Řecké probouzení jara - CESTOPIS z ostrova Paros (Naše první individuální cesta BEZ CK - DUBEN 2011)

Úvod

Když jsem přemýšlel nad tím, jak pokračovat v našem cestopisu, jehož přípravy jsem před několika týdny zveřejnil na svých stránkách, pořádně jsem se zapotil. Uvažoval jsem, jestli pokračovat ve stejném duchu a ve stejném souboru, nebo udělat soubor nový a začít naši cestu popisovat úplně od „píky“. Protože přípravy jsou jedna věc (dobře se to plánuje doma, v teple a na „sesli“ před monitorem), cesta sama + pobyt = věc druhá.

Rozhodl jsem se nenavazovat nic a nikde a začít tedy nanovo.

Možná znáte klasické video z YouTube, „Pižďucha“ a odtud vzešlé pořekadlo „Tak život chode“, možná neznáte. Přesto o tomhle to je. Plány se plánují, konstrukce se konstruují, ale život a prožitek si často najdou úplně samostatnou cestičku, a to co bývá plánováno – ještě nemusí být dáno. Kdo tedy četl první díl našeho cestopisu, kde jsem popsal, jak mám vše pečlivě naplánováno, bude obohacen o poznání, co vše proběhlo podle plánu a co ne. Kdo první díl nečetl, může tak ještě učinit, nebo se prostě jen tak – pobavit tímto popisem našich dnů na cestách po jarním Řecku roku 2011.

Na konec tohoto začátku (jak to zajímavě zní) bych jen rád poznamenal, že tyto řádky NEJSOU NÁVODEM -  JAK má kdo cestovat, KAM a s KÝM má kdo cestovat, ani KOLIK má za co a KDE platit, CO si má VYBRAT a KDY.

Řádky níže jsou naplněny našimi prožitky, našimi postřehy, úvahami a našimi pocity. Nechceme je nikomu vnucovat a netvrdíme, že máme patent na rozum. Vím, zní to zajímavě, ale jistě se najdou (jako vždy) takoví, kteří budou měřit, hodnotit, ťukat si na čelo a třeba i odsuzovat. Účel těchto řádků je jediný – pobavit, ne poučit a udat nějaký směr. Snad se mi to podaří a snad budou „čtivé“.

Kapitola první – CESTA TAM   

Čtenáři prvního dílu už ví, že jsem měl cestu opravdu naplánovánu skvěle a podrobně. Vše bylo připraveno, tašky sbaleny, nadchází tedy osudný den (fanfáry prosím), můžeme vyrazit.

Vstáváme o půl čtvrté ráno. Chvíli do sebe narážíme jako ospalé můry, oblékáme těla, přesun do auta a za chvíli nás náš mladý pán vyhazuje na Hlavním nádraží v Ostravě. Proběhne rozloučení a samozřejmě nezbytná doprovodná poučení našeho dítěte (22), které zůstává skoro tři týdny samo doma. Bude mu jistě smutno. Samotnému, v našem třípokojovém bytě. S televizí, počítačem, autem k dispozici před domem, plnou ledničkou, kapesným v kapse a díky škole téměř permanentnímu volnu. Myslím, že se na naši dovolenou těšil více jak my. Zpátky ale k cestě.

Nasedáme do připraveného Pendolína, naše „bágly“ ukládáme na určené místo (i na tohle jsem myslel a vybral sezení v předprodeji tak, abychom na tašky viděli a měli je po ruce, což v případě větších rozměrů zavazadel není v plném Pendolínu až tak jednoduché).

Vyjíždíme. Naše cesta začíná.

Kolem půl osmé nás naše chlouba železnic Pendolíno, bez zamrzlých „CD-romů“, vyplivuje na „Prahaaaa, Hlááávní nádražííí“.

Praha

Chvíli zmateně (jako správně zmatení vesničané) hledáme cestu ven, ale po chvíli dezorientace nacházíme východ z nádraží a suneme se s těžkými „bágly“ na stanoviště autobusu „Airport Expresu“. Je zima jako prase a studeně, zákeřně fouká. Na zastávce jsme první, zaujímáme post a čekáme.

Dle plánu má BUS dorazit asi za dvacet minut. Čekáme, podupáváme, promrzáme, profoukáváme. Není se moc kam schovat. Ve stanovený čas doráží naše letištní „přesunovadlo“, nahazujeme tašky a sedáme. Vyrážíme.

Nevím tedy, kdo autobus řídil, jestli řidič, nebo agent 007 Bond – James Bond, který jej ukradl, aby stihl zastřelit padoucha, těsně před tím, než mu zamává z útrob odlétajícího letadla. Autobus se řítí ranní Prahou jako šílený. Místy najíždí na tramvajové pásy, předjíždí v křižovatkách kolony čekajících osobních aut. Míjíme „štrůdly“ čekající na „světlech“ a protahujeme se mezerami, kam bych se neodvážil ani se skútrem. Začínám chápat slovo „expres“ a opravdu, snad za 20 minut (k neuvěření) nás tenhle pražský Schumacher vyhazuje před Terminálem 2 – Odlety Schengenský prostor.

Vjíždíme s „bágly“ do haly. Dnes nemáme výhodu „stáda“ a dohlížejícího „pastevce“a tak si musíme najít sami svůj let na tabulích. Zjišťujeme tedy všechny náležitosti a suneme se po chvíli s taškami k prostoru, kde se tyto nahazují na pás, který je schlamstne a kde jsme byli s CK zvyklí, že nám dali „palubenky“. Zastavuje nás slečna od ČSA. „Musíte se nejdříve odbavit“, říká. Koukám na ni hovězím pohledem (na WC jsem už byl, Surikata je taky vyčůraná, co po nás chce?). Slečna chvíli sleduje naše rozpaky a potom sama nabízí pomoc. „Stačí, když si zajdete TAM k tomu stojanu a odbavíte se.“

Opět nechápu a tak jde slečna s námi. Vyžádá si naše pasy, strká je do stojánku a ejhle, na obrazovce se objevuje náš let, po pár „ťukancích“ na plochu dokonce letadlo a můžeme si vybrat místa. Vybírá nám slečna. Párkrát to pípne a ze stojanu vyjíždí naše „palubenky“ s čísly našich sedadel atd. Dle chytrého stojánku a nákresu obsazených míst na obrázku letadýlka to vypadá, že bude poloprázdné. Pás polyká naše kabely (papá, snad se ještě uvidíme) a odcházíme čekat na přistavení našeho letadla do Athén.

Sedáme před udaným „gejtem“ na lavičky – klasickou skoro dvouhodinovou „čekačku“ trávíme zevlováním a prohlídkou obchodů a vzpomínkou na nejdražší kávu v našem životě.

Tu jsme si dali asi před 20 minutami, hned po příchodu do letištní haly. Inu, stála 110 Kč (jedna) a přinesl nám ji mladík s vlažným úsměvem a teplými pohyby. Jojo, veliký svět, tahle Praha.  

Těsně před odletem letadla přichází „banda“. „Banda“ je ověšena obrovskými igelitovými taškami snad metr x metr (nechápu, jak s nimi prošli přes kontroly). „Banda“ je vybavena stejnými slaměnými klobouky s reklamou na nějaký alkohol. Průměrný věk „bandy“ je tak 16 let a čítá asi 30-40 kusů uřvaných, halekajících, osmahlých individuí. Být doma, někde v oblasti kolem Vítkovic, loučil bych se s životem, tady si jen uvědomím, že vlastně letím do opáleného Řecka, trochu se pomodlím, aby banda neletěla s námi, a snažím se zklidnit.

Kočka od ČSA, která se již připravuje na otevření „rukavice“, kterou máme prolézt do aeroplánu, měří tašky „bandy“ a nějak si vysvětlují, že jsou veliké a že bude asi problém. Ano, „banda“ letí s námi, mám radost. Páskujeme se do řady a husím krokem procházíme poslední kontrolou „palubenek“, vcházíme do letadla. Ještě že tady už nejsou bezpečnostní rámy. Moje žena – „Surikata“ by zase pípala. Pořád pípá, asi má v hlavě kovovou destičku z Vietnamu jako vysloužilý „komandos“, nevím. Spíše to bude ale tím železářstvím, co si sebou nosí na rukou a prstech. Já nikdy nepípám, ona pořád. Usedáme na sedadla, čekáme na odlet. Nakonec nastupuje „banda“. Jako rozsypané perličky vyplňují všechna zbylá místa v letadle. Tady jeden, tady jeden, tady dva. Pořvávají na sebe, divoce gestikulují. Jinak to ale jde a rachot není zase až tak veliký. Odlétáme dle dispozic, celkem přesně bez zdržení, počasí je jasné. Znáte to, takový ten mírný tlak, vrzání nýtů letadla, pocit tobogánu a šup, stoupáte, letíte. Deset tisíc. Co asi dostaneme na papání, přemýšlím. Co nám dají papat na prvním letu s ČSA. Bude to jiné, bude to lepší než s Travel Service, snažím se porovnávat. Nesrovnávej, napovídá mi mysl, kašli na to. Kašlu. Po chvilce dostáváme jídlo - tortillu. Je dobrá ale na můj vkus trochu studená. Nehledím darovanému koni na čelist a jsem rád, že máme co žvýkat. „Banda“ zatím zklidnila, většina z nich usnula, zřejmě po propařeném pražském dni. Po více než dvou hodinách se ozývá „kabin krjů, hold pozíšn plís“. Přistáváme v Athénách, Řecko nás vítá.

Athény

Athény nás vítají celkem pěkným počasím. Je slunečno, skoro nefouká, teplota tak kolem 19-20 stupňů Celsia. Letadlo roluje, roluje a zase roluje, míjíme všechny „rukávce“ „vlezy“ i “výlezy“, objíždíme letiště zepředu, zezadu a jedeme až někam skoro do pole (jedem do hor orat brambor?). Alespoň tak se to zdá. Konečně můžeme vystoupit. Opouštíme naše sedadla v zádi letadla (ono se mi to i rýmuje), kde to celkem dost házelo (příště si zkušeně vyberu jiná sedadla než na ocase).

Nasává nás nízkopodlažní autobus a veze nás k letištní hale. Vcházíme, zjišťujeme na tabulích pás, kde by se měly vyplivnout naše zavazadla a jdeme a jdeme. Athénské letiště je opravdu obrovské a člověk má pocit světovosti. Po nedlouhé chvilce se k naší radosti objevují na pásu naše dvě tašky. Černá a červená, jak jsme je podle barvy pojmenovali, přestály zacházení „házečů“ bez zjevné újmy, kolečka fungují, vytahujeme rukojeti a odcházíme po šipkách „Exit“ k východu z letiště. Kdo četl první díl cestopisu, si asi pamatuje, že jsem měl cestu z letiště naplánovánu metrem. Samozřejmě je to pitomost, kterou jsem ještě při psaní tam-těch řádků nevěděl. Samozřejmě pitomost proto, protože - jak jsem se dozvěděl, (a byl i zcestovalými čtenáři upozorněn), přímo od letištního východu athénského letiště jede rovnou do přístavu Pireus autobus číslo X96.

X96

„Stejšn“ autobusu X96 skoro nelze minout.

Je opravdu skoro přímo před východem a jen co jsme vystrčili hlavy z letištní haly, hned jsme jej i uviděli. Trochu jsem se zaradoval, když jsem jej uviděl, protože tím byla cesta z letiště vyřešena. Koupili jsme si lístky (5€ osoba) v budce hned vedle zastávky a nastoupili. Sedli jsme si tak, abychom mohli sledovat zastávky po pravé straně a abych byl trochu v obraze, kde jsme. V autobuse nebylo žádné návěstidlo, na které jsme zvyklí z našich „busů“, které by ukazovalo, kterou zastávku jste projeli a do které jedete. Vlastně nelze nic moc pokazit, protože autobus, pokud nechcete vystoupit jinde, tak jako my, vás vyplivne prostě na konečné, přímo v přístavu Pireus. Já jsem však měl tak nějak dopředu z Google Earth zjištěno, že by díky poloze našeho hotelu bylo lepší vystoupit asi tři zastávky před konečnou, u divadla. Zkusíme to. Po chvilce se autobus rozjel, vyrážíme. Brzda, plyn, brzda, plyn. Někdy plyn - brzda. Řidič autobusu jede jako prase (že by řecký bratr pražského expres Schumachera?). Koukáme, přistupující „místňáci“ strkají lístky do mašinky, činím tedy to samé a asi po pěti zastávkách označuji i naše lístky. Snažím se sledovat cestu, ale trochu „past vedle pasti p***“, jak se říká v dalším slavném videu s opravářem traktorů Lakatoš. Zastávky jsou popsány jen řeckou abecedou a navíc, některé suverénně projíždíme (Hoštice, nezastavujeme, musíte si vyskočit). Po asi 15 minutách totálně ztrácím přehled, kde jsme.

Přede mnou na stěně autobusu je však krásný plánek stanic, asi jako v pražském metru. Hm, je mi k ničemu, zastávky jsou na znamení. Jedeme asi hodinu a trochu se díky jízdě brzda-plyn dostavuje mořská nemoc. Kolem nás začíná provoz houstnout. Snažím se zeptat vedle sedícího domorodce, kde jsme, kde je divadlo, kde máme vystoupit. Vrtí hlavou, zjevně nerozumí. „Asi pojedeme až na konečnou, tohle nedám“, říkám Surikatě a rezignovaně vzdávám ješitnou potřebu vystoupit někde jinde. Vždyť je to opravdu jedno, dojdeme to z konečné. Dostávám ale nápad.

Vytahuji z brašny vytištěnou barevnou mapku ulic Pirea a ukazuji ji vedle sedícímu pantátovi.

„Siétro, komprende pantáto, siétro, kde máme out“. Snažím se gestikulovat a mávám mu před čumákem mapkou. Pochopil, kouká na papír a řecky mi říká (tak jsem to pochopil), že tam vystupuje taky a že nám ukáže. Po dalších asi patnácti minutách nám mačká signalizaci výstupu, řidič skáče na brzdy a je nám gestikulováno, že máme vypadnout ven. Cesta autobusem z letiště trvala asi hodinu a patnáct minut – je to kus. Sbíráme kabely a „chlust“, mašina nás vyplivuje přímo na rušné ulici, někde. Někde, snad v Pireu. Doufáme.

Chviličku se rozkoukáváme. Spolu s námi vystupuje i parta Japonců. Dvě holky a jeden kluk (je zvláštní, že když sledujete ve světě tyhle japonské skupinky, vždy je tam víc holek – asi chci být Japonec). Kufry, batohy, fotoaparáty. Japonci vytahují velikou profesionální mapu a začínají důležitě studovat polohu. „Pche, amatéři, já vím přesně - kde jsem, mám to zmáknuté, jako král Jelimán.“ :-)

Děláme pár kroků, kolem nás tečou auta ve třech pruzích sem a tam, sem a tam, proudí davy lidí. Motorky, skútry, taxíky, na chodníku je nával jak v čínské samoobsluze. Vzdávám to.

Ptám se prvního, druhého, třetího. Ptám se dalšího. Nikdo nerozumí,“ingliš nó“.

Japonci se ztratili i s mapou. Náhle však kousek od nás zahlédneme budovu divadla a já už opravdu chytám naši pozici. Vytahujeme opět vytištěnou mapku z Google, polohujeme a „tady, první, druhá, třetí ulice, aha, tady, kousek se vrátíme, aha.“ Z dušičky padá malý kamínek (vždy máte záchranu v taxíku, že) a suneme se k hotelu. Opravdu, po snad deseti minutách vidím nápis hotelu kousek od nás. Hurá, pro dnešek jsme „doma“. Neztratili jsme se v tomhle vařícím kotli plném až po okraj.

Pireus

Vcházíme do hotelu. Kdo že to není u recepce před námi, HA, oni s námi vystoupivší Japonci (asi to nebyli až takoví amatéři, když byli na hotelu rychleji). V duchu se jim omlouvám a pomyslně „sklápím své ego kufry“. Recepční již angličtinu zvládá a pro naše uklidnění nám potvrzuje, že máme opravdu zajištěny pokoje a to pro dnešní den i pro cestu zpět. Dává nám klíč. Trochu se rozhlížím.

Hotel Argo, kde jsem nám ubytování vyřídil, jak čtenáři asi ví, přes Student Agency, je malým hotýlkem. Snad vlastní tři hvězdy a jsou to vlastně dva malé hotely propojeny mezi sebou. Anita a Argo. Funguje jen jeden vstup, přes hotel Anita, Argo se rekonstruuje. Je nám ukázáno, kde máme najít výtah. Přivolávám zdviž. Výtah má rozměr asi 50x50 a je to nejmenší výtah, který jsem v životě viděl. Vejdu se do něj sotva sám s jednou taškou. Surikata, když vidí rozměr výtahu, propadá trochu panice a do očí jí vystřeluje klaustrofobická jiskra. „Jdu pěšky!“ Prohlašuje a na moje „neblbni, jsou to čtyři patra, přijedu pro tvoji kabelu, jen co hodím svoji do pokoje“, nereaguje. Odjíždím „pidi-kabinou“ nahoru. Pomalu se sunu, výtah úpí. Vystupuji a než najdu v kapse klíč, na schodech se objevuje moje žena, vlečící snad dvacetikilovou červenou tašku. Čtyři patra. Je v pohodě a ani nefuní. Robot – nekomentuji. Pokoj je pěkný. Maličký, ale pěkný, jedna dvou-postel, jedna dvou-matrace, jedna dvou-přikrývka. Malá koupelnička, malé umyvadélko. Na přespání dobrý, pohoda. Chvíli odpočíváme.

Nejdřív máme v plánu jít koupit lístky na trajekt pro náš zítřejší přesun Pireus – Paros.

Máme v plánu se jít také někde najíst, a protože jsme v Pireu, o kterém jsem slyšel tolik romantických písní (jak děti z Píreá, tra-la-lá). Chtěli bychom si jít večer někam sednout a pokochat se atmosférou. Trochu tedy oddychnutí vyrážíme do ulic světového přístavu Pireus. Prvotní a nejdůležitější součást plánu, koupit lístky na trajekt, zvládáme celkem rychle a bez větších problémů. Prodejních míst je na každém kroku spousta a většinou prodávají „lupeny“ na všechny trajekty, všemi směry. Stačí jen vědět, kam chcete jet a kdy. Pro jistotu vytahuji doma připravený a vytisknutý papír s daty odjezdu lodi, časy a našimi jmény. Vše máme připraveno (pro jistotu, kdyby paní v „ofís“ nerozuměla). V kancelářičce v přístavu kupujeme lístky na zítřejší plavbu (Pireus – Paros, jednosměrnou), platíme 37€ (kus) a zjišťujeme, že ceny sedí, myslím tím ty, co jsem zjišťoval přes internet. Paní v kanceláři nás však upozorňuje, že loď pojede z jiného mola, než máme na lístku. Tam je uvedeno E7, ale jedeme prý z E4. Vycházíme z „kanclíku“ a všechny navigace plaveb navigují plavby Pireus – Paros na E7.

„Raději se zajdeme na tu é čtyrku kouknout, ať tady ráno nebloudíme jak Maďaři v kukuřici“, říkám a jdeme to opravdu raději omrknout. Po asi 10 minutách chůze nacházíme naše molo, víme tedy, kde ráno „krosit“. Nebudeme zmatení. Vracíme se tedy pomalu zpět do ulic.

Druhý bod našich záměrů, někde se najíst, se nám bude plnit trochu hůře. To, co jsme zatím cestou z hotelu do přístavu viděli, nás moc nenadchlo. Nejsme rozežraní ani příliš nároční, ale po celou cestu jsme nenarazili na žádnou tavernu, restauraci nebo něco podobného. Procházíme ulice. Všude samé hadry ala „rákosník“. Trafiky, hadry, hadry, trafiky, malá bistra „na stojáka“ a stánky s pitím. Restaurace nikde. Hlady už vidím „šikmo“ jak bojovník Kung-Fu, zastavujeme tedy v jednom bistru a dáváme si zapečenou „Fetu“. Jíme u maličkého plechového stolečku venku u rušné křižovatky, není si ani kam sednout. Není na co. Jdeme dál. Na každém druhém rohu jsou žebráci, zase obchody s „hadry“. Opravdu, jako byste byli na vietnamském tržišti nebo na burze v Polském Těšíně.

