DOBRO DOŠLI - Cestopis z Chorvatska, Rovinj 2011

Úvod

Nevím už ani, koho to z nás napadlo, jet jen tak, na pár dní do Chorvatska. Prostě hodit tašku do auta a vyrazit. Když jsme nad tím před pár dny koumali, nepřišli jsme na to. Pravdou ale je, že jsme původně chtěli jet úplně jinam (jak je to už u nás obvyklé). První destinací byly Benátky, které jsme ještě neviděli, které vidět chceme a jistě ještě uvidíme. Prohlíželi jsme si fotografie na internetu na našem oblíbeném Google Earth a asi v tomto prográmku jsme sjeli „myškou“ o pár centimetrů níže a objevili tak malé chorvatské městečko na západě Istrie – Rovinj. Fotografie z města a jeho okolí se nám strašně zalíbily a vzhledem k tomu, že vzdálenost jako do Benátek byla celkem stejná, fotografie vypovídaly o tom, že „je tam co vidět“, ceny se zdály příznivější - bylo rozhodnuto.

Cestu jsme naplánovali na čtyři dny.

Den nula – Přípravy

Ještě než jsme vyrazili, rozhodli jsme se zajistit si ubytování. Shánět něco po deseti-jedenácti hodinách za volantem, dohadovat se o ceně a jezdit od místa k místu se nám nechtělo. Nejdříve jsme ubytování hledali na ověřeném serveru booking.com. Máme takový systém, nejdřív zjistíme nabídku, ceny a prohlédneme fotky – potom se pokusíme ubytovatele kontaktovat osobně. Vybrali jsme si pár variant, ty jsme postupně procedili přes „cedník“, co se týká ceny a hlavně lokace (nechtěli jsme nic vzdáleného od centra) a na pár, kde jsme zjistili jejich přímou internetovou adresu, jsme napsali s prosbou o informace a nabídku jejich ceny. Bylo pro nás celkem překvapení, když nám v odpovědi přišly ceny daleko jiné a hlavně příznivější než přes server booking.com. Malý příklad – ubytování, které jsme si nakonec vybrali, stálo přes booking.com na jednu noc 93€ . V odpovědích, které jsme dostali, se ceny ubytování hýbaly většinou kolem 35€-45€/den. V tomto kontextu samozřejmě podotýkám, že jsme hledali ubytování vyšší kategorie, tedy od *** výše. Domluva tedy následně padla, e-mailem jsme potvrdili příjezd (paní nechtěla ani zálohu – cenu stanovila na 37€/den), ubytování jsme pokládali za vyřízené. Stačilo vyměnit peníze a koupit dálniční známky. Dálniční známky jak pro Rakousko, tak pro Slovinsko, jsem koupil v pobočce „Check Pointu“. Stačily nám ty s nejkratší možnou dobou platnosti. Stačilo je „plácnout“ na sklo, nabrat plnou nádrž benzínu, raději dolít do motoru trochu oleje a mohlo se vyrazit. Dobu výjezdu jsme naplánovali někde kolem 03.00 ve čtvrtek v noci. Nějak se mi zdálo rozumné jet po známém území, tedy pro nás, do Vídně za tmy. Cestu, kterou neznáme, tedy od Vídně dál, jet raději za světla. Že jsem dobu cesty nevymyslel celkem nejlépe, se dočteme dále, chybami se člověk ale učí, že. Ve středu večer tedy jdeme brzy spát, čeká nás pěkný „flák“ cesty a „it´s a long way to Croatía, it´s a long way to go.“   

Den první - Čtvrtek

Probouzíme se kolem druhé hodiny ráno. Dobalujeme věci a kolem půl třetí sedáme do auta. Instaluji navigaci a naklepávám do ní cílový bod – Rovinj, Chorvatsko. GPS naplánovala cestu:

Ostrava è Brno è Vídeň è Graz è Maribor è Ljubljana è Koper è Rovinj

Délku trasy spočítala mašinka na mém skle na 860 km. Startujeme naší Toyotu Corollu aneb Kikinu, ročník 1996 a vyrážíme. Má toho naše „babička“ hodně před sebou, držíme jí palce.

