SANTORINI 2012 - CESTOPIS

Úvod

Když tady teď sedím a uvažuji, co napsat o naší letošní dovolené, musím se retrospektivně přiznat, že prvotní nebylo uvažování o tom CO, ale - JESTLI vůbec. Nakonec jsem byl přemluven, že mám něco vypotit a protože jsem snadno „přemluvitelný“ tvor, jsou tady sice se zpožděním, ale přeci – tyto řádky.

Jak ale psát cestopis z místa, kde jsem skoro necestoval a jak psát vůbec o dovolené, která se zcela vymykala z portfolia těch – již prožitých. Zkusím to. Cestopis to asi nebude, spíše povídání, ale slibuji na holý pupík, že se budu snažit, aby to čtení bylo alespoň trochu záživné.

Víte, když jedete na stejné místo, kde jste již byli, a když celkem víte, co můžete očekávat a co můžete vidět, hlava vás nutí srovnávat. Tomuhle jsem se chtěl vyhnout a v dalších řádcích asi uvidíme, jestli se mi to podařilo nebo nepodařilo. Myslím, že spíše ne, ale i to je dobře. Budu sem-tam srovnávat, protože třeba pohled posunutý v čase a dopředu spojený se vzpomínkou bude pro někoho zajímavý.

 Jdeme na to.

Cesta

„I cesta může být cíl“, zpívá se v jedné písničce, a když jsme první den vyrazili „on the road“, na tato slova jsem si vzpomněl. Já - popravdě - cestuji rád, a pokud je přemísťování z místa na místo dynamické, je to fajn. Zatím jsem ještě netušil, jak dynamický úvod cesty bude.

 Pár věcí pro mne bylo zcela nových, třeba ta, že jsem poprvé měl jet žlutým vlakem „RegioJet“.

 Přijel včas a já, nedočkavě jej vyhlížející a plný očekávání jako malé děcko, rychle našel vagón a usadil se v pohodlné sedačce. Nic moc jsem v tu chvíli neřešil. Naštěstí moje „strážní věž“ Surikata ano.

„Kde máš tašku s foťákama“, vyhrkla. Srdce mi málem explodovalo v těle. Vyskočilo snad o deset centimetrů výše, než bylo. Naprázdno jsem polkl. Hranatá taška, kde jsem měl celou svoji foto výbavu a pro legraci i veškeré doklady, zůstala ležet na lavičce nástupiště, kde jsem před příjezdem soupravy lelkoval. „Neeeee“, vyjekl jsem hustopřísně. Naštěstí, vlak se ještě nerozjel. Vyhřezl jsem okamžitě ze sedačky a rychlostí vystřelené dělové koule jsem se sypal z vagónu ven. „Vy s námi nejedete?“, vyhrkla na mne štíhlá stevardka, kterou jsem minul letem ze schodů. „Anooo ... ale jsem šulín, chvilinků!“

Vycedil jsem ze sebe a prchal k lavičce, která byla asi padesát metrů daleko a ještě schovaná za sloupem. Přátelé, kdyby se mnou z vlaku vyskočil společně Lucien Bolt, vsadím se, že by zůstal za mnou. Tak rychle jsem běžel. Byl to můj životní rekord, byl to můj životní běh – „RUN, Forest, RUN!!“ Taška naštěstí byla stále tam, kde jsem ji zapomněl. Mohl jsem vyrazit na sprint zpět. Trochu již nervózní stevardka za mnou zabouchla dveře a já padl polomrtvý do svého sedadla. Tašku jsem křečovitě držel v náručí a uschlým rtem jsem šeptal: „Mám, mám“. Krev mi vařila v žilách a srdce pumpovalo jako blázen. Moje žena si jen lehce zaťukala na hlavu a k mé radosti celou věc již do konce dovolené nekomentovala. Dynamický začátek cesty tedy dával tušit, že tato dovolená bude skutečně trochu jiná než ty všechny před ní. Trochu jsem se modlil, aby tahle dynamika byla tou poslední.

Další chvíle ve žlutém vlaku již byly klidnější. Trochu jsem se divil tomu, JAK mohou prodávat třeba půllitrovou kofolu za patnáct korun a výborný croisant se šunkou za „dvacku“. Nechápal jsem, proč jsem zadarmo dostal výbornou kávu. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na bledou, hnusnou břečku, kterou mi v rychlíku Silesia z Prahy do Ostravy jednou prodal za šedesát korun průvodčí smutné postavy. Myšlenku, proč to někde jde a někde ne, jsem rychle zaplašil a cestu do Prahy si opravdu užil.

Děvčata v každém vagónu soupravy cirkulovala sem a tam, ochotně a mile a já mhouřil oči do večerního slunce za oknem. Zapadalo nádherně do oparu a já se kochal tímto „DPH“, které jsem dostal zcela zdarma.   

Do Prahy jsme dorazili na čas.

Protože se náš příjezd do hlavního města odehrál v noci, již doma jsem uvažoval, jak vyřešit cestu z hlavního nádraží na letiště. Cestovat noční Prahou metrem, bez pistole, laserového meče Luka Skywalkera nebo bez doprovodu Chucka Norrise jsme si netroufali.

Na internetu jsem nedávno narazil na odkaz nějakého „Terminál Taxi“, které nabízelo odvoz na trase Nádraží – letiště Ruzyně za čtyři stovky. Vzhledem k tomu, že jsem při jednom našem návratu ze světa dal pražskému, neustále plačícímu a jistě vyhladovělému „taximanovi“ skoro jednou tolik, zdála se mi tahle částka celkem fajn. Taxi jsem tedy pomocí zaslané SMS objednal a věřil, že nás bude čekat tam, kde slíbil.

Vykouleli jsme se tedy z vlaku a šli na stanoviště taxíků, kde měla objednaná „rikša“ čekat.

Trochu mi byl divný popis auta, který mi přišel domluvenou SMSkou cca 20 minut před naším příjezdem. V SMSce stálo: Bílý starý WV combi se zatmavenými skly. Tohle TEDY důvěryhodně nevypadalo. Zatím ale byl ve mně zahnízděn optimismus. Když jsme dorazili na stanoviště taxíků, stáli tady jen tři klasické žluté pražské taxíky. Nabídku jízdy jsem tedy zatím odmítl a rozhodl se, že zavolám objednanému borci, kde je. Do sluchátka se ozvalo, „da, ja už tam budů za déseť minůt“.

Opět jsem trochu spolkl nedůvěřivou slinu, ale zatím se nic nedělo, na přesun máme vlastně celou noc, letadlo nám letí až v pět ráno. „Zvláštní“, říkám ženě, „měl takový rusko-vodkový přízvuk“, snad to bude OK. „Ty, Bayo, a co když nás vysadí někde v poli, plácne přes kokos, obere nás o bágly, foťáky a zdrhne“, prohodila polovička. Mlčel jsem. „Uvidíme“.

Po opravdu asi deseti minutách přijel. To auto opravdu nebudilo důvěru. Byl to starý, vyhrkaný bílý Passat, který už z dálky vypadal, že se rozpadne na prvním kanále, na který najede. Začal jsem trochu vnitřně panikařit. Pro mé štěstí, po zastavení auta z něj nevystoupil „Voloďa“ postavy kráčející skály, s rozpláclým nosem a rukou jako stehno, ale útlý mladíček, který vypadal tak na patnáct let. Protože jeho váhová kategorie dávala tušit, že bych ho mohl v případě problému přeprat, uklidnil jsem se.

