Fuerteventura 2014 - CESTOPIS

Ráno jsem, přátelé, poslouchal písničku od Wohnoutů. Řvala mi do sluchátek text: „Někdy ke štěstí mi stačí načas se od stáda oddělit“. Říkám si, že ony ty naše dovolené vlastně jsou takovým chvilkovým oddělením od stáda. Zapomenutím a útěkem z reality všedně – šedého života.

Co říkáte, jdeme se na chvíli „oddělit“ alespoň vzpomínkou a přečtením řádků tohoto cestopisu? Pokud nejste proti, jdeme na to.

Naše cesta na ostrov Fuerteventura začala dopoledne jednoho obyčejného pracovního dne. Máme to štěstí, že naše mladá odnož (syn), tak jako většina schopné ostravské inteligence, zdrhla z chudého „sociálního severu“ do bohaté Prahy (nic proti severu, nic proti Praze). 

Byl tak vytvořen, možná nevědomky, určitý pohodlný startovní můstek i pro nás, velice vhodný ke startům na dovolené, zvláště když letíte letadlem. Je to veliká výhoda, v klidu se přesunout ze severu nejdříve do Prahy a potom, třeba druhý den – odpočatí na letiště. Udělali jsme to tak, ale zpět k onomu čtvrtku, startovnímu dni.

Odjíždíme tedy v 8:00 taxíkem z Prahy 4. Počasí je velmi nevlídné, prší, je celkem zima. Praha je „překvapivě“ totálně ucpaná. Taxíkář zručně přepíná obrazovky navigace, které mu hlásí různé zácpy a dopravní průjmy, ale asi po 45 minutách nás vyhazuje na letišti pana prezidenta s krátkou nohavicí. Stavíme se na konec dlouhého hada, končícího někde u odbavovací přepážky a já pomalu začínám bystrým okem sondovat, kdo že to s námi poletí.

Upadám do neklidné deprese.

Na konci hada, kde stojíme, se to hustě hemží dětmi. Je jich tady snad patnáct, různě svěžích „výrobních čísel“. Od malých uřvaných uslintánků v kočárcích plivajících dudlíky, přes batolata, holčičky s medvídky vyluzující jekot auto-alarmu snad co pět minut, po šesti-sedmileté školáky, tahající se s křikem o „šmrdlací“ placičku s internetovou pupeční šňůrou. Čekám peklo – cítím peklo. Let má trvat kolem pěti hodin, a když si uvědomím, že bych mohl sedět celý tento útrpný čas uprostřed klece rozzuřených opic, dělá se mi mdlo a mírně blivno. Dalším zamlženým okem zjišťuji, že celý tento cirkus, včetně halasných a rádoby „vtipných“ dospělých, vede mediálně známý právník JUDr. Sokol. Přemýšlím, proč si v kauzách obhajob desítek gaunerů s krabicemi „vína“ pod paží již nevysoudil vlastní letadlo, ale není to má věc. Raději se soustředím na to, jak přežít let, pokud bych spadl do prostoru mezi tyto kreatury. Máme ale štěstí. U odbavovací překážky prosím paní „letenko-šéfovou“, aby mne ušetřila nervového kolapsu a dala nás mimo dosah tohoto hlučného a pulzujícího cirkusu. Vyhovuje nám a k našemu velikému štěstí nás dává do prostřední řady, mezi křídla, do bezpečnostní uličky, kde jak víme – je nejvíce místa na nohy a velmi pohodlné sezení, pokud tedy můžeme mluvit o pohodlí v letadlech Travel Servisu, že.

Na váze zavazadel zjišťujeme, že naše společná taška má jen 17 kg. Pás ji za chvíli spolkne a my se asi po hodině čekání husím krokem sáčkujeme do letadla. Je plno. Pan Sokol se svým „cirkusem“, který stále srší vtipem jako vánoční prskavka, obsazuje VIP místa s příplatkem v přední části letadla. Letuška zatahuje závěsy, aby oddělila pracující lid od VIP, a po vzletu rozlévá zuřivým opicím šampaňské a růžové víno. Jsem v klidu, místa na nohy dost, uřvané uzlíčky produkující hlen a moč jsou odděleny a skoro je neslyším. Paráda, let může začít. Odlétáme skoro s hodinovým zpožděním, ale celkem v klidu a pohodě. Nad mraky vykukuje sluníčko, déšť zůstává někde pod námi. Všechno zůstává tak nějak pod námi. Shon, zima, déšť, práce, povinnosti, nezbývá než se těšit na nové vzruchy a ruchy.

Po skoro pěti hodinách letu nás letadlo vyplivuje na letišti ostrova Fuerteventura. Soukáme se rukávcem do haly letiště a vzhledem k jeho velikosti čekám mumraj a shon letištní haly. Jsme hodně překvapeni, že jsme tady sami v tomto obrovském prostoru. Jediný, kdo tady dělá kravál, řve a halasí, je - jak by jinak, s námi vystupující „Sokol cirkus“. Jsme potěšeni i tím, že naše letadlo letělo přímo, Praha – Fuerteventura. Měli jsme totiž v pokynech, že budeme mít mezipřistání na ostrově Lanzarote. „Lanzaroťáci“ si tak musí počkat, než vyvalí své pupíky u bazénku.

U pomalu se sunoucího plechového jazyku, čekáme na naši červenou kabelu. Přijíždí – taháme ji ven a snažíme se o rychlou evakuaci z haly letiště. U východu již čekají zástupci cestovních kanceláří Canaria Travel a Fischer, aby si odchytili své ovečky a odvezli je k „opáskování“ do jejich resortů. Na jejich dotaz: “Dobrý den - a ke komu VY patříte?“ Odpovídáme: „K nikomu – naštěstí“.

Před letištěm mávám na prvního taxíkáře, nudícího se pod palmou a hrajícího si s telefonem.

„TAXI!“

Nasedáme, udávám cíl cesty „Hotel Barcelo Corralejo Bay“. Taxíkář souhlasně kývá hlavou. Ještě se raději ujišťuji, že cesta bude v rámci mnou předem zjištěné ceny (do cca 50e). Taxíkář opět souhlasně kývá - jedeme. Sluníčko svítí a je tady velmi příjemně teplo. Ne vedro – prostě příjemně. Teplota kolem 25 stupňů. Mám dobrou náladu, vše klape, Surikata sedí vzadu taky celkem spokojená.

Po cestě se snažím o lehkou konverzaci s řidičem v rámci mého neumu „ingliš“, ale když vidím, že se trápí víc než já, raději volíme posunky a sem tam něco prohodíme. Snaží se mi vysvětlit, že nemůže jet rychleji, že jsou všude policajti a měří radary. „Policija, radaros, bihajnd évry Alojas ... BUM, BUM – mežr, OJ, máč  ojras amígos“. Je to celkem prča, taxíkář je potetovaný, jako by před chvíli slezl z pirátské bárky, ale kdo ví. Jedeme podél písečných dun, sluníčko připéká čím dál více a po asi 40 minutách jízdy vjíždíme do městečka Corralejo. 

Projíždíme pár uliček a za chvíli jsme u hotelu. Loučím se s bodrým taxíkářem, platím - on vyndává naší ošuntělou procestovanou rudou kabelu z kufru a už tady máme na scéně pikolíka z hotelu. Ano přátelé – jak to znám snad jen z filmů. U auta byl během asi deseti sekund nastartován hotelový pikolík „Janulík“.  Svižně vzal naši červenou „Máňu“ a čekal na další zavazadla. Když jsem mu vysvětlil, že jiné nemáme, trochu se podivil a aby to nevypadalo asi blbě, že nemá co nést, vzal mi ze zad můj batoh a odvedl nás na recepci. 