Cesta na Brno probíhá zcela bez problémů, po naší pseudo-dálnici jedeme skoro sami, posloucháme rádio. Za necelé dvě hodiny jsme v Brně, najíždíme směr Znojmo, malá „čurpauza“, srovnávám záda, přejíždíme hranice. Pěkná cesta končí, proplétáme se přes vesničky Poysdorf, Mistelbach, Syselbach, Myšobach, Kočkobach, prostě a jasně, míříme směrem – veliká Vídeň. Trochu mám obavy, aby nás navigace nezavedla někde do nějaké pasti, ale po průjezdu všech „Kočkobachů“ a děr po granátech, tedy vesničkách před Vídní, najíždíme na nějaký nový úsek silnice, a fičíme si to na velkoměsto jako Niki Blouda (prostě ten závodník F1 bez toho ucha). Cesta se stává širší a širší, přibývají pruhy, pomalu houstne provoz kolem nás. Je kolem 6.00 ráno, vjíždíme do velkoměsta. Kdyby byla v GPS aplikace „sedláci ve velkoměstě“ – přepnul bych. Moje manželka kouká na navigaci a říká „hele, ono to nakreslilo nějaká autíčka“. Opravdu, na kraji obrazovky navigace, kde se zobrazuje dopravní situace a hlavně zácpy, se objevuje prokletá ikonka. Špunt, dopravní kolaps. Nejdříve GPS nevěřím, protože jedeme celkem plynule, i když pomalu, cca čtyřicetikilometrovou rychlostí. Jsme ale stejně uvězněni ve štrůdlu aut, proto si s GPS nelámu hlavu. Za malou chviličku na mne navigace promluví a nabízí mi objízdnou trasu, rychlejší snad o dvacet minut – poslední varování. „Nene, jedeme pořád klasicky dál“, říkám a kliknutím na obrazovku odmítám objížďku, „ještě mne, potforo, zavedeš někam do centra a budu v řiti jako prodejce pláštěnek na Sahaře.“ Jedeme asi dalších pět minut. Dlouhý a „vícepruhý“ had aut se najednou zastavuje. Stojíme. Navigace měla pravdu. Jednička, posun o dva metry, pět minut stop  - jednička, posun o metr, pět minut stop. Jednička, půl metru, stop. Suneme se v dusivé koloně pomalu, pomaličku. Jsme jedno veliké parkoviště. Po asi půl hodině doskáčeme k prvnímu tunelu. Na Renatě vidím, že jí není do smíchu, začíná se propadat do panické studny. Bledne a odpíná si pásy, leze dozadu auta hledat prášky, „musím se nějak zabavit, nějak se zabavit“. Nalevo auta, napravo auta, před námi auta, za námi auta. Nad námi strop tunelu. Výfukové plyny. Nemám klaustrofobii jako moje žena a necítím se nějak zvlášť špatně v uzavřených prostorech, musím se ale přiznat, že když asi po patnácti minutách vyjíždíme ven a vidím zase světlo, padá mi kámen ze srdce. Raději si nechci ani představit, co by se asi dělo, kdyby mi tady Kikina chcípla. V koloně poskakujeme už hodinu. Předpokládám, že se stala někde havárie, nebo je někde nějaký problém. Směr opačně jede plynule, bez problémů. Je kolem sedmé hodiny ráno, teplota v autě začíná nepříjemně stoupat, nepřítomnost klimatizace se projevuje. Výfukové plyny jsou všude. Jednička, posun o dva metry, stop. Tato činnost už mne pomalu rozzuřuje. Když vidím na navigaci počet kilometrů do cíle (580 km), začínám trochu propadat taky panice a trochu lituji, že jsem vůbec tady. Vzpomínám na film „Volný pád“ a nyní a v této situaci chápu, proč nechal „Defens“ stát auto tam, kde bylo, v zácpě, vylezl ven a jen řekl: „Jdu domů“. A šel. Měl jsem chuť to udělat taky, mám chuť to otočit a vrátit se zpět ...

Po hodině a půl, kdy jsme ujeli asi dva kilometry, se pomalu, pomaličku kolona dává do pohybu. Bez nějaké zjevné příčiny se prostě tak jak se zastavila, najednou rozjede. Žádná havárie, omezení, zúžení cesty, nic, prostě najednou jedeme. Dostáváme se na kraj Vídně, cesta se opět rozšiřuje na pět pruhů, míříme na Graz. Zastavujeme na prvním odpočívadle a utíkáme vyložit odpadní látky z těla. Snídáme na dřevěných lavičkách jako správní Češi salám a housku :-), které jsme si schválně pro tuto příležitost nachystali. Po jídle se uklidňuji, svítí sluníčko, dálniční provoz fičí bez problémů, jedeme dál.

Za volant usedá Renata. Dálnice na Graz se vine jako had a naše Corolla z ní pomalu ukusuje kilometr po kilometru. Jede se velmi dobře. Nikdo nás nepředjíždí dvouset kilometrovou rychlostí, nikdo se na nás netlačí a nechce nás vystrkat z cesty, nepředjíždí nás skupiny Octavií, jedoucích za sebou dvacet centimetrů a ženoucích se s vyplazeným jazykem někam do hromadné nehody. Klídek a pohoda, motor vrní a přesouváme se na slovinské území. Tady je cesta snad ještě hezčí než v Rakousku. Místy projíždíme „cestniny“, což jsou vlastně platební brány, kde pokud nemáte dálniční známku, musíte projetý úsek zaplatit. My známku máme, můžeme tedy jen projet. V některých bránách stojí policisté a kontrolují vozidla dalekohledy, „pořádek musí byt, protože tak je to spravne, tak to má byť – dovolte mi odejit“. Kousek od města Ljubljana se zase měníme za volantem, Renata má již za sebou skoro tři sta kilometrů, svůj osobní řidičský rekord, není však nějak zvlášť unavená, po krásné dálnici se řídilo prý výborně. Sedám tedy zase za volant já, záda už přestaly bolet a vyrážíme, do cíle zbývá ještě asi dvě stě padesát kilometrů.