Pro jistotu jsem si ověřil cenu jízdy. Natalij, jak se nám mládeneček představil, nám velice ochotně naložil tašky, usedli jsme do dýchavičného pradědečka „folcvágna“ a vyrazili. Po chvilce jsme se rozpovídali. Projížděli jsme spící Prahou jako nůž máslem a v autě začala panovat pohoda. Natalij se ukázal jako po čertech veselý chlapík. Dozvěděli jsme se, že je z Ukrajiny a v Praze si jen vydělává. Jezdí pro nějakou rusko-českou firmu. Kšefty frčí jako blázen a prý už dvě noci skoro nespal. Na to, co na to jiní taxíkáři říkají, že jim berou kšefty, odpověděl vesele, že to je jejich problém. On že je „smluvní přeprava“, která jezdí na plyn, tudíž levně, auto že je za pár babek a prý dnes klienta nezajímá, jestli jeden klimatizovaným „Superbéčkem“ nebo vyhrkaným autem. Záleží prý na ceně. To měl pravdu. Byla s ním opravdu legrace, cesta uběhla příjemně a na letišti nám dokonce vyložil všechny bágly a vřele poděkoval. Zaplatil jsem ony čtyři stovky a rozloučili jsme se. Překvapilo mne velice mile, že mi asi po deseti minutách přišla ještě SMS (v autě jsem jen lehce vznesl dotaz, jestli neví, kolik to je z nádraží na Ruzyň kilometrů – nevěděl). V SMS stálo „Děkuji moc, pane, bylo to 17km, přeji krásnou cestu“. V duchu jsem se mu omluvil za svoji počáteční nedůvěru a uvědomil si, že asi ne všichni, kdo krouží v noci Prahou, jsou nastavení na to, aby vás oholili, o co se dá.

Příjemná zkušenost.

Před námi bylo skoro pětihodinové čekání na odlet našeho letadla.

Na letišti se nečeká dobře. Uvažovali jste někdy o tom? Já ano. Proč se na letišti nečeká dobře? Letadlo vám letí třeba za pět hodin, je noc a vám nezbývá nic jiného, než plechová, studená lavička, jejíž tvůrce nemohl nikdy nikde dlouho čekat. Nevymyslel by totiž takovýto „zádolam“, na kterém se nedá dlouho ani sedět, ani ležet, ani nic.

Ruzyně je v noci nehostinná. Funguje tady pouze jeden pseudostánek s předraženou kávou, jinak smůla - zajíci. Nezbývá vám než sedět a civět. Po asi dvou hodinách sezení na plechové lavici jsem se snažil najít polohu „ležmo“, ale moc se mi to nevedlo. Stočený na kovovém pásu jsem vypadal jako prošedivělé embryo.

„Takhle zkroucení jsme kdysi cestovali na vojně ve vlaku na cvičení, když jsme leželi na místech, kde se odkládají kufry“, zaznělo za mnou. Vedle sedící pán, který tuhle větu vypustil, se zdál být sympatický a protože jsem měl velmi podobnou vojenskou zkušenost, dali jsme se do debaty. Dozvěděli jsme se, že cestují s přítelkyní na stejný ostrov jako my (jaká to náhoda) a dokonce do stejného městečka. Čas v debatě již ubíhá rychleji a tak jsme se společně dokonce dostali do letadla, kde jsme seděli vedle sebe. Kousek za námi v letadle jsme dokonce poznali známého herce pana Kaisera, který se letěl zřejmě taky „vyluftovat“, třeba od své filmové „Bohunky“, ale víme jak „na to Ti sere Bílej Tesák, že“.  

Let se odbyl bez problémů, turbulencí a dalších nehorázností a něco po osmé hodině ranní místního času se bachor našeho letadla konečně kolečky dotkl probouzejícího se ostrova Santorini.

Vzhledem k tomu, že jsme cestovali individuálně, doufali jsme, že nás bude před letištěm (jak bylo domluveno) čekat nějaký místní “gringo“ s cedulí v ruce.  

Byl tam.

Pravdou je, že jsme jej nepoznali ani tak podle mého jména na ceduli, které bylo značně zkomoleno, jako podle jeho volání „Akva Vatós, Akva Vatós hír“. On „hír“, my vlastně taky „hír“, mohli jsme vyrazit na hotel. K našemu údivu na nás nečekalo osobní auto, ale malý autobus, ve kterém jsme cestovali, v tuhle asi raní dobu, úplně sami. Řidič, jak jsme už byli zvyklí z těchto končin, se se všemi protijedoucími zdravil, mocně na všechny troubil a mával. „Máte tady všude hodně přátel“, popíchnul jsem ho trochu. „Jés, mač frénds, no mafíja, NO mafíja, only frénds“, odvětil s širokým úsměvem a pro potvrzení tohoto si dramaticky pošoupnul po nose veliké zrcadlové brýle.

Byli jsme v cíli cesty. Před námi vyrostl náš hotel. Hotel Aqua Vatos.

Vypadal krásně již v tom ranním světle a pomalu se probouzel. Na malé terásce snídali první hosté svou ranní kávu. Byli jsme utahaní z probdělé noci a baterie životní energie v našich tělech blikaly červenou značkou „LOW“.  Těšil jsem se jako malé děcko, až si dám sprchu a upadnu xichtem do měkkých polštářů. Měl jsem toho tak akorát. Na recepci jsme se však dozvěděli, že náš pokoj bude volný až kolem poledne. Ochotnou a strašně příjemnou obsluhou nám bylo nabídnuto, že můžeme jít na bazén, nebo si dát kávu, ale byli jsme tak znaveni, že jsme se rozhodli nechat bágly na recepci a jít se raději projít po probouzejícím se městečku.  Za chvíli si přece jen dáváme kávu v taverně, kde jsme seděli před třemi lety těsně před odjezdem z tehdejší dovolené a já, vzpomínám, jak jsem si říkal: „Kdo ví, jestli se tady ještě jednou podívám“. A jsme zde, zase, opět. Je fajn vidět znovu místa, kde vám bylo dobře. Jsme už opravdu hodně unavení a tak jdeme zpět na hotel. Je kolem poledne a slunce rozpaluje plotnu do ruda. Naštěstí náš pokoj je již volný. Recepční nás doprovází, ukazuje nám pokoj, a protože toho máme „tak akorát“, rychle se jí zbavujeme. Padám xichtem na tvář mezi polštáře a umírám.

Dnes to stačilo.

Hotel

Ráno druhý den je naladěno do pozitivna. Vstávám s tím, že si konečně prohlédnu pokoj, hotel, bazén, prostě všechno a těším se na snídani. Oblečeni do trika a lehkých šupek vyrážíme na obhlídku. Ve „snídaň-roomu“, jak jsem tomu škaredě začal říkat, jsem velmi mile překvapen. Nalézám šunku, sýry, zeleninu. Dva obrovské teplé chromované boxy ukrývají smažená vejce a „něco“, co připomíná koláč se zapečeným masem. Je tady obrovská mísa řeckého jogurtu konzistence nehašeného vápna, hustý tak, že ho skoro můžete řezat nožem. Kdybyste tam zarazili lopatu, asi ji nevytáhnete. Jsou tady různé sladké buchty, ořechy, ovoce, prostě snad všechno, na co můžete mít chuť. Vše luxusně podtrženo vkusným a stylovým prostředím. Čistota panuje a vládne.

Tohle si nechám líbit, tímhle se nechám rozmazlovat.

Hotel mne překvapil i dalšími věcmi. Já většinou soudím podle čistoty a vybavení WC a tady opravdu, i v obecně přístupných prostorech, nebylo co vytknout. Maximální čistota, funkční a luxusní baterie, zářivě bílá keramika. Dostatek papírových ručníků. Úroveň. Na to, že hotel má jen tři hvězdičky opravdu, doposud pro nás nepoznaný luxus. Ten potvrdila i velikost bazénu a úroveň lehátek, slunečníků, ručníků a dalších drobností. Lehátka u bazénu byla dřevěná s koženou lehkou a měkkou matrací, na kterou jste si dali ručníky, které jste mohli nafasovat na recepci každý den čisté. Slunečníky u bazénu byly vkusně vykrouženy z palmových listů, nikde žádná umělá hmota, plast a levný rozpadající se nábytek.

Víte, možná z mých řádků sálá nadšení, ale bylo to opravdu zvláštní, protože jsem si uvědomil jednu věc. PROČ na tohle nejsem zvyklý. Proč beru tyto věci jako něco, co je pro mne nadstandardní a proč tyto věci berou jiní kolem mne, tady, jako normál. Proč jsem zvyklý na něco, co je horší. Proč jsem za svoje peníze doposud dostal vždy to horší. A nyní za stejné peníze, tohle. Je to veliký kontrast.