Krásné uvítání. Usmívající se recepční nás nechala vyplnit povinné formuláře, pikolík Janulík nám v mezidobí nosil vodu s ledem, a aby se nepronesl s naší obrovskou taškou, přivezl si na ni vozíček, na který by se vešla humanitární pomoc pro celou Afriku. Vyfasovali jsme elektronické karty k pokoji a za doprovodu „Janulíka“ exotického vzhledu jsme odkráčeli do „našich komnat“.  V pokoji nám bylo vše prezentováno, byl nám popřán krásný pobyt a byli jsme ubezpečeni, že je nám vždy k dispozici. Abychom vypadali i my světově, dali jsme mu tučné (alespoň jsme doufali) spropitné (5€) a když se konečně vypoklonkoval, nastal nám konečně dovolenkový klid.

Pokoj byl krásný, rozlehlý (45m), balkónek ústil do tiché uličky. Celkem jsme oželeli to, že jsme v přízemí a máme skoro nulový výhled, rozloha pokoje byla pro nás důležitější. Lehce jsme vybalili a hlavně se převlékli do hader, které lépe korespondovaly s teplem destinace. Jdeme na malou obhlídku hlavní štráse. Naší první misí je se někde lehce najíst (večer nás čeká zaplacená večeře v hotelu) a nakoupit nějaké vody do připravené lednice. K naší veliké radosti si ale uvědomujeme, že nám vlastně „pikolík Janulík“ říkal, že obsah celého nachlazeného baru je v ceně pokoje (můžeme tedy všechno vypít). Vyrážíme na první obhlídku. Na hlavní ulici je spousta hospůdek, barů, jídelen. Jedna vedle druhé, opravdu si můžete vybrat. V jednom s názvem „Bakery“ si dáváme jen tak na rychlo hamburger a bagetu. Jsme udiveni velikostí porce. 

Hamburger, který mi usmívající se opálená a hustě potetovaná domorodka přinesla, vypadal v přirovnání ke kousku od pana „MekDonalda“ jako vykrmený američan vedle obyvatele Osvětimi, těsně před kremací. Byl to prostě obr, nacpaný zeleninou, sýrem a výbornou plackou z masa. Jak by řekl Vincent Vega z Pulp Fiction „Prostě řádnej čtvrtlibrák se sejrem“….“A BEZ MAJONÉZY!“ Zjistili jsme, že i ceny jsou příznivé. Za celou legraci bohatého občerstvení včetně pití a na hlavní třídě jsme platili něco kolem 8€. Tenhle bufet jsem si vryl do paměti, a protože si všechno pojmenovávám, dal jsem mu název „U lesbiček“ (holky se k sobě nějak více měly). Chodili jsme tady potom často na polední „hladovku“.

V blízké sámošce jsme nakoupili balené vody a nějaký džus a vše odnesli na hotel. Chvíli jsme odpočívali a nastal čas večeře. V hotelovém manuálu jsme se dočetli, že na večeři „se předpokládají“ dlouhé kalhoty, což mne v tomhle teple trochu zamrzelo. Pravda, jsme ve „čtyřech hvězdách“, je třeba dodržovat „réglamá“. Trochu jsem situaci neodhadl a jediné dlouhé „hózny“ které sebou mám, jsou ty sportovní od Alpine, co jsem v nich přiletěl, ale – musí stačit. Oblečeni tedy dle „trendu“ vyrážíme na první společnou večeři v hotelu v rámci zaplacené polopenze (večeře se podávají od 18:30 – 22:30).

U vstupu do jídelny nás vítá další „Alfons“ s jmenovkou na saku. Předává nám nápojový účet (nápoje nejsou v ceně) a ukazuje volný stůl. Rozhlížím se a zjišťuji, že úroveň jídelny trochu nekoresponduje s mým sportovním oblečením, ale když vidím okolní zahraniční hosty (jsme tady asi jediní česky mluvící hosté)a jejich tlusté zadnice nacpané do riflí, trochu se uklidňuji. Usedáme. Na každém stolečku je láhev vína. Chromované, vyleštěné příbory v několika exemplářích (na co jich mám k dispozici tolik, se dozvídám až později). Ubrousky jsou látkové, žádný papír. Prostě „háj levél“.  Objednáváme si nějakou vodu k pití a vyrážíme na obhlídku krmelce. Přátelé, padá mi brada. Je tady tolik žrádla, že by to nasytilo celou rovníkovou Afriku.

Opravdu, přehršle všeho, vzorně upraveno, stylově nařezáno, srovnáno, načechráno. Uprostřed těchto bakchanálií jsou pulty, kde kuchaři ve vzorně čistých hávech připravují „on line“ čerstvá masa a další pochutiny. Stačí si chvíli počkat a máte flákotu třeba přímo z pánve kuchaře, pokud vám tedy nestačí ta připravená před dvěma minutami.

Hory ovoce, ryb, škeblí, vajec, sýrů a k mému úděsu i sladkostí. Já přátelé vlastně žiji z cukru a tady to pro mne vypadá jako když hladového, vyzáblého žraloka hodíte do hejna tuňáků. Mazec. Mini-zákusky, pečená jablka s čokoládou, asi pět druhů nějakých krémů naaranžovaných v pohárech, pět kyblíků zmrzliny, patnáct polev, čokoládové dorty, ovocné košíky a proboha svatého k mé smrti smrťoucí – čokoládová, asi čtyřpatrová fontána. Strčil bych do ní hlavu a vyndal ji asi tak za týden. Jsem v úplném „berserku“ a pobíhám zmateně kolem, nevědouc, co si vybrat. Velmi skromně zjišťuji, že jsem prase, které by to nejraději sežralo všechno, hned a hlavně rychle, jak jsem zvyklý z půlhodinové pauzy na pracovní oběd. Jak ostudné zjištění! Jsou to lukulské hody. Přiznám se, že jsem se tady musel učit večeřet a vlastně obecně - jíst. Pokud jsem chtěl ochutnat více věcí, bylo nutno vyrážet na tři, čtyři, pět kol a ne utlumit tento gurmánský orgasmus rychlou masturbací v podobě jednoho velikého jídla. Něco na moji „jídlovou“ fobii – vlastně strachu z toho, že si přeplácám žaludek. První večeře mne z této fobie asi vyléčila = opět jeden ze zbouraných strachů. Ochutnal jsem toho opravdu dost a asi hodinovou večeři zakončil zmrzlinou s polevou. Zcela nasycen, koukajíc na většinou otylé postavy okolních turistů, jsem plašil myšlenky na hlad afrických dětí s vydutými bříšky. „Teď ne, teď mne prostě milé děti neotravujte“. Tak nějak přemýšlím, jak je fajn, narodit se na dobré straně životního zákopu, i když, i tohle by bylo možná diskutabilní. Po večeři jdeme ještě na malou procházku. Loudáme se osvětlenými uličkami městečka Corralejo a unaveni se kolem desáté vracíme na hotel. V klidu usínáme na obrovských, pohodlných a vysokých postelích našeho nového příbytku. Trochu ještě z mysli odháním „africké děti“ a usínám.

První den se vydařil.        

Den II. 

Pátek nás přivítal příjemným sluníčkem. V koupelně při hygieně strašně oceňuji dvě umývadla. 

Přátelé, je to pohoda, jít si vyčistit zuby, aniž byste museli vyhánět od umývadla a hlavně zrcadla líčící se manželku.

Snídaně opět nastavuje vysoký „level“! 

Já vlastně doma snídám „na sladko“ a zajímavě vždy na dovolených „na slano“. Tady v prvním kole zkouším koktejlové mini párečky, potom jiné párečky a ještě trochu jiné párečky. Potom šunku, sýry. Ty si dávám jen s lehkým keksíkem, abych se nezaplácal houskou, vhodnou v tomto království – obžerství tak leda pro kachny.  Další kola volím do sladka, uzavírám ovocem a nějakým hustým džusem. Líbí se nám, že nad každým pultem s jídlem probíhá prezentace na malé obrazovce toho, co se nabízí, abyste věděli, CO jíte. Někdy je to těžko poznat, hlavně u ryb a pokrmů, která vám nic neříkají. Džusy, ve kterých stojí lžíce, jak jsou husté, jsou z nějakého tropického ovoce, nebaví mne zjišťovat z čeho – chutnají – neřeším.