Všímáme si jedné zajímavé věci. Kolem dálnice, ať už v Rakousku, nebo i tady ve Slovinsku, není taková spousta bilboardů jako u nás. Jen sem tam nějaký s bezpečnostním upozorněním na dodržování vzdálenosti mezi vozidly. Jinak opravdu nic, žádné minerálky, telefony, vložky, automobily, žádné usměvavé a rozzářené obličeje, šťastné z toho, že si koupili to či ono. Dokonce jsme neviděli ani jednoho politika, který by sliboval blahobyt a prosperitu. Že by tohle byl taky český fenomén?

O co hnusnější cesta, o to více lemovaná plakáty snažící se vám něco prodat.

O co hrbolatější povrch, o to více usměvavých slibujících politiků?

Kdo ví.

Vyjíždíme z Unie a zase po hodně dlouhé době, vidíme hranice a celníky. Pouštějí nás bez problémů, jen projedeme a jsme v Chorvatsku. Vjíždíme na úplně nový úsek dálnice přes mýtnou bránu, kde si bereme ze strojku lístek s čárovým kódem, při výjezdu z dálnice se potom platí dle ujeté vzdálenosti. Dálnice je nádherná, nová, je rovná jako deska a vine se krásnou krajinou. Přejíždíme dlouhý most, který se klene nad celým údolím, tohle muselo stát asi pěkné „kačky“, komentujeme a kocháme se svižnou a klidnou jízdou. Nechci se zamýšlet, proč jsou u nás cesty takové - jaké jsou, proč je nový úsek dálnice D1 před Ostravou, nedávno dostavěný, hrbolatý jako roleta staré garáže a proč vůbec jsou cesty ve stavu tankodromu. Nemá smysl to komentovat, máme asi to, co si zasloužíme. Po asi hodině sjíždíme z dálnice, platíme za ujetý úsek 21 LŠ, aneb Lasicovitých Šelem, aneb Kuna. Zbytek cesty už dojíždíme po klasických okreskách. Kolem druhé hodiny odpolední vjíždíme do města Rovinj. Přes jedenáct hodin cesty, včetně hodiny a půl zdržení ve Vídni a s třemi zastávkami. Dalo se to přežít a nejsme ani nějak extra unavení.

GPS na skle hlásí, že jsme dojeli do cíle, přesto jsou názvy ulic nějak jinak, než bychom čekali a než jsou na mapce, kterou máme po zkušenostech z Pirea vytištěnou z Googlu. Zastavuji a rozhodujeme se, že se někde zeptáme. Kousek od nás pracuje na zahrádce před apartmánovou vilkou nějaký místní domorodec. Ptám se tedy na název ulice, prosím o upřesnění naší pozice na mapce. „Pantatík“ se mnou mluví směsicí češtiny, němčiny a asi chorvatštiny, dá se mu ale rozumět. Vysvětluje, že před nějakou dobou město kompletně přejmenovalo všechny ulice a že on, seč místní, taky nezná jejich názvy, i když jsou od něj vzdáleny třeba jen sto metrů. Přesto nás zve na zahrádku, sedáme do křesílek, on vytahuje mobil a telefonuje na kontaktní číslo, které mám pod vytištěnou mapkou pro jistotu uvedeno. Chvíli chorvatsky něco řeší a potom nám sděluje, že si pro nás naše paní domácí za chvíli přijede. Po snad deseti minutách se objevuje stařičký Opel a v něm sympatická „středněvěká“ paní. Děkujeme, sedáme do auta a jedeme za ní až k našemu ubytování. Ani se nedivím, že byla GPS „volaaká zmetěná“, proplétáme se uličkami asi pět minut. Všude jednosměrky, jsme ale tady. Vystupujeme, jdeme za paní na recepci, ta bere klíč a jde nám ukázat ubytování.

Po cestě do apartmánu nám anglicky vykládá, že je to tedy ubytování s dvěma hvězdičkami. Nastává malý problém. Trochu začínám větřit nějakou podlost, když nám ubytování ukáže, zjišťujeme, že to je úplně něco jiného, než ony luxusní apartmány, které jsme viděli na internetu. Zlobím se a vysvětluji, že toto tedy ne a že chceme vidět to, co prezentuje na svých stránkách. Argumentuje sice cenou, ale zase si nějak vysvětlujeme, že jsme nesmlouvali, jen chtěli vědět její nabídku na apartmány, které nabízí a že to tedy není to, co nám ukazuje. Hrozím, že se okamžitě sebereme a odjedeme jinam, že toto není serózní jednání. Slečno-paní se asi trochu leká, bere klíč a následujeme ji do úplně jiného domu hned vedle toho, kde nás chtěla „nacpat“. Ejhle, tady už je to o něčem jiném a konečně vidíme to, co se prezentovalo na internetu. Krásné vzdušné pokoje, moderní výbava, žádná pologaráž s postelí, kde musíte lézt po žebříku. 

Trvám na tom, že chci buď ubytování zde, dle nabídky na „webu“, nebo že jdeme jinam. Domlouváme cenu, paní se nám velmi okázale a snad upřímně omlouvá, nakonec vše končí vesele a v přátelské atmosféře. Jsme spokojeni, ubytování je opravdu nádherné, výborně vybavené, stylové. Dostáváme klíč a drink zdarma a kolem tří odpoledne je vlastně vše vyřízeno a ležíme na posteli ve vlastním chlívku. Dáváme sprchu, a po chvilce se rozhodujeme, že vyrazíme do města na jídlo. 

