bojiště, jdu na sraz se svojí ženou, která mne čeká u recepce. Jdeme spolu na pokoj a za chvíli uleháme, na první den máme zážitků dost. Usínáme brzy, abychom se opět probudili zřejmě do stejné tmy.

Den třetí – den štědrý.

Probouzíme se do štědrovečerní tmy. Je to velmi zvláštní pocit, vstávat o půl deváté a vidět venku tmu. Snídáme opět jako bychom večeřeli. V restauraci je kolem nás zase a opět plno Rusů, ruština se ozývá od každého stolu a jak tak pozoruji, jsme tady jediní nerusky mluvící hosté. Venku dnes chumelí a vypadá to, že na Štědrý den budeme konečně ve Finsku užívat sněhové nadílky. Pravdou je, že jsem se na zimu zde náležitě připravil. Na své rachitické tělo jsem si dokonce zakoupil speciální termální prádlo z nějakých bambusových nebo „bimbasových“ vláken (či jak mi to prodavačka vysvětlovala). Když jsem si je doma ale zkušebně oblékl, a stoupl si před zrcadlo, málem jsem se osypal. Vypadal jsem jako pan Harapes, kterého někdo nafouknul pumpičkou a potom jej v některých partiích propíchl vidlemi. Pohled to byl ne až tak sexy, pravda - a tak jsem šedou elastickou kůži hned svlékl a ukryl ji raději hluboko do tašky. Přesto, na zimu, která se zatím nekonala, jsem byl připraven, proto mne sněžení potěšilo. 

Kolem desáté jdeme na procházku, která konečně jiskří pravou, zasněženou vánoční atmosférou.

Procházíme se starší zástavbou města. Dřevěné domky na nás dýchají studeným dechem a jsou jako by schoulené jeden na druhém. Fotím pár záběrů.

Město jako by někdo vylidnil, ulice jsou smutně prázdné a opuštěné. Stavím se doprostřed ulice a fotím, jsou to zajímavé pohledy na zmrzlé, neuklizeně ledové silnice. Tady se zimou nebojují. Neničí ji chemickým posypem, který zabíjí vše živé. Lidé se přizpůsobili a žijí jakoby v symbióze. Neválčí, ale spolužijí. Kraje obrubníků, cest a chodníků jsou označeny zapíchnutými tyčemi, abyste věděli, když nasněží, kde je a není pod sněhem překážka. Důmyslně jednoduché. Je velmi zajímavé sledovat u restaurací zasněžené stolečky a židle, které jakoby někdo zapomenul uklidit. Jako by čekali na své hosty v naději, že až se oteplí – třeba, někdy a snad, přijdou. Je v tom symbolika naděje. Vracíme se k hotelu, a protože se náš pokoj zrovna uklízí, beru klíče od půjčeného Forda a jdeme se trochu projet zimou. Míříme opět do starší zástavby městečka, protože ta je v tomto počasí opravdu hodně „atmosferická“. Některé uličky se propadají dolů z kopce a při namrzlé cestě by se dalo tušit, že s řízením bude trochu problém. Právě a zde oceňuji a chválím ocelové hroty na zimních pneumatikách. Auto sedí a opravdu jede tam, kam chci já a ne kam chce fyzika. Forda necháváme na zcela zasněženém plácku a pomalu se procházíme mezi červenými a okrovými dřevěnými domky. I když v nich zjevně bydlí lidé, vypadají opuštěně. Uvažuji, proč mám ten pocit a bude to zřejmě tím, že kolem domů nejsou žádné auta, reklamy, poutače, ozdoby, Santa a Franta Klausové. Žádná „cingrlátka“, žádné kýčovité postavy, světelné řetězy, prostě jen – domečky a sníh a stromky a za oknem malý svícen se svíčkou, jejíž světýlko jako by vás zvalo dovnitř na teplý čaj. Ve sněhu za námi zůstávají stopy, které se do tohoto neporušeného zasněženého světa snad ani nehodí.

Vracíme se k autu a jedeme zpět na hotel, naplněni něčím, co snad ani neumíme pojmenovat. Je nám skvěle. Cestou se zastavujeme u malého, ještě otevřeného baru na čaj. Sedí zde pár štamgastů. Hudlají tou svojí zvláštní řečí, trochu si nás změří pohledem, ale protože asi nestojíme za pozornost, nějak nás déle nesledují. Většina posrkává finský „samoser“ aneb nějaké pivo, které vypadá, jako by již jednou prošlo zažívacím traktem. Sklenice trochu upatlané, nápoj bez pěny. Sem tam se některý z „loulů“ postaví a zmizí, až za chvíli si uvědomíme, že šel ven – kouřit. Stojí venku, klepou kosu a pokuřují. Tohle je taky zvláštní specifika finských končin. V baru, který vypadá jako vystřižený z filmu Desperado a kde se pije „cerveza Changi, teplá jako chcanky“ - chodí místní tvrdí „gringos“ kouřit poslušně ven – na mráz :-) Inu, zvláštní země, tohle by u nás asi neprošlo ...

Vracíme se k autu a já nějak vypozorovávám, že některé ulice pěší zóny města jsou zcela bez sněhu. Je to zajímavé, protože na ostatních sníh a dokonce led je a nyní už víme, že to není chemickým posypem. Až později se od našeho průvodce zase dozvídám, že některé ulice pěší zóny jsou prostě a jasně – vyhřívané.

Kolem druhé hodiny odpolední jedeme zpět do bytu „synátora“ a jdeme se projít k jeho universitě. Vyrážíme cestičkou hned za jeho domem do lesa, a když se trochu podivím, proč jdeme do zasněženého lesa, je mi odpovězeno „všechno tady je přes les nebo v lese“.

Pravdou je, že u nás se prostě „chodí do lesa“, což ve Finsku až tak neplatí, zvláště tady - v Lappeenrantě. Komplex univerzity je obrovský. Nové budovy hrdě ční k nebi a dýchají novotou. Na orientačních tabulích si čteme co kde je, tedy pokud tomu rozumíme.

Za chvíli procházíme kolem veliké budovy Tieta, kde bude náš syn v posledním semestru školy působit a pracovat. Je to opět zajímavý pocit, protože nikde není ani živé duše. Budovy jsou dnes ve sváteční den zcela opuštěny. Dokonce nevidíme ani žádné hlídače, psy, ostnaté dráty, kamery, a pokud tady jsou, jsou velmi dobře schovány. Je ale pravda, že Finsko obecně má jednu z nejnižších kriminalit v Evropě. Třeba podobná zařízení hlídající lidské hříchy nejsou zapotřebí. Trochu promrzlí se vracíme zpět. Vaříme si čaj a chvíli jen tak klábosíme. Je čas vyrazit k nám do hotelu na štědrovečerní večeři.