Zjišťujeme, že Pireus je špinavá díra. Neumytý výklad Řecka.

Výhled romantického večera bere za své. V téhle „popelnici“ velkoměsta se večer raději procházet nehodláme. Pokoušíme se najít alespoň nějaký obchod, kde si koupíme nějaké jídlo a pití na hotel. Najednou se před námi vynořuje známý znak řetězce Carrefour. Našli jsme obchod. Vstupujeme a náš údiv pokračuje. „Pireácký kárfůr“ opravdu stojí za to. Když porovnám úroveň, tak „louendový“ obchod Hruška v našem „Bronxu“, pardon, v naší čtvrti Vítkovice, plné permanentně opálených spoluobčanů je proti tomuto Carrefouru luxusní prodejna. Koukají na nás poloprázdné špinavé regály, jedna pokladna a jedna unuděná prodavačka, kousající si nehty. Kupujeme tedy pár plechovek pití, nějaký zatavený salám (raději zatavený), balené pečivo (raději balené) a odcházíme na hotel. Opravdu, není o co stát, ulicemi Pirea projdeme až zítra ráno, při odchodu na naši loď. Bude to úplně stačit. Milé „děti z Pirea“, jak se o vás zpívá ve známé písni, snad jste již dorostli a někam odtud vypadli.

Pokoj nás přivítal teplem. Pouštím malou placatou televizi u stropu a po celém dni na cestách, zaprášení a unavení se chceme jít osprchovat. Svlékám se a jdu do koupelny první (Surikatě to trvá vždy déle). Nejdříve věším osušku na háček. Ten upadává ze zdi a vypadá to, že ani druhý, který je vedle něj, váhu osušky neunese. Dobrá. Házím osušku na umývadlo, sahám na baterii sprchy a snažím se pustit teplou vodu. Oj, páka vodovodní baterie mi zůstává celá v ruce. Voda vybuchne a valí se z dírek nad mojí hlavou. Studená. Uskakují jako opice s holým zadkem ledovému proudu vody a snažím se nasadit zpět páku. Je to jako v akční hře. Nahý poskakuji sem a tam, kvedlám pákou po baterii, z pokoje se ozývá „co tam, prosím tě provádíš, to jsou zvuky jak z Madagascaru“.

Po asi 10 minutách ekvilibristiky s pákou se mi daří jediné, zastavit vodu tak, aby ani nekapala. K teplé jsem se vůbec nedopracoval, byl jsem rád, že nic nikam neteče a nic nikde nekape. Páku baterie se mi již nasadit nepodařilo. Koupání se nekoná. Chvíli uvažuji, že se půjdu alespoň uvolnit na recepci a vykřičet se „do polí“, ale při představě, že se budu muset zase oblékat a přetahovat třeba tašky jinam, to vzdávám, na tohle jsme moc unavení a přespat můžeme i špinaví. „Jsi už v Řecku, jsi už v Řecku“, šeptá mi skrytý hlas a jen se trochu usměji při představě, co by se mi asi tak mohlo přihodit v Pireu, v hotelu, který má hvězdy jen dvě, nebo – jednu? Trochu se oplachujeme v umývadle velikosti víčka od Kofoly a uleháme na duo-postel. Zážitků pro jeden den až-až.

Za chvíli usínáme, čeká nás plavba.

Moje první plavba lodí v životě (Surikata už je zkušená, plavila se již vloni na dovolené se synem).

Za víčky zavřených očí se mi promítá scéna z filmu Titanic.

Zmrzlý „Leo di Caprio“ klesá do hlubin oceánu, jeho ruku okusují ryby ...  

Není to moje ruka? Bůh mi buď milostiv. Stejně se ale těším!

Blue Star Ferries                 

Ráno se probouzíme před šestou hodinou ranní celkem vyspaní a odpočinutí. Loď nám jede z mola už o půl osmé, musíme se ještě nasnídat a „doštrachat“ do přístavu. Jdeme na snídani, kde sedíme jediní u stolečku a kde máme na talířku připravenu snídani, pár koleček nějakého „lanžmítu“, trochu sýra, nějaké pečivo, kávu v hrncích. Pro zahnání hladu výborné, stačí. Po snídani odevzdáváme klíče, loučíme se na recepci a odcházíme do přístavu. Včera jsem si stopnul, že by cesta měla trvat asi 15 minut, máme dost času. Pomalu procházíme ranní ospalý přístav, auta ještě moc nejezdí. Už z dálky vidíme u mola E4 naši loď.

Kolos s modrou hvězdou na gigantickém komínu, který trčí do výše. Trajekt vypadá monumentálně a obrovsky. Kdyby mi někdo před pár lety, když jsem viděl tuhle loď poprvé někde na obrázku, řekl, že se na ní budu plavit, asi bych mu nevěřil.

Blue Star trajekt je vlastně klasické mezi-ostrovní řecké „přibližovadlo“. Možná by se dal přirovnat ke gigantickému mořskému autobusu, který zajišťuje zásobování a dopravu mezi jednotlivými ostrovy. Trasa naší lodi je Pireus – Paros – Naxos – Ios – Santorini. Naše plavba na ostrov Paros, kde má loď první zastávku, by měla trvat čtyři a půl hodiny a podle dostupných informací (uzlů, vzdálenosti atd.) jsem spočítal rychlost lodi, někde kolem 40km/h. Plavební trasu Pireus – Paros jsem změřil (Google Earth – měřítko tras) na cca 180km. Na molu byly již připraveny automobily k nalodění a veliké kamiony, lidičky jako mravenci se pomalu soukají do útrob tohoto mořského kolosu. Přicházíme šouravým krokem, za námi tašky na kolečkách „klapy-klap“ po hrbolatém betonu mola, kolem nás ranní opar, před námi kolos, připoutaný lany k obrovským železným hřibům. Tenhle pohled má hodně hustou atmosféru a můžete mi věřit, že na něj do smrti nezapomenu.

Je čas vstoupit na palubu. Ještě než nás gigant spolknul, dostavil se u mne takový divný pocit. Nejdříve jsem jej neuměl nějak identifikovat. Nad námi jako vysoký dům, čněla záď lodi. Z ochozů byly spuštěny vlajky s různými hesly. Přes zábradlí visely hrozny lidí, křičeli, troubili na plastové trubky Vuvuzely, pískali na píšťalky. „Hm, asi je to normální“, pomyslel jsem si, „radují se, někam odjíždějí.“ Ten divný pocit jsem měl z toho divného hluku nad našimi hlavami, jako bych měl vstoupit na fotbalový stadion. Do kotle mezi ortodoxní fandy. Teď jsem ještě nevěděl, že se moje čidla až tak nemýlí.

Vstupujeme do lodi. Nějaká stevardka kontroluje naše lístky, posílá nás nahoru po schodech. Stoupáme, táhneme naše těžké tašky raději sebou, i když jsme je mohli nechat na pospas dole u vstupu v připravených regálech na zavazadla. Jsme Češi, raději si je pohlídáme. Po chvilce nacházíme naše sedadla. Jsou skoro nahoře lodi, celkem pohodlná, široká. Jak se tak rozhlížím, loď je rozdělena na různé prostory. Místo kde máme sedadla, trochu připomíná trup většího letadla, jen okýnka jsou na jedné straně. Napravo tři křesla vedle sebe, nalevo zase tři křesla, mezi nimi ulička. „Lounge 2“ stojí na palubním lístku. Místnost je skoro prázdná, na sedadlech jsou jen tu a tam poházeny věci. Nacházíme svoje místa, odklízíme z nich naházené svršky, nějaké svetry a bundy, čepice, ještě jednou kontroluji, jestli jsme správně, sedáme si. Jsem trochu nervózní a tak beru fotoaparát s tím, že půjdu vyfotit na záď odplutí trajektu z přístavu. Surikata se trochu strachuje o zavazadla a taky o mne, ať se neztratím, protože loď je opravdu veliká. Ujišťuji ji, že se pokusím nejít daleko a vyrážím na průzkum. Procházím pár dveřmi a ocitám se na palubě, pravoboku lodi. Pohled dolů na moře mi opět trochu vyráží dech. Opravdu, je to kolos. Stojím a koukám jako trubka, na krku foťák, kolem mne proudí davy mladých lidí. Nějak si uvědomuji, že vůbec kolem mne jsou nějak samí mladí. Otáčím se a mířím k zádi. Zadní část trajektu vypadá jako obrovská terasa, jako gigantická vyhlídková restaurace plná židlí a stolů. Všechny jsou obsazeny mladými lidmi, věk tak 15-17 let. Stovky. Jestli jsem na pražském letišti nazval s námi letící studenty (nebo co to bylo) „bandou“, tak tohle je „terra – banda“. Atmosféra na zádi připomíná fotbalový stadion před zápasem Baník – Sparta. Nelidský řev, troubení Vuvuzel, jekot píšťalek, smích, kravál, hluk, ječení, řev. Je tady asi tisíc mladých lidí. Adrenalin mi pomalu stoupá, snažím se davem probojovat k zadnímu zábradlí lodi. Po pěti minutách mám asi 5x vyražený dech něčím loktem. Používám je taky. Plavu v tomhle lidském proudu a dostávám se k zadnímu zábradlí. Hurá. Cvakám pár fotek, pozoruji rozjařené „bandity“, jak mávají vlajkami a snaží se přehodit některé přes záď lodi. Husté, nejhustší. Koutkem oka vidím, jak odvazují loď, vyplouváme. Plavu davem zpět a mám pocit, že jsem v ZOO, kde někdo rozdráždil k nepříčetnu opice kovovou tyčí. Nevím, co tohle je, ale asi jsme trefili na loď, kde jede na výlet snad deset Athénských gymnázií. „Sakra, to bude zajímavá plavba, skoro pět hodin, v tomhle řevu, uf.“

Vracím se k Renatě, doufajíc, že v našem prostoru bude klid, že „omladina“ má lístky jen na zádi, kde je levněji. Vcházím do nitra lodi, pár dveří a – vidím, že jsem se mýlil. Náš prostor je plný. Svoji malou manželku nevidím, jen hrozen asi patnáctiletých děvčat, sesypaných na jedné hromadě kolem našich sedadel. Je jich snad padesát v jednom chumlu. Jekot, smích, křik, strkání. Mezi nimi pár kluků, sem tam zapíská na fotbalové píšťalky, sem tam opět zaryčí Vuvuzely. Probíjím se semknutým hloučkem k ženě. Sedí utopená v křesle a trochu zoufale na mne kouká, jako by ztracena v tom klubku kolem stojící a řádící mládeže. Začínám se cítit ohrožen (ani nevím proč). Adrenalin ve mne začíná vřít a když vidím, jak hrozen opět obsypává naše sedadla, nervy povolují. Vstávám a se slovy „tak tohle KURVA NE“ prorážím trochu nevybíravě řvoucí dav a mířím k jejich dozoru, který sedí asi patnáct řad před námi. Nejdřív si ověřuji, že dáma, která sedí a kouká do „blba“, je krotitelkou těchto rozdrážděných opic a potom se ji snažím vysvětlit, že nejsou na fotbalovém zápase ani na boxu, že kolem sedí i normální lidé a že by nemuseli dělat takový ukrutný hluk. Požaduji, ať alespoň nechají pískání na píšťalky a troubení na Vuvuzel-trumpety, které už 20 minut posloucháme. Z očí mi asi srší blesky. Umím pouštět hrůzu, to o sobě vím, ale tady je to asi málo. Panímáma se zvedá, něco „černovlasému davu“ říká, ten se jen pousměje a – kravál pokračuje dál, jako by se nic nedělo. Učitelka rezignovaně sedá zpět. Neuspěla.

Ukazuji z dálky své ženě, že jdu ven, tady by to dobře nedopadlo. Při odchodu mi jeden mladík zaboří Vuvuzelu skoro do ucha a mocně na ni zatroubí. Mám chuť, mu ji (čtenář promine) vrazit do řiti a několikrát s ní otočit. Musím utéct, pral bych se.

Vycházím na palubu, opět stojím na pravoboku lodi. Je tady pár lavic a mezi nimi stolečky. Poměrně klid. Lavice většinou obsazeny vesměs normálními cestujícími, kteří zřejmě taky prchli ze zádi, nebo útrob lodi před nelidským kraválem. Rozhlížím se. Na jedné lavici sedí osamocený mladý muž, balí si cigaretu. Krátké strniště na bradě, inteligentní pohled. Krátká bundička, přátelské oči. Vypadá jako námořník, který se vrací domů. Sedám si naproti na prázdnou lavici, dávám hlavu do dlaní a mnu si spánky. Jsem zřejmě očividně v depresi. Muž na mne kouká soucitným pohledem. „Poprvé na lodi?“ Ptá se a nabízí mi také cigaretu k ubalení. „Ano, poprvé na moři vůbec. Poprvé a už tohle. Nevím, co se děje, ale tohle jsem nečekal.“ Odmítám cigaretu. Usmívá se a potvrzuje mi, že se mu to také nelíbí a že to snad jsou nějaké gymnázia, které právě dnes vyráží na výlet po ostrovech. Dáváme se do řeči. 

Chlapík se jmenuje George, je to athéňan a jede na Santorini, kde na jaře a v létě pracuje v nějakém hotelu, aby si vydělal. V Athénách byl koupit nějaké dárky pro svoji přítelkyni. Kecáme, probíráme věci. Za chvíli se vedle nás objevuje moje žena, taky uprchla a raději nechala naše tašky bez dozoru, než by přišla o nervy v tom řevu. Sedá si vedle nás, představuji ji George a i ona se zapojuje do debaty. George umí anglicky asi tak hodně pitomě jako my oba se Surikatou. Proto si tak skvěle rozumíme a opravdu, probíráme všechno, od dovolených, přes jídlo, ryby a řecké zvyky. Dovídáme se spoustu informací, které by nám asi normálně, jen takhle, nikdo neřekl. Přináším pro George a moji ženu pohárky s Ouzem, tradiční řeckou lihovinou, sobě kupuji džus. Popíjíme, sluníčko svítí, plavba pomalu pokračuje. Konečně se mi po duši rozlévá klid. Ten se sice snaží narušit asi desítka kluků, kteří přichází ze zádi. Házejí na zem balon a začínají, jen tak jako normálně, si mezi sedícími lidmi kopat a hrát fotbal. Viděl jsem už hodně, ale tohle by si myslím, i ti nejtroufalejší mladí, u nás nedovolili. George vstává, něco na ně řecky zařve, mladí balí balon a jdou „prudit“ jinam. Má respekt. Debatujeme dál a já jsem mu v duchu vděčný. Od George se dozvídáme, že letos na ostrovech dost podražilo. Krize, situace v Řecku a málo turistů situaci jen přiostřují. Radí nám, ať v tomhle období raději nejíme v tavernách ryby. Jak jsem psal, pracuje v hotelu a říká, že v tomto období nejsou ryby čerstvé. Dokonce se prý díky ceně objevily v Řecku i spousty ryb z okolí Japonska. Máme si prý dávat pozor. Opravdu, probíráme skoro všechno. Hodiny pomalu ubíhají a my se blížíme k našemu ostrovu. Čtyři hodiny plavby, přesto že jsme měli zaplacenu celkem pěknou třídu, trávíme venku na lavicích s Georgem. Je to ale dobře, dozvěděli jsme se spoustu věcí a bylo to moc příjemné. Po asi čtyřech hodinách a několika minutách křičí řecky něco nad námi umístěný amplion. Angličtině vůbec nerozumíme, amplion dost mizerně „chrotchtá“, ale slovo Paros chytáme. George nám vysvětluje, že budeme „přistávat“ a že se mají jít nachystat řidiči, kteří mají v lodi svoje vozidla. Pomalu se loučíme, naše plavba končí, ta Georgova bude trvat ještě asi tři hodiny. Jdeme si pro svoje tašky, opičí řev ustal, banda z planety opic se vytratila (jak jsme se dozvěděli od George, někteří vystupují s námi na Parosu, někteří jedou na Santorini - třeba si nějakou opici při svém pobytu ulovím). Scházíme do břicha lodi, čekáme na povel, kdy budeme moci vystoupit. Plavba proběhla v klidu, samozřejmě, myslím tím moře, ne sebe, a když to tak shrnu, neměl jsem ani čas, myslet na to, že jsem poprvé na moři a poprvé na lodi. Všechno špatné je pro něco dobré, to už známe. Léčba šokem, v duchu tedy vlastně děkuji obyvatelům „Planety Opic“ za tohle všechno.

Před námi se otevírá megalomanská záď trajektu a my pomalu, v husím „štrůdlu“ lidí vystupujeme z dostavníku. TAK – moje noha konečně nachází oporu na pevné zemi. Hurá. Jsme tady.

Trochu jsem na měkko, že jsme to dokázali.

Táhneme svoje tašky a začínáme se rozhlížet.

Měl by nás tady čekat náš „pan domácí“ s cedulí.

Kouknu na Renatu a říkám, „jsme dobří, dokázali jsme to.“

V jejich očích vidím mlčenlivý souhlas.

Welcome to Paros.

Paros, přístav Parikia - poslední přesun (aneb konečně pevnina)

Ostrov Paros nás přivítal trochu větrným, jinak ale pěkným a celkem teplým počasím.

Je asi 18 stupňů. Jdeme od zádi lodi, míříme k čekajícím lidem na parkovišti u přístavu. Najednou je uvidíme. Dva chlapíky, jeden má v ruce ceduli s naším příjmením, druhý nějaké složky. Představujeme se. Starší pán je náš pan domácí, mladší se složkou je z půjčovny K+K Rental, se kterou jsem komunikoval ohledně půjčení vozidla - Škody Fabia přes internet. Jsem trochu překvapen, že mi přistavili vozidlo až sem do přístavu a ještě v den příjezdu, protože jsem toto nepožadoval a poslední dohoda byla, že se, až budu v Řecku, ozvu a domluvíme si, kde a kdy si auto vyzvednu. Pravda, psal jsem termín našeho příjezdu i to, kde budeme ubytováni, ale takový servis jsem opravdu nečekal. Papíry – smlouvy, však „na stojáka“ a takhle narychlo odmítám podepsat. Prý se nic neděje, pán pojede s námi do našeho ubytování, tam vše vyřídíme. Pan domácí nakládá naše tašky do připraveného Pick-upu, nakládá i nás a vyrážíme k ubytování. Chvíli se proplétáme pro nás zatím neznámými uličkami, ale po asi 8 minutách jízdy jsme před studií Angies. Černá Škoda Fabie z půjčovny nás sledovala jako stín.

Jsme „doma“.

Z komplexu domu vychází starší šedovlasá paní, představuje se nám jako „paní domácí“. Pán, který nás přivezl, je její manžel. Proběhne tradiční uvítání, krátký zdvořilostní pokec ohledně cesty a jdeme si na pokoj odnést naše tašky. Konečně se jich po dvou dnech cestování zbavíme. Jsem zvědavý na naše ubytování, na pokoj, který jsme viděli jen na fotkách a na který jsme se těšili a tak spěchám po schodech, co to jen jde. Dostáváme klíč a konečně si odemykáme naše studio, kde bychom měli strávit příjemný čas našeho pobytu.

Naše cesta je u konce.

Kapitola druhá – POBYT   

Studia Angie´s                                   

Ubytování se nám líbilo na první pohled.