Naše ubytování je od města vzdáleno asi deset-patnáct minut chůze. Po chvilce, rozpálení odpoledním sluncem, přicházíme na pobřežní promenádu, sedáme do první restaurace. Mám hlad jako vlk. Kdo četl naše předchozí cestopisy, možná uhodne, co jsem si dal na své první jídlo v této zemi. Prosím, nesmějte se mi, já ty špagety opravdu miluji. Ano, já si dávám špagety Bolognese a kupodivu, Renata netrhá partu a dává si je taky. V restauraci sedíme sami. Vrchní s námi po chvilce mluví česky, přesto se musím přiznat, že mne to nějak v hlavě přepnulo do angličtiny a nemůžu se toho zbavit. Hlava to bere, že je v zahraničí a nějak jí nedochází, že tady prostě může mluvit s cizími lidmi česky.  To je veliká výhoda Chorvatska, ale i nevýhoda, nemůžete tady moc česky kritizovat a komentovat, lidé kolem vám rozumí. Když tedy o okolo nás procházejících ruských ženštinách ověšených flitry prohlásím, „hele, ty mají šlehu jak z praku ,asi budou z Cirkusu Humberto“, tak mne Renata rychle umravňuje a slovy „pšššt, tady nejsi na Parosu“ mi dává najevo, abych držel hubu.

Po večeři se procházíme městem, kolem moře, nahlížíme do uliček a já jsem již nyní hodně překvapen krásou a atmosférou. Městečko je opravdu malebné a pohledy z mola, které vybíhá kus do moře, jsou opravdu unikátní. Nepřipadáme si vůbec jako v Chorvatsku, spíše jako někde v Itálii. Jsou zde i dvoujazyčné nápisy a je pravdou, že město Rovinj bylo v dávno minulých časech pod nadvládou Benátčanů. Dodnes je to patrné hlavně na architektuře města. 

Vypadá ve večerním světle západu slunce jako vystřižené z katalogu cestovních kanceláří. Dýchá z něj atmosféra starobylého monumentu a mně připadá, jako by se tady čas na chvíli zastavil. Barevné fasády pobřežních domů, některé nově ošetřeny, některé časem oprýskané, jako by se předháněly ve výpovědích dávných časů. Dlažba, vyhlazená miliony kroků, se leskne jako zrcadlo a ve večerním slunci vypadá jako ze zlata. Teplý vánek od moře pofukuje, kocháme se nádherou, kterou stačí jen – vidět a radovat se z ní. Opravdu, až takovou atmosféru jsem nečekal ani v koutku své duše. Jsme tady pár hodin a již nyní si připadáme, jako bychom tady byli už několik dní. Čas jako by jen pomalu tekl. Slunce zapadá za moře a my se pomalu, unavení a spokojení, vracíme zpět do našeho ubytování. Jdeme spát a těšíme se na nové ráno v tomto kouzelném městečku plném malebných zákoutí.

Den druhý - Pátek

Probouzíme se, je pátek ráno. Jak by řekl klasik – postel a matrace, zdají se nám být zcela nevhodné. Nejsme oba totiž zvyklí na společnou a ještě k tomu pružinovou matraci. Jakýkoliv pohyb jednoho rozhoupe druhého a tak jsme se v noci dost budili. Není to chyba ani nic špatného, jen na to prostě nejsme zvyklí. Naštěstí ráno zjišťuji, že pohovka v naší kuchyni se dá jednoduše rozložit v celkem pro mne pohodlnou postel, rozhoduji se proto, že si tady večer zřídím vlastní „brloh“ a potěšen tímto faktem přestávám brblat nad kvalitou spánku na posteli ala rozhoupaná loďka (jak se asi spí na vodní posteli?). Po snídani se rozhodujeme prošmejdit staré město, prolézt jeho uličky a zákoutí. Do batohu ale pro jistotu balíme i plavky a ručník. Vyrážíme do města. Pomalu procházíme pěší zónou kolem moře, fotím pohledy na rozjařené vlnky, lodičky, domy. Kousek ode mne, snad pár metrů, přímo u mola vybíhajícího z pěší zóny k moři se chystají koupat na přilehlých kamenech dvě rusky mluvící důchodkyně. Snad stoleté, kdo ví. Odkládají si šaty, boty a k mému úděsu i vrchní díly plavek. Prsy jim padají někam k vodní hladině do nulové nadmořské výšky, mně padá brada a žasnu. Začínám tohle město, kde je překvapení na každém rohu – milovat. Přesouváme se k historické části. 

Sluníčko svítí a krásně nasvěcuje pitoreskní uličky starého města. Tady žasnu na každém kroku. Staré dřevěné okenice kryjící okna domů jsou kouzelné a nabízejí pocit, že jste někde ve starobylých uličkách italského městečka. V úzkých průrvách mezi domy visí šňůry s prádlem, tady, tam - všude kolem, mezi domy, okny, balkonky. Barevné prádlo, ručníky, montérky jako by vnášely život do prozatím opuštěných zákoutí uzounkých, jako nitek tenkých ulic mezi domy. Hustou atmosféru podtrhuje starobylá ohlazená dlažba. 