Nasedáme všichni do Forda a míříme zpět do hotelu.

Štědrovečerní večeři jsme se rozhodli strávit v restauraci našeho hotelu. Objednali jsme si stůl a nahlásili zvědavé servírce, že budeme jíst z „tradiční nabídky“. Co to bude znamenat, ještě netušíme.

V restauraci si po příchodu „osvobodíme“ náš stůl a jdeme vybírat z nabídky na stolech. Jak nám došlo, tradiční vánoční „menu“ se odbývá tak, že si prostě berete z připravených švédských stolů, co chcete. Cena je jednotná 32 € na osobu a můžete jíst a pít co chcete.

Procházím nabídku a nakládám si na talíř nějakou šunku, která vypadá trochu zajímavě, potom další šunku protože masa není nikdy dost a nakonec kousky snad lososa, nebo co to je. Beru pečivo a chystám se na první chod. Pravda, jsou tady i teplá jídla, nechávám je zatím ale bez povšimnutí. Šunka mi moc nechutná, je taková prapodivná, jako by uzená na psích chlupech nebo čím to „voní“. Druhá šunka je sice již lepší a dá se konzumovat, přece jen, studené maso mi moc nejede. Vydávám se tedy na druhé kolo, prozkoumat teplé jídlo. V jedné chromované vaně objevuji pěkné brambory a raduji se, že poznávám alespoň jedno mi známé jídlo. Nabírám dost. Vedle je v další chromované vaně nějaká hustá omáčka. Jistě v ní bude maso, doufám. Lovím a míchám, míchám a lovím v husté omáčkové kaši, maso nikde. Polévám si tedy brambory a jdu smutný zpět ke stolu. Přesto konzumuji onu pochutinu, protože hlad je hlad a na zuby finského vánočního koně raději nehledím. Vydávám se na třetí kolo. Odkrývám postupně jeden stříbrný příklop za druhým. Aha, zde je kaše, nějaká – z něčeho. Tady, aha, další kaše opět z podezřelého - něčeho. Pod třetím příklopem je – kaše, tentokrát hustě růžová. Vypadá to, jako by se tady vyzvracela kočička Hello Kitty. Tohle raději nebudu riskovat a jdu do sladké části. Tady narážím na zajímavé hvězdicovité koláčky, které mají uprostřed zajímavý černý krém. Beru si raději jen jeden a jdu ke stolu okusit. Chutná mi velmi a krém uprostřed hvězdice, který vypadá jako rozmixovaní černí mravenci (jako bych viděl jejich zadečky), mi chutí připomíná naše povidla. Tuto ověřenou a pro mne bezpečnou pochutinu potom tedy konzumuji celý večer. Pro mne, „jídlového konzervativce“ je tato Finská experimentální zkušenost trochu k „posrapopukání“, tvářím se však jako že jsem spokojen a nasycen. Náš syn si ke stolu přináší na talíři oněch několik druhů kaší. Konzumuje první, druhou, třetí. Dává nám ochutnat. Chutnají všechny trochu stejně. Trochu hádáme, z čeho vlastně jsou. U jedné se shodujeme, že by mohla být z dýně. Moji „Bayo“ teorii, že rozmixovali v sudu vydlabané zbytky z dýňových Helloweenových  lebek      

neprochází. Další kaše zase chutná jako dřevákem rozšlapané a ohřáté malé kapustičky. Koukám, jestli nezahlédnu někde v kuchyni záblesk mastné pleti pana Babicy, ale zdá se, že ne.

Třetí „Hello Kitty“ kaše je překvapivě dobrá. Jak kuchař dospěl k oné prudce růžové barvě, raději nechceme vědět a snad ani z čeho je. Je to spíše něco mezi jogurtem, pudingem nebo šlehačkou, těžko specifikovat.

Naše hodování se blíží ke konci a já musím konstatovat, že tradiční finská kuchyně není tedy šálek mé kávy. Přesto jsem ale moc rád, že jsem jídla zkusil, protože to je zkušenost a tu si za MasterCard prostě nekoupíte :-)

Po hodování si rozdáváme přinesené drobné dárky. Já dostávám knížku - Klub rváčů a protože tento film miluji, dělá mi dárek hodně velikou radost. Obdarováváme jeden druhého a je to moc fajn. Právě v tuto chvíli si uvědomuji, že vůbec nezáleží na hodnotě a na tom co vlastně dostanete. Je to hodně silný prožitek. Radujeme se z darů a snad největší radost „našim mladým“ dělají dva malí plechoví ptáci v pletených čepičkách, které jsme jim přivezli. Tahle pitomůstka za pár korun jde z ruky do ruky a nakonec ptáci, jeden pojmenovaný Eli a druhý samozřejmě Tom, končí v krabičce těsně vedle sebe.

Je čas zaplatit, dopíjíme čaj a holky červené víno, které si daly.

Tomáš s Eli odjíždějí autem domů, nás nechávají o samotě. Jdeme na hotelový pokoj. Byl to krásný a netradiční Štědrý večer, který si, myslím, budeme všichni pamatovat do konce svých životů. Usínáme spokojení a naplnění zvláštním pocitem klidu a pohody. Za oknem začíná pršet ... 

Den čtvrtý – první svátek vánoční.

Vstáváme na naše poměry dost pozdě, snad až před devátou hodinou. Dopoledne máme odpočinkově – sváteční.   Po snídani, na které je zase v restauraci skoro plno (opět Rusové), jdeme na procházku. Dnes již nesněží a vypadá to, že na chvíli i vykoukne sluníčko. Jdeme opět do přístavu k jezeru a fotíme – tentokráte záběry z jiné strany, které ještě nemáme. Procházíme se totálně vylidněným městem až k věži ve středu, kde nacházíme malý hřbitov se starými hroby a plechovými, zrezivělými kříži. Vypadá to tady jako ve filmu Šifra mistra Leonarda. Jako by tady byl zakopán nějaký poklad. Nesněží, ale vše je pod sněhem, ve kterém jsou vyšlapány malé chodníčky místním, silně prořídlým lidem. Jdeme pomalu k hotelu, protože se blíží poledne a má pro nás přijet náš odvoz.

Jsme domluveni, že dnes budeme u něj vařit oběd, a to něco z velikého kusu lososa, kterého jsme koupili na nákupu v Prismě.