Studio bylo prostorné, velmi čisté, nábytek a hlavně postele komfortní. Na zemi, opět v kykladském stylu, byly omalovány bílou barvou kameny. Podlaha měla opravdu kamennou dlažbu, ne beton, to mne celkem překvapilo. Kameny byly přelakovány průhledným lakem a vypadaly opět čistě a luxusně. Opravdu, ubytování prostě mělo „styl“, bylo v horním patře, tak jak jsme chtěli, mělo celkem prostorný balkonek, směrem do dvora, do klidnější části. Byly jsme hned spokojeni. Vše fungovalo, voda tekla, lednička „lednila“. Kuchyňka byla překvapivě vybavena překapávačem na kávu, varnou konvicí a opékačem toastů. Dřez byl z nerezu, malý dvou-plotýnkový vařič také fungoval a v šuplíku u komody se zrcadlem jsme dokonce našli fén na vlasy a takové to hejblátko, co do něj strkáte smrduté papírky proti komárům. Prostě a jasně – komfort. Na balkonku byly židličky a stoleček, všechno ze dřeva a látky, žádný plast. Vím, je to asi hloupost a spousta lidí se nám asi vysměje, přesto, když jsme hledali na internetu ubytování (psal jsem o tom v prvním díle), bylo tohle, myslím tím používání plastového nábytku, jedním z našich měřítek. Opravdu, když jsme si měli možnost vybrat, vybírali jsme. Jsem dnes rád, že jsme tak učinili a náš instinkt nás nezklamal. Ubytování bylo perfektní a nebylo mu co vytknout. Jak opět čtenář prvního dílu ví, měli jsme pro jistotu domluvenou na druhý den prohlídku jiného ubytování v Hotelu Apollon v jiné části Parikie. Kdyby se nám tohle ubytování nelíbilo, prostě bychom se přesunuli jinam. Tuto variantu jsme tedy ihned po prvním dojmu z ubytování zamítli.

Klimatizace v pokoji byla přepnuta do polohy „topení“ a foukala teplý vzduch, trochu jsme si „přitopili“ a já se rozhodl jít dořešit situaci s půjčením auta. Borec s Fabií na mne stále čekal.

K+K Rental

Ohledně půjčování aut v Řecku toho bylo na internetu popsáno hodně. Než jsem se pustil do komunikace s půjčovnami, hodně jsem toho pročetl a měl jsem ten dojem, že se v situaci celkem orientuji. Chtěli jsme si půjčit auto pro celou dobu pobytu, a proto mi záleželo na dobré smlouvě sepsané tak, aby v ní figurovala pojistka a aby z ní bylo jasné, KDO s KÝM tančí. Když jsem před odjezdem komunikoval e-mailem s různými půjčovnami, ceny i pojistky byly různé. Každý to nějak zkoušel a dokonce i ceny aut se velmi lišily. Jediná půjčovna, která mi nabídla vozidlo pod 20€/den včetně pojistky, byla zmíněná K+K Rental. Nabízeli mi Škodu Fabii a celá domluva ohledně vozidla skončila tím, že až přijedeme, mám se ozvat a domluvíme se, kde a kdy si vozidlo převezmu. Proto jak jsem psal, mne celkem překvapilo, že mne půjčovna-borec čekal už v přístavu. „Jeho problém“, řekl jsem si a tahle situace mi potvrdila jen to, že to tady asi s půjčením auta nebude takový problém.

Když jsem dorazil na verandičku, kde na mne pořád čekal, začal mi zase pod nos strkat smlouvu k podpisu. Vzal jsem ji, projel očima a samozřejmě, o pojistce ani zmínka. Zeptal jsem se tedy, jak je vozidlo pojištěno. „K+K Rental boy“ chvíli koukal hovězím pohledem a potom začal kroutit hlavou. Nerozuměl mi ani slovo. Opět jsem zdůraznil, že bych rád něco věděl o pojistce. Žádná reakce.

Po pár minutách vytáhl telefon a někam telefonoval. Nedovolal se a podával mi klíč, že se jdeme podívat na auto. Šli jsme. Škodovka Fabie, kterou mi nabízel, měla už jako Vlasta z filmu Dědictví – něco za sebou. Byla samý šrám a klepanec, sem tam trkanec, sem tam bouchanec. Prostě taková dobře jetá „půjčovnová“ plečka, která má jednu výhodu a jednu nevýhodu. Tou výhodou je, že se na ní nějaký ten šrám, který vyrobíte vy, třeba ztratí. Nevýhodou je však paradoxně to samé. Pokud bude majitel půjčovny blbec, nebo spíše „zlatokop“, těžko budete dokazovat, že jste právě tenhle bouchanec nebo klepanec nevyrobili právě vy a hádka o to, kdo a jak bude platit opravu, může být na cestě. Spoluúčast u těchto věcí bývá potom předmětem problému a tohle jsem nechtěl. Prohlédl jsem si tedy auto a borec se stále pokoušel někam dovolat. Najednou mi podal telefon s tím, že na drátě je šéf. Ten mi tedy do telefonu objasnil, že vozidlo není pojištěno a že pojistka by stála 7€/den. Pokud tedy něco s vozidlem bude „no ou kéj, všéchno platím já.“ Z ceny 18€/den je tedy náhle cena 25€/den. Pokud chci tedy vozidlo pojistit, tak není problém, ale 25€/den a spoluúčast 600€. Je mi jasné, že se za těchto podmínek nedomluvíme, proto se z toho snažím nějak vykroutit. Pán z K+K sice už smlouvu, než jsem dotelefonoval, vypsal a doplnil, ale oznamuji mu, že se ještě rozhodnu a že dnes ne. Vyžádal jsem si tedy od něj vizitku s tím, že jej navštívím v půjčovně zítra, a že si to ještě nechám projít hlavou. Netvářil se moc nadšeně (stálo ho to pár hodin čekání a z „byznísu“ nic), ale i tak se zachoval profesionálně. Podali jsme si ruce, nasedl zpět do černé Fabie a odfrčel. Inu, ne vždy se všechno podaří na první šup, že. Vrátil jsem se za svoji ženou do pokoje, něco málo jsme vybalili a začali dumat, co s načatým dnem.  Rozhodli jsme se, trochu se projít a prohlédnout si sobotní, odpolední Parikii.

Parikia, sobota odpoledne – první den

Vycházíme z našeho ubytování kolem druhé hodiny odpoledne. Renata má jednu výhodu. Trochu ví, kde je. Jak čtenář četl, byla na Parosu již minulý rok s naším synem, a i když byli ubytování jinde (Hotel Canales, Naoussa), v Parikii již několikrát byla a navíc, má na rozdíl ode mne, orientační smysl. Já bych vůbec nevěděl, který směrem do města vyrazit. Nechám se tedy (jako obvykle) vést a ťapkám vedle své krásné „GPS“ netuše, kam mne vůbec vede. Parikia vypadá v tuhle roční dobu a tenhle den a hodinu velmi opuštěně. Až po chvíli nám dochází, že je vlastně „siesta“. Pro ty, kteří nejezdí do Řecka tak často, anebo tady ještě vůbec nebyli, nesnažte se v Řecku raději cokoliv řešit mezi 14.00 – 18.00. Normální Řekové v tuhle dobu odpočívají.

Procházíme se tedy vylidněnými uličkami. Většina obchůdků je zavřená a také většina vypadá tak, jako by letos ani vůbec otevřená být neměla. Městečko působí ospale, opuštěně a „vybydleně“.

Sem tam potkáme jen toulavou kočku, uličky zejí prázdnotou a vypadají trochu smutně. Narážíme na otevřenou tavernu, velice pěknou a čistou. Distrato. Je v uličkách Parikie situována na takovém rozcestí. Dávám si svoje oblíbené špagety Bolonese, Renata si dává špagety Ala Chef. Obě porce vypadají velmi dobře a chutně. Cena porce v tuhle neturistickou dobu je 7€. Není to málo, ale nepřepočítávejme, nejsme tady od toho, že. S jídlem se dostavil konečně totální pocit pohody a zaplašil ne až tak dobrý pocit z opuštěných ulic. Trochu se nám připozdilo, je kolem 16.00, a protože bychom potřebovali jít nakoupit nějaké pití, vody a vůbec, něco na zub do apartmánu, rozhoduji se jít ještě pokusit štěstěnu do některé z půjčoven aut. Přece nebudu nákup tahat v rukách, že :-)

Jsem prostě dobře naladěn a chci držet volant, jdeme na to. 

Karent – Nissan Micra

Na hlavní turistické „štrase“ Parikie, tedy té kolem moře, najdete půjčoven aut celkem dost.

Možná by se dalo říct, že je jedna vedle druhé, tedy – kousek jedna vedle druhé. V tuhle roční, denní a asi vůbec zajímavou dobu ale nic jednoduchého půjčit si „khár“. Většina půjčoven je totiž obsazena pouze „hlídačkami“. To jsou nudící se děvčata, se kterými když rozpředete rozhovor a něco se jim snažíte vysvětlit, odvětí „momént sér, áj mast kól šéf“ aneb, neví vůbec nic, musí volat šéfa, ten prý ale přijde hned (dle řeckého měřítka tak do hodiny). Další malý trabl je v tom, že půjčovny mají sice otevřeno, nemají však jako v sezónu před „kvelbem“ vystavené auta, takže moc nevíte, CO vlastně nabízí a jak jsem psal, pokud se na to zeptáte - „kól šéf“. Na cedulích venku jsou povětšinou modely, které se přestaly vyrábět tak v sedmdesátých letech minulého století. Prošmejdil jsem asi tři, čtyři půjčovny, všude to samé. Auta nikde, u pultíku „borec“ nebo „borka“, kteří mi skoro nic neřekli. Chtěl jsem to už skoro vzdát a nechat to na jiný, třeba pracovní den, ale potom jsem ji uviděl. Pěknou stříbrnou „Mikru“. Čistou a vymydlenou, „jako-novou“, před otevřenou půjčovnou. Na ceduli nad vchodem stálo – Karent, uvnitř kupodivu maník, který ví, co chci. Jako jediná půjčovna má před vchodem dvě auta. Čistá auta. Micru, o kterou mám zájem a novou, bílou „Hujdu“ i10.

Zapřádáme rozhovor. Mám samozřejmě zájem o Nissana Micru. Měl jsem tohle auto půjčené již jednou na Santorini a byl jsem s ním velice spokojen. Skoro nežere, dobře sedí v křivolakých řeckých zatáčkách, když chcete jet nebo vyjet ke kapličce po ne až tak dobré cestě, neurvete díky slušné světlé výšce výfuk a nechcípne vám motor, protože už prostě nemá sílu. Zkrátka a jasně, je to „dobrej khár“, tedy samozřejmě měrkou mých očí. Maník mi nabízí cenu 486€ na 18 dnů, což je 27€/den. Již dopředu jsem jej upozornil, že chci vozidlo pojištěno, zatrhává mi tedy ve smlouvě CDW. Cena se mi nezdá, baví mne trochu smlouvat, co taky, nemám moc co na práci a on očividně také ne. Hraji trochu divadlo „chtěl bych být víc, než přítel tvůj, dej si říct a chvíli stůj“ a taky něco na ten způsob „kamarád mi schází čím dál víc, víc než táta dá se říct“. Borec bere papírek, píše - 360€. „Jór prajz – maj frénd.“ Tvoje cena, můj příteli. S tímhle jsem už spokojen. 20€/den a pojistka za auto který chci, to není špatné. Jdeme se ještě ven na auto kouknout. Je opravdu skoro nové, najeto 7.000 km. Borec trochu překvapuje, protože vytahuje nějaký formulář a zakresluje do něj asi 3-4 malé škrábance na laku a jednu odřeninu na nárazníku ala „mamča trkla do patníčku“. Ou kéj, s mým souhlasem mi předává klíč a ptá se, jestli chci vysvětlit ovládání auta. Hm, takový servis jsem skoro nečekal. Odmítám, jdeme podepsat. Podepisuji smlouvu. Borec ji bere a na podepsaný papír připisuje spoluúčast 500€.

Tím mne trochu rozčílil, protože dopisovat něco na podepsaný kontrakt, to se prostě nedělá. Je fakt ale, že zmínka o této částce v diskuzi padla a další pravda je, že se mi už prostě nechce nic řešit. Skládám smlouvu, beru klíče, ještě se ptám, kde jsou pumpy, protože v autě bude dle řeckého zvyku „sucho“, ale po nastartování zjišťuji, že je všechno v pohodě. Protočím motor. Otáčkoměr vystřelí do červena - šlape jak hodinky. Abych maníka trochu potěšil, protočím při odjezdu trochu gumy.

KVIK – a jsme pryč. Jedeme nakoupit. Jsem spokojen. Renata se dívá na hodinky, potom na mne, potom zas na hodinky a říká, „Tak jsi to vydržel bez auta na suché zemi – čtyři hodiny, rekord!“

Má pravdu, jsem asi blázen.

Nebo pitomec.

Nebo obojí :-)

Večer prvního dne     

Nákup v místním Carrefouru,kde mne navigovala Renata a který znala z loňska, je příjemný (na rozdíl od Pirea). Prodejna je pěkná, prostorná, dobře zásobená. Děláme takový ten základní nákup. Vody na pití, nějaké „pixle“ s džusem, něco na snídani. Odvážíme nákup domů a dáváme si na balkonku kávu s výborným mlékem z plechovky. Jak jsme si trochu všimli, na všech výrobcích, ale i všude v „sámošce“, jsou jen řecké nápisy. Nevím, jestli je tohle nová zkušenost, jestli se nám na jiných ostrovech nakupovalo stejně. Tady někdy trochu tápeme, CO je CO. Některé věci jako sýr a jogurty poznáte, že, ale třeba co je sůl nebo hořčice, to už byl větší oříšek. Po kávě jdeme ještě na večeři. Nechce se mi dnes již nic řešit ani objevovat, proto ženu svoji Surikatu do stejné taverny a dávám si na večeři to, co ona měla na oběd. Víme, jsem jídelní „konzervativec“ a hladový neexperimentuji. Večer ještě malá procházka po uličkách a jdeme spát, na první den na tomhle ostrově je toho za námi opravdu dost. Usínáme brzy a hned. 

Neděle

Probouzíme se do prvního, celého „ostrovního“ dne.

Snídáme v pokoji, venku je zatím v tuhle dobu trochu chladno. Opět si všímáme, že kuchyně je velmi dobře vybavena. Jsou tady i nerezové příbory, ostré nože, různé druhy skleniček, hrnečků. Ubytování, které jsme zatím měli s CK, se kterými jsme doposud cestovali, se o tomhle může jen zdát.

Když v cestopise trochu předběhnu a okomentuji třeba jen rozdíl v úklidu, budu zase konstatovat, že toto co máme, je prostě a jasně – jiný „level“. Pracovní děvče nám uklízelo jako v hotelu každý den. Dokonce nám slečna stlala každý den postele a uklízela umyté nádobí. Samozřejmostí bylo každodenní vynášení odpadků a hlavně papírů z koše v koupelně a u WC. Co tři dny jsme dostali čisté ručníky a osušky a prostěradla. Byla tak dokonalá, že manželka dokonce našla na houbičce na mytí, každý den, kápnutý mycí prostředek. Každý den byl úklid na naprostou velikou jedničku a dokonce bylo studio i každý den navoněno nějakým „pačokem“, který tedy ženě trochu vadil, mi ale připadal příjemný. Když vezmu cenu apartmánu (33€/den) a to, jaké služby nám za tyto peníze byly poskytnuty, musím konstatovat, opět a zase, že to byla úplně jiná, diametrálně odlišná úroveň, než na jakou jsme byli zvyklí z ubytování, které jsme prozatím projeli s českou CK. Trochu jsem se zamyslel nad tím, co JE pro nás, pro české turisty standard a co pro nás je už luxus. Inu, je to zajímavá zkušenost, velice zajímavá, na co jsme zvyklí a co se nám nabízí a prodává. Co se nám prezentuje v katalogu jako „komplexní sužby“ a kolik za tyto služby, často ve velikých uvozovkách -  platíme. Pojďme ale zpět k prvnímu dni.

Po snídani vyrážíme na první výlet. Chceme se jet podívat do Naoussy, kde byla Renata minulý rok a kde se jí velmi líbilo. Sedáme do Micry, kterou máme zaparkovánu přímo před studii. Ulička bývá plná aut a tak máme vlastní „tarasidlo“, plechovou cedulku s nápisem „Angies Studios“, kterou si vždy šoupneme na naše parkovací místo tak, aby nám tam nikdo nevjel. Před Naoussou odbočujeme k pláži Kolimbithres. Cesta tady končí a to doslova a do písmene, dál to prostě nejde. Jsme na konci ostrova. Nechávám auto autem a jdeme pěšky k pláži.

Malá pláž je opuštěná, uprostřed jako memento stojí budka plavčíka. Písek je rovný, panenský.

Vítr pofukuje, nikde nikdo. Musím se přiznat, je to hodně zvláštní pocit, procházet se po liduprázdné pláži, zalité sluncem. Nechávám za sebou stopy jako kosmonaut na měsíci. Fotím. Atmosféra kolem mne jako by houstla. Levou stranu pláže lemují zajímavé skály. Jdu k nim, jako by mne přitahovaly. Skály jsou velice zajímavé, vypadají jako ze sci-fi filmu. Je to zřejmě nějaký pískovec, proděravělý větry. Procházím se po těch kamenech, lezu na ně, opět fotím. Kolem skal roste tráva a v ní stovky barevných květů. Rudé vlčí máky, nějaké modré květy, žluté, bílé. Je to barevné obžerství.

Jeden veliký kotel, kde se zamíchala atmosféra opuštěného místa s krásou skal a mimořádnou barvou květů. Všechno tohle podtrhuje krása čirého, kýčovitě modrého moře.

Jsme tady sami, úplně sami, jen vítr je našim společníkem. Opravdu, takhle hustou atmosféru jsem snad nezažil a přiznám se, že kdybych už nic víc neviděl, tohle by mi i stačilo k tomu, abych řekl, že jsem byl s tím, co jsem viděl, spokojený. Sedíme chvíli na opuštěném betonovém molu a koukáme na záliv před námi, na barvy moře a jeho tichost, klid. Sami. Skoro se nám odtud nechce. Vracíme se zpět k autu a vyrážíme opět směrem k Naousse. Za chvíli jsme tam, zaparkujeme auto na „place“, kde to jde, vystupujeme a vidíme, že se kolem nás něco děje.

Kousek od nás na vyvýšeném malém hřišti jsou nějaké závody aut.

Paros Formule

U malého hřiště je živo. Jedou se tady závody? Je tady sanitka, policie, hasiči. Spousta místních, sedících na zídce a bimbajících nohama, cvaká fotoaparáty jednu fotku za druhou. Vytahuji tedy taky foto-mašinku a jdeme kouknout, co že se to na plácku, vypadající asi jako čtvrtina našeho fotbalového hřiště, děje.

Na „startu“ stoji dvě auta. Plácek je „oplocen“ fábory, pořadatelé v oranžových vestách mají všechno pod kontrolou. Na vše dohlíží zjevně unuděný policista. Jeden. Pořadatelé mávají. Závodníci vyráží. Plný plyn, řev motorů, napětí se dá krájet nožem na sýr Feta. Závodníci objíždí dva kužely asi tři metry od sebe, otočí auto do smyku – konec. Napětí povoluje a už je jen jako drcená olivová pasta. Koukám na první sadu tohoto gigantického závodu, druhou, moc nechápu - o co jde. Někdy jede jen jedno vozidlo, někdy dvě, někdy jedno dvakrát za sebou?

Auta jsou modely tak z osmdesátých let. Nízkoprofilové pneumatiky, tunningové doplňky ala „autoburza Vítkovice“. Řidiči mají všichni vzorně přilby, někteří mají na přilbách dokonce nějaké hadičky (že by kyslík nebo Ouzo?). I když nerozjedou vozy na víc než cca 40km/h, stojí zde sanitka záchranné služby (asi pro případ kdyby někdo z toho napětí nebo přemíry kávy zkolaboval). Fotím pár záběrů aut. Je to celkem legrace, pozorovat tyhle závody, jejichž pravidla mi zůstala utajena. Třeba se jen tak bavili, kdo ví. Chvíli ještě koukáme (jsou to přece jen auta a to mne baví), ale když vidím už nudící se Renatu, vyrážíme raději do centra Naoussy. Byl to ale hustý nedělní zážitek!