Nahlížíme do různých obchůdků a malých ateliérů, kde se tvoří – tady obrazy, tady zase keramika. V některých krámcích prodávají italské masky. Když si je prohlížím, jsem okouzlen a vůbec si nedovedu představit, jaká to musí být barevná a fotografická pastva, když se tyto papírové obličeje rojí jako včely na známém benátském festivalu masek. Vcházíme do slavné uličky umělců, které se tady říká Grisia. Je opět plná malých krámků a obrazáren, malých výstavních síní, kde někdy očí přechází. 

Od totálních kýčů a přehlídky nevkusu, až po zajímavá díla, ale – kde jsou hranice, co je ještě umění a co již ne, kdo to posoudí, že. Pro nás je opět podstatná – ano, atmosféra místa a ta je opravdu velmi silná. Vydáváme se ještě k dominantě města, nahoru ke kostelu svatého Eufemia. Jdeme v procesí německých důchodců a průvod vypadá jako malá invaze. Ja já, šéne, ganc šéne – také se nám to líbí. Raději přidáváme do kroku, abychom utekli gerontofilnímu davu, cvakajícímu na malé fotoaparáty každý kámen. Prohlédneme kostel jen tak letmo, na památky až tak nejsme a loudáme se zase dolů do uliček.

Trochu vyhladovělí si dáváme na jednom rohu místní pizzu. Sedáme si do uličky kryté před sluncem na ohlazené schody a jako žebráci pojídáme žvanec. Cítím, že žiji, tady a nyní. S plným břichem nám zase stoupne nálada a rozhodujeme se jít někam svlažit. Kousek od promenády směrem ke kostelu jsme viděli skály a koupající se domorodce, míříme tam. Jsou tady upravené plácky mezi skalisky, kde se dá lehnout nebo sednout a dokonce i svlažit. Nacházíme si místo, kde se dá i vejít do vody, převlíkám se do plavek, podle stylu ruských důchodkyň neřeším nějakou převlékárnu a nevadí mi, že na můj holý zadek koukají z vrchu turisté jdoucí nad námi po cestě. Moře nás ochlazuje, je kupodivu, tady vlastně kousíček od centra – celkem čisté, což mne překvapuje. Plavu - dovádím. Kousek od nás na vyvýšeném skalisku se chystá ke skoku do moře nějaký mladý místí „sahib“. 

Nejdříve se rozhlédne, jestli je pozorován – ano, je – a HUP. Skočí krásnou šipku dolů do vln. Chci mu udělat radost a vytahuji svůj aparát, nandávám krytku a šteluji. Aha, sahib je již připraven znovu na skále. Trochu dělám divadlo, objektivem mířím na něj, na moře, zase na něj. Trdlíkuji zoomem sem a tam, tam a sem, čekám a HUP, fotím skokana těsně nad hladinou. Když se vynoří, ukazuji mu zvednutý palec. OK – je zjevně potěšen, já taky, jsme oba potěšeni. Znáte to, chlapi – malé děcka. Cachtáme se v moři asi dvě hodiny. Oblékáme se, a jdeme pomalu zpět do ubytování. Sůl z moře nás krásně žere na kůži a prostupuje póry. Cestou si dáváme jak jinak, vynikající zmrzlinu, kopeček za šest lasicovitých šelem (Kuna). Kopeček, tedy, koule jako z děla. Dva mám tak co sníst. Na kašně kousek od nás sedí malá holka, šplouchá nožky ve vodě a jí zmrzlinu, která jí teče po prstech.

Kdybych chtěl tohle naaranžovat v ateliéru, asi by se mi to nepodařilo. Vytahuji ještě aparát a fotím, snad mi její tatík nedá přes držku. 

(Dnes, s postupem času, řadím tuhle fotku na první místo svého foto-NEumu. Ta emoce která v ní stále je, je prostě  úžasná)

Doma se sprchujeme, chvíli odpočíváme. Vyrážíme zpět do města na večeři. Dnes jsme se rozhodli vyzkoušet nějakou restauraci ve starobylých uličkách. Vybíráme si restauraci Dream. Vypadá velmi stylově a nakonec se dočítáme, že patří snad mezi sto nejlepších chorvatských restaurací. Po večeři se jdeme ještě jednou brouzdat do uličky umělců. 

Nasvícená večerním světlem vypadá opravdu velice hezky a poeticky. Prohlížím si vystavené obrazy, šperky a další věci, nacházím i jeden krámek přesně dle mého gusta, takový ten, kde se prodává staré harampádí, jak by řekl jeden můj kamarád. Staré příbory, zámky, svícny, pod jednou zaprášenou dečkou dokonce objevuji pár starých jednoplášťových hodinek „cibulí“. Jsem nadšen a dlouze si je prohlížím, bohužel, majitelka za ně chce horentní sumy a nehodlá smlouvat. Odcházím se slzou v oku (v Řecku bych to ukecal :-) ). Pomalu se vracíme domů, opět s pocitem, jako bychom tady byli již několik dnů.