Setkáváme se na hotelovém parkovišti, nasedáme a já cestou zkouším točit video na náš malý foťáček. Daří se to celkem dobře.

Na Punkkerikatu, ulici kde bydlí Tomáš, odbočujeme za malou chvíli a jdeme tedy vařit naše první jídlo ve Finsku. Před naším příchodem proběhla malá příprava. Eli okořenila rybu a rozhodujeme se, že ji uděláme jen tak na pánvi na „přírodno“. Já pomalu tedy připravuji rybu, omladina v kooperaci dělá bramborovou kaši. Oběd se nám celkem vydařil, na to že jeskyně neoplývá skoro žádným nádobím. Celou výbavou pánů zde bydlících je jedna pánev, dva hrnce a snad dva nože. O talíře, tedy ty porcelánové, je taky celkem nouze a tak jídlo dělíme, jak to jde. Na někoho vyjde talíř plastový, na někoho porcelánový, na někoho papírový. Přesto jídlo chutná skvěle a stylem stolování je samozřejmě netradiční.

Po obědě chci ze stolu vyhodit pár prázdných PET lahví od našeho pití. Jednu tedy kroutím, abych ji dal recyklovat do odpadového kýble (stejně ji vyhodí bůhví kam), ale je mi vyhubováno, že jsem zničil „PETku“, která šla „zpantit“. Je mi zase vysvětleno, že PET láhve se ve Finsku nevyhazují, nýbrž vrací a že to je celkem lukrativní kšeft, zvláště pro nemajetné studenty. Slovo „zpantit“ vychází ze studentského slangu a slova „pantti“ (finsky: vklad/záloha). Tohle slovo je na každé láhvi v „recyklačním“ kolečku a vedle něj je vždy uvedena částka, kterou dostanete při vrácení lahve zpět. Malá PETka je třeba za 0,20 €, velká PETka za 0,40 € a plechovka za 0,15 €. Zase marně přemítám, proč to v téhle ekologické zemi jde, a u nás ne a ne.

Po půlhodinové siestě, kterou proležím na dece na zemi (volná postel není k dispozici), jdeme opět užívat čerstvého vzduchu. Bohužel se sluníčko již schovalo za mraky a začalo sněžit. Jdeme se zase projít k jezeru, na které je v tomto počasí velmi zajímavý pohled. Břeh je porostlý nějakými travinami, které trčí do výše a sníh na nich vytváří zajímavé chocholky. Kraj jezera je trochu zamrzlý, zkoušíme nohou sílu ledu, ale moc raději neexperimentujeme. Nikdo se nechce probořit do ledové vody. Pomalu se vracíme a teplý čaj chutná po takové procházce velmi skvěle.

Po čtvrté hodině se vracíme zpět do centra. Sníh se zatím proměnil v déšť a počasí je opravdu nevlídné. Přesto jdeme ještě na krátkou procházku a já točím nějaká příležitostná videa, protože mne tohle „kroucení“ začalo bavit. V restauraci hotelu si dáváme ještě kávu a studujeme jídelní lístek. Zítra – poslední celý den našeho pobytu si totiž chceme zajít na dobrou večeři. Chceme se nechat obskakovat a zahrát si na bohaté Rusy, inu – proč ne, žijeme jen jednou, že.

Když nakonec parkujeme na parkovišti hotelu našeho půjčeného Forda, je tady nejmenším vozítkem. V husté záplavě ruských off-roadových křižníků je naše malá Fiesta chudým a malým příbuzným. Dnešní den pomalu končí, nepřinesl závratné novinky, ale byl krásným, klidným a pohodovým středem naší vánoční dovolené.    

Den pátý – druhý svátek vánoční.

Po snídani asi kolem půl deváté se na pokoji rozhodujeme, co budeme dopoledne dělat. S omladinou jsme domluveni zase až na oběd, máme tedy dost času. Počasí pěší procházce moc nepřeje, venku prší. Rozhodujeme se tedy, že se půjdeme „projít“ někam autem, když už jej máme půjčeno. Rozkládáme mapu a koukáme, kam vyrazit. Líbí se mi jedna ne až tak vzdálená vesnička od Leppeenranty, do které se jede přes mosty na jezeře Saimaa, tuším tak zajímavé výhledy. Ťukám jméno vesnice do GPS navigace. Je tam, ztratit bychom se tedy neměli. Berem klíčky od auta a vyrážíme. Vesnička se jmenuje Taipalsaari a měla by být vzdálena cca 15-17 km. Počasí je ale opravdu nevlídné, po včerejším dešti se sněhem přišla teplá fronta, prší a nebe je zakaboněné a tmavé. Vyjíždíme z Lappeenranty za deště a jedeme svižně po opravdu krásné a široké silnici směrem k vybranému cíli. Udivuje nás, jak jsou tady silnice rovné, pěkné a velkoryse pojaté a co nás zaráží stále více je, že vedle každé cesty vede ještě jedna menší, určená pro chodce a běžce. Vím, mohl jsem napsat, že vedle cesty vede chodník pro pěší a běžce, ale šířka tohoto spíše na naše poměry ukazuje na cestu, za kterou by se nemuselo stydět okresní město. Co je ale snad nejzvláštnější a co nás udivuje nejvíc je, že i v tomto počasí, do kterého by Čech svého pečlivě zastřiženého a „pedigrípalem“ překrmeného psa nevyhnal, zde vidíme spousty chodců a běžců. Pokud to tak shrnu, jedeme vlastně z jednoho konečníku na mapě do druhého konečníku na mapě, po cestě vypadající jako D1 těsně po jejím zrodu. Vedle této je další téměř okresní cesta, po které běhá, chodí a sportuje spousta lidí. Zvláštní. Že by Finové nepotřebovali fit centra a posilovny, plné kovového haraburdí? Kdo ví, jak to vlastně je, připisuji tak Finsku další kladný bod, nevím už ani který.

Chvíli jedeme po klasické cestě, chvíli po spojnici mezi různými ostrůvky jezera Saimaa. V létě tady musí být asi nádherně. Po snad dvaceti minutách přijíždíme do středu vesničky Taipalsaari. Je tady opět „vylidněno“. Necháváme auto stát u malého dřevěného kostelíčka a jdeme na obhlídku. Fotím pár záběrů této dominanty, ale spíše mne to láká jít k jezeru. Scházíme tedy mezi dřevěnými domky k vodě a malému přístavu. Je zde opět spousta a spousta „parkovacích“ míst pro různé lodičky a lodě. Co se nám ale líbí nejvíc a co nás dostává do kolen, je malá písčitá „plážička“, které vévodí tři dřevěné převlékací kabinky. Jsou barevné a pruhované a z dálky vypadají jako cucavé špalky. „Plážička“ má rozměr snad čtvrtiny vesnického fotbalového hřiště a je pečlivě vysypaná pískem.