První den se tedy věnujeme jen ležení u bazénu a zevlování. Není kam spěchat. Přepínač v těle zamražený z práce v poloze „rychle a zběsile“, se snažím přepnout do polohy „pomalu a klidně“.

Jde to ztěžka.

Kolem poledne si jdu sehnat nějakou kávu. Na tu jsme vždy chodili někam do taverny, ale tady prý má být zdarma. Zjišťujeme, že v „snídaň-roomu“ (už zas to hnusný slovo) se nachází veliká „kofímašína“. Protože by mohla být bez větší snahy inteligentnější než já, vysílám pro kávu chytrou Sutrikatu. Cappuccino, které mi přinesla, bylo – vynikající! Sakra, ani tady nemám na co brblat, už mi to skoro chybí.

V poledne se u bazénu otevírá maličký bar. Krásná mladá dívčina s vlasy jak Amazonka chystá led a další propriety. Jdu omrknout situaci. Jsem trochu na rozpacích, jestli si tady něco objednat, protože klasicky a hlavně „česky“ začínám řešit cenu. Po chvilce ale obavu zaplaším a s heslem: „Žijeme jen jednou“ si objednávám frappé. Objednávka je mi oplacena milým perličkovým úsměvem. Podepisuji „šek“, na kterém je cena, která překvapí. Frappé stojí stejně jako v kterékoliv jiné „hospodě“.

Jsem odeslán zpět na svoje „hákovací“ místo pod slunečník, prý mi bude vše přineseno. Lehám tedy znovu na své lehátko, mžourám do modrých odlesků jemných vlnek bazénu a za chvíli je mi přineseno pitivo až pod nos.

Víte, přátelé, tohle mi až vytlačilo slzu. Opravdu, a přiznám se bez lhaní, na takový luxus jsem prostě nastaven nikdy nebyl. Nikdy jsem si jej neužil a marně dumám – proč.

Hotel tedy zatím zanechává velmi hlubokou luxusní rýhu v mé mysli.

První den jsme se od bazénu nehnuli, nebylo proč, nebyl důvod.

Koralli

Napsal jsem, že jsme se od bazénu první den nehnuli. Není to až tak pravda, protože jsme samozřejmě vyrazili na malé jídlo. Při naší první toulce po Kamari jsme si všimli, že přímo naproti našeho hotelu, vlastně na hlavní křižovatce městečka, vyrostla nová taverna s názvem Koralli.

Protože se stejně jmenoval hotel, kde jsme před oněmi třemi lety bydleli, chtěli jsme prozkoumat, jestli jsou názvy náhodné, nebo jestli prostě a jasně, bývalá „paní domácí“ rozšířila portfolio svých služeb.

Sedli jsme si tedy na útulně a stylově zařízenou verandu taverny a čekali. Po chvilce se objevila.

Ano, byla to naše dřívější „paní domácí“. Poznala nás a to mne hodně překvapilo, protože když si vezmu, kolik lidí se za ty tři roky muselo protočit jejím hotelem - klobouk dolů, asi jsme opravdu velmi zapamatovatelné typy. Bylo to velmi dojemné, protože na „grandmother“ (jak jsem si ji pojmenoval – protože já všechno pojmenovávám) bylo vidět, že nás zase ráda vidí. Pohovořili jsme si opravdu o spoustě věcí.  Ptám se třeba, proč letos nevidím nikde v nabídce veliké ryby. Vzpomínám si, jak měli před tavernami vystaveného třeba obrovského mečouna, ze kterého vám na přání „upižlali“vybraný kus a hned připravili. Člověk tak nějak věděl, že jí opravdu čerstvý kousek, který neležel třeba tři týdny, jako mrtvý člen mafie - v mrazicím boxu.

Paní domácí nám však vysvětluje, že je to tím, že je již několik dnů velmi klidné moře. Veliké ryby jsou prý chytré a vzhledem k tomu, že se většinou loví individuálně, je jejich lov v klidném moři obtížný. Ryba prý vidí a cítí svého lovce a jednoduše – se schová. Když se moře rozvlní, voda se trochu spění a smíchá s pískem a lov je potom jednoduchý. Takže – klidné moře = nejsou velké ryby.

Tohle bych tedy nečekal, chytré ryby, co se „zašijou“ a ukazují potápěčům vztyčený prostředníček. (Sakra, mají ryby vůbec prsty? Musí mít. Viděl jsem je mražené v Lidlu. Rybí prsty ve strouhance.)

Skútr

Většinou si na každé dovolené půjčuji tak na jeden den skútr. Je to fajn projet se jen tak, s větrem ve vlasech. Na motorce o obsahu, na který vlastně nemám vůbec řidičák. Tady se to neřeší.

Ráno tedy hned po snídani vyrážím dychtivě do půjčovny.

Byl jsem tam již minule a vím, že to byla půjčovna, kde měli největší výběr a kde ceny byly příjemné. Tedy, před třemi lety. Jak jsem měl zjistit, letos to bude trochu jiné.

Vzhledem k časné ranní hodině (bylo něco kolem deváté ráno) dorážím do „kvelbu“, zřejmě ne až tak vítán. Místní borci mají plné ruce práce. Stahují benzín z nádrží motorek do přistavených PET lahví. Každý má plastovou hadičku a jedou – mašinu po mašině. Zatím mi ještě nedošlo, proč tomu tak je. Jdu přímo dovnitř a objednávám si přibližovadlo. „Muchacho“ se mnou sepisuje smlouvu a chce 20 „éček“. Kroutím hlavou a bráním se, že včera, když jsem se na cenu ptal, jsme hovořili o sedmnácti. Trochu se dohadujeme, ale protože po ránu nemám náladu na spory, dávám mu dvacku s tím, ať si zbytek nechá. Po zaplacení mi přistavili starou, stříbrnou, špinavou, rozhrkanou „stodvacetpětku“. Když si vzpomenu, jak mi před oněmi několika lety, dali novou, vyčištěnou a pěknou bílou mašinku a jak byli rádi, trochu mne to mrzí. Dost mne to mrzí. Pod sedadlem nacházím přilby v ještě horším stavu. Hnusně špinavé „blembáky“ s nefunkčními sponami ani nevytahuji, sedám na mašinu a jako místní, vyrážím prostě jen tak, v brýlích. Seru na to, kdo mne chytí, tady. Uvažuji nad tím, proč tenhle přístup, proč ta změna a jsem rozladěn ještě víc, když si po chvilce na palivoměru všimnu, že je motorka totálně „suchá“. Nejdřív tedy zamířím k pumpě. Protože samozřejmě nevím, kolik se do nádrže vejde, neřeším a u pumpy objednávám „plnou“. Platím cca 4 eura a jedu zpět k hotelu. Začíná mi svítat. Nyní už chápu ony hadičky a plastové lahve. Když si vezmu, že každý jim nabere plnou a projede s motorkou po malém ostrůvku tak litr-dva, je to asi celkem dobrý boční „byznis“. Pravdou je, že tohle mne mrzí asi nejvíce a marně uvažuji, jak dlouho s tímto „českým“ přístupem půjčovna vydrží. Myslím, že toto by si před pár lety nedovolili a pravdou je, že se rozhoduji, že při vrácení motorky mlčet nebudu a pěkně jim tuhle zlodějnu omlátím o hlavu.

Po malé chvíli v „sedle“ ale na útrapy zapomínám a užívám si jízdu.

Opravdu, letos na přilby a další turistické pitomosti kašlu. Vítr ve vlasech, v hlavě mi řve – „boooorn to be wiiiild“, ženu si to ulicí a kochám se rychlostí a teplým větrem, který mne šlehá do tváře.

Tenhle pocit miluji.

Nabírám Surikatu a jedeme se projet po východní části ostrova. Není tady takový provoz a vzhledem k tomu, že si ani ona nebere tentokrát přilbu (ani nemá protestantské řeči), doufáme, že nenarazíme na nějaké zbloudilé policisty. Zastavujeme na výhledech, kocháme se. Na jednom výhledu se rozhodujeme, že dojedeme až do vesničky s pro mne mexickým názvem Karterados.