Šouráme se dlouhou ulicí zpět k apartmánu, je rovná jako přímka a asi uprostřed ní, na odpadkovém koši, stojí mořský racek. Tedy stojí, snaží se. Jde mu to pitomě, protože jak známo, racek nemá drápky, jen placaté „haxny“ s blánami a tak jeho ekvilibristika na koši je celkem humorná. Mistrně vytahuje z koše sáček, protřepe jej, zahodí vedle koše a pokračuje. U nás máme na tuhle práci bezdomovce, tady jak je vidět, jsou dál a mají vycvičená zvířata. Pozorujeme racka asi deset minut, jak se lopotí a jak musí vždy po chvilce, vyrušen kolemjdoucími, opustit své „pracoviště“. Poslední procházející pár racka vyleká tak, že odlétá na pár metrů vzdálené parkoviště. Sedá tady na střechu malého Citroenu C1 a ihned mu střechu značkuje obrovským proudem bílého trusu. Tohle mu asi nestačí a zřejmě rozzloben nad tím, že nemůže pokračovat v třídění odpadu, několikrát silně zobne do střechy auta.

Jsou to rány jak blázen a ve střeše „Citrusku“ se objevují malé důlky. Trochu litujeme majitele zřejmě nového autíčka a sledujeme, jak racek odlétá, ponechávajíc posrané a pozobané auto na pospas osudu. Pěkná příhoda, takové malé vystoupení na závěr dne :-).    

Večer si chystám svůj brloh, Renatě přenechávám celou obrovskou postel s dvojitou pružinovkou.

Ať si to holka užije. Ještě chvíli koukám na placatou televizi, kde jsem naladil nějaký polský program a jen tak přemýšlím. Vzpomínám na slova z jednoho mého oblíbeného filmu (Pláž), kde hrdina říká – „lidé cestují stovky, tisíce kilometrů, aby přijeli někam, kde chtějí mít stejný luxus, jako mají doma. Aby se cítili jako doma, aby měli sprchy, televize, auta, klimatizace.“ Ptáte se, jaký to má smysl.

Nevím.

Den třetí – Sobota

Ze snu nás vítá krásné ráno, svítí slunce, už nyní je teplo.

Po snídani linkujeme plán na dnešní den. Chtěli bychom jet malým trajektem na blízký ostrůvek Svaté Kataríny, pokoukat, pofotit a třeba se tam jen tak projít. Balíme do batohu plavky, ručník, boty do vody, které jsou díky všude přítomným kamenům a skalám dobrou volbou. Vyrážíme k moři, scházíme uličkami na pobřežní promenádu a jdeme směrem k molu, kde by měla kotvit lodička na ostrov. Kousek od přístaviště nás odchytává nějaký místní „Pedro“. Je to „dědula“ v námořnické čepici, stojí pod slunečníkem a nabízí vyhlídkové jízdy lodí kolem ostrova. Když se dozví, že jsme Češi, spustí celkem dobrou češtinou a vysvětluje nám snad všechny varianty jízd, které se nabízí. Je celkem zábavný a neodbytný, takže s ním trávíme snad dvacet minut. Když se jej konečně zbavíme příslibem, že určitě přijdeme za chvíli a někam s ním pojedeme, chvátáme k molu, abychom se dozvěděli, že nám loď ujela těsně před nosem. Vidíme již jen její záď, která mizí směrem k ostrůvku, kam jsme chtěli jet. „Zpropadený dědek“, trochu hudruji, protože další spoj jede snad až za hodinu.

Začíná být pěkné vedro. Nechce se nám čekat na další spoj a tak jdeme pomalu kolem pobřeží směrem k obrovskému hotelu. Kousek od něj jsou pláže, a protože kolem nás začínají proudit lidičky s ručníky a dekami, měníme plán. Jdeme se koupat, cestování se nekoná. Je moc horko. Procházíme pod obrovským hotelem, kde to žije a vypadá dle halasu jako u Stalingradu. Rusky mluvící klientela je celkem dobře poznatelná, stačí se podívat na boty a další „doplňky“ a hned víte, odkud kdo je. Kousek za hotelem si nacházíme svoje místečko u moře. Jsou tady skály a obtížnější přístup do vody, jsme tady ale sami a „tavárišči“ s dětmi putují dál k písčitým plážím. 

Budeme tu mít klid. Moře je tady velmi čisté a překvapuje svoji krásnou barvou. Nejsme zrovna plážoví povaleči a tak u moře vydržíme asi jen dvě hodiny. Přesto jsme vykoupaní a vyplavaní do sytosti. Balíme plavky a jdeme do města najít krámek, kde jsme si dávali včera pizzu. Moc mi chutnala a byla přímo skvělá. Dáváme si dnes celkem tři kousky, jsou veliké jako stanové plachty. Po jídle míříme domů. Je něco po poledni, sluníčko peče. Smýváme z těla mořskou sůl. Pouštím klimatizaci, a protože večer chceme trochu natáhnout, přece jen, je to poslední noc – jdu si lehnout a hodit chrupec. Renata vyráží sama do města, jde fotit a prolézat obchůdky bez toho, aby jí Bayo prý pořád popoháněl (i když to nikdy, vůbec nikdy nedělám, že :-) ).