Kdyby si tady všichni roztáhli deky nebo ručníky, vešlo by se tady tak deset až patnáct lidí. Je to pitoreskní a hustě atmosferické, zvláště v tomto počasí. Kousek od pláže vybíhá do jezera dřevěné molo, které jako by se hroutilo na jednu stranu. Připadám si, když na něm v tomhle mlžném a vlhkém oparu stojím, že jsem součástí začátku nějakého hororu. Zdá se mi, jako by z jezera měl vyskočit nějaký přízrak a stáhnout mne pod hladinu.

Jsme tady sami a opět mám pocit, že prožívám něco, na co nikdy nezapomenu. Tenhle pocit se u mne opakuje tady ve Finsku již poněkolikáté a jsem za to moc rád. Vracíme se zpět k autu, ale kousek od nás náhle vykukuje nějaký domeček. Je to vlastně větší dřevěnice s nějakým nápisem, a protože se v ní svítí, jdeme se tam podívat. Objevujeme takové malé místní bistro. Je otevřené, tak jdeme dovnitř. Pár štamgastů sedících u jednoho stolu ani nezvedne hlavy od svých „samosérů“. Sedáme si a chvíli čekáme, rozhlížíme se. Po chvilce nám dojde, že tady o obsluhu asi nepůjde a tak se přišouráme k pultu a sondujeme, co si zde lze dát. Od stolu se zvedá finský týpek a jde nás obsloužit. Já si dávám kolu, moje žena čaj. Sedáme, sledujeme místní borce a cvrkot koloritu Taipalsaari. Místní si nás nevšímají. Spíše se po chvilkách střídají u jednoho automatu, který stojí kousek od nich v rohu místnosti. Každý na něm chviličku pohraje a zase pustí dalšího. Do dveří vchází nějaká žena, zdraví se s místními. Jde k automatu, hraje asi pět minut, zase se pozdraví a mizí. Vchází muž v zateplených gumácích a pracovním hábitu, u pultu si dává kávu, jde k automatu, pár minut pohraje, vypije kávu pár loky a jde ven. Sedíme a koukáme, je to zvláštní, automat jako by všechny přitahoval.

Je to opravdu takové malé finské „nouhau“ :-)

Na stěně nad námi visí obrovská, vycpaná hlava jelena, na krku má šátek od kořalky „jégermajster“.

Nevím ani proč, ale je mi tady v tomhle „poklidnu“ – dobře.

Zvedáme se, je čas odejít. Venku je nevlídno a tak sedáme do auta a jedeme pomalu zpět. Cestou se však ještě zastavujeme na takovém malém parkovišti asi v půli cesty. Je tady pěkný přístup k jezeru a tak se k němu ještě jdeme podívat. Je to moc dobře, že jsme se tak rozhodli, protože tady vidím velmi krásný a nezvyklý úkaz. Když po skalnatém břehu sestoupím až k jezerní hladině, vidím, co jsem ještě ve svém životě neviděl. Hladina jezera jako by byla z tříštěného skla. Je to led, který v nadcházejícím teple a dešti popraskal a vytvořil na hladině velmi zajímavou strukturu. Jak fouká vítr, dělají se na hladině vlny a pohybují těmito ledovými „střepy“, které o sebe velmi zvláštně cinkají. Zní to jako jemné ševelení, jako byste přesýpali v truhle křišťálové lustry nebo střepy milionu sklenic. Opravdu, velmi zvláštní zvuk a velmi zvláštní pohled na vlny, které vypadají jako skleněné. Led nebyl na klasické kousky, malé kry nebo kostky, ale spíše na drobné ostré částečky. Jak tohle vzniklo – kdo ví.

Samozřejmě si úkaz fotím a dokonce točím na krátké video.

Vracíme se do hotelu, balíme k odvozu pro Toma ještě pár věcí a vyrážíme do jeho „vigvamu“. Dnes jsme se rozhodli k obědu udělat nakládané maso, které jsme koupili taky v Prismě. Kotletky musím naklepat trochu pěstí, protože tluček na maso se samozřejmě nekoná. Maso naházím na plech, k tomu na druhý plech nasypeme brambory a vše dáváme dělat do trouby. Oběd se celkem daří a je bez problému sežrán. Eli po obědě ještě dělá jablkový koláč. Taky musí experimentovat a peče jej prostě v kastrolu. Vše si připravila dopředu, nakrájela jablka a nachystala nějakou mouku, jak vyklopí koláč z dost těsného kastrolku, neřeší. Prý to prostě půjde! Začíná se mi tohle děvče, pocházející z národu, který si umí poradit v každé situaci – líbit. Včera jsme chvíli řešili, jak a čím rozbít led, který Tom prostě nechal zmrznout v umělohmotném poháru, protože samozřejmě v jeskyni nemají formičky. Děvče vzalo kudlu ze stolu a prásk – prásk, led rozbilo pár dobře mířenými ranami.

Prostě – ŽaVeS aneb Žádné Veliké Sraní. „Ne nadarmo tenhle národ vyhrál válku“, komentuji akci.

Chvíli ještě klábosíme u čaje, probíráme možné a nemožné a nastává čas loučení.

Nemám tyhle chvíle moc rád.

Knedlík v krku a pocit, že se zase s někým třeba půl roku neuvidíte, mi nedělá moc dobře.

Proto se loučíme celkem rychle. Pár objetí a vyrážíme zpět na hotel.

Uteklo to jako voda, a na společné chvíle ve Finsku budeme jistě dlouho vzpomínat. Nevím, jestli ještě někdy uvidím Eli, tohle šikovné, sympatické ruské děvče, kdo ví. Je mi z toho smutno ...

Cestou musíme doplnit do auta benzín, protože jak jsem psal, dostal jsem auto s plnou nádrží a chci jej rovněž s plnou nádrží vrátit. Jak se do mne kladně volá, tak se ze mne ještě kladněji ozývá a tak jedeme k první pumpě po cestě, abychom dotlačili nádrž do plna. Chybí v ní dle mého odhadu tak třetina.