Nedělní Naoussa

Nedělní Naoussa je ospalá, obecně, asi jako všechno kolem nás a asi stejně jako my. Ještě nejsme asi úplně aklimatizováni. Zastavujeme se na kávu v cukrárně na malém náměstíčku. Vybírám si zákusek, ale pan „cukrárník“ nás upozorňuje, že -“Ehm, vyberte si raději něco jiného, tohle není až tak ...“ Vybíráme tedy náhradní „slaďárnu“. Sedáme. Koukám na borce na druhé straně náměstí. Je jako ekvilibrista na chatrném žebříku. Natírá nějakou stříšku hotelu před námi, který se zjevně chystá na sezónu. Pracuje sám, hotýlek už má modře natřená zábradlíčka kolem pidi-balónků, má ručně vymalovánu ceduli Aliprandis Hotel. Modrá písmena na bílém podkladu jako by tančila a jako by je vymaloval hodně opilý námořník. Miluji tyhle řecké „ruční práce“ a rád je fotím. Je v tom kus lidové tvořivosti, kterou u nás již moc nenajdete. Vše je až příliš dokonalé. 

Na druhé straně náměstí maluje na bílo čáry na chodníku nějaká žena. Vlastně se snaží udělat z betonového podkladu, podklad kykladského vzoru. Vše se připravuje. Dopíjíme kávu, platíme a jdeme ještě trochu omrknout městečko. Renata tady strávila vloni krásné dny, byla ale sezóna. Nyní jsou některé obchody ještě zavřeny, některé se připravují. Procházíme po nábřeží, stáčíme se do uliček. Většina obchodů je ale zavřená, a protože se trochu začíná projevovat únava z cesty, jedem zpět do Parikie, dospat včerejší cestování. Naše studio nacházíme opět uklizené, voňavé. Leháme a na pár hodin usínáme. Probouzíme se v pozdním odpoledni a rozhodneme se jít opět najíst do – já vím, zatím stejné taverny Distrato. Před večerem plánujeme, že se pojedeme autem podívat tam, kde jsme vlastně měli být původně ubytováni, k studiím Capricorns (čtenáři prvního dílu, příprav cesty ví, o co jde). Tam, kde náš „příběh“ s letošní cestou vůbec začal. Nevíme, jestli ubytování vůbec najdeme a jestli tam někdo bude nebo nebude, přesto sedáme a vyrážíme. Abych se zcela přiznal, mám tak trochu nedobrý pocit, který si zase neumím až tak vysvětlit.  

Capricorns

 Studia Capricorns, která měla vlastnit naše známá a kde jsme měli být původně ubytováni, by se měla nacházet (podle toho co jsme věděli) nad pláží Krios. Od Parikie, kde jsme byli ubytováni, to není daleko a byli jsme tam snad za nějakých deset minut jízdy naší „Mikrou“. Když jsme nad zálivem projížděli, nedával jsem tomu, že je najdeme, moc nadějí. Kolem nás po pravé i levé straně toho bylo hodně, spousta ubytování, některé popsané, některé ne. Desítky domečků, většinou prázdných. Hodně z nich ale, i podle stavu, dlouho opuštěných nebo vůbec - nedostavěných. Jako by se tady čas trochu zastavil. Najednou se nám po levé ruce objevila nepoužívaná brána, zamčená zámkem na zrezivělém řetězu. Na ceduli nad bránou stálo „Studia Capricorns“.

Wow, našli jsme to!

Parkuji Micru, vylézáme, beru fotoaparát a jdeme blíž. Studia stojí ve svahu, a vypadají opuštěně. Trochu drze přelézám nízkou zídku a vydávám se k nim. Z blízka vypadají trochu strašidelně. Zahrada kolem jako by připomínala tu z dílu Studna ze seriálu o Honzovi Zemanovi. Ani ne tak vykácená, s pořezanými stromy jako tajemná, neudržovaná, zarostlá a opuštěná. Jako by tady několik let nevstoupila lidská noha. Jsem člověk, na kterého hodně působí to či ono, na kterého hodně působí tyhle „atmosferické“ věci. Tady jsem se dobře necítil, jako by na mne ze staré studny měl vyskočit „mladý Brůna“. Ze střech budovy visely suché šlahouny rostlin, jako v pohádce o Šípkové Růžence. Rozbité misky květináčů, oprýskané okenní rámy. Smutek a prázdno. Zamčený hrad. Nad vším jako by se vznášel jeden veliký nápis – KONEC velkého snu. Mého, něčího, ničího. Kdo ví.

Nevím, co se chtělo v těchto místech podnikat, proč se tady chtělo podnikat nebo jak to vůbec mělo celé být. Už se to nedozvím. Vím ale jedno a to mohu odpřísáhnout. Jsem rád, že tady nejsme. Díky místu, ve kterém studia jsou, bychom tady nebyli šťastní. Nic tady není, snad jen v létě blízká pláž, nic ale víc. Na nějaké večerní procházky městem, brouzdání v přístavu, koukání na loďky, posezení v tavernách, prolézání obchůdků, vše, co máme tak rádi - bychom tady museli zapomenout. Přelézám zídku zase zpět a nějak si uvědomuji, jak mne má ten někdo nahoře, kdo řídí moji karmu, rád, že nedopustil, abych se na toto místo uvázal, abychom se tady uvázali. Všechno špatné je na něco dobré. Sedáme do auta – pryč odsud! 

Nedělní večer v Parikii  

Na zpáteční cestě od studií Capricorns se rozhodujeme podívat se ještě na naše alternativní ubytování, k hotelu Apollon. Hotel se nám na internetových stránkách hodně líbil, komunikovali jsme s majitelem a ten nám nabídl prohlídku pokojů. Jak jsem psal, možnost stěhování jsme vyloučili a tak jsme nechtěli ani majitele otravovat s tím, že bychom si pokoje prohlédli. Přesto jsme se chtěli mrknout, kde hotel stojí a jak třeba jen z venku vypadá. Našli jsme jej celkem hned, je situovaný kousek od pobřeží a od cesty, která vede kolem celé pláže pod Parikií. Hotel se nám z venku líbil, byla to taková stavba, kterou máme rádi. Prostě členitá, ne veliká, žádné „chlívky“ jak podle pravítka. Mělo to „styl“ a myslím, že pokud by byly pokoje tak hezké jako na fotkách, byli bychom tady asi taky spokojení. Poloha hotelu taky super, kousek od pláže, kousek od dění, kousek od promenády ale v klidné části, prostě a jasně, máme na tyhle věci „čuch“ (to se nám třeba jen zdá). Přijíždíme do Parikie, parkujeme u přístavu a dáváme si malou večeři v taverně Mira, kousek od jediného „kulaťáku“ aneb kruhového objezdu, jak říkají ve veliké Praze. Taverna je taková z těch klasických, majitelka neustále telefonuje a k našemu údivu střídá za asi 20 minut různých hovorů snad 4 jazyky (poznal jsem němčinu, angličtinu, francouzštinu a snad ruštinu?). Dáváme si Tzaziky, Greek salad, nějaký chleba, vodu - 12€ dohromady. Zatímco jíme, vystřídají se v přístavu čtyři trajekty. Opravdu, námořní ruch je tady celkem veliký. Je zajímavé vidět připlouvat tyhle kolosy a zase, za nějakých 15-20 minut je vidět odplouvat. Platíme a pomalu se procházíme po nedělně-večerním hlavním městě ostrova Paros. Je tady klid, lodě odjely. Jen pár turistů a bláznů jako my, kteří neví, že v dubnu se prostě necestuje, tady v tuhle dobu straší. Ztichlými uličkami jdeme k našemu ubytování. Je to spleť a musím se přiznat, že nevím, za jak dlouhou dobu se tady vyznám a trefím sám, bez navigace GPS v hlavě mé ženy. Ztratil bych se. Večer sedím ještě na balkonku a v tichu večera dumám, co že tady vlastně hledám, na tomhle ostrově, v tuhle dobu, v tento čas. Co tady hledám, že by sám sebe?

Možná.   

Pondělí – první „pracovní“ den

Nad ránem se budíme zimou. Klimatizace, která měla topit a kde bylo nastaveno 25 stupňů sice zapnutá je, ale nějak nefunguje. Teplota ve studiu klesla a tak „kutím“ s ovladačem a nakonec se mi podaří zase spustit foukání teplého vzduchu tak, že se začne opět dělat celkem „normálně“.

Ještě chvíli usínáme.

Po snídani jsme se rozhodli vyrazit na první výlet po ostrově.

Nejdříve zastavujeme ve vesnici Lefkes. Parkujeme a jdeme na procházku. Ve vesnici toho moc k vidění není. Potkáváme pár francouzských turistů, které přivezl malý autobusek. Dáváme si v taverně kávu a jdeme zpět k autu. V jedné uličce potkáváme paní učitelku s dětmi. Řecká školka. Děti jsou fajn, smějí se a vedou se za ruce. Najednou kousek od nás zastavují. Paní učitelka vybírá dvě děti, holčičku a chlapečka aranžuje je na schody vedoucí „někam“. Holčička má držet hrnek, chlapeček ji má jako nalévat z plechové konvičky „něco“ do hrnečku. Paní učitelka to bude celé fotit. Děti jsou oblečeny prapodivně. Holčička má nějaký vyřvaně zelený „pléd“ barvy zvýrazňovače a vypadá jako „minibabička“. Chlapeček má široké kalhoty a čepici „Leninku“ a vypadá jako „minidědeček“. Stojí na schodech v zajímavé póze, paní řecká učitelka fotí, fotí a stále fotí, na malý kompaktní aparát. Sedám na zídku v uličce a sleduji, co se bude dál dít. Focení pokračuje. Trvá asi patnáct minut. Stále to samé. Jeden postoj, cvak, cvak, cvak. Paní učitelka to vydržela víc jak čtvrt hodiny a myslím, že musela udělat asi tak 150 fotek (toho samého). Zvláštní národ, pomyslím si. Vyfotím si chlapečka s holčičkou taky (jen 2x, jednou to jistě vyjde) a jdeme dál.  

Na parkovišti sedáme do auta a vyrážíme směrem k Marpise.

Odbočujeme k pláži Glifada. Dnes je trochu větrno. Fotíme krásnou přírodu, malou kapličku, kolem které jako by barevné květy někdo naaranžoval. Barvy spolu opět soupeří, barvy moře a oblohy jako by někdo udělal ve Fotoshopu a „vyhulil rafičky“ všech ovladačů na maximum.

Je to všechno opět – maximální.

Pokračujeme do Ambelas, kde je malý přístav. Je tady otevřena jediná taverna, ta přímo naproti pidi-přístavu. Vcházíme. Jediný človíček, který tady je, natírá zeď. Jak jinak než na bílo. Sedáme, on odkládá štětku, bere zástěru a jde nás obsloužit. Dávám si Souvlaki, Renata jen salát. Za chvíli - další autíčko, taky nějací manželé, sedají kousek od nás. Na parkovišti jen dvě auta, v taverně jen my a druhý pár. Opět se dostavuje zajímavý a nevšední pocit. Po jídle jdeme fotit loďky, přístavek.

Sedáme do auta a přejíždíme k pláži Santa Maria. V létě je Santa Maria jednou z velmi navštěvovaných pláží. Má nádherný písek. V tomto období je samozřejmě opuštěná. K pláži přicházíme kolem podivně zaplaveného plácku, na kterém je asi deset centimetrů vody. Na straně stojí zaplavený a upuštěný malý Fiat. V létě je tady parkoviště, nyní to vypadá spíše jako rýžové pole. Chybí jen shrbení „rákosníci“ sadící rýži. Uprostřed pláže, jako memento, leží v písku povalená rozhledna plavčíka.

Jsou to nádherné pohledy, tedy, pokud rádi koukáte na něco - co je netradiční. Sedáme si do závětří, sluníčko tady celkem pěkně hřeje a koukáme přes moře na obrysy pobřeží ostrova Naxos. Renata ale dlouho nevydrží, vstává a jde sbírat na pláž mušličky. Je jich tady spousta a baví ji to více než „kleptomaní“ sbírání kamenů, kterých vozíme, zdá se, z každé dovolené skoro půl tašky. Už by jich bylo na základ solidního domu. Mušličky budou alespoň lehčí a taška nebude tak těžká, jako před lety, kdy moje žena skoro rozebrala a v kabele domů přivlekla půl ostrova Santorini (pssst ... nikomu to neříkejte) :-)

Cestou zpět se opět zastavujeme v Naousse. Dáváme si kávu a nějaký zákusek v cukrárně a potom se jdeme projít do uliček. Je vidět, že v některých obchůdcích se již chystá zboží a že ruch začíná ožívat. Je zajímavé sledovat tenhle proces „reinkarnace“. Obchod, který včera vypadal, že je opuštěný deset let, má dnes již navezené zboží, které se rovná a vybaluje, myje se podlaha, z oken zmizely deskové chrániče skel, na klice visí nápis „Otevíráme za dva dny“. Již nyní můžete ale vstoupit a prohrabat se zbožím, pokud chcete. Není to problém.

Odjíždíme a zastavujeme se ještě na malý nákup v Carrefouru, potom chvíli odpočíváme.

Večer opět vyrážíme na malou procházku. Je pravda, že i večerní Parikia je živější. V obchůdcích je rušno, opět se zde připravuje, natírají se chodníky, naváží se zboží, uklízí se. Včera zavřené obchody dnes již fungují. Všechno kolem se probouzí a zdá se daleko rychlejším tempem, než by člověk hádal. Sedáme si v ukrutně útulné taverně Symposium. Je to vlastně jedna místnost, takový „minibar“ s malými okýnky. Pár židliček, stolečků, bar pult. Pár místních sedí u jednoho stolku, diskutují, probírají, hodnotí. Balí si do papírků cigarety a všichni kouří. Opět je to zajímavé, protože přesto že jsme v malém prostoru, není tady „Radůz a nahulíno“. Kouří přitom pět lidí, ubalené „brka“, které v ruce vypadají tenké jako sirka. Když jsem to viděl poprvé, myslel jsem, že tady všichni „hulí“, tedy že si dávají „travku“, protože u nás, pokud vidíte někoho balit cigaretu, balí si „špeka“. Tady ne. Všichni místní, tedy, osm z deseti, si balí vlastní cigarety. Je to prý hodně levnější. Piji nějaký exotický čaj, který mi místní „sahib“ přinesl a duše, tam někde uvnitř mne, se halí do klidu. Čas se zastavil.

Teď jenom jsem, existuji, to stačí, víc není třeba. Koukáme ven na šeřící se oblohu, je nádherná.

Úterý - ve kterém se skoro nic nestalo

Po snídani vyrážíme směrem k Aliki, tedy na jih ostrova.

Jedeme kolem známého „Butterfly Valley“, které je nyní uzavřeno, cestu lemují nádherné výhledy na moře a protější ostrov Antiparos. Zastavujeme u kláštera Aghia Arsenloe Monastiri. Je otevřeno tak vcházíme dovnitř. Jeptišky koukají, ale nic neříkají, jdeme tedy cestičkou směrem nahoru ke kapli. Jedna z jeptišek zametá schody, druhá čistí koberce. Pracují jak včeličky. Fotím pár záběrů, v kapli dáváme malý dar jistě „chudému“ klášteru, který je opravdu celý natřený na bílo. Z dálky vypadá jako obrovská stavba z cukru uprostřed zelené krajiny.

Jedem dál. Sjíždíme do maličkého městečka Pounda.

Jedeme tady hlavně proto, abychom zjistili odjezdy trajektu na nedaleký ostrov Antiparos. V Poundě je totiž maličký přístavek, odkud každý den „pendluje“ loď sem a tam. Parkuji Micru a jdeme na výzvědy. V přístavu je otevřený jediný „pidi-obchod“ a tak se paní ptám, jak jede loď a kde koupíme lístky. Ukazuje přes cestu na tabuli s jízdním řádem, kterou jsme přehlédli, lístky se prý kupují přímo na lodi. Na tabuli je velikým písmem pro slepce a nás, starší „tjůristy“, co máme již tři dioptrie - jízdní řád. Loď jede co půl hodiny, takže není co řešit. Na protějším ostrově jste za 10 minut plavby (to by mohl přežít i tak zapřisáhlý anti-námořník jako jsem já).  

Sedáme do auta a vyrážíme do Aliki. Opět malé městečko, malá plážička, všechno jako zmenšeno, zaZIPováno. Maličké, ještě před sezónou nerozbalené místečko. Sedáme si v taverně a sledujeme „ruch“. Zase se všechno kolem natírá na bílo. Díra nedíra - furt se natírá. „Pixle“ bílé barvy se válí kolem, jedna je i na střeše protější budovy. Ještě je mokrá a bílá barva stéká a kape se střechy na zem. Jaká symbolika. 

Cesta zpět z Aliki vede kolem místního letiště. Zastavuji tady a k údivu Renaty jdu zjišťovat, jak to odsud létá nebo spíše nelétá. Pořád se mi totiž nějak nechce vracet lodí, neustále se mi vybavuje ten topící se Leonardo v ledové vodě. Vcházíme do haly místního letiště. Velikostí připomíná bufet, nebo spíše malou, vesnickou poštu. U přepážky je jedna „domorodkyně“, vypadá jako trochu umolousaná, recyklovaná letuška. Ptám se jí na lety do Athén. Let je možný, ale je totálně vyprodáno. Do Athén létá letadýlko Olympic nebo Aegean „érlajns“ a let stojí 69€/osoba. Není to tak strašné, když si uvědomíte, že jízda lodí stojí polovinu, ale může vás ohlodat žralok.

Renata si klepe na čelo. V duchu tedy konstatuji, že se asi zpáteční plavbě nevyhnu, sedáme do auta a jedeme na oběd.

Obědváme v Parikii opět v Distratu. Po obědě dáváme jako správní Řekové odpočinek a po spánku jdeme otestovat nový obchod, který jsme viděli z auta kousek od nás na hlavní „štrase“ Parikie. Je to místí supermarket a název ani není nadsazený. Je opravdu daleko lépe zásoben a o moc větší než Carrefour, kde jsme doposud nakupovali. Pořád se učíme, že. Budeme chodit již jen sem. Po zbytek dne se vlastně už jen poflakujeme, takže není moc co psát. Večer zase zjišťujeme, že se otevřely další obchůdky a další taverny. Rostou jako houby po dešti. Získávám již tady v Parikii pomalu „topografii“ a navzdory své totální anti-orientaci, vlastně dezorientaci, už umím ukázat směr – kde je moře (tedy někdy správně). Mým problémem je, že chodím neustále se Surikatou, která sleduje vše kolem a tak já mohu sledovat jen to, co chci a nemusím se trápit tím, kudy jsem šel a kam vlastně jdu. Problémem potom je, když mne Surikata opustí, nebo se rozejdeme či nedej bože ztratíme. To panikařím, zjišťuji, že nemám peníze, že vůbec nevím, kde jsem a proč tam jsem, že mám hlad a „žížeň“ a že vlastně sám vůbec nemohu existovat :-)

Procházíme se večerními uličkami Parikie, kolem nás se vše probouzí. Roste, sílí, připravuje se, pracuje se, natírá se, rovná se a uklízí se. Začíná to žít.

„Antiparosí“ středa

Ráno po snídani vyrážíme na náš první výlet mimo ostrov Paros.

Včera večer jsem se naší paní domácí zmínil, že chceme jet na ostrov Antiparos a ptal jsem se, jak to udělat s jeho prohlídkou, jestli se dá na ostrově půjčit auto nebo motorka. Paní domácí se nejdřív divila, proč tam nechci převést svoje auto trajektem, a potom mi vysvětlila, že oba ostrovy jsou brány jako celek a vyvrátila mi moje obavy z toho, že vznikne problém při převozu auta z půjčovny někam mimo ostrov. Rozhodli jsme se tedy, že se nalodíme i s Mikinou, jak jsme Mikře začali říkat a projedeme Antiparos s ní. Po příjezdu do přístavečku ve městě Pounda, kde jsme již včera byli, parkuji před molem a vyhlížíme loď. Ujela nám před nosem, takže máme skoro půl hodiny čas. Asi za půl hodinky se od protějšího břehu odhadem vzdáleného přes jeden kilometr (1.250m) „dobambelal“ malý trajekt. Kolem mne se již „nasáčkovalo“ asi pět aut.