Odpoledne, já vyspaný do světlerůžova, Renata spokojená z průlezu obchodů, se po kafi, které si vaříme ještě doma, rozhodujeme vyrazit do města tak, abychom jej naposledy viděli v nočním světle. K večeři si vybíráme opět jednu z restaurací v uličkách. Je to taková rybářská krčma, jmenuje se Neptun, na stěnách sítě, vycpané ryby. Renata si dává gril mix, nějaká masa na roštu, které jí připravují přímo na ohni kousek od nás. Já dnes budu trochu experimentovat, odvážím se dát si něco „místního“ a protože jsme kousek od Itálie a špagety tady prostě JSOU stylové, dávám si, ehm, ano – Boloňské špagety, opět a zase. Jsou ale výborné, a protože je opravdu dělají všude trochu jinak, vůbec mi to nevadí. Možná až toho více pocestuji, vydám knihu – Boloňské špagety 1000x jinak aneb, jak se vaří špagety ve světě.
Je pravda, že jsem je již jedl ve Španělsku, Řecku, Portugalsku, Polsku, Chorvatsku, Německu. Zbývá ještě hodně zemí, kde bych si je mohl dát ... Zpět ale k večeru. Po jídle se zvedáme a procházíme městem. Je tady již trochu více lidí, v uličkách ale není hlava na hlavě a v některých jsme dokonce i sami. Kousek od pobřežní promenády ještě usedáme do malé kavárny na rozlučkový drink. 

Fouká celkem silný vítr, číšníci skládají slunečníky a pokládají je na zem, aby nikoho nepraštily do šišky. Servírky v restauraci, kde sedíme, jsou Italky. Je celkem legrační sledovat jak spolu, nebo zřejmě se šéfem, starším pánem, co sedí v křesílku před vchodem, komunikují. Je to jako když střílíte z kulometu, taková kadence  TA-TA-TA-TA, jak by řekl poručík Trojník. „Ostravaci“ že prý mluví rychle, tak to nevím. Platíme a jdeme se ještě projít nasvíceným večerním městem. Procházíme se až na molo. 

Snad stovky loděk se pohupují, přivázané v několika řadách kolem celé promenády. Kousek dál je zakotvená luxusní jachta. Má anglickou vlajku. Jdeme k ní, kouknout na tento okázalý luxus. Opravdu, zadní část lodi je celá prosklená, jachta vypadá jako vystřižená z nějakého filmu. Bílá perleť lodi ladí s chromem zábradlí a dalších součástí, kolem lodi visí takové ty „bimbáky“, šišky, aby se loď neodřela o ostatní. I ty jsou stylové a jakoby potažené tmavě modrým sametem. Klobouk dolů, tohle je opravdu ztělesnění dokonalosti.  U zádi lodi, na kamenném molu, stojí - opřená u lávek vedoucích na palubu, dvě kola. 

U kol jsou vyzuty troje boty. Lidé, asi personál nebo kdo ví - kteří šli na loď, se prostě vyzuli, než vstoupili do tohoto chrámu luxusu a stylu. Možná by jejich „žabky“ neladily se stylovým vybavením plavidla, kdo ví. Jdeme zpět na promenádu a kocháme se barvami večerního města. Vracíme se pomalu, pomaličku zpět k našemu ubytování. Zase se dostavuje ten pocit. Pocit že jsem tady týden, víc než ty tři dny, které jsou za námi. Když večer zalézám do svého brlohu, trochu si postesknu – „kdybych to byl věděl, že tady bude tak dobře, snažili bychom se tady být déle“.

Poslední den končí, zítra nás čeká cesta domů.             

Den čtvrtý – Neděle

Den začíná trochu pošmourně, obloha je trochu zatažená, pofukuje větřík. Jsem moc rád a vlastně jsem o tom včera mluvil, že by dnes tak mohlo být. Nebude nám alespoň v autě horko a pojede se dobře. Po snídani se rozhodujeme, že již nepůjdeme do města, ale že hned vyrazíme, přece jen, je to skoro devět set kilometrů. Balíme poslední věci a jdeme se rozloučit s naší italskou paní domácí. Dostáváme na rozloučenou krásnou pozornost, ručně vyšívaný pytlíček s levandulí. Přemísťujeme věci do auta a vyrážíme. Kousek od ubytování ještě zastavujeme na pumpě, dobíráme plnou nádrž benzínu, na GPS klepu „navigovat domů“ a jedeme. Zpět to jde tak nějak rychleji, najíždíme zpět na chorvatskou dálnici, bereme si při vjezdu lístek ze stojanu a tradá. Při sjezdu z dálnice je však u platební brány narváno. Asi půl hodiny se posouváme v koloně, než se nám podaří zaplatit. Trochu mám obavy, jak to bude vypadat zpět při průjezdu Vídně, protože bychom měli tímto městem projíždět dle mých výpočtů kolem šesté hodiny večer a mám obavy, aby se Vídeňáci – ptáci nevraceli z chat a chatiček, a abychom nestáli v koloně zase v opačném směru, inu – uvidíme. Vjíždíme na slovinskou dálnici. Nebe se zatahuje a fouká velmi ostrý vítr. Někdy musím do kopců dokonce řadit, protože poryvy větru jsou tak silné, že působí, jako by na auto šlápl slon. Začíná velmi hustě pršet. Zapínám mlhovku, viditelnost je minimální. Stěrače skoro nestíhají nápor vody, musíme zpomalit a vlečeme se sotva sedmdesátkou kupředu. Vítr autem smýká celkem zajímavě, je to jako v katastrofickém filmu, kdy kolona aut zdrhá před nějakým ničivým faktorem. Oba mlčíme a jsem rád, že auto jede a nezlobí. Prudký déšť a bouři střídá mlhavý opar, ve vyšších polohách zase hustě prší.  Projíždíme nějakou klimatickou frontu. Uvědomuji si opět jednu věc, že i když jedeme v tomto velmi nepříznivém počasí a celkem hustém silničním provozu, je to tak nějak v klidu. Nikdo nezmatkuje, nikdo nepředjíždí, nevytlačuje, nikdo se opět na nás nelepí. Řidiči dodržují odstupy a jede se, až na kruté počasí, celkem dobře a hlavně pocitově – bezpečně. Kousek od Mariboru se opět měníme za volantem, počasí se již uklidňuje a na Rakouskou hranici vjíždíme skoro za pěkného počasí, tady svítí sluníčko a doprava zdá se být taky ne již tak hustá. Projíždíme od Grazu směrem na Vídeň, cesta se celkem táhne, ale dálnice je velice pěkná, místy sice zúžená (stavební úpravy), ale nejsou tady žádné fronty ani zácpy. Opět musíme konstatovat, že nás za celou dobu nikdo neohrozil ani nijak neomezil.