Přijíždím k pumpě a parkuji u stojanu. Nějak ale zjišťuji, že to nebude tak jednoduché. Pumpa totiž vypadá na nějakou samoobslužnou, hlavně co se placení týká. Nikde žádná obsluha. Musíte nejdříve něco naklepat na klávesnici. Koukám na stojan jako husa do flašky, a protože mi finské popisky nejsou vůbec jasné, raději se ptám vedle tankujícího Fina co a jak. Ukazuje mi, kde mám hodit peníze nebo použít kartu a co zmáčknout, když ale vidí, že můj dementní výraz nemizí, raději mi na stojanu namačká, co je potřeba. Vkládám tedy bankovku – padesát euro a jdu držet hadici. Do nádrže se mi vešlo něco kolem dvanácti litrů, počítadlo ukazuje 20 €. Myslím, že to stačí, rafička již je na značce plné nádrže. Zavírám víčko a jdu zpět ke stojanu. Radící Fin zatím odjel, zůstali jsme na pumpě sami. Začínám tedy studovat dál stojan, abych zjistil co pomačkat, aby mi vypadlo zbylých 30 €. Pravdou je, že žádnou výdejní díru nevidím. Koukám, mačkám, klepu, obhlížím. Ťukám a „halo pane Mobadží, daváj mi curík mých třicet babék“. Stojan ale zatím drží mých 30 € jako rukojmí a nehodlá se se mnou bavit. Po chvilce přijíždí k vedlejšímu stojanu další Fin ve staré plečce. Je to mladý kluk a tak se ho jdu zeptat, co mám dělat, aby stojan vyplivnul mých 30 €. Nejdřív - chlapec milý, můj dotaz zjevně nechápe, ale když začnu trochu přitvrzovat, pochopí a snaží se mi vysvětlit, že stojan prostě peníze nevrací. „Jak nevrací, KURNIKŠOPA, JAK NEVRÁCÍ“. No prostě nevrací. Ještě se mne ptá, jestli nemám motor na naftu, že by si dobral do nádrže za můj „kredit“ a potom mi dal svoje peníze, ale bohužel, nacvakáno na stojanu mám „benzín“ a tak mám smůlu. „ 30 €? To tady mám nechat jen tak 30 € a jet pryč?“ Pokud vynechám nadávky začínající „p“ a „k“, tak v dalších asi deseti minutách jsem vlastně mlčel. Moje česká hrabivá povaha dostala zásah do černého. Byl jsem trefen do terče. Jen těžce tedy asi po patnácti minutách odjíždím s prohlášením, že „každý Fin, úplně každý, i ten co se za deset minut narodí, Mi, králi Jelimánovi, dluží 30 €“. Co byste řekli na takový projev hrabivosti, úsměvné, že?  Musím na sobě ještě asi hodně pracovat, ale přežil jsem to a ještě večer na hotelu, když jsem koukal na finské večerní zprávy a když se mne usmívající se žena ptala „fakt ti dluží každý Fin“?, jsem ukázal prstem na hlasatele a řekl „i tenhle“ :-)

Shrnuto a podtrženo, za hloupost se platí a za neznalost finských stojanů rovněž.

Po příjezdu od prokletých žroutů bankovek se jdeme ještě chvíli projít. Dávám si v Kafe-Hausu uklidňující cappucino. Pomalu se šouráme na hotel a na recepci platíme kartou náš pobyt. Již během pobytu jsem si všiml, že vedle recepce je internetový koutek a hlavně tiskárna a tak se recepční ptám, jestli mohu tyhle mašinky využít pro odbavení našeho letu. Akce je schválena a tak se za chvíli v pohodlí hotelového internetového koutku odbavíme a vytiskneme si letenky a palubní vstupenky na zítřejší den. Na pokoji potom dobalíme pár věcí a konečně nastal čas jít do hotelové restaurace na poslední večeři.

Restaurace se jmenuje Huviretki a má styl asi našich padesátých let. Líbí se nám tady. Já si dávám na poslední „večeři páně“ lososa s houbovou omáčkou a bramborovou kaší, moje žena zkouší Finský steak se zeleninou a omáčkou Salsa Verde. Obě jídla jsou velmi dobrá, i když můj losos se mi zdá zbytečně mastný. Ještě chvíli posedíme a jdeme zpět na pokoj. Zítra nás čeká dlouhá cesta domů. Jdeme spát celkem brzy, protože vlak nám jede již po osmé hodině ráno a musíme ještě vrátit půjčené auto.

Naposledy tedy usínáme na ultra měkkých postelích v našem malém, přesto útulném pokoji.

Den poslední – den odjezdu.

Ráno vstáváme brzy. Dobalujeme ještě poslední věci do kabely a jdeme na snídani. Restaurace je skoro prázdná a tak nějak smutná. Kuchař, který má službu, lítá jako čmelák v bedně a doplňuje, co se dá. Po snídani vracíme klíče od pokoje na recepci, nakládáme tašku do Fordu a vyrážíme na nádraží. Je kousek a cesta trvá asi deset minut. Parkuji auto a následně jdu platit parkovací místo.

Opět je tady stojan, mám v ruce 6 € a tak je házím do automatu, protože myslím, že je to zrovna ta částka, co mi dal onen „půjčovnaboy“, abych „neměl vydání“. Vyjíždí lístek a dle data na něm se dozvídám, že jsem zaplatil na dva dny dopředu. Inu, stojany a samoobslužné automaty ve Finsku jsou oříšek a pro nás středoevropské venkovany oříšek těžko louskatelný J . Vcházíme do malého, útulného a hlavně čistého Lappeenrantského vlakového nádraží. Vypadá to tady spíše jako na poště. Dřevěné lavice, automat na kávu, malé bistro nabízí malebné housky se svěžím salátem. Těsně před odjezdem vlaku se nádražíčko plní, vycházíme na perón. Vlak jede přesně, soukáme se dovnitř, nacházíme svoje místa a sedáme. Opět přesně načas opouštíme Lappeenrantu. Měj se krásně universitní město, bylo nám v tobě moc dobře.

Vlak opět pluje po kolejích klidně a na obrazovce nad našimi hlavami vidíme, tak jako v letadle, údaje o naší jízdě. Jedem rychlostí 150km/h. Za okny se začíná pomalu rozednívat a tak můžeme sledovat okolní krajinu. Jedeme vlastně pořád průsekem v lese, takže toho na sledování není mnoho. Přesně na čas přijíždíme do Helsinek. Vystupujeme, a protože máme v Helsinkách dost času do odletu našeho letadla, chceme se projít ještě po městě, samozřejmě, co počasí a vítr dovolí.