Po snídani se rozhodujeme, že se dnes budeme jen válet u bazénu – máme odpočinkový, adaptační den. Ve wellness centru v přízemí si vyzvedáváme ručníky určené pro bazén (jsou modré, na rozdíl od těch hotelových – bílých) a jdeme najít místečko na „ležák“. 

Bazény jsou tu vlastně tři, jeden veliký, později spočítaný na 36 temp mých rachitických paží. Druhý menší, nazvaný „důchodka“, protože jsou do něj drobné schody jako do sklípku a třetí, plytký „kachňák“, kde jsou vykachlíkovaná lehátka k vyhřívání. Místečko nacházíme pohodlně, rozvalujeme se a pomalu relaxujeme. Výborné je, že i když sluníčko svítí, nejsou to takové „prdy“ jako v Řecku, kde jsem se po deseti minutách na slunci cítil jako volské oko na pánvičce. Dá se tady pěkně slunit, aniž byste se pálili jako lívanec.

Trochu se nudím a tak koukám kolem sebe. Mírně kazíme věkový průměr, kolem nás se to hemží důchodci, hovořící většinou angličtinou. Jak jsem se později dozvěděl, část ostrova, kde jsme se nacházeli my, tedy na severu, patří do oblasti, kde jsou usídleny většinou anglicky hovořící entity. Spodek ostrova, tedy jih – patří německé klientele. Jsem celkem rád, že kolem sebe neslyším němčinu. Je tady klid, vybrali jsme si hotel „Adults only“ - tedy pouze pro dospělé.

Když jsem hotel v této kategorii vybíral, ani jsem netušil, jaký to bude mít vliv na náš klid. Obrovský! Možná to bude z popisu situace na letišti a i nyní vypadat tak, že nemám rád děti. To vůbec ne, opak je pravou. Nemám rád jednu věc – to, když někdo nezvládá úlohu rodiče a nechá dítě v rámci falešného pocitu svobody, dělat si co chce, řvát a obtěžovat okolí. Tady je tato věc zcela eliminována. Nikdo tady neječí, nikdo nekřičí, neskáče do vody a nepiští jako přejetá myš. Je to opravdu klid a pohoda. Nechci již do jiného typu hotelu!

Kousek od nás k lehátku přichází mladý muž. Celkem se svým vzhledem vymyká „gerontofilnímu“ okolí, včetně mne, starého paprikáše. Je mladý, nádherně opálený, módně ostříhaný, oblečený do mini plaveček fialové barvy. Tělo má jako vysoustružené z exotického dřeva. Zjevně španělský typ. Vypracovaná vánočka na břichu, prostě kus. Kdybych byl na chlapce, tady bych si užil! Vzhledem k tomu, že přišel sám, ale nachystal dvě lehátka, zajímalo mne, jaká že dívka se dostaví k tomuto výstavnímu kusu modelového muže. Upravil jsem si výhled na lehátku a čekal, zvědavý jako puberťák ve sklepě, co má poprvé kouknout na „mini prsy“ patnáctileté sousedky. Za chvíli jsem se dočkal! K našemu playboyovi z první stránky magazínu přišel – chlap. Byl tak v mém věku, tedy něco kolem padesátky, bylo na něm jen vidět, že slova plastický chirurg, posilovna, solárium mu nejsou cizí. Vypadal jako kopie Jeana Maraise, vlastně, vypadal přesně jako on, včetně účesu. Lehl si na lehátko vedle svého miláčka, lehce ho pohladil po bříšku a nechal se od něj namazat krémíkem. „Hm, tady se nebudu nudit“ – kluci se prostě měli rádi, nic proti. Opět jsem si je pro příští chvíle pojmenoval. Fandor (tak jsem říkal staršímu = postava z Fantomase, co ji hrál Jean Marais). Mladému modelovi jsem říkal Agador (sluha z filmu Ptačí klec – kdo nezná, vřele komedii doporučuji!).

Na oběd jdeme opět „k děvčatům“ na stejný hamburger (já) a nějakou zavinutou placku aneb Wrap, který si dává Surikata. Vracíme se k bazénu a po zbytek odpoledne se snad nic neděje až do nějakých čtyř hodin, kdy se rozhodnu jít půjčit do nějakého kvelbu osobní přibližovadlo. Vyrážíme tedy do města a v první půjčovně zjišťujeme, že auta nejsou – budou ráno, až se vrátí. Procházím tedy i značkovou půjčovnu Herz, kde sice auta jsou, nevyhovuje mi ale jejich cena. Jsou prostě drahá a tak se přesouvám naproti přes cestu, kde má ceduli nějaký místní „gringo“. Ten mi vysvětluje, že jsem si opravdu pro půjčení auta vybral blbou dobu a že bude mít volné auta až večer, až mu je lidi vrátí.

Pro přítomný okamžik mi nabízí jen nějaký „Hjůndé“, který s hrůzou v oku odmítám.Domlouváme se, že mi zavolá, až se mu večer uvolní Opel Corsa, o který jsem měl zájem. Skládám vratnou zálohu 20 „ojro“ a jdeme zpět do hotelu na večeři. Ta se opět odbývá v podobném duchu jako ta předchozí. Dnes si již zkušeně nabírám malé porce a testuji snad deset druhů pokrmů. Po večeři mi skutečně volá „půjčovna amígo“, že auto má, ale bohužel ne Opla, ale „folcvágen Pólo“. Ten jsem sice nechtěl a už vůbec ne bílý, ale protože mne nebaví již situaci řešit, souhlasím a domlouváme se, že auto do hodinky vyzvednu.

Po večeři tedy jdeme pro něj. Je bez problémů připraveno a do plna natankováno. Cenu usmlouvávám na 124€ na 4 dny (myslím dobrá cena) včetně kompletního pojištění (i pneumatik). Přebírám „khára“ a proplétáme se jednosměrnými uličkami k hotelu, kde v tuto dobu již těžko hledám parkovací místo. Ještě malá procházka a celkem nenáročný první celý den na ostrově v Atlantiku končí.

Jdeme spát a k usnutí nám hraje hotelová TíVí nějaký film, kde Bruce Lee mluví španělsky a kope s výrazným plesknutím  - druhé do obličeje.

Pěknou noc.

Den III. 

Je to vzpruha, probudit se do dne plného slunce. Rozednívá se tady až kolem osmé hodiny, což je mírně nezvyklé. Vzpomínám na jarní dovolenou v Salzburgu, která nám celá propršela a raduji se ještě více ze slunce, které se začíná prodírat do pokoje. Dnes nás čeká první výlet po ostrově.

Snídaně je opět „přebujelá“. Surikatě se najednou rozsvítila očička jako malé LED diody v blikačce zbloudilého cyklisty. „Světe, rozpárej se ve švu!“  V kyblíku s ledem uprostřed stolů s nabídkou jídel objevila několik lahví šampaňského. Srdnatě si nalila plnou číši a jdoucí ke stolu se snažila tvářit, že TOHLE prostě snídá každý den, než vyrazí limuzínou do práce a projede těsně kolem autobusové zastávky plné uchrchlané lůzy se zvednutými límci. Prostě, užila si to. 

Po snídani, u které jsem se již hnidopyšně neomlouval africkým dětem, jdeme sbalit věci na pláž a vyrážíme k autu. Vyjíždíme ze spleti jednosměrek a vyrážíme směrem na městečko El Cotillo. Krajina kolem vypadá nehostinně. Je to vlastně jen písek a prach, sem tam nějaká hora větší než krtinec a zase písek, ze kterého vyčuhují trsy živořící trávy (nebo co to je).