Další pravdou je, že jsme za celou cestu zpět, přes Slovinsko i Rakousko minuli asi tři policejní hlídky, které dle „hejblat“ zřejmě měřily rychlost.

Přijíždíme k Vídni. Tlak mi trochu stoupá. Koutkem oka sleduji navigaci, žádná zácpa se na ní zatím nezobrazuje. Pruhy před městem se rozbíhají, dálnice se rozšiřuje. GPS hlásí stále rovně, stále rovně, vesničan za volantem – tedy já, jen pevně sevře kroužek a v duchu si říká, „klid, Jelimáne, jen klid“. Vídní projíždíme jako teplý nůž máslem. Žádná zácpa ani kolona se nekonají, dálnice je vytížená snad na padesát procent. Za Vídní, po sjezdu z dálnice, musíme opět projet ony „Myštelbachy“ a „Kočkobachy“ a je tady hranice, jsme zpět v ČR. U Brna vjíždíme na D1.

Jako ve filmu Dědictví, „jdi na sto dvacet, říkám ti, jdi na sto dvacet“, tedy – jdu na sto dvacet, sto třicet a držím se v pravém pruhu. Jedu dle předpisů, povolenou rychlostí. Po asi deseti minutách nás v levém pruhu předjíždí červený Aston Martin (že by 007?). Jede hustě přes dvě stě. Jen se mihne a za ním, snad tři metry od jeho zádi, jede nějaké placaté černé Audi. Za pár sekund se ztrácí v dáli. Co by se stalo, kdyby jim někdo vybočil do cesty, raději nemyslet. Držím se dále ve svém pruhu. Za dalších pár minut kolem nás prolétají snad čtyři Škodovky Octavie, nějaké Superby, jedou za sebou snad metr, nárazník na nárazníku, vytlačují z pruhu pomalejšího Golfa, blikají směrovkami a mizí v dáli. Mám skoro strach předjet nákladní auto, aby mne nalevo někde nesmetl. Víte, nikdy jsem si tuhle dravou a prasečí jízdu na našich cestách tak neuvědomil, jako nyní, když jsem po těch jiných, mimo naši zem, najel přes tisíc kilometrů. Neuvědomíte si rozdíl, pokud jej tak silně a prudce nepocítíte. Tolik hodin jízdy v klidu a pohodě v celkem hustém provozu a potom – během hodiny, snad tři kolizní situace. Spěch, stres, naprostá bezohlednost, dravost a agresivita. To jsou synonyma naší D1. Zasloužíme si lepší dálnici, volnější a hezčí cestu, kde by „pardál“ s oním Aston Martinem mohl jet přes tři sta kilometrů v hodině? Mohl by se rychleji zabít, mohl by ohrozit více lidí a vytroubit a vytlačit více řidičů? Na otázku, ať si odpoví každý sám. Máme - co si zasloužíme, jezdíme jako prasata, máme prasečí cestu – toto je můj názor.

Před osmou hodinou večerní dorážíme k našemu domovu. Unavení, ale šťastní, opálení a zpocení. Dehydrovaní, ale nabití novými zážitky. Byla to samozřejmě v našich mantinelech veliká cesta a jsme šťastní, že jsme ji podnikli.  

Závěrem se musím Chorvatsku jako takovému trochu omluvit. Pravda, byl jsem v něm naposledy snad před deseti lety, kdy se cestovalo autobusem, který byl plný piv, řízků a paštik. Byla to taková doba a nic proti ní, všechno má svůj čas a místo. Chorvatsko jsem měl v hlavě zafixováno na ne příliš vábném, trochu komerčním „sandálovo – ponožkově – řízkovém“ místě. Nebyla to chyba, jen prostě stará krabička se špatným, dnes již nevhodným nápisem. Místo, které jsme navštívili, trochu tyto pomyslné krabičky přerovnalo v mé hlavě.

Jsem tomu rád a přeji všem krásné zážitky v této zemi.

Dobro došli.