Nějací řemeslníci s pick-upem, nějací další řemeslníci v odrbaném Fiatu, další řemeslníci a další a dva mladí turisti na větší čtyřkolce. Moje nervozita trochu stoupla, příď lodě se sklápí, startuji a chci najet na loď. „Maník“ mi ukazuje, že se mám otočit a na trajekt nacouvat. Inu, dobrá, točím Mikinu a couvám „prdelí dopředu“ a najíždím přes sklopený nájezd, celkem bez problémů, párkrát to drcne a sem tam, nic jsem neurval, nic neupadlo. Hurá. Parkuji až v zadu lodi, ostatní kolem mne. Naplnili jsme trajekt tak z jedné čtvrtiny. Renata kupuje lístky, auto 6.15€, osoba 1.10€. Vycházíme nahoru do „obytné“ části, je tady posezení venku na lavicích a taky hromadná „kajuta“ pro případ hnusného počasí. Sedáme venku, loď se zavírá a vyrážíme. Houha, přes moji obavu, opět na moři. Naštěstí na druhý břeh je to opravdu kousek, po asi 12 minutách doplouváme, příď se zase otevírá. Všechno najednou bylo tak rychle, že než jsem se rozhoupal, musel jsem pro auto skoro utíkat a jel jsem z lodi jako poslední.

Jsme na Antiparosu. Další ostrov do sbírky.

Parkujeme Mikinu kousek od přístavku na promenádě a vracíme se na kafe do jediné otevřené taverny. Opět ranní „kafčo“ a vyrážíme prohlédnout hlavní město ostrova Antiparosu. Městečko celkem překvapilo. Když jsem ostrov prohlížel na mapě, myslel jsem, že tady v tuto dobu a vůbec, tak-nějak, nebude nic, nebo jen velmi málo. Přesto se v uličkách dala nalézt spousta obchůdků. Legrační byla Antiparosská „nemocnice“, vedle které stála zaprášená sanitka.

Místní klinika vypadala jako větší stánek na hamburgery, měla asi dvě místnosti a prapor na stěně. Přesto, péče je tady – zajištěna. Prolézáme tedy asi dvě, tři uličky a vracíme se k autu. Vyrážíme na druhý konec ostrova, až na samý jeho konec. Je to jako byste jeli na konec světa po úzké – jediné silnici, klikatící se jako žíla kolem pobřeží. Cesta je ze začátku místy sice tak na čtyřkolku, ale potom se povrch „umravňuje“ a jedeme bez problémů. Míjíme krásné louky plné květin na pravé straně, po levici máme moře. Na asi jediné křižovatce ve tvaru „T“ odbočujeme podle cedule k „Antiparos Stalactite Cave“, tedy jeskyni, kde by dle mého mínění měly být „rampůchy“ ze stropu. Cesta nás vede do celkem slušného kopce, začíná se klikatit ještě víc, stoupáme, Mikina funí, ale šplhá bez problémů. Nikde živá duše, zatím jsme nepotkali ani jedno auto. Najednou cesta končí malým parkovištěm. Jsme celkem dost vysoko, tedy odhadem, že. Jsou tady krásné výhledy na celý ostrov a moře, vítr tady celkem pěkně fouká. Na parkovišti potkáváme jediné turisty v terénním autě. Již jedou zpět, mávají na nás a oznamují nám, že jeskyně je „klousd“ neboli zavřená. Jdeme kouknout, a je to tak. Chvíli pozevlujeme, pokoukáme a sjíždíme zpět na hlavní cestu a pokračujeme na konec ostrova.

Po asi 20 minutách jízdy jsme na konci, dál cesta nevede. Odbočujeme a po úzké silničce s prašným povrchem jedeme do Aghios Georgios. Míjíme zajímavé prašné cestičky, které jako by byly udělány podle pravítka. Zřejmě se tady chystá nějaká výstavba hotelů nebo apartmánů, kdo ví. Zatím tady není nic, jev v kopci „vyplužené“ cesty, jako obrazce na plošině Nazca. Mám z toho zajímavý pocit, asi jako kosmonaut, protože pořád jedeme sami a za skoro hodinu, co jsme pryč z městečka, jsme kromě turistů na parkovišti neviděli lidskou duši.

Míjíme jen pasoucí se stádo oveček, roztroušených jako chundelaté chomáče na louce plné květin. Nepřipadáme si snad ani jako v Řecku, díky zeleným políčkům a loukám orámovaným kamennými zídkami, spíše jako ve Skotsku nebo kde. Přijíždíme až dolů, k pláži, kde jsou vedle sebe tři taverny. Nikde nikdo, jen na žebříku dva místní. To, že natírají stěnu na bílo, to je všem úplně jasné. Jak víme, všichni natírají. Vylézáme z auta a cvakáme pár fotek. Na malém výběžku betonu do moře je cedule. Jezdí tady nějaká lodička k nějaké kapli na protější pevninu, malý kousek země, ostrůvek nazvaný Despotiko. Díváme se přes moře na jeho světle zelený břeh. Kousek od nás, osamocený - na písku stojící stůl a čtyři židle. Jako by to byla opět symbolika tohoto nyní totálně upuštěného místa „na konci světa“. Udiveně sleduji nějakého místního „Sandokana“, který pluje v maličkém člunu kolem nás. Stojí v lodičce veliké jak zátka od minerální vody, v ruce nějaké bidlo a tělem vyrovnává celkem husté houpání plavidla. Celkem slušně fouká. Odkud jede a kam se nedozvím. Sedáme do auta a jedeme zpět do města. Cestou ještě zastavujeme u pláže Soros Beach. Renata si opět sbírá nějaké škebličky, já fotím zajímavé skály a písek na pláži, který zvrásněný větrem - vypadá jako povrch nějaké planety.

Přijíždíme zpět do města Antiparos. Celá cesta na konec ostrova je dlouhá asi 11 kilometrů. Najeli jsme tam i zpět, včetně odbočky k jeskyni snad 25km a za celou dobu cestování po ostrově jsme potkali dvě auta. Dáváme si ještě kávu a čekáme na trajekt zpět. Fouká už celkem zajímavý vítr a na moři se začínají dělat větší vlny (souzeno okem suchozemce a „antiplavebního“ posery - mne).

Po připlutí se trajekt celkem zajímavě houpe, opět najíždím autem a v duchu jsem velmi rád, že cesta na druhý břeh trvá jen oněch deset minut. Tentokráte díky větru sedáme do „obytné“ části lodi, trajekt vyjíždí a podlaha pod mýma nohama dělá houpy-houpy. Oj, drahý Leonardo, tohle na ztroskotání zatím nevypadá, i kdyby, na protější břeh bych, doufám, doplaval. Trajekt troubí, jsme zpět na Parosu. Mydlím pro auto, sedám, jednička, skoro plný plyn, vyskakuji z lodi jak bělice nad hladinu. Hurá, zase pevná zem. Tak, již jsem 3x jel lodí, myslím, že už bych mohl být zkušený námořník, co říkáte? Zasloužím si dobré papání.

Po příjezdu do Parikie jdeme do jedné taverny, kterou jsem si vyhlédl při našich cestách po městečku. Je kousek od přístavu a jediného kruhového objezdu v Parikii. Taverna mne zaujala jednou věcí.

Již párkrát jsme šli kolem a vždy venku u stolků seděli místní a jedli.

Logickým rozumem jsem tedy usoudil, že „místní gringos“ nebudou určitě chodit někam, kde by se špatně vařilo, nebo kde by se vařilo jen sezónně pro „tjůristy“, kteří zaplatí drahý obolos za „přichcípnutou“ rybu. Nemýlil jsem se. Taverna je spíše „bufet“ a po předložení jídelníčku, ve kterém louskáme a louskáme, přijde servírka a s úsměvem nám říká, ať se raději jdeme podívat, co je dnes „na programu“. Super. Vevnitř taverny jsou vystaveny „lodny“ s čerstvým, teplým jídlem, krásně, přehledně. Na rozdíl od taveren, kde se kuchaři nudili, seděli venku a čekali na turisty, tady se to „točí“. Jsem nadšen. První den si dávám, jako lakmusový papírek – moje špagety. Pokud mi tady budou chutnat, budeme tady chodit. Renata si dává nějaké kusy masa v červené omáčce. Čtenář již ví, že moje žena je „ochutnavač“. Já vždy zkusím od ní. Pokud mi jídlo chutná a Surikata během následujících hodin nevykazuje známky otravy nebo jiné „podivnosti“, dám si jídlo druhý den já (jak mazané).

Maso je výtečné, jsou to čtyři kusy jako dětská pěst v omáčce snad z rajčat. Vynikající. Moje špagety rovněž. Renata si jako předkrm dala chobotnici. Přátelé, tohle na pohled ohavné jídlo, bych nikdy v životě nevzal do úst. Tedy, myslel jsem si to. Tady chci trochu udělat hrdinu a nabodávám malý kousek chapadla na vidličku. Maso je naloženo v nějakém bylinkovém, vinném octě. Mám zkusit, nemám. Jdu do toho. Chuť je vynikající! Maso chutná jako tužší kuřecí ale je vláčné a ne gumové, jak by vzhled napovídal. Dávám si ještě kousek, další a další. Moje žena nevěří, já také ne. Jím chobotnici. Překonal jsem jednu ze svých fobií. Jediný problém s tímhle tvorem je v jeho vzhledu. Pokud ten překonáte, dle jen mých zkušeností – si pochutnáte. Jsem rád, že jsem ji vyzkoušel a musím se přiznat, že přešla hned na seznam mých oblíbených jídel (hned po špagetách ala Bolognese). Po jídle dostáváme každý ještě výborný nanuk. Není tady draho, opravdu výborné a v tuhle ne až tak turistickou dobu, hlavně čerstvé jídlo. Mám jasno, budu chodit „papat“ již jen sem :-) Platíme a jdeme zjistit, jak to „jede“ na další ostrov, který chceme navštívit – Naxos. V kanceláři, kde se prodávají lístky na všechny trajekty, nám ochotná slečna vysvětluje možnosti. Můžeme jet buď stejným „dromedárem“, kterým jsme přijeli z Athén, mezi-ostrovní „klasikou“ Blue Starem. Nebo rychlým trajektem, lodí High Speed5, která sice stojí jednou tolik než mezi-ostrovní „plazič“ Blue Star, ale jede poloviční dobu. Lodě jedou celkem ve stejnou dobu tam i zpět. Rozhodli jsme se, že výlet bude jen jednodenní. Nejdřív jsme uvažovali o více dnech, ale zjistili jsme, že jsme pohodlní a nechce se nám vybavovat znovu ubytování, vozidlo, a vše kolem. Pojedeme tedy jen na jeden den. Ráno tam, večer zpět. Rychlá loď by měla plout jen kolem půl hodiny. Informace dostáváme napsané na papírku (pro hloupé, super, slečna pochopila, s kým má tu čest) a rozhodujeme se, že pojedeme pozítří - v pátek.

Večer po odpočinku opět prolézáme uličky Parikie. Nacházíme nové a nové obchůdky, které se připravují, opět jsou dnes některé nově otevřené. Jsme rádi, že to kolem nás žije, jdeme na čaj do naší oblíbené taverničky, kde spolu s místními nasáváme atmosféru probouzejícího se ostrova.

Tenhle den se podařil, bylo v něm hodně vzruchu a nových zážitků.

Nepoblil jsem se na lodi a dokonce jedl tvora, o kterém jsem ještě nedávno prohlašoval, že je tak škaredý a hnusný, že jej v životě nevezmu do pusy. Člověk se mění, Bayo se mění.

Někdy.

Čtvrtek

Probouzíme se do oblačného a větrného dne.

Vycházím na balkonek, vysoké palmy kousek od našeho ubytování se „tetelí“ ve větru, listy pleskají a mávají. Dnes se mi nic nechce, zalézám zpět a opět se zavrtávám do postele. Renata po snídani vyráží od obchodu, já se budu jen tak poflakovat. Jdu ven a prohazuji pár vět s panem domácím, říká, že tak za tři hodiny bude svítit sluníčko. Uvidíme, jestli nekecá. Na stěně našeho ubytování nacházím prapodivný zasklený informační leták. Jsou tady ceny za náš prostor v jednotlivých měsících, dole nějaké razítko asociace ubytovatelů nebo co. Koukám, trochu se divím. V největší sezónu, tedy červenec, srpen, je tady za naše studio cena 140€/den. Červen, září, 115€/den. Květen, říjen 95€/den. Mimo tyhle měsíce 70€/den. Nevím, co to jsou za ceny, cena pro nás jak víme, byla 33/den a to jsem vůbec nesmlouval. Cena konkurenčních ubytování, podle toho co mi nabízeli, byla kolem 30-40€/den. Že by krize stlačila ceny o tolik, od loňského roku? Kdo ví, cena 140€/den je ale opravdu nářez, kdo ví, pro koho a proč tady tyto ceny jsou. Přemýšlím a Surikata se vrací z nákupu. Šikovné děvče, dokonce koupila rozdvojku, kterou jsem chtěl koupit, neuvěřitelné, jak poznala, tohle „elektro-heblo“, jak ho nazvala. Vyrážíme na oběd, nyní již do našeho „bistra“ SOYPERI GRILL. Název není přesný, protože taverna má vše, i vizitku jen v řečtině. Jak později zjišťujeme, je to něco jako „dobrou chuť“ nebo tak něco. Zdravím kuchaře a mávám mu, je rád že nás vidí a směje se na mne. Já si tentokráte dávám Renatino včerejší maso, ona si dává nějaké masové koule. Jsou to spíše karbanátky v nějaké opět červené omáčce z bylin a rajčat. „Hou, sekanóu“, no, je to jídlová dobrodružka, třeba se ale také překonám a někdy si tohle dám. U nás v hospodě by mne sekanou nikdo jíst nedonutil.  

Odpoledne vítr opravdu ustává a vylézá sluníčko. V závětří je kolem 22 stupňů a dle mne by to tak již mohlo zůstat, tahle teplota mi plně vyhovuje, není horko a je fajn.

Takhle bylo vloni na Madeiře, super „tempríčr“ :-)

Odpoledne se vyrážíme podívat do Piso Livadi.

Přejíždíme kolem vesničky Lefkes a za chvíli jsme tam. Všechny vzdálenosti na ostrově jsou humorné, všude jste za chviličku. Piso Livadi je takové opět maličké přístavní městečko. Vesnička s dlouhou pláží, která je v sezónu obsypána spoustou taveren a obchodů. Procházíme se po rozpracované kolonádě a jdeme na kávu do jedné ze dvou otevřených taveren. Pořizujeme pár záběrů a chvíli se rozhlížíme a kocháme atmosférou. Opět kolem nás finišují přípravy.

Odjíždíme zpět do Parikie a protože nám opět vyhládlo, jdeme pojíst do našeho bistra. Zkušeně si dávám celou porci chobotnice v kořeněném nálevu. Teď už si ji vychutnávám, je výborná. Po jídle se procházíme Parikií a koukáme opět na cvrkot kolem nás. Dáváme si ještě čaj v jedné z nově otevřených taverniček a jdeme pomalu zpět. Zítra nás čeká veliký výlet na ostrov Naxos.

Pátek – výlet na Naxos 

Ráno vyrážíme do přístavu. Mikinu nechávám stát kousek od mola. Kupujeme lístky na rychlou loď „High Speed 5“ (Vodafon). Mimo sezónu je výběr lodí plujících na Naxos trochu omezený, v létě je jich daleko více a dá se plout i z Piso Livadi na východě ostrova nějakými turistickými spoji, vlastně nejkratším možným směrem. Takhle musíme volit klasiku a vlastně obeplout celý Paros.

Prodavač „tiketů“ nám sice při koupi nabízel nějakou soukromou loď. Nějaký „smól ferýs“ (malý trajekt), který prý vůbec není „béd“, ale „very gůd a komfortébl“, ale protože se nás snaží až moc přesvědčit, tak mu až tak moc nevěříme a raději kupujeme to, co kupujeme. Mohli jsme sice plout i Blue Starem, ale říkám si, čím méně na vodě – tím lépe.

Na nástupním molu v Parikii je jedna část krytá, pro případ nepříznivého počasí. Jsou to takové zastřešené „chlívky“, které vypadají jako vstup na fotbalový stadion. Sledujeme ceduli, která nás vede do chlívku „High Speed 5“. Tady by mělo přirazit naše plavidlo. Potkáváme se tady s turisty, které jsme potkali na Antiparosu nahoře na kopci u jeskyně. Zdravíme se, jsou to Australané a jedou na Santorini stejnou lodí jako my. Ta má trasu Athény, Paros, Naxos, Santorini, stejně jako Blue Star kterým jsme na ostrov přijeli. Jsem hodně zvědavý na zážitek s touto rychlou lodí. Za chvíli se kolos vynoří. Je obrovský, v rudě červených barvách Vodafonu. Sleduji toho giganta, jak připlouvá přídí směrem k nám.

Jen několik metrů před molem zpomaluje a celá loď se otáčí tak, aby mohla zádí přirazit k betonovému nástupišti. Na bocích lodi víří vodu nějaké trysky, voda kolem plavidla jako by se vařila. Dělá bílou pěnu, která vře a hučí – až to vyvolává úctu a obdiv. Je to hodně mysteriózní.

Loď se blíží a přiráží zádí k betonovému molu, samozřejmě úplně k jiné části přístavu než jsme nachystáni v chlívku my. Inu, Řecko. Než doběhneme k lodi, je již obrovská „tlama“ zádě otevřena.

Je až zarážející, jak těsně s lodí u betonového mola kapitán manévroval. Dá se říct, že to bylo na centimetry, a když ji vidíte připlouvat, jako neznalý ani neuvěříte, že to „dobrzdí“ a manévr provede. Jako byste hodili auto smykem na parkovišti mezi ostatní zaparkovaná vozidla. Vcházíme do rudě červeného kolosu, stoupáme po schůdcích do našeho patra. Loď vevnitř vypadá jako celkem luxusní restaurace. Široká, pohodlná sedadla celkem příjemně od sebe vzdálena. Uprostřed lodi dva veliké bufety – bary. Točité schody nahoru do VIP zóny, aneb nejluxusnější části. Nyní jsou schodky zajištěny provazy, žádný VIP s námi necestuje (kromě mne, krále Jelimána, není na palubě žádná významná osoba, že). Nacházíme naše sedadla, nechávám si tady bundu a jdu na záď lodi fotit odplutí. Jen co dojdu na záď, loď odplouvá. Voda za lodí víří v divokých vírech, je to pěkný hukot, větší a větší. Vypadá to jako „Fukušima“ těsně před velikým BUM. Fotím. Jen co se trochu vzdálíme od mola, přichází nějaký důstojník a všechny nás s paluby vyhání dovnitř. Nechápu proč, počasí je výborné, sluníčko svítí, proč si tady nemohu ofotit? Divné. Jdu tedy dovnitř, sedám k Renatě do křesla a pomalu koukám ven okýnkem. Sleduji moře a pevninu kousek od nás. Loď zrychluje, hučí. Za chvíli sleduji moře a zjišťuji, že se tedy „míhá“ daleko rychleji. Dostáváme asi pěkný „švunk“ a já chápu, proč nemůžeme být při této rychlosti venku na palubě. Je to pravdu něco jiného, loď fičí po moři a jsou to jiné „koule“ než na Blue Staru. Je zvláštní, že tady nemám vůbec špatný pocit. Leonardo se mi vůbec nevynořuje v mysli a dokonce dostávám hlad, sevření žaludku povoluje, jdu si koupit do bufetu Pizzu. Renata se diví, že jsem v naprosté pohodě, i když na lodi. Oba se svorně a nadšeně rozhodujeme, že zpět domů, nepojedeme Blue Starem, ale touhle rychlo-lodí. Je to jiný „level“ než „dálkoplaz“ s modrou hvězdou na komíně. Zase jedna z výhod individuálního cestování, jedete si prostě tím, čím chcete, nikdo vám do toho nekecá.