Cesta je ale překvapivě kvalitní a dobře značená. Projíždíme městečko Lajares a míříme rovnou na El Cotillo. Chceme nejdříve navštívit maják na severozápadním cípu ostrova a potom se vrátit na pláž u městečka, nebo přímo do něj.

K majáku trefíme celkem bez problémů, cesta je opravdu fajn značená. Nikde nebloudíme, stačí sledovat značky. U majáku již stojí pár aut, ale jsme tady v podstatě sami. Mírně pofukuje a je velmi příjemně. Pořizuji první záběry zajímavého okolí. Jdeme až k oceánu. Pod nohama máme opravdu nevšední povrchy. Je to zřejmě ztuhlá láva smíšená s pískem. Tvoří tady bizardní obrazce, pukliny a malé jezírka vysychající mořské vody. V některých prohlubních nacházíme odpařenou sůl, která vypadá jako led. Velmi zvláštní, pro nás doposud nevídané úkazy. Procházíme i zajímavým místem, plným kamenných mohyl, které tady zřejmě nastavěli nám podobní poutníci. 

Vracíme se k majáku, ještě něco vyfotíme a odjíždíme zpět k plážím u městečka El Cotillo.

K plážím to není daleko. Necháváme auto na parkovišti a nejdříve se jdeme osvěžit do malého plážového baru Torino. Sluníčko již pěkně vystrkuje drápky. Moc tady nefouká, teplota jde směrem nahoru. V baru je pod dřevěnou střechou vedro a klima jako ve varné konvici. Celkem obdivuji kuchaře, který zavřen v kuchyňce o velikosti unimo-buňky, smaží nějaké ryby. Musí tam mít tak devadesát stupňů. Pot z něj lije jako z Paroubka při projevu. Pijeme vychlazené pití, ale k ochlazení to moc nepomáhá. Moje vnitřní teplota stoupá jak teploměr Sazky a tak za chvíli vyklízíme pozice a jdeme se svlažit do oceánu.

Pláž je opravdu nepopsatelná. Dlouhá, široká, voda vypadá jako tyrkysový drahokam. Kdyby tuhle realitu někdo namaloval, budete to kýč a koupí si to jen Bohunka Škopkojc do své sídlištní garsonky nad postel pořízenou ve slevě v „X-X-X LUC TA-TA-TA-TA“.

 Písek opravdu vypadá jako reálně rozsypané zlato. Rozkládáme svoji profesionální koupací výbavu. Starý ručník z domu (ty hotelové nám připadalo barbarské brát), který jsme zatížili čtyřmi kameny. Dávám svoji košili na tyčku zapíchnutou do země bůh-ví kým a utíkám do vody. Je svěží a příjemně chladná. Kolem noh se mi honí hejno asi dvaceticentimetrových rybek. Je to nezvyklé a trochu mi to nahání husí kůži, snad to nejsou nějaké vychrtlé piraně. Nekoušou a vlastně je vůbec nezajímám. Lehám si do písku, nohy ve vodě a pocit, který mám, se nedá moc popsat. 

Kousek kolem mne prochází nahatý páreček, vedoucí se za ruce. Trochu se rozkoukávám a sleduji, že nahota se tady moc neřeší. Kdo chce, je nahý, kdo chce, je oblečený. Svoboda. Povalujeme se a koupeme se tady asi dvě hodiny. Slunce ale připéká čím dál víc, pláž se pomalu plní očividně místními, dle řeči.  Rozhodneme se tedy ukončit cáchání a jít se najíst do městečka. Jdeme k autu a písek máme všude, kde se dá a snad i nedá.

Uličky „těsně odpoledního“ El Cotilla dýchají horkem.

Celkem bez námahy nacházíme vyhlášenou restauraci La Vaca Azul. Teplo pláže a mírně zrádné slunce se na mne trochu podepsali. Je mi blbě, točí se mi hlava a cítím se jak „dvanáctka“, co na ní jdou její první měsíčky. V restauraci nás usazují a já jdu strčit hlavu na záchod pod vodovod.  Místa v restauraci máme venku, mírně pofukuje, ale je celkem dusno a poměrně i tady dost teplo. Objednáváme si jídlo. Já kus tuňáka na grilu, flákotu velikou jako stopa slona. Surikata nějaké ryby se zubama. Jídlo vypadá skvěle, ale protože je mi blbě, nějak si ho ani neumím vychutnat. 

Trochu mne to mrzí. Platíme. V horku se přesouváme zpět do hotelu a já hned po příchodu strhávám snad ještě v recepci šortky a skáču do bazénu. Skoro to zasyčelo. Jak jsem ochladil hlavu – vše bylo OK.

Večeře se odbývala ve stejném stylu jako předchozí. S radostí přijímám i to, že jsou tady různé těstoviny a můžete si k nim vždy vybrat přílohu dle denní nabídky mas. Většinou si dávám jako základní jídlo trochu těstovin s masem, na utišení prvotního hladu a potom do dalších kol – ochutnávám. Surikata dnes zkouší nějaké mořské potfory, škeble a další „blemcy“. U škeblí konstatuje, že „nic moc“.           

Den IV.

Vstáváme časně, jak napovídá budík. Až za chvíli si uvědomujeme, že se posouval čas na zimní a že tedy máme další hodinu do snídaně čas. „U krmelce“ je samozřejmě více plno než jindy. Hladové ovečky hotelu Barcelo se dostavily v celkem hojném počtu. I tak je ale u snídaně klid a místa dosti.

Dnes jsme si naplánovali výlet na písčité duny za městem. Místo, které chceme navštívit, je vlastně jednou obrovskou pláží, táhnoucí se podél severovýchodní části ostrova. Po snídani se ale rozhoduji jet někam zakoupit klobouk.

Za prvé chci, aby mi slunce nepálilo na šišku jako včera a za druhé v klobouku budu jistě vypadat drsně, že.  Tady mne samozřejmě napadá svérázná hláška z filmu Poslední skaut s „Brůsem Vyhryžem“ (Last Boyscout). V původním dabingu (ještě tom sprostém) je nádherná scéna, kdy má najatý vrah, vysoký černoch v klobouku, zabít Brůce. Ten vyhrocenou situaci odlehčuje, jak jinak, drsnou hláškou: 

„Včera jsem šoustal tvoji ženu.“

„Jak víš, že to byla moje žena?“

„Říkala, že její muž je velkej čurák co nosí klobouk.“

Prostě, v klobouku budu stylový – jedeme ho koupit.

Dávám za něj u prodejce „Vietkongu“ (rákosníků je tady k překvapení celkem dost) asi 6€.

Koukám, opravdu, vypadám v něm dobře, asi jako onen zmíněný černoch mířící na „Brůse“ pistolí, ale nechejme to již tak. Vzhledem k tomu, že teplota stoupá, na duny se nám v tomhle pekle moc nechce. Chviličku ještě prolézáme uličky starého města Corralejo a raději se vracíme do hotelu. „Hákovka“ u bazénu je oběma přijata jako lepší alternativa a tak se vlastně do odpoledne jen válíme.

Kolem čtvrté, když svit slunce není tak ostrý, nebo se nám to tak alespoň zdá, se tedy rozhodujeme, že zmíněné písečné duny navštívíme.

Sedáme do auta a vyrážíme po silnici na severovýchodní část ostrova. Je to vlastně jedna veliká pláž, podél které jedete autem po celkem pěkné silnici. Stačí nechat přibližovadlo na odstavném písčitém pásu a vybrat si vzdálenost k oceánu, která vám vyhovuje a vyrazit k němu pěšky. Jak se cesta kroutí, vzdálenost je různá. Jsou tady pláže Del Moro, Playa Alzada a hned za ní Playa de Paris. Po ujetí asi osmi kilometrů necháváme auto u krajnice mezi ostatními vozy a vyrážíme přes písečný převis směrem k oceánu.