Chvíli hledáme nádražní úschovu zavazadel. Nacházíme ji ve spodním podlaží nádraží, vlastně ve sklepě. Jsou tady schránky různé velikosti, které si můžete za čtyři € najat na 24 hodin. Vybíráme příslušně velikou schránku na naši tašku, uzamykáme, bereme si klíč, a protože jsme ve Finsku a ne u nás, celkem klidní zavazadlo opouštíme a jdeme na procházku městem.

Nejdříve jdeme na první dnešní záchrannou kávu do nejbližší restaurace. Počasí se začíná klubat do pěkna a tak se celkem těšíme na průzkum města. Kolem výkladů kavárny, kde sedíme, se to hemží lidmi různých ras a kultur. Tohle na velkoměstech miluji, tuhle směs a barevnost, tuhle kosmopolitní etudu na klapkách barev a ras. Je to odraz toho, že jsme ve světovém městě a já tuhle atmosféru opravdu miluji. Platíme kávu a vyrážíme do centra. Míříme ke známé katedrále, která by měla být kousek od nás. Fotím ještě hlavní nádraží z různých pohledů, protože je opravdu monumentální a na rozdíl od toho pražského, smutně ušmudlaného, budí tohle respekt. Naproti přes ulici se pak trochu usmíváme, protože na nás tady kouká vývěsní štít restaurace Vltava. Jako někde ve stověžaté matičce Praze.

 Procházíme kolem nějaké cukrárny, která má za výkladem zajímavé zákusky velikosti fotbalového míče. Vypadají jako naše české sněhové pusinky, ale značně zmutované.  U katedrály jsme za chviličku, stoupáme po strmých schodech nahoru a samozřejmě fotím pár povinných snímků. Katedrála zespodu, z vrchu, maminka u katedrály a ještě katedrála naplacato a našišato, aby všichni věděli, že jsme tady byli – protože oni tady určitě nebyli, „... a když oni kachlíčky – tak MY, břízolit“. Pardon, znáte to. Sestupujeme od katedrály dolů do ulic a v prvním obchůdku se suvenýry nakupujeme pár památkových nesmyslo-předmětů. Kolem nás to opět šveholí rusky, proč nás to už vůbec nepřekvapuje. Pokračujeme potom ulicemi Helsinek v prohlídce města a mi začíná trochu kručet v břiše. Před sebou v jedné ulici vidíme vývěsní štít nějaké italské restaurace. Nahlížím přes výklad a vidím obsluhovat maníka, který vypadá jako by vypadnul z nějaké gangsterky o mafii. Líbí se mi to, protože si myslím, že restaurace Il Siciliano bude opravdu italská a ne jen dle názvu. Vcházíme, sedáme a poroučíme lístek v angličtině. Opravdu, je tady super výběr italských jídel a hlavně těstovin. Nenacházím však své oblíbené špagety „Bolonese“ a tak v lístku kutím dál až moje žena slavnostně vykřikne „jsou TADY, na zadní straně v dětských jídlech“ :-). Trochu mne mrzí, že moje nejoblíbenější jídlo tady trochu degradovali přesunutím jej do „dětského koutku“ a naporcováním na tyhle „mini porce“. Domlouvám se s příchozím „Donem Corleonem“, že mi tedy sloučí porce dvě na jeden talíř, abych se najedl. Moje drahá polovička si potom objednává nějaké široké dlouhé nudle s lososem a artičoky. Restaurace vypadá velmi dobře, je vidět i do kuchyně, jak tam kuchaři cvrkají a připravují čerstvé jídlo a vaří těstoviny. Porce vypadají nádherně, je to veledílo na hranatých, obrovských bílých talířích a chuťově prostě a jasně deset hvězdiček z deseti. Mlaskám tak slastně až jsem upozorněn, abych tak nevyváděl. Takže sečteno a podškrábnuto – můžu si ke svému seznamu u špaget Bolognese napsat: „Finsko – splněno“.

Nálada s teplým jídlem okamžitě stoupla do výšin, rafičky všech nádrží jsou na značce „full“ a tak se jdeme procházet dál. U jedné zřejmě z hlavních ulic (dle velikosti a obchodů) nacházíme i pro moji ženu zajímavý obchod s kabelkami Louis Vuitton.

Obhlížím tyhle Mercedesy mezi dámskými brašnami, a protože se mi ani tak nějak nelíbí (jsou to pořád „jen“ kabely), nechávám „drahušku“, která má oči jako dřevěný Hurvínek, jít dovnitř na obhlídku a koukám po okolních shopech.

Za jedním z vedlejších výkladů nacházím zajímavou výstavku. Jsou tady všechny plyšové postavičky z našich pohádek o krtečkovi. Je tady myška a krteček a dokonce červené autíčko, prostě jako bych byl zase někde doma. Zajímavé.

Centrum Helsinek na mne působí zajímavě klidným dojmem. Auta opět rachotí po kostkách kovovými hřeby na pneumatikách a na hlavní „štráse“ protknuté nějakou zelenou parkovou úpravou se prochází spousta lidiček. Je tady také hodně soch (jedna má na prdelce oblečené látkové tanga) a tak zase pleskám pár snímků. Rozhodujeme se jít až k přístavu, kouknout na lodě. Počasí se zatím zcela proklubalo, svítí sluníčko, a i když trochu pofukuje vítr, je celkem teplo a příjemně, tedy samozřejmě na leden a na tento severní stát.

V přístavu kotví dva obrovské trajekty. Jdeme kolem malého tržiště, kde se zase, zřejmě pro vylodivší-se turisty, nabízí různé tretky. Soby a losy se to tady jen hemží.

Písek v pomyslných hodinách se ale neúprosně sype a tak se pomalu a pomaličku vracíme zpět k nádraží. Bez problémů vyzvedáváme naší kabelu a jdeme na nástupiště našeho autobusu „AirportExpres“, který nás za chvíli odváží na letiště. Cestou z autobusu ještě točím pár videí.

Jsme opět na letišti Helsinki – Vantaa.