Navrhuji zde malé občerstvení. Po cestě se sem tam míjíme s dalšími „tjůristy“ na motorkách a čtyřkolkách. Všichni mají poctivě přilby, jen my anarchisti ne. Trochu dumám, jestli si „pučliny“ fakt nenarazit na šišky, rebelie však vítězí a jedem jen tak. Přijíždíme do vesničky a míjíme otevřenou tavernu po naší levé ruce. Brzdím skútr a rozhlížím se po volném placu, kde bych jej otočil, abych se mohl vrátit zpět. Kousek nalevo je před nízkou budovou plac. Bodám mašinku do slabin a celkem razantně vjíždím na plácek před budovu, kde ji chci otočit.

Sakra, je to místní policejní stanice.

O futra opřená, nudící se „uniforma“ si jen pošoupne veliké sluneční brýle ke kořeni nosu a zahrozí mi vztyčeným prstem. Házím blbý úsměv, stáčím skútr zpět a „prýýýč“. Naštěstí už nejsme pro tuhle autoritu zřejmě zajímaví a nechává nás dál bez povšimnutí. Být to u nás, určitě bych byl „opískován“ za to, že nemám přilbu, přejel jsem plnou lajnu a ještě se přiblble tvářil. Tady zatím v klidu.

Zpět po občerstvení se vracíme raději stejnou cestou. Je to moc fajn, projet se jen tak. Na motorce máte úplně jiný pocit. K večeru skútr vracím. Místnímu „padremu“ jen s přísným výrazem (a ten já umím) říkám, že to, co dělají s benzínem, není dobrý a že mne mrzí, že jsem si motorku půjčil u nich. Omlouvá se mi, ale na jeho tváři vidím, že tam někde uvnitř je mu to úplně fuk.

Auto

Prvotním záměrem bylo půjčit si auto tak na týden a projet si zase známé destinace. Čím víc se ale naše letošní dovolená měnila z „poznávací“ na „válecí“, tím méně jsem měl touhu půjčovat si auto na tak dlouho. Půjčovnu jsme měli kousek od hotelu, a protože jsem tam půjčoval auto již posledně, rozhodl jsem se neřešit auto jinde a půjčit jej zase zde. Když jsme procházeli několikrát kolem, jen jsem nakouknul a ujistil se, že tam je stejný „al-mafía“, který tam byl před lety. Pravdou je, že jsem vůbec netušil, že mne po těch letech a v tom „švunku“ pozná, ale opak byl pravdou. Poznal mne a to jednoho dne na recepci našeho hotelu, kde zřejmě přišel pro vrácené vozidlo od nějakého klienta. Kouknul na mne a říká „my dva se známe, vy jste tady byl před pár lety, že?“ Podali jsme si ruce, pozdravili se a v duchu mi vyskočila scénka, jak jsem mu vlastně tehdy vyčinil, když jsem musel jít pro slíbené auto třikrát za sebou a stále nebylo a nebylo. Vadil mi tehdy ten, říkejme tomu „řecký přístup“, který jsem pochopil až později a který vám přejde do krve až za několik dnů pobytu. Jsme zvyklí spěchat, stále a pořád, co si budeme povídat a tady se na to prostě nehraje. Zřejmě díky této příhodě si mne pamatoval, kdo ví. Ať je to jak chce, od té chvíle jsme se zdravili zamáváním a musím přiznat, že i na ony tři dny mi udělal celkem přátelskou cenu (85e = uvědomme si plnou sezónu). Půjčil jsem si jako obvykle Nissana Micru. Nový model, který byl ale tak shnilý (na rozdíl od staršího modelu, který byl celkem v pohodě), že jsem myslel, že jej do kopce budeme tlačit. Jinak ale auto posloužilo svým účelům a projeli jsme si za ty tři dny destinace, které jsme chtěli znovu vidět.

Krize

Uvažoval jsem, jestli tuhle – na tolika na různých serverech diskutovanou skutečnost, vůbec ve svém plátku pitvat. Krize nebo „nekrize“, a „postřehli jste nějaké změny díky krizi?“ Pokud se jí ale nechci vyhnout, musím se přiznat, že má odpověď by zněla – ANO. Postřehli. Nejvíce jsme si ji uvědomili na výletě, který jsme jedno dopoledne podnikli do hlavního města Firy.

Dorazili jsme zde autobusem (ten den jsme ještě neměli půjčený vůz) za mého mírného brblání.

Bylo totiž pekelné horko a autobus, který měl z Kamari odjíždět v daný čas, jel dle řeckého autobusového „neřádu“ (jak překvapivé) úplně jinak. Nakonec jsme se ale dočkali a byli vyvržení do ruda rozpálených uliček města Firy. Po pár cvaknutích závěrky fotoaparátu (povinné snímky kaldery) jsem se ploužil ve stopách své zvídavé Surikaty, které svítily očka jak LED diody a přestože vše již několikrát viděla, pelášila hbitě od místa k místu. Dával jsem si za cíl jednu věc – nerozpustit se v horku slunce jako kopeček levné zmrzliny. Měl jsem chuť na kávu a jazyk jako šmirgl si říkal o zalití asi dvěma litry vody.

Někde v dolních patrech „vyhlídkové římsy“ města Fira, kousek od lanovky, jsem narazil na zajímavou „kafárnu“. Tedy, zdála se mi zajímavá. Plácl jsem tělem do židle a čekal na číšníka. Ten mi po příchodu začal velmi čile nutit nějaký džus z kaktusů, které rostly všude kolem a přestože jsem jej asi pětkrát ujistil, že o nápoj nemám zájem, drkotal stále své. Když pochopil, že mi divně vypadající tekutinu z ještě divněji vypadajícího plodu neprodá, mávl rukou a šel pro objednanou kávu a vodu. Občerstvili jsme se a v mírném šoku zaplatili za dvě kávy sumu 15€. Za tyhle „kroupy“ bych si pomalu u nás koupil dokonalý „pressovar“ včetně kávy do konce svého bytí. Raději jsem cenu nekomentoval a bohužel si uvědomil, že ona krize – je zde. Odřít klienta o co se dá, pokud se dá. Cena, ta by mi ani tak nevadila, neměl jsem si sedat na rozpadající se židli s výhledem na moře, na kalderu. To, co mi vadilo, bylo spíše to, že pokud nám personál neprodal to, co chtěl on, byli jsme pro něj spíše obtížným hmyzem. Raději jsem tedy roztáhl svá hmyzí křídla a letěl pryč. Stoupali jsme vzhůru, malou cestičkou po schodech, zpět nahoru na vyhlídku. Vybrali jsme si ale špatnou cestu. Zřejmě zde totiž vodili své osly místní strejdové, protože cesta byla stále posranější a posranější. Po pár desítkách metrů už jen zbývalo – buď se touhle „Hovnossippi river“ vrátit zpět anebo vydržet ten nehorázný zápach a vystoupat posledních pár desítek metrů. Nahoře nad námi někdo kropil chodník hadicí a voda stékala krajem této hnědé a smradlavé řeky, ve které jsme byli skoro až po kotníky ponořeni.

„Přátelé, víte, jak smrdí oslí hovno zředěné vodou a vysychající na slunci? Nevíte. A víte, jak páchne asi tuna těchto exkrementů? Nevíte. Já už ano!“

Byl jsem rád, že jsme byli nakonec nahoře. Ten ukrutný smrad mne taky ujistil v tom, že se něco děje. Víte, tohle jsem tady prostě minule nezažil. Uličky byly před pár lety uklizené. Teď se v nich povalovaly PET lahve, oslí kobližky, papíry. „Neúdržba“, ušmudlanost a nepořádek zevlovaly ruku v ruce, i na řecké poměry, z každého kouta a snad na nich nejvýrazněji byl vidět posun směrem k negativům oné diskutované krize. Ano, špína a zase špína, to byl největší posun, tam to bylo vidět nejlépe, protože to před pár lety – nebylo. Inu, všechno stojí peníze a Santorinští uklízeči dostali „padáka“ asi jako první.