Za nějakých 30 minut vystupujeme na ostrově Naxos.

Naxos nás vítá nádherným počasím. Je skoro bezvětří, sluníčko svítí „jako prase“, je prozatím nejhezčí den našeho pobytu v Řecku. Na molu organizuje „cvrkot“ pobřežní garda ostrova. Maji pěkné uniformy, tváří se hustě profesionálně a jsou mezi nimi i pohledná děvčata. Jedna mi pózuje přímo před hledáčkem fotoaparátu. Fotím, fotku nazývám „Vaskézová“ podle krásné hrdinky námořní pěchoty, zesnulé tragicky v jednom filmu (příčina smrti – sežrání vetřelcem). Přesunujeme se na pobřežní kolonádu a míříme doleva, kde stojí na kopci monument ostrova Naxos, historické kamenné „futra“ nějakého chrámu – Portara.  Když vidím tu „štráse“ na kopec, nechce se mi tam.

Domlouvám se s Renatou, že jestli chce, ať tam vyleze, pro mne jsou tyhle tři přeložené šutry ne až tak zajímavé. Půjdu si raději fotit nějaké pěkné popelnice nebo podobné blbosti. Dáváme si rozchod. Renata „krosí“ na kopec k Portaře, já se poflakuji po molu, fotím si nějaké detaily, chvíli si lehám na lavičku a v prudkém sluníčku si opékám „xichtík“. Kousek ode mne se v závětří svléká nějaká „domorodkyně“ (zřejmě). Převléká si plavky (škoda že má věk a postavu Haliny Pawlowské) a jde se koupat do moře. Jaká to odvaha.

Za chvíli je u mne zpět Renata a jdeme si dát kávu do klasické taverny přímo u přístavu. Můj záměr je ten, půjčit si skútr a projet na něm uličky a městečko. Renata to sice nevidí jako dobrý nápad, přesto to jdeme ale zkusit. Vzniká trochu problém, protože půjčoven aut je tady celkem dost, skútry ale nevidíme nikde. Když to chci vzdát, narážíme na jedinou otevřenou půjčovnu skútrů. Je to spíše krámek, kde má „maník“ čtyři mašiny uvnitř. Domlouváme cenu, která je mi na ten půl-den skoro fuk (chtěl 18€/den). Podávám mu řidičák, vypisuje smlouvu. Než mi jí dá podepsat, hází můj řidičák do šuplíku s tím, že si jej nechá jako deposit. Na můj údiv „co na to policie“ mi říká, že mám ukázat smlouvu. Tohle se mi nelíbí. Ptám se, jestli mohu dát do zástavy něco jiného než doklad, třeba peníze. Prý ano, pas. To trochu vyloudí úsměv na mé tváři. Opět „skútr-mástera“ ujišťuji, že nechci motorku ukrást, jen se půl dne svézt. Říká, že buď mu dám „drájvr lájsens“ nebo nic. Tak nic. Chci doklad zpět, protože nemíním riskovat, že když mu budu motorku vracet, bude problém, nebo bude na obědě, večeři a nám ujede loď, kde již máme zaplaceny lístky. Z „kšeftu“ není nic, odcházíme pěšky.

Všechno špatné je ale na něco dobré a nakonec jsem rád, že si mohu starobylé uličky projít pěšky, protože na motorce by to byl „stejně blbej nápad“, jak mi nakonec Renata řekla (já si to myslela, ale nechtěla sem ti nic říkat). Prolézáme uličky města.

 

Jsou velmi spletité, je to skoro labyrint. Po chvilce docházíme k malému, otevřenému zlatnictví. Za výkladem mají prstýnky, takový ten typ, který má moje žena moc ráda. Ručně dělané, tepané, poskládané z několika kroužků u sebe. Koukám, vyjely jí očička jak šnekovi z ulity, jiskřičky, úsměv a jdeme dovnitř. Kdo četl cestopisy z našich minulých let, zná historku s prstýnkem ze Samosu. Bohužel, tento moje žena během roku někde ztratila a tak když viděla tady na Naxosu za výkladem podobné, bylo téměř rozhodnuto. V klenotnictví trávíme asi 30 minut. Vybírá, zkouší, kouká, nakonec kupuje podobný tomu, který ztratila a jdeme. Při rozhovoru s panem klenotníkem se dozvídáme, že letos je opravdu trochu divné počasí. Pořád fouká a prší.

Prý to tady moc neznají a údajně bylo na Vánoce tepleji, než je nyní. Co se dá dělat, počasí uměli poroučet jen komunisti a ti letos zřejmě poroučet nechtějí. Mají jiné starosti.

Na chvíli si sedáme a občerstvujeme se. Rozhodli jsme se, že se tak na hodinku a půl rozejdeme a každý si půjde tam, kam chce. Renata chce vylézt nahoru k nějakému hradu. Já chci jít fotit detaily do uliček. Dáváme si rozchod.

Bloudím uličkami a fotím si svoje. Mám trochu strach, že zabloudím, protože já opravdu umím zabloudit všude, i tam kde to vůbec nejde.

Byl jsem ale poučen, že „Bayo, až nebudeš vědět, kde jsi, běž pořád z kopce a přijdeš k moři, na jedinou hlavní cestu a tam už budeš vědět.“ Dávám si tedy pozor, ale stejně se v uličkách asi za deset minut totálně ztrácím. Najednou vidím krásnou, hrubě opracovanou bílou stěnu, pod kterou stojí vyrovnané, opět bíle natřené hranaté „pixle“, zřejmě od nějakých olejů. V každém tomhle lidovém květináči jsou zasazeny rudé květy, které totálně kontrastují s bílým pozadím. Nádhera. Klekám si a snažím se o nějakou „kompozici“. 

Najednou se někde zamnou, vynoří z domu řecká stařenka. Směje se a něco na mne křičí. Divoce gestikuluje a mává rukama. Nevím, o co jde, protože rychle drmolí a ještě řecky. Dělám omluvná gesta, protože si myslím, že se jí nelíbí, že fotím její květináče. „Bábuška“ mne však začne poplácávat po rameni a potom, zcela profesionálně, se mi naaranžuje před kameru. Koukám, klekám a chci ji vyfotit. Začne opět mávat rukama a křičet, chápu jako že „moment, moment“. Něco hlasitě řecky křičí do domu zamnou. Jako na povel vybíhá z domu dítko, asi tak čtyřleté, skáče jí do náruče. Babinka opět zaujímá postoj – ANO, nyní je to přesně to, co jsme chtěli - „mistér fotó“. Fotím. Jsem opět popleskán po rameni a babka jak se objevila, tak zmizela, rychle a svižně. „Zajímavý foklór“, pomyslím si. Prolézám ještě chvíli uličky a jsem nadšen vším, co vidím. 

Nějak zjišťuji, že vůbec nevím, kde jsem. Nepanikařím, ale opravdu se snažím jít z kopce. Některé uličky připomínají nitky, jsou tak úzké, že jimi lze projít jen tak-tak. Dokonce i průchody pod některými domy jsou maličké, musíte se sehnout. Je to labyrint a totální. Po asi patnácti minutách konečně přicházím zase k ulici, kde jsem byl a trochu se orientuji. Scházím na hlavní třídu a sedám do domluvené restaurace, čekám na Renatu. Přes ulici od taverny, kde sedím, je nějaký hotel. Má snad pět pater a působí opravdu zajímavě. Je to hodně stará budova a tipnul bych si, že to bude nebo byl jeden z prvních hotelů na tomhle ostrově. Nepůsobí Řecky, spíše úplně jinak. Renata je zpět, rozhodujeme se, že půjdeme někde pojíst. Z kraje ulice jsem viděl restauraci, kde sedělo pár místních, jdeme tam. Na tyči před vchodem se suší chobotnice, sedáme ven a objednáváme si, já svoje proslulé špagety Bolognese, Renata pozor, grilovanou Fetu.

Čekali jsme dost dlouho, než nám kuchař jídla připravil, ale byly opravdu vynikající. Dokonce si troufnu tvrdit, že lepší špagety jsem nejedl zatím nikde, kde jsem byl (a to jsem jich snědl opravdu již tuny). Omáčka je vynikající, z mletých rajčat a jsou v ní veliké kusy hovězího masa, žádné mleté. Porce je tak asi pro tři lidi, posypaná vynikajícím tvrdým sýrem. Chrochtám si. Renata do sebe souká smaženou Fetu, která vypadá jako by ji někdo polil litrem motorového oleje. Prý je ale výborná a vůbec není těžká. Nechávám skoro půlku porce (a to jsem měl hlad a špaget umí sníst opravdu dost). Renata si bere ještě můj talíř a „dojíždí“ trochu.

Snědla něco, ale na talíři zůstává ještě pěkná kupa. Platíme. Nechám si zavolat kuchaře, jde k nám trochu s obavami. „Tohle jsou nejlepší špagety v mém životě“, říkám mu. „Jste máster of  Bolognese pásta.“ Kuchař se láme v pase, je na něm vidět, že je dojat. Zasloužil si to, tohle jídlo bylo opravdu na velikou jedničku a bylo ho tolik, že by se z něj najedl zájezd. Cena lidová. Za špagety jsem dal 6€, co dodat, jde to, když se chce. S plnými břichy se ještě procházíme kolem moře, slunce pálí a v jeho nyní již dlouhých paprscích jsou pohledy na město velmi romantické. Krásný den. Pomalu se blížíme k přístavu, za chvíli nám jede náš „háj spíd“.

Opět udělá brilantní otočku u mola, nasedáme a opouštíme Naxos, kde jsme strávili jeden nádherný, velmi teplý a slunečný den. Po příjezdu na Paros vystupujeme a je to hodně zajímavé. Z kolosu Vodafon to vyplivlo jen nás a jednu holčinu, na kterou čekal asi její přítel. Opravdu, žádné davy, auta ani kamiony. Jen já, Surikata a holka s kufrem. Z lodě pro stovky lidí. Uchvacující.

Jsme trochu unavení a tak sedáme do čekající Mikiny a jedeme domů. Škoda že je konec, tohoto zatím nejhezčího dne naší dovolené.

  

Sobota – masážní den

Sobota je masážní den.

Rozhodl jsem se totiž, že si dnes půjčím skútr a že se projedu a to znamená, že se mi naklepou a namasírují moje záda, což se mi naklepou vždy, když na motorce jedu. Renata nemá sice moc radost, protože je jí jasné, že můžu večer zase fňukat. Skútr jsem si již chtěl jednou půjčit a chvíli jsem diskutoval v jedné půjčovně s majitelem, ale ten nějak nebyl ochoten mi na můj řidičský průkaz půjčit stroj o obsahu 125ccm. Pravda, nemám na něj oprávnění, ale ze zkušeností vím, že to celkem na ostrovech moc neřešili. „Stopětadvacítku“ jsem měl půjčenou na Samosu, Santorini a všude jsem jezdil bez problémů. Tady na Parosu, se mi zdá, že to nějak moc řeší. Odmítli mě ve dvou půjčovnách. Nevzdávám to a jdu to zkusit do jedné veliké, kterou jsem viděl v Parikii kousek od přístavu. Měli tam motorek celkem dost a zřejmě celoroční provoz. Parkuji Micru před půjčovnou a vstupuji. Přichází borec a ptá se, co chci půjčit. Ptám se, že to záleží na něm, jestli je pro něj důležitější řidičák nebo zkušenosti. Ptá se, jestli jej vůbec mám (řidičák).

Odpovídám, že asi mám, když jsem přijel autem, ale že nemám povolení na 125-tku a právě tu že chci půjčit :-) Nechá si ukázat můj řidičák a vrací mi ho s tím, že nevidí problém a že si podle něj mohu půjčit do obsahu 150, co chci. Prý mi půjčí i silnější stroj, že s tím není problém. Zajímavé, co člověk – to názor. Půjčuji tedy skútr 125ccm, přilbu. Maník, který má černé kudrnaté vlasy až po ramena, svalnatou postavu a vypadá, jako vlasatý Rambo, mi stále dělá školení. Kde je brzda, kde je startér a kde je to či ono. I když ho nějak informuji, že jsem měl motorku půjčenou již asi 8x, neumdlévá a vysvětluje. Nakonec mi mašinu ještě vyveze na cestu a předá klíče. Nasazuji přilbu a hurá, vyrážím. Nejdřív se chviličku jedu vyřádit po uličkách Parikie a potom jedu zpět „domů“. Ptám se Renaty, jestli se chce svézt (myslel jsem, že mne vyhodí a ani jsem jí nepůjčoval přilbu). Překvapuje mne, že chce a tak jedeme půjčit další „blembák“ a vyrážíme na malý výlet. Počasí dnes není nic moc, neprší, ale je taková „plechová“ obloha. Jedeme směrem na Naoussu. Metu to, co to skútr dá. Na Parosu jsou celkem vůbec slušné cesty, nejsou tak klikaté a samá zatáčka jako třeba na Samosu, dokonce se tady v autě dá zařadit na hodně místech i „pětka“, která byla třeba na Samosu úplně zbytečná. Motorka fičí skoro osmdesátkou a cítím, jak se mne Renata začíná silněji držet. V Nauosse stavíme na parkovišti a jdeme zase na kafe do naší cukrárny. Pozorujeme již silnější provoz kolem, je to opravdu patrné a změny jsou vidět na každém kroku.

Ještě prolezeme nějaké ulice a jedeme zpět do Parikie. Oběd se odbývá v naší taverně, opět nám mává šéf-kuchař, jsme tady již jako doma. Dávám si „meat balls“, což jsou vlastně koule sekané v nějaké červené kořeněné omáčce. Já a sekaná v bufetu. Neuvěřitelné, Renata kroutí hlavou nad tím, jak jsem se rozšoupnul a trochu se směje. „Ty a sekaná v hospodě? Tak to zapíši velikým písmem do deníku.“ Nevím, co ten „domorodec-hrdobec“ do té sekané dal, byla ale tak vynikající, že jsem to slupnul ani jsem okem nemrknul. Uvažuji nad jednou věcí, a to jídlem tady v Řecku, a mým trávením. Víte, někdy mívám problém s pálením žáhy. Tady ať sním cokoliv – NIC. Dokonce i po této sekané, jak se později ukázalo, zůstal můj žaludek naprosto stabilizovaný a klidný. Zvláštní. Platíme, servírka nám přináší ještě jednu „rundu“ pití, ženě víno, celý džbánek, mi Coca Colu. Prý je to „na šéfa“, ten na nás mává od plotny a směje se. Díky, mistře kuchyně, vaříš výborně.

Odpoledne sedám ještě na půjčenou motorku a jedu se sám projet a něco vyfotit.

Renata jde na procházku po Parikii. Skútrem jsem pomalu vyjel až ke kostelu, který je na kopci nad Parikií. Cesta byla hodně strmá a místy jsem se plazil jak had, ale pořád to jelo, tak jsem stoupal a stoupal, až jsem vystoupal.

Počasí již není moc dobré, je zataženo a obloha je jako kus ocelového plechu. Nahoře na kopci u kostela jsem sám, je tady zavřeno a nevypadá to, že by se tady něco dělo. Chvíli si vychutnávám pohledy seshora na Parikii a na oba zálivy, ale protože to tady dost fouká, sedám na „mašinu“ a jedu za chvíli zase dolů. Skútr drkotá po hrbolaté betonové cestě a plasty na něm chrastí jako na kostlivci kosti. V duchu doufám, že mi z něj nic neupadne, protože zvuky jsou to dost podivné. Cesta připomíná rozlitý beton, v zatáčkách jen trochu zvrásněný. Konečně jsem dole, všechny díly zůstaly na svém místě, moje záda volají o pomoc, pojedu tedy dotankovat nádrž a motorku vrátím, pravda, za celý den jsem si ji celkem užil, stačí. U pumpy beru „plnou“, asi dva litry (litr/1.72€), a jedu motorku vrátit. Zpětná vratka proběhne zcela bez problémů, sedám do Mikiny, kterou mám zaparkovanou kousek od půjčovny a jedu domů. Když jsem vkročil do našeho studia, Renata se zrovna prokopávala stránkami lodní přepravy „High Speed“, hledala ceny a informace, protože jak čtenář ví, rozhodli jsme jet zpět do Athén právě tímto spojem. Dle informací by měla loď jet jen něco přes dvě hodiny a klasický lístek by měl stát 48€/osoba (za Blue Star jsme dali 37€). Klasickým lístkem myslím třídu „economy“, tedy tu, kterou jsme jeli na výlet na Naxos. Třída „business“ Paros – Athény vyšla na 56€ a poslední, VIP Class na 61€ (připomeňme si, že 69€ stálo letadlo :-)). Trochu mne láká, jen tak pro legraci, jet třídou VIP, protože ta podle obrázků vypadá velmi honosně a taky tam třeba mají pěknější sáčky na „blitíčko“, ale uvidíme.

Informace máme, v pondělí bychom si chtěli raději lístky koupit, cesta zpět totiž spadá do období po Velikonocích a může být plno. Ještě se večer jdeme na chvíli projít a jdeme spát, snad bude zítra pěknější počasí.

Propršená neděle

Probouzíme se do zamračeného, deštivého dne.

Paní domácí, kterou jsem ještě včera potkal, na počasí trochu láteřila. Říkala, že letos je jedno z nejhorších počasí, co tady pamatuje. Práce, které letos ještě dodělávají, prý měli vloni již všechny hotovy. Stále prý fouká a prší.

Dopoledne se jdeme projít ztichlými ulicemi, sice neprší, ale počasí je takové depresivní. Sledujeme ruch kolem malého kostela, dnes je první den oslav Velikonočních svátků. Kostely jsou již vyzdobeny prapory, jejich dveře lemují palmové listy. Dokonce i v některých ulicích jsou z palmových listů udělány jakoby – brány. U malého kostela v uličce je veliký shluk lidí. Je tady mše. Kolem voní pálené byliny, něco jako u nás „František“ na vánoce. Z kostela je slyšet zpěv věřících. Místní jsou svátečně oblečeni, většinou v černém.

Před polednem se jedeme projet ještě kolem zálivů k pláži Krios. Díky počasí si děláme takovou „vyhlídkovou jízdu“ autem. Chvíli vždy někde zastavím a koukáme na krásné výhledy dolů na moře a zálivy.

Sjíždíme až k pláži Krios Beach a jdeme se po ní na chvíli projít. Je to zase zajímavé, brouzdat pískem sem a tam, úplně sami. Za chvíli nás ale z pláže vyhání déšť. Jedeme na oběd do naší taverny. Servírka nás už z dálky zdraví, vybíráme jídlo. Za chvíli k našemu stolu dorazí „šéf“, přináší nám nějaké vizitky a řecky nám vysvětluje, co slova znamenají. Samozřejmě nerozumíme ani zbla, tváříme se ale mile a přitakáváme, jako že je nám to úplně jasné. Jídlo je na stole, pojíme a za chvíli je tady šéf znovu. Přináší nám památeční otvírák s vyraženým jménem jeho taverny. Na otvíráku je magnet. „Pozor“, gestikuluje šéf a chce nám předvést magnetický efekt otvíráku: Přikládá zde – NIC, zde a zde – taky NIC. Kroutí hlavou, že magnet nefunguje. Zkouší různá místa kolem pultu s jídly, v kuchyni, NIC. Nějak si uvědomuji, že všechno kolem, kde to zkoušel, je z nerezu. Vstávám, půjčuji si otvírák a plácnu jej na blízko stojící lednici. Plesk – je tam. Heuréka. Vysloužím si obdiv a poplácání po zádech. Šéf mi podává ruku, servírka překládá, že říká „že jsem jeho moc dobrý zákazník“. Jsem trochu dojatý, je to bezprostřední a opravdu, jako bychom tady chodili již půl roku. Velmi milé.