Měl jsem opravdu zvláštní pocit. Vylezete z auta, ujdete po písku pár metrů a připadáte si jako někde v Africe. Před vámi horizont písku, pod nohama písek, všude kolem vás jen písek. Slunce je již nízko, svítí nám do zad a na písečném podkladu vytváří dlouhé stíny. Trochu se mi boří nohy a tak si vybírámufoukanější povrch, po kterém se jde lépe.

Jdeme asi patnáct minut, já sleduji stopy, vedoucí sem a tam. Po chvíli jsme na pláži. Je tady jen pár lidí. Slunce je opět níž, skoro nad obzorem a nasvicuje pláž dlouhým paprskem, je to epické. Oceán se vlní, vedle nás se do vln noří rodinka s dětmi, všichni nazí. Připadám si jako v ráji, zalitém zlatým přelivem slunečních paprsků. Surikata se rozhoduje vyzkoušet vlny a k mému obdivu leze srdnatě do oceánu. 

Když jsme šli sem a překračovali jsme horizont jedné duny, všiml jsem si, že kousek dál na levé straně je nějaká malá restaurace a tak se po chvíli, co se Surikata vydováděla v moři, vydáváme k němu. Je to malý plážový bar. V tuto pozdně odpolední hodinu zde sedí jen dvě dvojice, upíjející nějaké drinky, jinak je prázdno. Sedáme si na vysoké židličky k baru a objednáváme si pivo a kolu. Teplý vánek pofukuje, a i když to opět vypadá, jako bychom seděli někde uprostřed africké pouště Kalahari, je tady příjemně.  

Nohy máme obaleny pískem, je to pro ně vlastně dobrý přírodní peeling -všechno vlastně máme tak trochu obaleno pískem. Bar pomalu zavírá, jsme jeho poslední hosté. Pomaličku tedy vyrážíme zpět k autu. Vracíme se přes písečné duny a jsme naplněni klidem a mírem, napojeni sluncem a trochu ošleháni větrem. Stálo to za to být na chvíli v Africe, to mi věřte.

Po večeři se jdeme ještě projít na hlavní „street“, tentokráte „nahoru“, směrem ven z centra města. Je to opět místo plné ochodů, tady spíše těch větších. Couráme se jen tak a nakonec naše kroky míří zpět k hotelu.

Dnešek byl spíše dnem odpočinkovým a měli jsme v plánu navštívit více míst – ale víte jak to je, prostě na to někdy „sere Bílej Tesák“.

Den V. 

Probouzíme se dnes v obvyklou ranní dobu, tedy přibližně kolem sedmé. Je pondělí a při prvotním ohledání oblohy se zdá, že budou nějaké mráčky, což nám super vyhovuje. Na dnešek máme naplánovaný výlet přes celý ostrov až na jeho druhou stranu, na Punta de Jandía. Snídaně opět probíhá velmi, ale velmi pomalu. Snídáme skoro hodinu. K mému úděsnému zjištění, mne začíná bolet zub. Nějaká stolička, co mi zbyla vlevo nahoře. Doufám a trochu se modlím, aby se to nerozjelo, znáte to, představy, jak hledáte někde zubaře a jak se vám v puse hrabe nějaký chlupatý španěl, se kterým se třeba nedomluvíte, uf. Plaším tyhle zmatky v hlavě a snažím se žít přítomnem. „Zatím na tom kousat ještě můžu“ – uvidíme!

Nasedáme do auta a vyrážíme na maják Puerto de La Cruz. Před námi je cesta přes celý ostrov, přibližně 160km dlouhá. Jedeme opět kolem písečných dun, kde jsme byli včera, směrem na hlavní město ostrova Puerto Del Rosario, kde na nedalekém letišti dosedlo před pár dny naše letadlo. Cesty jsou tady na ostrově vynikající, celkem rovné a zajímavostí je, že tady téměř nejsou žádné křižovatky. 

Pokud se cesty mají křížit, všude jsou nadělány kruhové objezdy. Možná bych to měl říct jako v reklamě od Lídlu. Všude jsou kruhové objezdy. A ještě jednou pro pána v zimníku – VŠUDE jsou kruhové objezdy. Je to legrační, protože když přejíždíte asi padesátý, začnete si říkat – „další!“. Kruhové objezdy jsou tady umístěny i celkem netradičně na rovné cestě. Prostě jedete, cesta rovná jako pravítko, jste jako byste byli někde v poušti a najednou – kruhový objezd. Prostě jen tak, aby se neřeklo. Pravdou je, že když jsme na výlet vyráželi, připravil jsem si do „pohotovostní polohy“ fotoaparát, abych mohl vyskočit z auta a třeba vyfotit neobvyklý pohled nebo krajinu. 

Když tak ale jedeme a jedeme, a ještě pořád jedeme, není moc fotit co. Krajina kolem nás připomíná spíše měsíční povrch. Písek, sem tam nějaký drn, písek a kamení, kamení a písek. Vyfoukaná rovina plná kamení, do které praží slunce, sem tam drn trávy a opět písek a kamení. V Dáli nějaký malý kopeček, který vypadá jako by se tady vyryl gigantický krtek. Jinak nic. Jsem trochu zklamán, protože se opravdu není na co dívat. Přejíždíme přes Caleta De Fuste, místo s obrovskými hotelovými komplexy. Jsou tady i golfová hřiště, takže René já i Rudolf, bychom mohli vyrazit. Krajina je tady ale v těchto oázách trochu zajímavější, osázená palmami a tak si nepřipadáte, jako by vás vyhodili na planetě „X“, kde vás za pět minut sežere vesmírné monstrum. V místě nazvaném Tarajalejo jedeme opět kolem moře, míjíme ZOO Oasis Park, který nás láká obrovskou reklamou u cesty. Jsou na ni vyfoceny žirafy a já nevím jaká další zvířata. Inu, pro turistu všechno – a tak sem asi dovezli i tyhle exoty, protože jediným místním exotem, kterého tady můžete potkat, je koza. Tady bych složil malou poklonu těmto odolným zvířatům. Ostrov má kozu vlastně ve znaku a potkáte je tady opravdu na místech, kde byste to nejméně čekali, třeba uprostřed krajiny tak nehostinné, že by tady chcípl i lunární modul. Prostě „kozy forever“ – smekám a klaním se! Pojďme ale dál k naší cestě. Dorážíme do místa nazvaného Costa Calma. Projíždíme krásnou palmovou alejí, po naší pravé ruce se tyčí monstra obrovských hotelových komplexů. Jsou to, samozřejmě jen dle mého mínění, obludná panelová mraveniště. Malé balkonky nasekané vedle sebe jako termití příbytky. Stovky, tisíce oken vedle sebe, jedno jako druhé. Betonové skály ve slunci. Bezpohlavní jedinci, kteří mají za úkol spolknout co nejvíce identit a vytřást jim z peněženek co nejvíce eur. Je mi z toho trochu smutno a jsem hodně rád, že jsme ubytováni v místě, které má (opět jen dle mého) alespoň nějakou duši. Klientela je tady, jak bylo zmíněno, zhusta německá, protože míjíme gigantickou kliniku, na které je napsáno „Dojče klinik“.

Kousek za těmito betonovými skalami vjíždíme na zdejší dálnici, kde je překvapivě povoleno jet „sto desetet“ a pozor, nejsou na ni kruhové objezdy! Jedeme a jedeme a vjíždíme do jednoho z posledních obydlených měst na jižním cípu ostrova, do Morro Jable. Protože víme, že cesta po asfaltu tady za městem končí a že potom pojedeme delší úsek mimo civilizaci, sjíždíme do přístavu, kde si chceme po skoro dvouhodinové cestě odpočinout a něco sníst.