Fira mne tedy trochu zklamala, ani ne tím, jak byla oproti jiným, předcházejícím letům – špinavá. Spíše tím, jak se změnil onen „duch“ okolí. I zde na komerčně nejúspěšnějším místě Santorini.

Vydřít z turisty co nejvíce – za co možná nejmenších nákladů. To byla nálepka a pocit dnešního dne. Bohužel.

Opustili jsme Firu opět autobusem a já byl rád, že mne čeká za chvíli opět krásný modrý bazén, pohodlné lehátko u něj a pohled na svůdné boky vlnící se barmanky, roznášející drinky potřebným. Už abych tam byl.

Po příjezdu do Kamari si dáváme ještě na promenádě malé občerstvení v místním „pitta“ baru.

Ten, na rozdíl od jiných taveren, prosperoval i přes žár odpoledního slunce velice dobře. Byl tady i před lety a musím se přiznat, že mi jeho „gyros v pittě“ chutnal a chutná pořád skvěle. Do ruky jste vždy dostali pořádný kus placky s nařezaným, čerstvým gyrosem, spoustou zeleniny a pár hranolky. Trochu jsem obdivoval onoho „pitta-makera“, který se v žáru slunce pohyboval s ladností kolem rozpálených ploten. Teplota jeho pracoviště, hm, padesát, šedesát stupňů celsia? Kdo ví, vydržel bych tam zhýčkaně asi tak dvě minuty. Klobouk dolů, trenýrky nahoru. Tohle je práce a tohle vydělané peníze. Kus chutné flákoty uvinuté v krutém žáru, které se najíte do syta, za obolos velmi příjemný (2,50€). Jaké to pokroucené a kruté zrcadlo k dopolední kávě, s přídavkem kyselého xichtu za 7,50.

Do bazénu skáču ihned po příchodu a kochám se tím, jak se mi pomalu ale jistě vrací ona nálada klidného Buddhy.

Další dny

Pár dalších dnů se většinou válíme jako lachtani u bazénu (tam jsem nejraději) a sem tam vyrážíme autem na krátké výlety. Vždy spíše ráno, když ještě není horko, nebo potom až k večeru.

Jeden z takových výletů podnikáme na horu nad Kamari - Messa Vouno. Je tady nádherný výhled na celé letovisko. Když jsme tady byli poprvé, hodně jsem řešil to, jak na horu vyjet. Auto se mi nezdálo vhodné, protože stoupání je vražedné a cesta velmi úzká.

Motorka se zdála také nevhodná, protože na kočičích hlavách vydávaly mučené plasty ukrutné zvuky. Nakonec jsme před lety vyjeli nahoru na čtyřkolce, jak ví ti, kteří tenkrát náš cestopis četli.

Letos – neřeším, jedeme autem. Cestu si opravdu a velice užívám, na rozdíl od mé spolucestující, která vypadá trochu vyděšeně. Ano, pohled dolů vyvolává závrať, cesta „prašně klouže“, Nissan v prudkých a nitkovitých zatáčkách ječí a kvílí v maximu otáček, kameny z povrchu cesty mlátí do pneumatik. Zatáčky spíše proklouzávám. Je to trochu o adrenalinu a to mne baví. Když se míjíme s jiným bláznem, který jede dolů, musím zastavit a nechat jej projet, tak je cesta úzká. Kdyby měl Nissan nohy a ne kola, jistě by mne nakopal.

Na vrcholu je ale opravdu krásný rozhled na modré moře, městečko pod námi a také letiště, kde právě přistává další letadlo s turisty. Je zajímavé vidět přistání letadla z ptačí perspektivy. Dolů jde cesta už lépe, míříme do Pyrgosu, malého městečka, kde jsme se před pár lety ztratili jeden druhému v uličkách. I zde pořizuji pár povinných fotografií. Začíná být ale nesnesitelné vedro, blíží se poledne, proto míříme zpět a jdeme se vykoupat, tentokráte do moře. Kousek od nás je hlučná početná skupinka. Pořvávají po sobě, fotí se, děti ječí a perou se ve vodě. Pán v šortkách z butiku (Tesco F&F) vše za halasného komentování fotí. Skupinka o sobě dává vědět celé pláži. Češi, jak jinak. „Mámo, stoupni si támhle do vody, já tě vyfotím“. Slunce, seno a pár facek. Účastníci zájezdu. Jak jsem rád, že nikdo neví, odkud jsem. Alespoň na chvíli. Jdeme zpět na hotel, kde k mé radosti mateřský jazyk zase chvíli neuslyším. Nechybí mi. V tomto kontrastu si uvědomím, jaký je vlastně u hotelového bazénu, kde trávíme hodně času, klid. Jak nikdo nekřičí, nehlučí a jak se lidé chovají k sobě ohleduplně.

Večer jedeme autem na konec ostrova k majáku  Pharos. Jsou tady prý vyhlášené západy slunce.

Beru fotoaparát a nožku „monopodu“, abych zachytil tyto prý okouzlující okamžiky.

U majáku postává, posedává a polehává celkem dost lidí, všichni koukají na horizont moře.

Jako by tam mělo přistát UFO. Sluníčko už bude za chvíli končit směnu a „zabalí to“. Banda kouká, jako by zítra už nemělo vyjít. Rozbaluji „fotokrám“ a spíše mne baví ležící pán přede mnou na skále, který ležíc na zádech vypadá jako vyvržená velryba z moře. Fotím si raději jeho než rudou kouli zapadající za šedivou hranu veliké vody.

Víte, když si vzpomenu na západy slunce tady u nás, na horách, nebo na to, když slunce oděno do zlatavých barev zachází třeba za kopec a jeho odlesky se odráží na hladině přehrady, musím dát tomuto komerčnímu „sun-setu“, na který tady všichni koukají jako na zázrak, průměrnou známku. Prostě – rudá kula zajede za šedou oponu, hotovka. Proti gustu ale žádný „dišputát“. Já si nafotil raději lidi, byli pro mé oko zajímavějším materiálem.

Cestou zpět zastavujeme u cesty. Je tady malý obchůdek, snad z lávových kamenů. Vypadá jako větší garáž a známe jej už z minula. Čiperná paní tady nabízí produkty domácí výroby. Med, víno, koření, olivy, nakládaná rajčata. Vše můžete ochutnat, vyzkoušet. Paní nabízí na talířku nakládané olivy, nalévá víno. Nevíte, co dříve zkusit, co ochutnat. Kupujeme balené kořeněné olivy, mandle v medu.

Je už tma, ale rozhodujeme se stavit ještě v taverně v Pyrgosu.

Je tady malé náměstíčko a kruhový objezd, na který můžete koukat pěkně s vrchu a bavit se, jak jej někteří místní objíždí kolem dokola. Jdeme se projít ještě do úzkých uliček nad městem. Je to úplně jiný pocit než v tom poledním parnu. Fouká mírný, teplý a osvěžující větřík. Fotím úzké uličky oděné do stříbrného svitu pouličních lamp.

Je to hustě „atmosferické“ a tyhle chvilky vrývají do mé mysli opět další nesmazatelné stopy.

Sedíme na zídce vyhlídky nad městem a koukáme na malá světýlka pod námi. Je tady božský klid a člověk si uvědomí, že pro tyhle chvíle sem vlastně přijel. Vše je tady nepodstatné, malicherné, všechny problémy obyčejných dní jako by neexistovaly. Nejsou tady plány, ambice, tabulky, stresy, zvonící telefony. Cítíte se volní a svobodní. Cítíte se naplněni a odpoutáni. Pomalu scházíme dolů do městečka a dáváme si ještě v klasické taverně Colu. Nechce se mi odsud, ani nevím proč – nebo vím?

Další den, opět k večeru, vyrážíme směr Vlychada. Chtěl bych tady opět najít známou pláž „Eros beach“, kde jsme před pár lety náhodně zabloudili a kde se mi strašně líbilo. Vypadalo to tady jako v Thajsku. Krásná proutěná křesla, nádherné slunečníky z palmových listů, prostě a jasně luxus a pohoda prý nejkrásnější pláže na ostrově. Tehdy jsem byl hodně překvapen úplně jiným stylem, který bych od Řecka nečekal, a mrzelo mne, že jsme na pláži nepobyli delší čas a neužili si jí.