Žije to tady a hemží se lidičkami všech možných ras, barev, stáří a nálad. Nacházíme celkem bez problémů naši odbavovací přepážku a chvíli čekáme, až se otevře pás, který by měl spolknout naši rudou kabelu. Stavíme se do fronty a já slyším od haly nějaký příchozí hluk. K naší přepážce se blíží k mému úděsu asi padesát-šedesát klučinů. Každý tlačí vozíček s kabelou asi tak 3x větší než je on sám. Jsou oblečeni ve stejných, modrých bundičkách, na hlavách mají zase všichni modré kulichy s bambulí. Jsou jako modrá tsunami. Páskují se ale celkem spořádaně do fronty a čekají. Po chvíli nějak pochopíme, že to je hokejový tým letící na nějaký zápas do Prahy. Celá společnost stojící před námi u odbavení jsou jejich rodiče, protože na sebe pokřikují a mávají si. Kluci, asi desetiletí, vypadají opravu legračně, hlavně je zajímavý ten nepoměr mezi jejich taškami (zřejmě s hokejovou výzbrojí) a jejich postavami. Připomínají mi modré mravence, kteří našli v lese veliké mentolové bonbony a snaží se je dovléci do hnízda.

Naše taška za chvíli mizí na pásu a my jdeme k rámu kde, jak již víme, já nikdy nepípám, moje ženy vždy.

Slušně a zkušeně si bereme každý svůj truhlík, do kterého před skenovacím rámem házíme všechny kovové věci. Já hodinky, přezku od kalhot, bundu. První do “rámu zkázy“ jde moje malá žena. K mému podivu vůbec nepípá, projde hladce a já chci pleskat. Poprvé. Já samozřejmě nikdy nepípám a tak suverénně vcházím do rámu. Pííííp. Trochu se divím, protože určitě u sebe nic kovového nemám. Procedím jenom něco jako „Ehhhh“ a jdu ještě jednou. Siréna píská jako blázen. Ostraha zpozorní. Nejbližší „afro-fin“, černoch s bílými, gumovými rukavicemi, mne zastavuje hned za rámem a začíná mne osahávat. Jeho ruce jedou odshora dolů, k mému opasku, tam se chvíli zastaví, zaloví a zručně vytahují z pouzdra na mých zádech nůž s čepelí snad dvanáct čísel. Měním se v tuhou, voskovou figurínu. Prdelí bych v tento moment přecvaknul osmičku ocelový drát. „Já starý blbec, idiot“, šeptám si v duchu. Na svoji švýcarskou, unikátní kudlu v pouzdře, která prostě časem odcestovala po mém opasku někam za můj pravý bok, jsem úplně zapomněl. Ostraha se na mne netváří moc přátelsky a žádá vysvětlení. Všechno samozřejmě svádím na starého idiota s Alzheimerem, klaním se až k zemi, pracuji tělem a gesty a prostě vším, co umím a znám. Naštěstí je pochopeno, nůž je mi však samozřejmě odebrán. Pláči krokodýlí slzy a jsem jako Glum v Pánovi prstenů. „Gluuuhm, gluuuhm, můj milášek, můj milášek, nošíček, gluuhm, gluuhm.“ Jsem zdrcen a pláči nad vlastní blbostí. Samozřejmě po chvíli se ale otřepávám, hrdě se rovnám a říkám své Surikatě „každej Fin, i ti malí v modrých čepicích, prostě každý, mi dluží 30 € a nožíček, můj nožíček!!!“. Reakcí mojí ženy je, jak jinak, jen poklepání si na čelo a oči v sloup. Má pravdu, jsem vůl.

Vcházíme na hlavní letištní „štrase“, kde jsou obchody a obchůdky. Je to tady celkem úzké, lidé proudí sem a tam jako obrovská řeka, opravdu, úplné mraveniště, které na naší, asi tak pětkrát větší Ruzyni nikdy nemůžete vidět. Na chvíli sedám na jednu volnou židli v přístavku nějakého bistra, žena se mi ztrácí ve freeshopech, jde koupit nějaké povinné dary tchyni a tchánovi, abychom nebyli za krkavčí děti. Sleduji cvrkot. Kolem mne prochází veliká tlupa Japonců. Většina z nich má na tváři bílé roušky a vypadají jako tým chirurgů jdoucí z nějaké operace. Přemýšlím, jak by takový průměrný jedinec-Japonec s rouškou, nebo ještě lépe, bez roušky, zvládal dopravu ranním autobusem takzvaným „šichťákem“ třeba na Novou Huť – „Arcelór Mitál“. Asi by mezi uchrchlanou dělnickou „lůzou“ trochu „chcipál“ (vidíte se mi to i trochu rýmuje). Tlupu Japonců vede průvodkyně. Na výsuvné chromované anténce má velikou střapatou červenou bambuli, kterou drží ve výšce tak, aby ji všichni viděli. Mají to prostě „zmáknuté“, pomyslím si.  Moje žena se za chvíli objevuje, v očích má spokojený výraz a v ruce tašku, můžeme jít hledat náš nástupní rukáv. Hledá se nám celkem dobře, protože za chvíli kousek od nás vidíme hromadu modrých čepic s „bambulema“, které prostě nepřehlédnete ani tady v tomhle Babylonu.

Koukáme na tabuli nad „výlezem“ do letadla. Zatím tam je napsáno ještě Paris. Je to tedy let před námi. Japonci s rouškama a bambulkovou vedoucí přicházejí a spořádaně se naloďují do přistaveného eroplánu. Sedáme, čekáme. Naše letadlo by mělo být přistaveno dél jak za půl hodiny, zatím jsme v klidu. V klidu ale zjevně nejsou letušky u vchodu, čas k „nalodění se do letadla“ již vypršel, ale zjevně jim chybí nějaká „ovečka“. Do mikrofonu hlásí nějaká japonská jména „Mistér Omakali Mušulína a misís Hokajdo Natoyota (nebo jak to bylo), ať rychle naklusají nebo zavřemé a odletimé“. Nic, čeká se dál. Letušky hlásí něco do vysílaček, telefonují a zase hlásí. Omakali ani Natoyota nikde. Pomalu se tedy zavírá vchod, letušky natahují pás oddělující přepážku a chtějí odejít, až se nakonec někde z davu vynoří dvě malé postavy. Paní na obličeji (jak jinak) roušku, pán bez roušky se láme v pase a zjevně se omlouvá. Letušky nasazují povinné úsměvy číslo sedmnáct (v příručce s vysvětlivkou – i když se opozdí let, nekopejte nikoho do zadku, ale tvařte se TAKTO“).