Odpoledne odpočíváme na pokoji. Celkem již dost prší a fouká studený vítr. Koukám i na notebook na Google a nevypadá to s počasím do budoucna nic-moc, inu, uvidíme.

Večer se rozhodujeme, jestli se jít projít do kostela na večerní mši. Sice prší, ale nakonec zvědavost vítězí a jdeme, tedy – jedeme, autem. Dole u kostela je mumraj, není tady kde zaparkovat. Místní pravoslavní vyrazili do ulic, všude jsou auta a ani jedno místo. Renatu vyhazuji kousek od kostela a jedu zaparkovat někde mimo. Kdybychom šli pěšky  - vyjde to na stejno. Nakonec se scházíme před kostelem a vcházíme dovnitř. Kostel je již skoro plný. Je zajímavé sledovat složení lidí. Je to opravdu průřez všemi generacemi, ne jak u nás, pár „svíčkových bab“. Do kostela vchází mladá holka, tak 14-15, celkem moderně oblečena, na pásku nějaký přehrávač, sluchátka ledabyle hozena přes rameno. Tak jako ostatní, předstupuje před jednu ikonu na stojánku, divoce se křižuje, líbá barevný obrázek. Posouvá se vedle a to samé u druhého obrázku na stojánku. Za ní je již fronta. Každý příchozí políbí obraz. Jeden, druhý, třetí. Křižují se nahoře přes prsa, dole přes kříže. Sedíme v zadní části kostela, vedle nás chlapík s dítětem, co před chvílí žebral venku před kostelem. Najednou všichni povstanou (my raději také). Mezi námi chodí dva kněží. Jeden má v ruce nějakou kadidelnici na dlouhých řetízcích a umně s ní mává sem a tam. Kadidelnice lítá jako jo-jo a čoudí a voní nějakými bylinami. Připomíná mi to zase – naše Vánoce. Jde kolem nás a hlasitě mumlá nějaké motlitby, vypadá jako by mu „uletěly včely“, vousy až po pás. Šup-šup-šup, kadidelnice letí kolem mne, jsem vyčouzen a asi posvěcen (nebo proklet), kdo ví. Veliký kostel se začíná nebezpečně plnit. Všude se tlačí lidé, všichni se křižují a něco mumlají. Je čas vypadnout, než nám „pravoslavní“ odříznou cestu od dveří. Raději dělám, že se křižuji také, abych netrhal partu, „házíme zpátečku“, vycouváváme z lavic a pomalu zdrháme z kostela. Byl to zážitek. Kousek od kostela mi Renata ještě ukazuje maličký obchůdek, který je nově otevřen.

Je to takový typ obchůdku, který miluji. Oprýskaný štít, uvnitř takové ty staré krámy jako z půdy.

Nic komerčního. Skoro veteš, řekl by někdo. Staré rezivé zámky, staré sklo, dřevěné věci prolezlé červotoči a tyhle nádherné klepadla, které jsem viděl na některých starých dveřích. Klepadla jsou také stará, některá rezavá, některá se zbytkem barev. Staré stolní hry, zaprášené truhly. Jako by se člověk ocitnul o padesát let zpět. Prohlížím věci, některé beru do ruky. Ve vitrínce u dveří stojí malá soška čínského, nebo japonského bojovníka, vysoká asi osm centimetrů. Prohlížím si ji. Je vyřezaná z nějaké kosti, nebo klu. Víte, z každé dovolené si přivezu „něco“. Bývá to věc, kterou vezmu do ruky a cítím, jako by tahle na mne právě v tomhle místě čekala. Může to být kámen na pláži, nalezená rozbitá soška na kmeni olivového stromu u pláže, nebo právě tento orientální bojovník. Je jasno. Kupuji sošku a skoro ji nechci dát z ruky, jako by mi přesně pasovala do mé dlaně. Od paní majitelky se dozvídáme, že věci prodává jen pro radost, prý je sbírá již čtyřicet let. Dáma na mne působí tak nějak zvláštně, snad honosně. Na vizitce, kterou mi podává, stojí – Yvonne von der Decken. Nevím, jestli tohle jméno a snad šlechtický titul opravdu patřil dámě, se kterou jsem mluvil. Ať je to jak chce, i kdyby dáma šlechtičnou nebyla, každopádně tak působila a zapřádat s ní rozhovor bylo velmi milé a okouzlující. Sošku mi zabalila opět stylově, do pytlíčku jako ušitého ze staré punčochy, jsem nadšen, odcházíme.

Neděle končí, jdeme spát, soška na mém nočním stolku jako by se na mne tajemně usmívala.

Pondělí na ostrově

Ráno nás vítá zamračeným nebem, neprší - ale celkem studeně fouká.

Jedeme na malý nákup do obchodu a potom se rozhodneme jet koupit lístky pro naši cestu zpět. V kanceláři si ještě necháme trochu vysvětlit možnosti cesty zpět, rozhodujeme se tedy pro trajekt „High Speed 5“ (Vodafon) a k údivu Renaty kupuji místenky do třídy VIP. „Pojedeme jako Král Jelimán“, říkám, „žijeme jen jednou, proč nezkusit luxus, ne?“ Lístky kupujeme za 122€ na 28.4. a  odcházíme. Je pravda, že když jsem lístky kupoval, poprosil jsem slečnu, ať mi na monitoru ukáže v on-line systému, který měla, naše sedadla. Téměř tři čtvrtina míst již byla pro naše datum vyprodána. Chvíli se ještě procházíme, dáváme si oběd a jdeme zpět. Odpoledne utíká celkem rychle, počasí není opravdu nic moc a je celkem zima. Renata odpoledne vyráží courat se po obchodech, mně se díky počasí nikam nechce a tak zůstávám „doma“ a koukám na film na notebooku.

Topím klimatizací a jsem rád, že je mi alespoň trochu teplo. Nějak mi dochází, že topení klimatizací není to pravé „ořechové“.

Pokud tedy mohu poradit a pojedete někdy – někam, kde budete muset topit, vybírejte raději ubytování s klasickým topením. Je pravda, že mne tahle otázka napadla, před naším odjezdem, jak Řekové v těchto ubytování topí, pokud je tedy mají pro celoroční provoz. Pravdou je, že jsem nikdy na fotkách ubytování nehledal – topení. Projel jsem si tedy ještě jednou nabídku ubytování, kterou jsem měl uloženu na notebooku a hledal, jak se kde topí. Některé apartmány opravdu měly topení, klasické, ústřední, kterého jsem si před tím nikdy nevšiml. Naše studia tedy byla vytápěna pouze klimatizací a to se ukázalo jako nevhodné. Klimatizace totiž byla umístěna pod stropem a směr jejího foukání byl do místnosti směrem k našim postelím. Když jste ji pustili, vlastně pořád „foukalo“. Sice teple, ale foukalo. Jako kdybyste si na sebe pouštěly teplý fén. Chvíli to vydržíte, ale po nějakém dni, kdy je uvnitř bez topení zima - máte teplého průvanu dost. V létě tuhle situaci neřešíte. Je to zkušenost, kterou jsme před tím neměli kde získat, nyní už víme, pokud tedy topení, nikdy již ne klimatizací.  Když se Renata vrátila, jdeme na večeři a já si cestou kupuji šátek na hlavu. Čepice s „kšiltem“ se v tomhle větru ukázala na nic, šátek je lepší a hřeje mi celou moji šišatou kuličku, kterou končí můj krk a která je tam proto, aby mi do něj nepršelo.

Večer se ještě protáhneme obchody a sem tam zapředeme rozhovor. Pravdou je, že všichni místní jsou z letošního počasí překvapeni a říkají, že podobnou zimu a déšť v tomhle období nepamatují.

Vracíme se, jdu se vyhřát do horké sprchy a jdeme spát, snad bude zítra lépe.

Úterý

Pošmourné a větrné ráno klepe na naše okna.

Mraky se převalují jako vata a vypadají jako by byly jen pár metrů nad zemí. Palmy, na které se vždy koukám, a hodnotím dle jejich listů sílu větru, se třepou a plácají. Fouká. Chceme se jít projít, ale po chvíli nás vítr a zima zahání zpět do našeho studia. Vaříme si kávu a dumáme, co s načatým dnem. Před polednem nasedáme do auta a jedeme se alespoň projet kolem ostrova, abychom nějak zabili čas. Jedeme směrem na jih. Odbočuji na nějakou cestičku, vedoucí nahoru do kopce a stoupáme. Nevím ani kam, ale adrenalin z toho, že cestička je sotva na naše auto a samá jáma, mi dělá dobře.

Na hlavě mám koupený šátek. Renata kroutí hlavou a říká „To jako když máš ten šátek na palici – jezdíš neohroženě jako Radek?“ (Znalí chápou). Vyjíždíme opravdu až na vrchol nějakého kopce nad Parikií. Micra je od bláta jako traktor, protože cesta byla plná děr a kaluží po dešti. Z vrchu je nádherný výhled skoro na celý ostrov. 

Nad námi jsou těžké mraky, které se valí jako husté chuchvalce tmavé vlny. Fotíme pár záběrů, sedáme do auta a jedeme zpět. Dolů z kopce to jde hůř, brzdy mají plné ruce práce a auto skáče na nerovnostech jako koza. Terénní vložka končí a jedeme na jih ostrova. Tady jsme ještě nebyli. Postupně projíždíme vesničky Ageria, Dhrios, jsou tady opět zajímavé výhledy na moře. Cestou začíná celkem slušně pršet. Déšť se valí jako provázky, atmosféra připomíná film s „Leonardem“ – Prokletý ostrov (zas je tady ten Leo ...). Jedeme pomalu, před námi se motá obytné auto s francouzskou značkou. Na dlouhé cestě pod těžkými mraky jen naše Micra a tihle, jak se později ukáže, francouzští důchodci. Přijíždíme opět do vesnice Piso Livadi a jdeme do taverny na oběd. V našich patách přijíždí snad tři obytná auta s Francouzi. Jdou také na jídlo, tam kde my.

Je pravdou, že pokud jsme tady potkali turisty, byli to většinou Francouzi. Těchto „žabožroutů“ (nic proti nim) je tady požehnaně a musím říct, že si nás v obchodech a hospodách s nimi hodně pletli a často nám donesli jídelní lístky otočené na francouzskou nabídku. Asi jim naše řeč to francouzské „žére pés mandlé“ připomínala. Objednáváme si jídlo. Po zídce k nám přichází malá vyhublá kočka, se kterou jsem se venku mazlil. Seskakuje se zídky a motá se pod naším stolem. Paní šéfová, která asi je šéfová (tváří se tak), otevírá dvířka v igelitové stěně, která je tady aby na nás nefoukalo, chvíli počká, až kočička vyleze a je blíže u ní, a potom – z ní svižným kopem dělá „létající kočkovitou šelmu“. Nabírá kočku nártem jako zkušený fotbalista balon a ta letí přes schody, celou cestu a molo až někam do „vzdálených dálav“. Zvláštní přístup. Vidět tohle Marta Kubišová s panem Srstkou, uronili by slzu jako brambor. Platíme oběd a jedeme zpět přes Marpisu do Parikie. Před vesničkou Kostos ještě na chvíli odbočujeme směrem do kopců. Měla by se tady nacházet keramická dílna a obchod Yria, chceme se tam podívat. Keramickou dílnu nacházíme za chviličku. Je u ní malé parkoviště, zastavujeme a jdeme k ní. Je zavřená. Začíná pěkně fučet a vítr lomcuje vším, co má po ruce. Vítr je velmi studený a nepříjemný. Po chviličce našeho „očumování“ se otvírají dveře. Vykoukne nějaká Japonka a sděluje nám, že dílna je zavřená, prý je škaredě, tak nepracují. Škoda, že nemá dílnu u nás pod Beskydami, nepracovala by kvůli počasí celý rok a mohla by odpočívat. Děláme tedy jen pár fotek detailů zajímavě vybroušených kamenů, které se povalují všude možně kolem a odjíždíme zpět do Parikie.

Možná se tady ještě jednou vypravíme. K večeru se opět jdeme projít, už neprší, ale počasí je stále škaredé, fouká a je zima. Renata si v obchůdku kupuje taky šátek na hlavu, jako mám já. Nacházíme otevřený další obchod s věcmi vyrobenými jen z olivového dřeva. Jsou tady opravdu zajímavé kousky. Od nádobí po šachy. Krásné. Jdeme na čaj do zajímavé taverny, kterou jsme cestou viděli. Je to spíše takový malý, hodně stylový bar – Yiannis. Sedáme dovnitř, protože venku už je opravdu zima a dáváme si pití, já čaj, Renata nějaký drink. Chvíli „kecáme“ s majitelem a dozvídáme se, že si nás taky nejdříve spletl s Francouzi. Potom, co ho informujeme, že jsme z Česka, říká, že byl v Praze a že jeho bar vlastně vychází z inspirace, kterou tam viděl. Je to vlastně kopie nějaké pražské hospůdky (koukejme, jak veliká Praha inspiruje). Je tady skutečně moc hezky a ani se nám odtud nechce.

Večer jdeme domů ale rychle, je opravdu dost zima a fouká studený vítr.

Středa – poslední den

Miluji film s Leonardem DiCapriem – Prokletý ostrov (zas je tady – Leo, já s ním nedám pokoj).

Mám film rád díky jeho nevšední atmosféře, ale i díky jeho nečekanému konci.

Tomu neuvěřitelnému rozuzlení. Tomu, jak to celé dopadne ...

Jak to dopadne úplně jinak, než by člověk čekal, než by celý film tušil.

Asi jako náš pobyt na tomhle ostrově, který sice není prokletý, jeho počasí však zdá se - ano.

Ráno nás totiž probouzí opět dost silný déšť. Vítr lomcuje zelení za okny, mraky vypadají jako černé gigantické houby. Napadají mne slova z filmu, které říká Leo svému kolegovi. „Je čas, Jacku, je čas vypadnout z tohodle prokletýho ostrova.“ Když se kouknu ven, mám taky tohle nutkání a začíná mne bavit adrenalin, všechno změnit a jet. Vlastně prší už čtvrtý den a je pořád zima. Na tomto místě se musím přiznat, že moje odhodlání jet domů nebylo hned na sto procentech. Již několik dnů škaredé počasí, zima, která mne dost deprimovala i nemožnost ohřát a vyhřát se dostatečně alespoň tady, doma, díky vlažně foukající klimatizaci mne však utvrzovali v tom, že – vypadneme.

Renatě se nechtělo, to jsem poznal, ale částečně mi dávala za pravdu, že počasí se může – avšak taky nemusí zlepšit a že jsme toho tady už viděli dost, že je prostě čas – vypadnout. Rozhodl jsem se, že se pokusím zjistit, jak je to s letenkami, které jsme měli na onoho 29.4. Po snídani jsem tedy začal jednat. Prvním telefonátem s ČSA jsem zjistil, že letenky lze celkem snadno přeložit a že první volný let se nabízí hned zítra ráno, tedy čtvrtek – 4.25 PM. Oblékli jsme se, sedli do Nissanu a jeli do kanceláře prodeje lístků na trajekty. Tady rovněž padl dotaz, jak to je, kdybychom chtěli naše koupené lístky „přebookovat“. Slečna nám sdělila, že to je velmi jednoduché a dokonce zdarma a že loď by nám jela dnes večer – 19.20. V Pireu bychom byli po desáté večer. V hlavě mi pomalu vyskakuje kalkulačka, s ní stopky, kalendář, uvažuji. Před jedenáctou Pireus, hodina taxíkem na letiště, tam kolem půl noci, za 4 hodiny letí letadlo, ráno jsme v Praze, před polednem v Ostravě, v poledne doma. Slečna nás ještě přemlouvá, že prý bude hezky, ale dnes ještě ne, ani zítra, podle předpovědi má prý ještě dnes pršet, zítra má být větrno, ale pozítří, od pátku prý bude hezky. Za další dva dny. Možná ...

Dáváme si oddechový čas, jdeme to všechno rozhodnout do vedlejší taverny.

Jsme tady první hosté, prší, nikde nikdo. Renata si dává nějakou hodně silnou, místní kořalku. Prý to potřebuje, já si dávám čaj. Vrchní se ještě ujišťuje, že opravdu chceme kořalku a mizí. Probíráme situaci. Měli jsme toho opravdu ještě dost v plánu. Bohužel, počasí a neustálá zima hovoří pro cestu domů. Naklonění misky vah na stranu odjezdu ještě podpořilo moje onemocnění, o kterém jsem se vlastně ani nezmínil. Nic vážného, jen z větru a zimy jsem chytil zřejmě zánět dutin, na který trochu trpím. Počítáme pro a proti a nakonec se rozhodujeme, že pojedeme domů.

Z taverny ještě volám do ČSA a s konečnou platností překládám letenky na zítřejší let v 4.20 z Athén. Je rozhodnuto – je překročen „point of no return“. Bod - ze kterého není návratu. Nyní musím vybavit vše, co je k odjezdu potřeba. Renata je z toho trochu špatná, má „moldánky na krajíčku“, beru tedy iniciativu do svých rukou a s jejím souhlasem se chápu „vesla“. Letenky jsou zajištěny, jdeme přehodit naše palubní lístky. Děvče v lodní kanceláři nám bez mrknutí oka vytiskne nové lístky na večerní plavbu. Z Parosu odjedeme dnes o půl osmé večer. Kousek od lodní kanceláře je půjčovna, odkud máme Micru. Nemáme v ní nic, jen beru ze zadního sedadla pláštěnky. Klučina, co nám auto půjčoval, je na svém místě. Vcházím – kouká. Házím mu klíče se slovy „prší, jedeme domů“. Chytí klíčky v letu, nemrkne ani okem a „Ou kéj“. Ptám se ještě, jestli chce zkontrolovat vozidlo. Říká, že není třeba, že je jistě všechno v pořádku. Vrácení auta trvalo asi tři minuty. Konce jsou rychlé.

V dešti jdeme zpět do našeho ubytování. Balíme. Je zvláštní, že když člověk odjíždí, je sbaleno asi tak 3x rychleji než když jedete tam. Máme skoro sbaleno a jdeme na oběd. Jíme naše poslední jídlo v oblíbené taverně a přiznám se bez mučení, že když se s námi servírka skoro familiérně loučí a říká „tak zase zítra“, nemám sílu ji říct, že „zítřek žádný nebude“. Po obědě se rozcházíme, Renata jde ještě dokoupit nějaké dárky, já mám deště tak akorát a zcela promočen jdu zpět do našeho studia. Převlékám suché hadry a jdu doplatit naše ubytování.

Pan domácí rovněž nemrkne ani okem. Trochu mne to zaráží, protože kamarádský tón a přátelský duch mizí jako džin z lahve. Mávnutím proutku se z uhlazeného a milého pantáty stává tvrdý „businessman“. Nezeptá se ani, proč odjíždíme. Kalkulačka, tužka, kalkulačka, papírek. Počítá, sděluje mi, že musím zaplatit i za dny, které nevyužijeme. Prý bude ubytování opuštěné a již jej neobsadí. Jsme v areálu jediní hosté a tak trochu nechápu jeho taktiku, ale platit plnou cenu za dny, které „neodbydlíme“, odmítám. Nakonec se domlouváme na nějakém „bolestném“, tedy na sumě, která se mi nezdá tak vyděračská. Platím tedy, domácí shrábne bankovky a ani mi nepodá ruku. Zajímavý obrat v chování.

Trochu mne to mrzí, protože doposud se k nám chovali velice pěkně a to, že odjíždíme dřív, je jen naše volba (navíc dostal zaplaceno cca 10€/den i za dobu, kterou jsme nevyčerpali). Ubytování má mimo nás prázdné, takže nic neblokujeme. Odcházím, zavírá za mnou dveře, dodá jen, že nás jeho kolega odveze večer do přístavu a nepodá mi ani ruku. Smutné, nepřišli se s námi ani večer rozloučit, asi jsme je museli našim odjezdem pěkně rozčílit?

Za chvíli se vrací Renata, rovněž úplně promočená, prší velmi hustě a fouká silný vítr. Dobalujeme. Sbíráme potřebné věci, ještě pečlivě balím fotobrašnu a zajišťuji ji proti dešti.