Letos jsem to chtěl napravit.

Cestu sem jsme letos našli bez větších problémů. Na parkovišti bylo celkem prázdno, ale přičítal jsem to spíše pozdní podvečerní hodině. Vystupujeme z auta a jdeme pomalu k restauraci nad pláží, která před lety byla tak skvostná. Dodnes vzpomínám na zavěšená proutěná křesla, která vypadala jako veliká ptačí hnízda.

Bohužel, letos je to jiné. Ušpiněné stolky, zaprášené okolí, vše vypadá tak nějak ulepeně a neudržovaně. U jednoho stolu sedí parta lidí, vypadají jako kočovní cikáni, ale dle mluvy soudíme spíše na Italy. Zase jsou tady povalující se prázdné PET lahve, plechovky, špína. Sluníčko pomalu zapadá, „dlouží“ se stíny a tak peláším dolů po schodech k pláži fotit tu krásu. Je to spíše smutná krása zašlé slávy. Slunečníky jsou olámané, lehátka rozházená a s potahy, na kterých jsou vidět letité skvrny tělních tekutin. Fotím pár záběrů a zase – je mi trochu smutno. Mám opět pocit, že tady někdo chce vydělávat s nulovou vstupní investicí. Bez úklidu, s tím co tak nějak zbylo z tučných let minulých. Vracíme se zpět přes skoro prázdnou tavernu a raději odjíždíme. Není to již luxus, krása a oku lahodící koutek světa. Tohle místo letos připomíná hodně smutného, otrhaného a opilého harlekýna.

Jedem do vesničky Vlychada. Podívat se, co zbylo zde.

Vystupujeme na parkovišti a nedobrý pocit se opět plíživě vkrádá. Tam, kde byla před pár lety bíle natřená výstavní taverna, je letos omšelá, špinavá „hospoda“, ve které snad léta nikdo neuklízel.

Do totálního vygradování atmosféry chybí snad už jen Adams Family a strýček Festr.

Potrhané zbytky papírových ubrusů se plácají ve větru, židle jako by někdo rozházel, vše opět působí unyle, špinavě a smutně. Raději nasedáme do auta a jedeme pryč z tohoto nehostinného místa. Rozhodneme se jet opět do Pyrgosu, na ono pitoreksní náměstíčko, kde nám bylo tak dobře. Sedáme a klidně koukáme do večerního šera. Kolem legračně vyoseného kruhového objezdu krouží auta místních, i turistů, v taverně, kde sedíme, jsou jen rodáci. Popíjejí svoje kávy a povídají si. Život pomalu plyne a teče jako teplý med. Tady to můžu, tady je mi dobře. Je to náplast na duši, hřejivá a klidná.

Po příjezdu jdeme do hajan a těšíme se na další den.

Vstáváme do větrného dne. Tak nějak vůbec následující dny jsou větrnější, než byly ty předešlé (že by pověstné větry Meltemi?). Fouká celkem slušně, ale to nám nebrání vyrazit na další malý výlet. Jedem do vesničky Megalochori. Tady byla před lety hodně pěkná, velmi stará a klasická taverna Raki, umístěná přímo na krásném „prťavém“ náměstíčku. Je tady stále a k naší radosti vypadá stejně skvěle jako před lety. Dáváme si něco na občerstvení a pozorujeme místní strejdy, jak hrají karty a pijí v klidu své kávy.  Taverna toho opravdu mnoho pamatuje a jsou tady krásné kusy starého nábytku. Jen nová, plastová a barevná televize trochu kazí image celého prostoru. Zvedáme se a loudáme se zpět úzkými uličkami k autu. Odjíždíme obhlédnout staré větrné mlýny na hraně kopce směrem na Emporio.

Jsou to vlastně již jen zbytky mlýnů. Vyjíždíme nahoru k nim a na kopečku opravdu fouká velmi silný vítr. Místy mám co dělat, abych se vůbec udržel na nohou, jak prolézám zbytky jedné stavby.

Kousek od jedné zbořeniny, v takové zatáčce, nacházím krásné objekty na focení. Stojí tady v trávě dva staré Mercedesy. Jeden bez kol, druhý celkem kompletní.

Jeden měl kdysi modrý metalický lak a tak mi nějak barevně pasuje do celkového obrazu místa. Od kola pavučiny, zaprášená skla, stěrače jako by se chtěly rozběhnout, ale ztratily léty sílu. Je to memento pomíjivosti úspěchu, je to obraz dnešního Řecka. Sláva a hrdost v prachu a větru. Fotím tyhle miláčky asi patnáct minut a těším se, jak mi budou jako obvykle někteří spílat, že jediné fotky které přivezu z dovolené, jsou buď o popelnicích, nebo rozbitých věcech. Mám rád kontrasty, jsou dynamické.

Vracíme se zpět a u jednoho polorozpadlého mlýna se fotí nevěsta s ženichem. Vítr rve s ženy šaty, ta opřená o stěnu sotva drží balanc. Ženich s útrpným výrazem pózuje rovněž. Fotograf fotí, blesk práská jeden „flash“ za druhým. Inu, romantika v přímém přenosu.

„Ať vám to vydrží“, pomyslím si a řadím dvojku, na trojku ta „lemra“ nejede ani z kopce.

Je akorát poledne a jsme rádi, že jsme bez úpalu dorazili na naše lehátka u bazénu. Koupel v chladné vodě dělá divy, jdeme pojíst a odpoledne se domlouváme na krátký výlet s našimi novými kamarády, Zdenkem a Soňou.    

Nebudu popisovat, kde všude jsme byli na odpoledním výletě. Ukázali jsme známým nějaké kostelíčky ve vesničce Karterados a potom jsme se brouzdali po pláži, kde jsem naplácal pár fotek. Moře bylo díky větru samá vlna a na jejich hranách se sem tam pohupovali pánové na prknech s plachtou. Šlo jim to skvěle a byl jsem rád, že si mohu nafotit tuhle další dynamiku. Vzpomněl jsem si na film Bod zlomu, kde „serfaři“ hledali tu svoji vlnu ...

Seděl jsem na pláži, koukal na tyhle dobrodruhy a trochu jim záviděl. Odvahu a nespoutanost.

Večer jdeme na večeři opět do naší známé restaurace, Maria Mindrinou. Jsme tady už „staří známí“. Chodili jsme zde i před lety a personál je stále stejný. Poznali nás i letos a tak tady máme VIP obsluhu. Číšník to na mne zkoušel dokonce párkrát rusky, ale když viděl, jak se tvářím, raději přešel do klasiky a bavili jsme se anglicky. Já zde konzumoval opět své špagety Bolognese, ale pravdou je, že jsem se na této dovolené trochu odvázal a konzumoval i jídla jiná než stále ony italské sekané špagátky.

Nezapomenu na jedno jídlo, které jsem si dal v taverně naproti našeho hotelu, kterou zmiňuji výše, u naší bývalé paní domací aneb „Grandmother“(Koralli).  Její syn mi doporučil jeden večer nějaké vepřové kousky na malých fazolových luscích. Jídlo vychválil tak, že jsem neodolal a udělal jsem dobře. Bylo vynikající a osobně jsem potom šel potřást rukou kuchaři, který byl z této akce hodně překvapen ba až dojat. Šel jsem ještě dál a dokonce se s ním vyfotil. Kdybych byl pan Pohlreich, dal bych mu okamžitě nálepku s třemi hvězdičkami a jednu bych mu ještě domaloval fixem. Opravdu, jídlo bylo excelentní. Jestli budete někdy na Santorini, určitě tavernu navštivte a po tomhle jídle se poptejte, pravda, fazolky prý byly ze soukromé zahrádky, ručně trhané, s láskou a citem, takže kdo ví, třeba ale budete mít štěstí.

Další den mám volno.

Surikata se rozhodla jet do města Oia a Fira. Auto jsme večer vrátili, a protože já, anarchista, jsem odmítl cestovat v tomhle pekelném horku autobusem (i když byl klimatizovaný), jela sama. Já si udělám akční den. Budu akčně ležet u bazénu, popíjet vychlazený drink a okoukávat okolní hosty. Ráno tedy beru ručníky, jdu k bazénu, vybaven vším potřebným, moje polovička balí batoh a vyráží směrem na zastávku.