V přístavu necháváme auto na parkovišti a jdeme do místního bufetu něco slupnout. Je tady pár přístavních dělníků, pár pracantů v montérkách nějaké firmy a my. Dáváme si nějaké jídlo, Surikata snad zapečené brambory nebo co to je, já nějaké croisanty, máme pití a nakonec kávu. Anglicky se tady nemluví a tak se většinou domlouváme posunky. Platíme něco málo přes 6€, z čehož mám trochu vyražený dech. Inu, zjevně nesedíme v restauraci s cenou navýšenou úměrně peněžence německého turisty, že. Občerstveni sedáme do auta a vyrážíme k majáku Faro De Jandia. Před námi je asi dvacetikilometrový úsek nezpevněné prašné cesty, která se vine jako had podél oceánu. Začíná kousek za městem, kde končí asfalt a kde vám kola auta začnou na podvozek nahazovat tuny prachu a drobného štěrku. Klobouk dolů „Folcvágne“, prověříme tvoje podvozkové partie.

Teplota venku stoupá. Venkovní teploměr „Póla“ ukazuje skoro 32 stupňů. Dojíždíme nějaké další zvědavce, kteří se jako my rozhodli uvidět nejjižnější místo ostrova – konec světa, kam se dá vlastně dojet. Cesta se opravdu silně klikatí a auta před námi zvedají mraky prachu. Nechám je kousek poodjet, abych vůbec něco viděl. Cesta je úzká a tenká jako užovka na dietě, neustále točíte volantem sem a tam, což mne osobně tedy baví. Tady si zařídím, o to nemám strach. V mračnech prachu teplota venku stoupá na skoro 36 stupňů.  Maximální rychlost, kterou se dá jet, tedy pokud nechcete skončit v oceánu, nebo někde na skále, nebo rozmlátit auto na padrť, je tak kolem 40 km. Na mírné rovince míjíme turisty na „buginách“. Jedou již zpět, a když jedou kolem nás, vidím, jak jsou totálně obaleni prachem a špínou. Na otevřených trubkových konstrukcích bugin sedí, hlavy a ústa ovázány šátky, na očích brýle. Vypadají, jako by vypadli z filmu „Šílený MAX a dóm hromů“. Trochu je lituji, protože sedí skoro na zemi, a když si představím, jak skoro hodinu polykají sopečný prach, cítí z neodpruženého podvozku každý šutr, a jak do nich praží slunce, opět mírně smekám (pokolikáté již dnes).  Odvahu „bugistů“ ale po chvilce zcela přebíjí – cyklisté. Víte, když si představíte, že venku je opravdu skoro čtyřicítka, slunce praží jako kráva, všude jsou tuny prachu, které výří auta a jedete zcela nehostinnou krajinou podobnou povrchu Marsu, nevíte, jestli máte opět smekat nebo si klepat na čelo. Je to ale jejich válka, jak se říká. Cesta ubíhá pomalu a jedeme skoro půl hodiny, neustále točíme sem a tam, tam a sem až najednou, v dálce před námi – maják. Protočíme ještě pár zatáček (skoro ještě další půl hodiny) a EJHLE, vyjíždíme na asfaltovou cestu. Kde se tady asi kilometr pře majákem vzala a proč, asi neuhodneme. 

Po levé straně ještě míjíme zajímavý plácek osídlený zaprášenými karavany a jsme u majáku. Jsme na „konci světa“ a zřejmě nejdále od domova na jihu, co jsme kdy byli. U majáku stojí asi patnáct aut na malém parkovišti. Necháváme tady Polo taky odpočinout a jdeme pořídit pár fotek. Pořádně tady fouká a sluníčko vesele připéká. Vzhledem k větru se to ale dá. Musím si držet klobouk. Z útesů nad oceánem koukáme do jeho vln, které se tady dmou a tříští o skály pod námi. 

Obcházíme uzamčený maják, fotíme a po chvilce se rozhodujeme jet zpět, více tady toho k vidění není ale – byli jsme tady. Můžeme si umazat další „kótu“ – nejjižnější část světa, kde jsme kdy byli – maják Faro de Jandia. 

Kousek od majáku se ještě stavujeme u cesty v takové malé taverničce místa zvaného Puerto de la Cruz. Dáváme si tady jen kolu a vodu a jedeme zpět. Cesta ubíhá již rychleji, jedeme sami, takže si to užívám a některé zatáčky projíždím „driftem“, ale protože jsem za chvíli upozorněn, že by mohl obsah žaludku Surikaty opustit své klasické místo a objevit se mezi námi, raději zklidňuji. Stejně po chvilce dojíždíme malé offroadové Suzuki, které řídí žena, jedoucí opatrně. Předjet se tady nedá, jedu tedy za ní až do konce téhle off-roadové lahůdky, i tak jsem si to ale užil. Po vyhoupnutí se na asfaltovou cestu sjíždíme do přístavního městečka Morro Jable. 

Můj zub o sobě dává více a více „vědět“ a již na něj nemohu moc dokousnout. Mírně se obávám, že opravdu mne španělský zubař nemine. Nechci ale ještě házet flintu do žita a jen co dorazíme do města, sedáme do malé kavárničky – nechám si přinést pití a háži do sebe první „painkiller“ - Brufen „šestikilo“. Dáváme si tady nějaký místní hamburger a tousty. Malé občerstvení před zpáteční cestou, která opět povede přes celý ostrov. Chvíli se ještě projdeme přes městečko a vyrážíme zpět. Zcela bez mučení se přiznávám, že mám řízení už plné zuby, zuby mne i bolí a tak řízení předávám na chvíli Surikatě. Tohle je naše výhoda – jsme tým, zastupitelný – paráda!

Cesta ubíhá dobře, teploměr však stále ukazuje skoro 36 stupňů a i když máme klimatizaci puštěnou, je nám nějak vlhce-horko. 

Po asi dvou hodinách jízdy vjíždíme zpět do našeho městečka Corralejo. Parkujeme Polo. Na pokoji se strašně rychle převlékám do plavek a pádím k bazénu. Když ponořím hlavu (konečně) málem to „sykne“, jak jsem rozpálený. V chládku bazénu trochu povoluje i bolest zubu. Je to ale zajímavá bolest, bolí to, jen když na něj „kousnu“ a tak si začínám sugerovat, že to nic vážného nebude.

Večeře je skvělá jako ty předchozí, i když já si ji až tak díky zubu neužívám. Večer mám stále větší strach, že domů pojedu odlehčen o jednu „zubní kůstku“. Na večerní procházce raději hledám na vývěsních štítech domů nápis „DENTIST“. Je jich tady dost a dokonce kousek od našeho hotelu nalézám nápis „Dental Clinic“, což mne celkem uklidňuje. Myslím, že zítřek rozhodne a pokud bude bolest větší, zamířím sem – pokud bude stejná, přežiji to a samozřejmě, pokud poleví, dám žebrákovi, co provozuje svoji živnost hned u kliniky, mírný „obolos“.

Na sklonku dne, otupen dalším Brufenem s nápisem „600“, usínám.  Byl to jeden z velmi dlouhých dnů, kdy vidíte spousty věcí, kdy zažijete spousty věcí, kdy najedete spousty dlouhých kilometrů a přejedete stovky kruhových objezdů. Den, kdy bolest brousí vaše smysly a kdy jste nějak více živi. Jeden ze vzácných dní, kdy máte možnost si to uvědomit.

Den VI.

Úterní ráno začíná celkem pozitivně. Zub v noci nebolel a nyní ráno se zdá být situace lepší. Rozespalým okem zjišťuji, že je na obloze nějak více mraků, než jsme tady doposud zažili. Dnes máme poslední den půjčené auto a tak se po bohaté snídani rozhodujeme ještě jednou navštívit městečko El Cotillo, kde jsme byli na prvním našem výletě po ostrově.

Po příjezdu parkujeme Polo u citadely Castilo Del Toston a jdeme na obhlídku.