Vše je vyřízeno, „Žapánci“ naloženi, letadlo do „Paris“ může frčet. Bohužel ale pořád stojí u fusaku, kterým jsme za deset minut již měli jít my a nám je jasné, že tohle se prostě asi stihnout nedá. V reproduktorech nad našimi hlavami zachytíme informaci o změně nějakého vstupního portálu, a protože se vlna modrých kulichů začíná podezřele vlnit, sledujeme dění. Opravdu. Finští „minihokejisté“ se zvedají a jdou jinam. Jdeme s nimi. Za chvíli ale hlášení, nyní už opakované, zvládáme a rozumíme mu, letadlo prostě bude přistaveno jinde. Jdeme k jinému „výlezu“. Tady již na tabuli svítí Praha, tak se trochu uklidňujeme. 

Jen co trochu zklidňuji „hormon“, strká do mne žena loktem. „Slyšíš to? Co?“ A opravdu, reproduktory všude kolem anglicky hlásí „Mistr BREIVIK, ať se okamžitě dostaví k nástupu do letadla, mistr BREIVIK ať ...“

Trochu zpozorníme a tak nějak přemýšlím, jestli za chvíli neuvidím postavičku s kulovnicí, rozdávající rány všude kolem a střílející cestující jak Buffalo Bill bizony. K mému klidu se již ale další hlášení neopakuje. Trochu se shodě jmen usmějeme a jen co vzrušení vyprchá, je tady další. Za našimi zády v davu je nějak rušno. Otočím se a hned za námi leží na zemi jeden dospělý „Sandokan“ z finské výpravy. Mobilem někam telefonuje a zjevně nemůže vstát. Trochu zmateně koukáme, ale za chvíli se čekající dav rozestupuje a pouští dva záchranáře, kteří vlečou vozíček a na něm slušnou výbavu od defibrilátoru počínaje a nějakých dalších chytrých elektronických mašin konče. Nasazují si gumové rukavice a sklánějí se k pánovi. Finsky spolu něco řeší. Pán si vyhrnuje nohavici, pod kolenem má obvaz, nohu od kolene dolů trochu oteklou. Diskutují pár minut, pána nakládají na vozíček a odvážejí – někam. Opravdu, o vzruch před tímhle letem není nouze. Naše letadlo je ale již přistaveno a k naší radosti se konečně otevírá vchod do rukávce, můžeme se nalodit, vlastně „naletadlovat“. Eroplán je plný a jen co se usadím, adrenalin mi do žil znovu napumpuje úděsný jekot. Přímo za mnou na sedačce drží pán miminko. Ohlížím se a soudím, že miminko musí mít opravdu velmi čerstvé výrobní číslo, protože je strašně maličké a kvílí takovým tím vysokým hláskem, který umí jistě i řezat sklo. Je mi ho trochu líto, protože řve opravdu jako by mu šlo o život. Uvažuji, jestli se takhle nějak vyrábí fobie z létání a jestli miminko třeba jako veliké nebude mít nějaký blok na letadla a ani nebude vědět proč, ale to se již kola odlepují od asfaltu a jedeme nahoru. Díky větru, který fouká dost silně, se trochu klepeme a mám pocit jako bych byl na horské dráze. Jako bych viděl nýty padající z trupu a křídel, ale moje žena mne uklidňuje, že tomu tak není. Miminko za mými zády již asi upadlo do letargie nebo usnulo, je klidné a já se mohu začít těšit na studenou bagetu, kterou za chvíli jistě dostanu. Let dále probíhá úplně v pohodě a přesto že jsme vlastně vyletěli se zpožděním asi dvaceti pěti minut, do Prahy přilétáme na čas. Marně dumáme, jak to pilot dokázal, ale asi řezal zatáčky ostřeji a tolik nebrzdil. Dosedáme na ranvej Ruzyně a z letadla si jdeme pro naši kabelu. Kolem našeho pásu jsou opět rozsypány modré „bambulaté“ kuličky a čekají na svá přerostlá zavazadla. Pás se po chvíli pohne, vyplivne pár tašek, ale když dojde na bágly „minifinů“, začne mít problém. Obrovské tašky a kabely ucpávají výhřez, kterým vystupují někde z podzemí na pás. Naštěstí, jeden z doprovodu, samozřejmě taky v modré bundě, začne ručně vytahovat a korigovat tok zavazadel na páse a tak se asi po patnácti minutách dočkáme i naší „rudé Sonji“. Máme vše, můžeme jít na autobus. Vlastně si ještě musíme nechat potvrdit zpáteční lístky na vlak koupené dopředu, činíme tak. Autobus Airport Expresu zpět na Hlavní nádraží je skoro prázdný. Projíždíme večerní poloprázdnou Prahou a na nádraží sedáme do prvního rychlíku směr Ostrava. Je to spíše „pomalík“ jedoucí někam do Krakowa a stojící u každé králíkárny, ale jsme tak unavení, že je nám to jedno. Stejně nic jiného nejede. Upadáme do jednoho kupé a spolu se dvěma Korejci jedeme hrk-hrk, hkr-hrk zase do naší ocelově nezaměstnané Ostravy. Tři a půl hodiny cesty se vleče jako zcukernatělý med, ale nakonec – JSME TADY. Vítá nás zápach, špinavé nádraží a na lavičkách pár odrbaných bezdomovců popíjejících krabičkové víno. Jako bychom z pěkné, moderní a slušné pohádky spadli do románu o bolševickém Rusku. Co se dá ale dělat. Naši Kikinu Toyotu nacházíme na parkovišti neporušenou. Kdyby měla ocásek, určitě by jím vrtěla. Nasedáme a totálně unaveni jedeme poslední zbytek cesty. Po půlnoci vykládáme tašku před domem. Jsme zpět z velkých cest. Bohužel ...

Pokud vše, tak jak mám ve zvyku, shrnu na jednu velikou hromádku, byl to opravdu vynikající výlet, který nám z našich (a mé duté) hlav nikdo nevymaže. Finsko se mi pocitově zdálo jako krásná, ekologická, klidná a bezpečná země. Země, kde jste neustále v přírodě, v lese a na čerstvém vzduchu. Vím, může to být třeba úplná pitomost a můžete mít pocity a zážitky jiné. Já hovořím o těch svých a ty byly veskrze kladné. Závěrem se asi musím trochu omluvit ruské klientele hotelu Cumulus a Rusům vůbec. Měl jsem na tento národ v hlavě „blok“ a možná ho mám trochu pořád, ale pravdou je, že během celého pětidenního soužití a spolubydlení s touto „entitou“ se nevyskytl ani jeden jediný problém. Snad jediný – v mé hlavě.

Finsko je zajímavá země a jsme šťastní, že jsme v něm mohli prožít alespoň oněch pár, pro nás velmi krátkých dní.

Takže Finsko, snad někdy a někde, zase – nashledanou.