Není zas až tak špatné si po pár dnech jeden od druhého trochu odpočinout. Lehám na lehátko, nasazuji brýle a čumím do prázdna. Hladina bazénu je jako deska stolu. Rovná a klidná. Stejný klid je i uvnitř mne. Přichází nějaká rodinka, dle „hatmatilky“, kterou mluví, a blonďatých „kokosů“ usuzuji na nějaké seveřany. Pán a paní, oba v prudce produktivním věku, dvě děti snad osm a deset let.

Kluk a holka. Je legrační, jak jsou celí bílí, jako by byli natřeni vápnem. Možná to je jen podkladová barva, myslím si. Jen – základní nátěr. Lehají si vedle mne ke slunečníku, děti vychovaně stojí, berou si šnorchly, ploutve a jdou do bazénu. Výbavu mají skoro profesionální, jako by se chtěli živit rybolovem po celou dovolenou. Potápějí se, plavou, ale aktivita jim vydrží snad jen deset minut. Stačilo. Jdou zpět a něco vytahují z tašek. Nejdříve soudím, že to jsou prkénka na krájení cibule. Že by šli vařit? Za chvíli poznávám, no jasně.TA-BLE-TY (cuk, cuk, prsním svalem).

Pozoruji, jak si klučík i holčina zalézají pod jedno lehátko, placaté tablety v ručkách, prstíky šmrdlají divoce po jejich plochách.  

Jdu si zaplavat, čtu, poslouchám muziku. Hodiny pomalu tečou jako teplý asfalt, je mi krásně a volně. Konečně mám přepínač pohody ve svém těle v poloze, kde jsem jej chtěl mít. Je skoro poledne.

Jdu si dát gyros v pittě do známého stánku kousek od hotelu. Po návratu okamžitě skáču do bazénu. Mláďata severských albínů vedle mého slunečníku jsou stále bílí jako sníh, sedí ve stínu a stále si hrají s plácačkami. Rodiče leží na lehátcích a čtou si.

Po chvilce se otevírá bazénový bar.

 Jdu si dát něco dobrého k pití a poklábosit s barmankou, která má dnes vlasy vlnité jako dráty a oči jako dvě krásné veliké mandle. Povídáme si a já říkám, jak je zajímavý tenhle dnešní dorost. Jak jim stačí mašinka na baterky, a jsou šťastní. Více nepotřebují. Slunce, voda, lehátka na bazénu, míče, nic z toho, co je kolem nás, je nezajímá. Mají nabité baterie, jsou šťastní. Když baterie dojdou, co se stane? Skončí zábava. Nastane problém.   

Bateriová generace. Děti na baterie. Stačí opět nabít přístroje a je klid – od dětí.

Barmanka souhlasně kývá hlavou a je vidět, že je na mé straně. Jdu zpět do svého kotce pod slunečník a jsem rád, že vidím, vnímám a užívám. Děti vedle mne vydržely sedět ve stínu za lehátky svých rodičů opřeny o stěnu zídky snad čtyři hodiny. Skoro se nepohnuly.

K večeru doráží z výletu moje unavená Surikata. Prošla peklem města Oia, Fira, nafotila si, co potřebovala, prošla si obchody, které chtěla, je šťastná, že si užila sama den. Nikdo jí za zády neubekoval, že má žízeň, že ho bolí nohy, že má hlad a že je mu horko a že už ho to nebaví a že do toho obchodu nejde, protože neví, co by tam dělal, když jsou tam jen hadry a hadry a hadry (kachny – kachny – kachny). Užili jsme si oba den po svém a to je nádhera. Oba jsme spokojení. Já povykládal zážitek s pozorováním albínských bateriově-šmrdlavých dětí, ona mi zase jak bylo kde pěkně a co viděla a co nafotila.

Večer jdeme opět na jídlo, zítra máme poslední celý den naší dovolené.

Poslední den na ostrově Santorini nás vítá opět šmolkově modrou oblohou.

Jdeme doplatit na recepci náš účet, samozřejmě kartou.  Venku je dneska nějak pekelně teplo.

Místy fouká vítr, ale to je dobře. Pokud najednou přestane, je to, jako by otevřeli vysokou pec.

Vše sálá a pálí. Nic jiného než ležet pod slunečníkem se asi nedá a tak je volba celkem jasná. Zabíráme naše místa, leháme.

Nasazuji brýle, samozřejmě sluneční (aby mi nebylo vidět do xichtu) a jmu se opět pozorovat okolí.

Je to krásná ZOO někdy.

Již několik dnů chodí naproti nám pod jeden slunečník (či spíše vedle slunečníku) zajímavý pár. Pán s paní asi tak v našem věku, takoví útrpní čekatelé na důchod jako my. Všiml jsem si jich proto, že paní jako jediná chodí vždy kolem bazénu bez horní části plavek. Prsy jako obrovské a přezrálé hrozny ji visí nad pasem a monstrózně se kymácí. Když je jejich majitelka ve vodě, mám trochu strach, že hmota jejich giga-ňader při výskoku na lehátko vyvolá tsunami, která spláchne pryč mé rachitické tělíčko. Pán s paní jsou zřejmě Holanďané, soudíme dle řeči. Dnes tato paní přichází v triku. Obracím se na svoji ženu a říkám: „Nemáš chuť na melouny? Dneska budou asi v obalu.“ Paní si ale rychle stahuje tričko, sundává horní díl. Zemská přitažlivost zafunguje, mega-tykve padají do standardní polohy. „Hm, to tričko – to bylo jen balení na cestu“, glosuje moje druhá polovice a už se situaci nevěnuje. Já také ne, představení skončilo. Škoda.

Vedle nás nalevo leží jiná rodinka. Už pár dnů dumám, co že je to za národnost. Dle řeči nemohu určit. Chvíli jako by mluvili německy, chvíli se mi to zdá jako angličtina, ale za chvíli jako italština.

Hrají karty. „Kara, piky, piky, kara.“ Teď zase jako by mluvili i česky, kdo ví. Jsem tvor zvědavý jako thajská opice a tak mi to někdy k „odpolednímu“ nedá a když se rodinka vedle nás balí, slušně se ptám, odkud jsou. Jsou to k našemu překvapení - Rakušané, někde ale z Alp a když vysvětluji to, proč se ptám (že jsem nějak nemohl rozeznat řeč), paní se směje a říká, že mluvili „po našimu“ tedy nějakým dialektem. Mám tedy jasno, mohu opět klidně spát. Paní se samozřejmě ptala, odkud jsme my a dle mluvy nás prý taxovali na poláky. Vysvětlujeme, že ne, že jsme Češi, ale tak nějak nevím, jestli jsem raději neměl zůstat tím polákem. Kdo ví, jaké mají zkušenosti, že.

V podvečer jdeme nakoupit nějaké dárečky. Je ukrutné horko. Já mám teplo rád, ale dnes k večeru to je pravdu fatální. Teplota ve stínu se pohybuje kolem třiceti stupňů celsia.

Nechápu, jak mohou v tomto ukrutném vedru někteří ještě běhat. Dávám si otázku, jestli dělají svým tělům dobře, nebo pravý opak. Se sluchátky v uších, zbroceni potem, s výrazy zoufale štvané zvěře tady vidíte hned několik běžců, kteří před večeří dávají svým tělesným schránkám na prdel. Já jsem rád, že vůbec jdu.

Dnes jdeme na večeři vyzkoušet novou tavernu. Jmenuje se Pasta Fresca a je na hlavní „štrase“ tedy na promenádě kolem pláže. Dělají tady údajně čerstvé a domácí těstoviny. Každý den večer stojí před restaurací borec a vyrábí na prapodivném „nudlovacím“zařízení nějaké krmivo.

Po příchodu si tedy objednávám, jak jinak – Boloňské špagety. Čtenáři mých cestopisů ví, že jsem je jedl již v hodně zemích Evropy. Jsem zvědav, jak budou chutnat v taverně, která vykřikuje na všechny kolem, že má nejlepší domácí těstoviny na světě. Surikata si dává špagety Aglio Olio.