Strážní věž je zamčená a tak pořizujeme opět pár fotek, na kterých se snažím zachytit atmosféru místa a mraků, které se válejí po obloze. Jsou jako rozervané cáry šedého papíru. Po naší levé ruce se směrem od města k jihozápadu táhnou další pláže, nyní úplně opuštěné. Rozhodujeme se k nim podívat. Vracíme se přes městečko El Cotillo a hned za ním odbočujeme na nezpevněnou cestu, která se táhne podél západního pobřeží ostrova. Jedeme asi deset minut a sjíždíme z cesty přes trochu krkolomnou planinku ke strmému srázu, který vede na jednu z pláží. Necháváme tady nahoře auto a scházíme dolů. Pláž je téměř prázdná, sem tam nás mine nějaký běžec.

Honí se tady zřejmě místní smečka čtyř psů. Malý, větší, střední a jeden veliký. Neviděl jsem nikdy tak šťastná zvířata. Chňapají po sobě, divoce běhají sem a tam, jsou jako „naspídovaní“ nějakou drogou. Vypadají vesele. Válejí se v písku, srst promočenou slanou vodou oceánu. Jako by byli symbolem nespoutanosti a svobody tohoto místa. Pláž je široká a písčitá. Surikata jde směrem k vlnám, které se převalují jedna přes druhou.

Je celkem větrno a vlny jsou statné. Je to krutě fotogenické místo a právě tady lituji, že jsem si sebou nevzal kvalitnější foto-mašinu. V písku jsou ojedinělé stopy, vedoucí odněkud – někam. Jako by je tady nechal objevitel, nebo náhodný chodec. Pláž je jako jeden veliký obraz. Směs dvou barev písku, černého a žlutého, tady kreslí roztodivné obrazce přírodní galerie. Sedám si na kousek skály trčící ze země a sleduji malý domek nahoře na skále, kde pobřežní hlídač právě vyvěsil červenou vlajku na vysoký stožár.

Kolem mne proběhla slečna v tričku a pomalu zmizela v dálce pláže a oparu z vodních kapek. Nahrávám si do své hlavy odraz tohoto nádherného koutu země a doufám, že tyhle pohledy nezapomenu do doby, než mne o ně připraví kamarád Alzheimer. Nechce se mi odsud. Pomalu jdeme po okraji pláže, šlapeme ve vlnami ubitém písku a míříme nahoru, na převis. Je z něj pěkný rozhled po okolí. Pláž je nyní pod námi a mi můžeme, sedíc na bobku, sledovat pomalý příchod lidiček s prkny v rukou. Je to škola surfingu. Je zajímavé je sledovat.

Instruktor vysvětluje pozice na prkně, předvádí, upravuje jednotlivé žáky na jejich surfech, a když se chce přesvědčit, jestli stojí pevně, do prkna jim nenadále kopne. Jako když po vás šlehne vlna svým pařátem. Svalí se každý a je vidět, že kurz je ve svém počátku. Opodál přichází již zkušenější surfaři. Hází svá prkna na vodu, naskakují a plavou, břicha přitisknutá k prknům, přímo do vln. Vzpomínám na film s Patrikem Swayzem Bod zlomu, kde byly nádherné scény surfařů, pokořujících vlny. Tady na to mohu koukat na vlastní oči. Nikdy bych nevěřil, že to in-natura uvidím. Je mi trochu líto, že nejsem mladší a ohebnější, šel bych do toho hned. Koukám na tyhle odvážlivce ze skály nad pláží, jak jezdí na vlnách oceánu jako Bodhi ve výše zmíněném filmu. Hledím, jak je silný oceán nese na svém hřbetě a vůbec se mi z tohoto místa nechce.

Člověk ale někdy odejít musí a tak i my se vracíme zpět do městečka El Cotillo.

Jdeme něco pojíst a stavíme přímo u jednoho z menších bister s venkovním posezením. Vypadá to tady velmi čistě, obsluha je strašně přátelská, usměvavá. Zub je zatím taky v umírněném stavu, i když kousat na něm stále nemohu. Nebolí méně, ale ani více a to je podstatné. Objednáváme si občerstvení a koukáme na malý obchůdek s výrobky Aloe Vera přes ulici. Na ostrově Fuerteventura se Aloe pěstuje ve velkém a těchto obchůdků tady najdete spoustu.

Jídlo je moc dobré a opět, cenově velmi přítulné. Platíme a jdeme navštívit „kaktusový“ obchůdek, jak jsem tento shop s aloe nazval. Chci si tady koupit nějaký sprej na bolavý zub. Mám s tím dobré zkušenosti z domova a tak po chvilkovém pokecu s paní „alojovou“, která v obchůdku obsluhuje, kupujeme pár výrobků a raději mizíme. Paní je zdatná obchodnice a nacpala by nám kdeco.

Vracíme se ještě na pláž, kde jsme byli v sobotu. Je tady méně lidí než přes víkend. Je to nádhera se tady opět cáchat v moři, které vypadá jako smaragd.

Na tomhle koupání a slunění není asi moc co popisovat, když opět vynechám pár nahatých přestárlých cizinek s prsy až po kolena a skupinky dalších naháčů s více či méně (či vůbec) oholenými „vodními hlodavci“. Prostě opět, svoboda, nahota, pohoda. Z pláže jdeme opálení a spokojení k autu a vracíme se na hotel. V hotelu si hned po příchodu dáváme v lounge baru dva drinky. Já nealko BUBBU koktejl a Surikata Barcelo cocktail s Blue „čuráčao“. Můj „HU-HU“ koktejl (znáte film Čtyři vraždy stačí, drahoušku?) vypadá jako pomerančový džus pod deštníkem, Surikatino „čurkanáto“ se jeví jako sestra okeny. Chutnají skvěle. Sedíme, čumíme, hlavy vypnuté, uvnitř pocit klidu a pohody.

Večeře je u mne již o chuti, protože zub se dále nějak neprojevuje, pobolívá stále stejně, což je moc dobře. V mysli tedy fiktivnímu španělskému zubaři, trhajícímu jeden z mých tesáků, ukazuji prostředníček a myslím, že to do ordinace toho svého trapiče již vydržím.

Po večeři odjíždíme do půjčovny vrátit auto. Vše proběhne úplně v klidu. Zajímavé je, že díky tomu že nebylo auto kde před půjčovnou dát, parkuji asi sto metrů vzadu za ní, v postranní ulici. Když dávám klíče majiteli půjčovny zpět do ruky, jdeme se spolu podívat, jestli je auto OK. Trochu nás překvapuje, že nechává „oficínu“ otevřenou, i když je tady zatím sám. Dveře dokořán na hlavní ulici, po které korzují desítky lidí. Na stole papíry, počítač, telefony, klíče. Kdyby tohle udělal v Ostravě, po svém příchodu zpět by se asi divil ... 

Jdeme se ještě projít. Hlavní ulice je pěkně nasvícená, hospůdky žijí, uvaděči loví hladové dušičky.

Z dnešního dne toho již moc nezbývá.....

Den VII. 

Poslední celý den naší dovolené. O půl šesté ráno nás budí SMSka. Syn v Praze si nějak neuvědomuje, že jsme na dovolené a že je tady čas posunut o hodinu zpět a vlastně ještě v noci nám oznamuje, že v hlavním městě je jen dva stupně a že si bere do práce zimní bundu. To by sklíčilo i racka chechtavého, tedy pokud by nebyl na Kanárských ostrovech v teple jako my a nebylo mu to šumafuk – jako nám. Vstáváme a jdeme na snídani. Dnes, tak jako v každý druhý den, uprostřed restaurace stojí kyblíky s nachlazeným šampusem. Surikata tedy začíná opět den skleničkou sektu jako Paris Hilton a tváří se, že dvacetimetrová jachta v přístavu, ta s tou velikou chromovanou kotvou, je tím nejjednodušším dopravním prostředkem, co vlastní. No proč ne, je třeba si to užít, že.