Jdu ještě na balkonek a koukám ven na „moje větrné palmy“. Najednou si to uvědomuji. Vítr. Silný vítr. Vlny! Veliké vlny! Tonoucí Leo je zpět. Pomalu ale krutě mi dochází, co se asi v tomto počasí bude dít na otevřeném moři. Pomalu a sadisticky mi dochází, že cesta zpět lodí bude asi zážitkem, na který do své smrti nezapomenu. ¨

Dnes již vím, že jsem se tehdy, v tu větrnou a lijákem promočenou středu, na malém balkonku ostrova Paros – nemýlil.

Kapitola třetí – CESTA ZPĚT   

High Speed 5

Nadchází čas našeho odjezdu. Je půl sedmé večer. Vlečeme svoje kabely po schodech, dole čeká nějaký človíček s pick-upem, kterým nás pan domácí přivezl po našem příjezdu na ostrov. Človíčka vidím poprvé, vůbec nevím, co je zač. Nechá nám naložit „bágly“, nasedáme a míříme do přístavu. V autě se mne ještě ptá, jestli je jediným důvodem, proč odjíždíme, počasí. Říkám mu, že okolností je víc. Nehodlám to s člověkem, kterého vidím poprvé, vůbec rozebírat. Tajemným zůstávám také proto, že nás oba s Renatou spíše mrzí, že jsme domácím nestáli ani za to, aby se s námi přišli rozloučit. Vykládáme tašky, a protože stále hustě prší, jdeme se schovat do taverny naproti přístavu. Dáváme si nějaké pití a čekáme na naši loď. Vítr je stále dosti silný. Když se podívám na celkem rozvlněné moře, chci mít již plavbu za sebou a být na pevné zemi. Těsně před půl osmou přijíždí náš High Speed. Na molu nás nečeká mnoho. Za dva dny jsou Velikonoce a lidé jezdí spíše opačným směrem, z pevniny na ostrovy než naopak, jako my. Necháváme tašky dole v regálech, které jsou tady pro to připraveny a vycházíme středem lodi, po točitých schodech do naší VIP zóny. Je to tady opravdu luxusní, jako byste seděli v přepychové restauraci. Široká křesla, stolečky. Kousek od nás velký bar, pod stropem LCD televize, na kterých běží nějaký film v řečtině.

Na celém patře VIP paluby jedeme jen my a příčně od nás nějaký manažer pracující na notebooku.

Je to velmi zajímavé jet tak velikou lodí v tak obrovském prostoru - sami. Cítím se, jako by na mne někdo zapomněl a zamknul mě v noci v přepychové restauraci. Opravdu za malinkou chvilku loď vyráží. Odplouváme. Naše sedadla jsou až v zadní části, takže jdu směrem k okýnku, pod kterým je malé, vodorovné chromované držadlo a koukám na zábradlí, lemující záď lodi. Za chviličku vidím ztrácející se břeh ostrova Paros. Loď nabírá rychlost. Jen co odplujeme kousek od břehu, začíná se paluba pod mýma nohama nepěkně houpat. Podle hukotu soudím, že loď nabrala již „provozní“ rychlost, hukot je nyní stále stejný, podlaha pode mnou začíná tančit. Držím se držadla pod oknem a snažím se sledovat záď lodi, která je jediným bodem, který se zdá být v klidu. Renata sedí na sedadle a tváří se, že jí není do smíchu. Zkouším jít k ní a sednout si na naše sedadla. Když usednu, je houpání lodi ještě patrnější. Cvičí mi to žaludkem a tak raději vstávám a jdu koukat na „svůj pevný bod“, na zábradlí lemující záď lodi. Volám na Renatu, ať si taky raději stoupne. Za chvíli stojí vedle mne. „Chuděra“ je zelená jak oliva, jen uprostřed chybí paprička. Zjistil jsem, že když se trochu pohupuji v bocích, mohu tím trochu eliminovat houpání. Stojím tedy v mírném předklonu, držím se zábradlí, zadek vystrčený jako bych čekal na proktologickou prohlídku, houpám se v bocích a očima sleduji pevný bod zádě. „Je mi blbě, jdu si sednout“, ozve se vedle mne a Renata se potácí zpět na sedadla. Chce se mi na WC. Jdu tedy mezi sedadly, podlaha se opravdu již pořádně houpe a je příčinou toho, že se potácím jako opilý. Chytám se sedadel, je to celkem divočina. NA WC se musím držet, ale zatím mi není zle, což je dobré. Při návratu zpět již Renata plní první pytlík „blitíčkem“. Je bledá jako smrt, po tvářích jí stékají slzy jako hrachy. Přichází nějaká stevardka, podává Renatě další pytlíky, prý to bude dobré, jen co opustíme volné moře a dostaneme se zase do zálivu u pevniny.

Ptám se ženy, jestli ji nějak nemůžu pomoct, ale popravdě moc nevím jak. Dávám si na uši přehrávač, pouštím si na plné pecky „Ozzyho“ a belhám se opět na své místo k okýnku, posadit se nemohu, houpání je v sedu nesnesitelné. Stojím opět na zádi, když mé oči sklouznou na boční okna lodi. Trochu dostávám strach. Tohle jsem opravdu doposud viděl jen ve filmu. Okna lodi bičuje liják, hladinu vzdouvají vlny, paluba klesá a stoupá sem a tam. Je ve mně opravdu malá dušička, třeba je tohle úplně normální, ale jako suchozemci mi tento stav nedělá dobře. Vím jednu věc, na loď mne již v životě NIKDO – NIKDY nedostane. Dál stojím u okýnka, do uší mi řve „OZZY“ a jeho „Black Rain“ (jak to tady sedí) a trochu tlumí a vytěsňuje to, co se děje kolem. Bolí mne již pořádně nohy, jak se skoro hodinu a půl pohupuji, ale je to opravdu to nejlepší, co pro sebe mohu udělat, jak zjišťuji. Zatím mi není zle. Po přibližně dvou hodinách plavby se paluba uklidňuje. Vpluli jsme zřejmě do zálivu a jsme již blízko přístavu Pireus. Přichází ještě palubní stevardka a ptá se Renaty, jestli je všechno v pořádku. Ta, s dvěma prázdnými pytlíky v pravé a jedním plným v levé ruce přitakává a říká „už je to lepší“. Sedám si na chvíli vedle ní, chudinka vypadá, jako by měla za minutu opustit tento svět. Z celé plavby jsem si sezení ve VIP sedadlech užil asi 15 minut, ale víte jak to je a jak zpívá jarek Nohavica – „To umi každy debil, aby eso trumfem přebil, ale dat na eso dvojku – to je teprve gol!“

Doplouváme do Pirea.

Po dvou a půl hodinách plavby vystupujeme na pevnou zem. Je něco těsně po desáté večer.

Nevím, jak mi kdo uvěří nebo neuvěří a je mi to popravdě celkem jedno, ale ten pocit, když moje noha vstoupila na pevnou zemi v přístavu Pireus, si budu pamatovat do smrti.

Ještě teď jistě rozbíjejí sbíječkami na molu v Pireu tu skálu, co mi tam spadla ze srdečního svalu.

Renata už je celkem OK, jen říká, že asi nikdy nebudu námořník, protože jsem se prostě – nepoblil :-) Slibuji jí jednu věc a to, že mi na lodi již nikdy špatně nebude.

Nikdy na ni již nevstoupím.

Odlet

Další úkol je dostat se na letiště. To řešíme rychle a klasicky – taxíkem.

Stojí jich tady v řadě celá řádka a dokonce mají nějakého manažera, který křičí a všechno kolem organizuje. Domlouvám cenu na letiště 45€. Taxíkář nám naloží naše kabely, sedáme a jedeme. Naštěstí, cesta probíhá hladce, jedeme po dálnici a Mercedes jede plynule a hlavně se nehoupe. Renata schovává připravené pytlíky a říká, „tak jo, tohle přežiju, ale žaludek mám pořád jak po pořádné opici“. Jedeme skoro hodinu a něco po 23.00 jsme u letiště.

Vytahujeme zavazadla, loučíme se s řidičem a za chvíli nás spolkne obrovská hala Athénského letiště. V Athénách neprší a je celkem teplo. Nacházíme si náš let na tabulích, do odbavení máme skoro tři hodiny času. Sedáme na sedadla a rozhlížíme se. Je skoro půlnoc, ale letiště, na rozdíl od Ruzyně, žije. Kousek od nás je otevřená restaurace nabízející teplá jídla formou bufetu. Jdu kouknout. Ano, mají dokonce špagety Bolognese, není co řešit. Za 8€ si dávám porci špaget tak pro dva lidi. Vyhládlo mi a to pořádně. Dokonce jsem se již uklidnil, jediným zubem trochu hlodajícím v mé mysli je, jestli bude vše v pořádku s naším „přebookovaným“ letem. Snad ano. Jím špagety a ptám se Renaty, jestli nechce zkusit. Nechce. Cucá čaj, který jsem ji koupil, a je ráda – že je ráda. Jídlo mne uvedlo do stavu pohody a poměrného klidu. Ještě se pobrouzdáme po letišti, i přes pokročilou noční dobu jsou tady otevřené obchody a stánky. Je vidět, že jsme ve světě. Nadchází čas našeho odbavení, na tabuli u našeho letu se objevují čísla odbavovacích přepážek. Jdeme tam. Před prostorem přepážek již stojí zástupci nějakých řeckých CK, mávají cedulemi a přicházející „greek pípl“ řadí jako ovečky do trojstupu. Stoupáme si vedle. Přepážka se otevírá, řecký dav asi čtyř CK se dává do pohybu. Najednou k nám přichází nějaký řek, mává nějakým průkazem a chce vidět naše pasy. Ukazuji mu je, lepí nám na ně nějaké samolepky a nechává nás být. Zajímavé. Co to mělo být, nevím. Dostáváme se k přepážce. Slečna mne uklidní tím, že najde naše nacionále, vše v pořádku, jsme v letu uvedeni.

Chce opět vidět naše pasy. Ukazuji je, házím zavazadla na pás, dostáváme „palubenky“ a mizíme z řady vypadající jako fronta na chleba před čínskou samoobsluhou. Nyní je klidná už i Renata, ví, že se dostaneme domů, letenky máme v kapse. Jdeme do prostoru, který je označen jako „odletový“. Stojí tady stráž a opět chtějí vidět pasy a palubní lístky. Vše ukazujeme a myslíme si, že jsme v „duty free“ zóně. Kupujeme si něco k pití a pomalu hledáme náš „gate“, tedy „fusak“, kterým bychom měli vlézt do letadla. Trochu se divím, že jsme zatím nešli přes ony bezpečnostní rámy. Najednou se ale před námi objevují. Hlídka před rámy chce opět vidět naše pasy. Ukazuji je, v pořadí již po čtvrté, sundáváme vše kovové, procházíme rámy. Samozřejmě před rámy musíme zahodit naše koupené pití. Opravdu zajímavý systém. „Greek system“. Osobně máme tu zkušenost, že pokud projdete do bezcelního prostoru, projdete přes rámy a až za těmi se nacházejí „duty free“ obchody. To, co si v nich koupíte, tedy i tekutiny, si můžete vzít do letadla. Tady je to jinak. Zajímalo by mne, kdybych měl tři lahve koňaku, jak by tohle řešili, asi bych je musel vypít a potom by mne bezvládného odnesli do letadla. Jsme tedy konečně před východem do letadla, čekáme na náš „bórding tájm“aneb čas nalodění, nebo spíše „naletadlení“. Sedíme, koukáme, přichází k nám zase ten zajímavý „týpek“, který nám dal hned ze startu ony nálepky na naše pasy. Pozdraví a „můžete mi prosím ukázat vaše pasy?“. Popáté? Ptám se, proč je chce vidět, a kdo vůbec je, namítám, že nejsem „secret agent“ a že pas je pravý. „Chcete dělat problémy?“, ptá se a já srážím kufry, vytahuji pasy a stávám se hodným. Otevírají se dveře, můžeme tunelem do letadla. Opravdu, když to počítám, byl jsem řádově na desítce letišť, nikde jsem ale nezažil takovou kontrolu jako tady v Athénách. Sedáme na naše sedadla v letounu, který se pomalu plní. Velmi pomalu plní. Byl jsem nějak zvyklý, že od vyhlášení „času nástupu“ se letadlo tak do dvaceti minut naplnilo. Letuška bouchla dveřmi a hotovka. Naše letadlo je snad až na pár míst obsazeno řeckými CK. Co se týká trajektů, nástupu a výstupu, ukázali „řečtí pracující“, že tohle mají „zmáknuté“. Předvedli velmi svižné nástupy a výstupy. Lodě jim tedy jdou. Co se týká letadel, je to o poznání horší. Letadlo se plní již padesát minut. Ano, než se pomalí Řekové všichni usadili a letuška je mohla spočítat, trvalo to skoro hodinu. Konečně rolujeme ke startu. Z okýnka sledujeme rozlohu letiště, na startovní čáru jedeme skoro půl hodiny, dokonce přes nějaký most nad dálnicí, pod námi jedou auta, velmi zajímavé. Nastává čas startu, tlak v uších a HUP, jedem nahoru. Let probíhá úplně nádherně. Je jasno, žádné turbulence. Únavou klimbáme. Po něco více než dvou hodinách letu opět velmi hladce a ladně přistáváme v Praze na Ruzyni.    

Čtvrtek – Dojezd domů

Praha nás přivítala krásným, slunečným a teplým počasím.

Je nádherné ráno a je to nějak zvláštně – naopak.

Přijeli jsme ze zimy, větru a deště, do tepla a slunečna. Zajímavé.

Pásy lezoucí jako pomalá housenka nám vydávají naše tašky, vycházíme z letiště a musíme se přesunout na nádraží chytit nějaký vlak na Ostravu. Protože jsme unavení, neřešíme nějakou hromadnou dopravu a jdeme na taxík. Pražský taxíkář, po té co na něj promluvím česky, nás ubezpečuje, že cena za přesun bude tak „hele, kolem pětikila, jó“. Souhlasím. Soukáme se do nového „super béčka“ a vyrážíme. Renata vzadu klimbá, já taky, taxíkář neustále mele. „Hele, to máte těžký, je nás moc. Víte, pane, ani nevíte, za co já všechno musím platit, za ten štafl, kde stojím, jó, tak za ten dám vosumnáct litrů mesíčně, žejó. Taky musím mít dobrý auto, tohle je nový, protože jinak nemám šanci. Je nás moc. Moc. Vstávám někdy ve čtyry ráno, heleďte, chodím spát tak vo půlnoci. A ty rita, někdy udělám jen tři, čtyři, hele třeba po dvou stovkách. No, někdy se něco najde, ale jinak je to bída.

Jedeme, doprava zatím odsýpá a taxikář neustále pláče. Celou dobu co nás veze, si vlastně stěžuje, jak je to špatný. Mám chuť zalovit v kapse a dát mu na polívku a rohlík. Za nějakých dvacet minut nás vyhazuje před hlavním nádražím, chce po mně - „hele, je to za pětikilopadesát“. Dávám chudákovi šest stovek, aby neměl hlad a žízeň a neupadl třeba do sociálních problémů. Jdeme hledat vlak.   

Hlavní nádraží v Praze připomíná ve čtvrtek ráno počůrané mraveniště.

Všechno se hemží sem a tam, tam a sem. Stoupáme si do fronty u nějaké pokladny, tedy, stoupá si Renata, já hlídám bágly, jsme přece už jen v Česku, že. Kolem mne prochází pán. Hrozí hůlčičkou směrem k pokladnám. „Hajzlové jedny, svině, takový ceny, takový ceny, hajzlové.“ Mizí v davu, Renata je na řadě, ptá se paní v okýnku, kupuje lístky. Za ní nervózně podupává nějaký „manažer“ s notebookem přes rameno. „Pospěšte si, paní, tohle se nedělá, když nevíte, co chcete, máte si to nejdřív zjistit, dělejte, zdržujete.“ Tlačí se mi na manželku jako by ji chtěl vystrkat od okýnka. Trošku jej umravňuji a slušně se jej ptám, jestli nechce přes držku. Uklidňuje se. Renata kupuje lístky na rychlík Praha – Ostrava - Žilina, jede nám za dvacet minut. Paráda!

V osm hodin patnáct minut vyjíždíme z Prahy. Rychlík vevnitř vypadá velmi dobře. Není to „hyper-luxusní“ Pendolino, ale řekl bych, že je daleko pohodlnější. Mezi sedadly je dost místa, netlačíte se jako v „Penďasu“. Jdu do jídelního vozu koupit nějaké „povzbuzovadlo“. Pro sebe kávu, pro Renatu nějakou kořalku. Za kávu, světe zboř se, dávám snad dvacet pět korun, za „štamprdli“ Becherovky kolem třiceti. Kdybych si tohle dal v Pendolínu, asi bych musel platit kartou. Za chvíli ve vlaku usínáme takovým tím cestovním spánkem, kdy spíte ale i nespíte, spíše jste v malé hibernaci. Sem tam nás vzbudí uchrchlaný reproduktor, jak zakřičí stanici, která bude následovat. V odkládacím prostoru sedadla před námi nacházíme vypsané přípoje tohoto vlaku. Výborná pomůcka. Zjišťujeme, že v Ostravě je k tomuto vlaku přípoj, stavící přímo v naší „vesničce malé, střediskové“. Ještě za jízdy si kupujeme u průvodčího jízdenku na tenhle courák.

 V Ostravě vystupujeme těsně před polednem. Za patnáct minut nám jede přípoj.

Přesouváme se k jiné koleji a nastupujeme, do opravdového „mezivesnického“ couráku Ostrava – Frýdek-Místek. Vypadáme tady s kabelami ověšenými lístky z letišť a s šátky na hlavách trochu exoticky. Courák vyjíždí a supí si to po koleji středem Ostravy. Je pořád krásně a teplo.

Vystupujeme na nádraží v naší vesnici. Pardon, již jsme vlastně město, urazil bych. Je něco maličko před jednou hodinou odpolední.

Z vlaku vystupujeme my a jedna paní, na kterou čeká pán s autem, stařičkým Fordem. Chvíli řeším, jak se dostat s „bágly“ domů, z nádraží to máme asi čtyřicet minut pěšky. Chci se jít domluvit na nádraží, že tam necháme těžké tašky a za chvíli že si pro ně přijedu autem. Než to však zařídím, volá na nás pán se starým Fordem, „Haló, pane, pojďte, svezeme vás.“ Jsme moc rádi a velmi nadšeně děkujeme. Je na nás možná vidět únava z cesty. Tašky se do auta vešly jen tak-tak, jednu dáváme dovnitř vozu.

Ani ne za deset minut jsme před naším domem.

Cestu Paros – Ostrava, tedy, až domů, jsme zvládli za necelých osmnáct hodin.  

Závěrem aneb – SUMA SUMÁRUM

I když byla původně cesta plánována na tři týdny a přijeli jsme z ní ani ne za 14 dnů, stihli jsme toho i tak dost.

-          Viděli jsme nádhernou jarní přírodu a její probouzení

-          Opuštěné a atmosférou prošpikované vesničky bez sezónního návalu a turistů

-          Zažili jsme velmi proměnlivé počasí, které prý ani místní nepamatují

-          Poseděli jsme si v tavernách s místními a prošli se uličkami plných atmosféry příprav

-          Zkusili jsme si cestování lodí, dokonce i s autem

-          Viděli jsme čilé přípravy na sezónu, které nám byly zatím vždy skryty

-          Prohlédli jsme si ostrůvek Antiparos, jehož jihozápad vypadal a působil v tuto dobu jako opravdový konec světa      

-          Našli jsme na plážích spousty krásných mušliček

-          Navštívili jsme krásný ostrov Naxos, a i když průletem v jednom dni, prostě – byli jsme tam

-          A hlavně - získali jsme spoustu cenných zkušeností a zážitků, které probarvily náš život

... a o to „GO“