Pravdou je, že těstoviny, už když mi je číšník přinesl, nepůsobily vzhledově nějak optimisticky.

Když jsem se do nich pustil, tato hořká pravda se mi jen potvrdila. Těstoviny vzhledem a tvarem připomínaly spíše čínské nudle. Byly nevalné chuti, spíše mdlé a nic neříkající. Omáčka rovněž nevýrazná, nechutná, spíše slizká. Celé to připomínalo nějaké zvratky tragického vorvaně. Snědl jsem pár soust a dále to nešlo. Ani mé polovičce porce moc nešmakovala. Víte, kladnou stranou mince je to, že když někde jíte nejlepší špagety svého života, musíte někde jíst ty nejhorší. Ty nejlepší vytvořil neznámý kuchař na řeckém ostrově Naxos, ty z té druhé strany – stály přede mnou na stole. Když kolem prošel číšník s palcem nahoru (jako, „chutná vám to, super že“), neodpustil jsem se říci mu, že palec dolů a že to je to nejhorší jídlo co jsem na ostrově jedl. Pravda, v těchto situacích jsem většinou neoblomný, volám kuchaře a jídlo odmítám platit. Tady ale nechci dělat zle sám sobě a tak stravu pro zachování svého vlastního klidu - platím. Nenecháváme samozřejmě ani „pětník“ spropitného k údivu vrchního a jdeme pryč. Venku před tavernou ještě říkám „naháněči“, ať říká místo „THE BEST Pasta“ raději „THE SHIT Pasta“, že bude blíže pravdě, ale opět na něm vidím, že je mu to zhola jedno.

Jez do „polosyta“, pij do „polomrtva“, jak se říká u nás na Moravě. Jsem „polosyt“, musí to stačit.

Po malé zklidňující procházce si dáváme ještě v kavárně Nostos poslední drink. Závěrečný den našeho pobytu je u konce. Jdeme zabalit ještě pár věcí a zítra nás čeká přesun do našeho rodného Absurdistánu.

Cesta domů                    

Po poslední řecké snídani bereme tašky, loučíme se na recepci hotelu s příjemnou recepční. Za chvíli je tady objednaný transfer na letiště, opět malý autobusek. Vyrážíme od našeho hotelu do uliček letoviska. Jedeme „cik-cak“ doprava a zase „cik-cak“ doleva, za chvíli nabíráme další cestující na letiště a pak zase další. Asi po patnácti minutách projíždíme opět kolem našeho hotelu. „Zřejmě vyhlídková – okružně rozlučková jízda“, říkám vedle sedící Surikatě. Na letiště ale máme dost času, zůstávám klidný. Po asi další čtvrt hodince nás autobus vyplivuje před letištní halou. Jsme tady z našeho českého letadla první, cestovní kanceláře se svými ovečkami zatím nedorazily. Sedíme, čekáme. Letadlo odlétá jedno za druhým, přijíždí autobusy cestovních kanceláří.

Náhončí seřazují ovečky do jedné řady, potom do druhé. Poslušně. My stále sedíme a čekáme, není kam spěchat, stát a strkat se ve frontě plné Čechů se nám nechce. Nemáme sebou zabalené veliké slunečníky, karimatky, já nemám ponožky v sandálech a chybí nám odrbané tunové kufry. Nejsme hluční a rádoby vtipní.

Snad bychom do řady ani nezapadali. Když se dlouhý had lidských těl nakonec pohne a začne se pomalu zkracovat, stavíme se na jeho konec. Pomalu se suneme, krok-sun-krok  dopředu. Těsně před odbavením, když už máme jít k přepážce, nás někde zezadu, ani nevíme odkud, zcela drze předbíhají dvě české důchodkyně. Je mi smutno a tak klepu jedné právě se místo nás odbavující čarodějnici na rameno a ptám se: „Je vám lépe, paní, cítíte se bravurně po těle? Myslíte, že budete dříve ve vlasti, když jste nás takto nevybíravě předběhly?“. Neodpovídá a tváří se vítězně, jako by ve frontě na maso dostala poslední flákotu z háku (ach, tahle poválečná generace odkojená frontou na banány). V duchu souhlasím s tvrzením kamaráda, že by se tyhle singl-babky, tyhle Harry Potterovky, co mají někde schovanou metlu na lítání, měly po šedesátce věku střílet jako škodná.

Konečně nasedáme do letadla. Díky tomu, že jsme nespěchali, máme místa na „ocase“, ale nevadí nám to, ty dvě hodiny se to dá odsedět i na kole podvozku.

V 13:10 místného času odlétáme, směr – Praha. 

Praha nás vítá celkem slušným, teplým počasím. Vyzvedneme naše bágly z pásu a jdeme na autobus spolu s našimi „Santorinskými“ kamarády, Zdenkem a Soňou. Na zastávce zjišťujeme, že nám BUS právě ujel před čumákem, ale po minutě se ke mně přitočí nějaký „prahomaník“. „Hele, viď, nechcete svízt někám do centrá, za štyri kilá?“ Raději se dvakrát ptám, jestli je cena jednotná a pro všechny a opravdu „štyri kilá“, plácáme si a já velím – „bereme, jedeme“. Soukáme se do staršího Renaultu Laguna,a protože je „kombi“, vejdou se nám i všechna naše zavazadla. Z pána nakonec vypadává, že je bývalý taxikář a jezdí nyní jen tak, „na sebe“, opět něco drmolí o smluvní přepravě a dopravě, přes Prahu jede jako profík. Předjíždí na křižovatkách kolony, v křižovatkách jede sem tam na červenou, je vidět že to má „naježděno“ a tak jsme za pár minut u cíle cesty – Hlavního nádraží.

Pán kasíruje svoje „štyri kilča“ a mizí. Jsme spokojeni, byla to rychlá, pohodlná a na to, kolik nás jelo, i levná jízda. Na nádraží se loučíme s kamarády, jistě se ještě uvidíme, nejsou zase z takové dálky od nás.  

Po mírné době čekání nás tentokráte nasává Pendolíno a veze směrem na Ostravu. Je poloprázdné. Před námi sedí klasický vzorek ostravských obyvatel. Cikánský pár v teplácích Adidas. Paní studuje příručku, která byla před ní v kapse sedadla. „Tady neni, Ervin, jak to jede, sem to nenášla, kdy budem v Ostrávě“. Její doprovod hbitě a jasně odpovídá. „Malo stranek to ma“. Jasně, informace se nevešla, jak snadné pro pochopení. Za chvíli přichází tak zvaná hláška celé jízdy. Romka zvedne oči od stránek letáku, kouká – „nějaka tma Ervin“. „Jsme v tunelo, ty pyčo“, opět hbitě odpovídá její partner.

Je příjemné vidět zase inteligentní tváře domova, je laškovně hřejivé slyšet známý dialekt.

Jsme doma, vítejte v Ostravě ...

Závěr

Byla to pravdu úplně jiná dovolená než všechny ostatní. Méně ucestovaná, méně zážitková, ale o to více odpočinková a uvolňující. Přinesla zase spoustu zkušeností do našeho cestovatelského portfolia. Zjistili jsme a hlavně si ověřili jednu věc. Podstatnou. Že za své peníze můžeme mít daleko větší luxus, pohodlí a úplně jiné služby, než na které jsme byli doposud zvyklí. Když jsme na letišti viděli delegáty cestovek, jak nahání ovečky a řadí je do fronty, bylo nám tak nějak lépe, že tohle už nepotřebujeme. Je to samozřejmě jen náš pocit a naše zkušenost, kterou nikomu nepodsouváme.

Jak jsem psal a stále píši na svých stránkách, nechci někomu radit, jak a kam má cestovat.

Naše letošní dovolená byla o odpočinku, byla o krásném a luxusním hotelu, byla o užívání a bezstarostnosti. Nastavila pomyslnou laťku zase o něco výše a to je dobře.

Přejeme všem, ať na svých cestách a pobytech poznají stejnou pohodu a klid jako my.