Dnes jsme se rozhodli využít služeb hotelu a vyčerpat poukaz do wellness centra, který máme v ceně pokoje.

Po snídani se tedy ubíráme do přízemí a jdeme zjistit, co že nás tedy čeká. Při vstupu jsme poučeni, vyfasujeme ručníky a v převlékárně necháváme těch pár svršků, do kterých jsme oblečeni. Wellness centrum v hotelu je celkem zajímavé. U vstupu je obrovská vířivka, ve které bublá voda jako v nějakém šamanském kotli. Jsou v ní zřejmě nějaké přísady, protože není úplně čirá, ale spíše bílá. Ve vířivce sedí jako staré žáby na prameni tři důchodkyně, hovořící anglicky a tak se rozhodujeme, že půjdeme prvně vyzkoušet sprchový labyrint. Je to vlastně takové malé bludiště s tryskami umístěnými v různých výškách. Trysky spouští senzory a jak bludištěm procházíte, sprchuje a masíruje vám to různé části těla. Raději jdu tak, aby se tryska netrefila tam, kde by mne to asi bolelo. Je to tady spíše na pomerančovou kůži dam, než pro nás muže.

Je tady přítmí a z reproduktorů hraje mírná meditační muzika. Jedna odbočka z labyrintu vede k malému, jako by schovanému bazénku s teplou vodou. Vlastně, horkou vodou, protože když se do něj nořím, prohřívá mi všechny kosti až do morku. Je tady skoro tma a atmoška je hustopřísná. Na okrajích celkem hlubokého horkého bazénku jsou udělány ve vodě výklenky, kde si můžete sednout a oddávat se tak třeba meditaci, nebo samozřejmě jiným věcem, pokud vám partnerka neřekne „neblbni, ty vole“. Další atrakcí je jakýsi tunel, kterým můžete proplavat. Ze zdí tunelu stříká různě voda, opět v různých výškách, stačí nastavit tělo a nechat se masírovat tam kde právě chcete nebo potřebujete.

Konec tunelu končí vodopádem, kterým opět můžete buď proplavat, nebo si nechat vodu dopadat na záda a šíje. Je to velmi – velmi příjemné. Chvíli se tady různě masírujeme. Vracíme se do hlavní středové části s vířivým bazénkem. „Žáby“ se již přesunuly jinam a tak se noříme do bublin a necháme si těla pěkně promasírovat teplou vodou. Při vstupu nám byla i podána informace, že jsou tady dvě sauny, jedna turecká a jedna klasická. Jdu zkusit obě. V turecké ale moje plíce nevydrží masakr horké páry a tak za chvíli vylézám a jdu zkusit tu klasickou. Nejraději bych se svlékl a seděl tady nahý s obnaženým kabelem, ale nade mnou sedí paní a je v plavkách, tak nechci pobuřovat a raději po chvíli volím ústup. Dávám sprchu a jdeme si lehnout ven na sluníčko, které již pěkně hřeje. Část s lehátky wellness centra je oddělena od venkovních bazénů plotem z neprůhledného rákosu. Ležíme, odpočíváme a já si opět uvědomuji, jaký je v hotelu klid a jaká pohoda, bez ukřičených dětí skákajících do vody a honících se kolem bazénu. Asi jsem už starý, zapčklý a uprděný důchodce, ale tohle mi prostě vyhovuje a říkám si, že pokud někdy a zase – tak jedině sem.
Kolem jedné hodiny odpolední vyklízíme pozice a jdeme něco poledně zakousnout do bistra „U lesbiček“.

Jsme tady již zvyklí a opravdu tady dělají, jak jsem se zmínil, skvělé hamburgery. Surikata si dnes dává Aperol Spritz a když vidím, jak ji usmívající se barmanka lije do sklenice bez odměrky skoro čtvrt flašky, převracím oči a doufám, že ji neponesu zpět do hotelu na zádech. Další hodiny trávíme flákáním, koupáním v bazénu a nic neděláním, což není to pravé podhoubí pro psaní cestopisu, ale i o tom JE dovolená, co si budeme slintat na triko, že. Můj zub se zklidnil natolik, že sem tam na něj mohu i dokousnout, takže si říkám, že „problem solved“ a zvedá mi to před večeří náladu. Večer se již jen flákáme po obchodech a kupujeme dárky pro blízké. Jako by na pozdrav nám trochu zaprší. Spadlo pár kapek z černého mraku, který se přihnal někde od Lanzarotte a hlavně se objevila nádherná duha, která jako by nám mávala na rozloučenou.

Poslední den dovolené se odbyl v s heslem „kdo se nefláká s námi, fláká se proti nám“. Usínáme trochu smutní, že příběh končí a že zítra nás již čeká cesta domů.

       

Den VIII. 

Den poslední, den odletu začal příznivě. Hotel díky službě „pozdější odhlášení“ nemusíme opustit hned po snídani, což nám vzhledem k tomu, že odlet je až odpoledne – vyhovuje. Po snídani tedy jdeme ještě na chvíli využít služeb bazénu a slunce, doopálit co se dá a je tady čas balení. Balí se vždy lépe, když odjíždíte, protože věci stačí do kabely jen naházet. Kolem poledne tedy vyklízíme pokoj, „batožinu“ dáváme do místnosti hotelu ještě k úschově, protože se před cestou chceme jít naobědvat. Jdeme opět do bufetu k holkám a dáváme si nějaké lehčí jídlo. Dokonce trochu pokecáme o tom, jaká je u nás zima. Jedno z děvčat se nás ptá, odkud jsme, ale při odpovědi že z České Republiky je na ní vidět, že moc neví, která tříská na hodinách.

Necháváme ji v lehké nevědomosti. Kdo by měl touhu ji vysvětlovat, že jsme ze země, kde prezidenti kradou pera a kde je v hospodě pivo levnější než voda. Zpět na hotelu objednávám na recepci taxík, vyzvedáváme naší červenou kabelu. Je čas odjezdu na letiště. Taxík nás veze rozpálenou krajinou. Je to hodně starý dědeček Mercedes tak jako jeho řidič, znající anglicky snad dvě slova – „jés a nou“. Celou cestu tedy mlčíme a probíráme si v hlavách náš pobyt na ostrově zlatých písčitých pláží.

Bylo nám tady dobře.

Letadlo pro nás přiletělo bohužel na čas. Nemělo týden zpoždění a tak sedíc v sedačkách, koukáme malým okénkem na vzdalující se ostrov.

Čeká nás celkem dlouhý let a tak ve své mysli, hovořím k ostrovu pode mnou.

„Fuerteventuro. Bylo nám na tobě hezky. Teplo, ale ne horko. Slunně, ale ne příliš. Klidně a taky díky mému zubu trochu vzrušivě. Furteventuro, krásou své přírody neohromíš, ale jsi jako tajemná žena, tvoje klady jsou trochu ukryty. Stačí je najít. Pocit volnosti a svobody na prázdné pláži, pohled na stopy ztrácející se v písku a dálce. Vítr, který nám česal vlasy teplým hřebenem. Kapky deště v rozpálených dunách a duha, která se hrdě klenula pod temným mrakem. Tímhle vším jsi nás obdarovala. Dala jsi nám ale hlavně pocit, že alespoň těch pár dní na tvých březích jsme opravdu žili.

Za to ti patří veliký dík.

Myslím, že se ještě uvidíme.

Doslov. 

Za týden po dovolené, v zubařském křesle pro mne tolik známé ostravské ordinace, mi pan doktor oznámil, že mi na Fuerteventuře umřel zub.

Musím tam jet tedy ještě jednou, postavit tam nervu, který mi z něj vytrhnul, malý pomníček.

Byla by to slušnost a hlavně, mám důvod tam jet znovu a „vo to, přátelé – vo to vždycky GO!“